Při rozhodování o speciální operaci Ruské vedení nepochybně počítalo s rozsáhlými sankcemi a dalšími formami ekonomické války mezi Západem a Ruskem. Je to zřejmé i z toho, že se na zmíněné protitahy Západu celkem dobře připravilo.

Západ však zvedl Ruskou rukavici v mnohem širším pojetí. Když zaregistroval poměrně slušný ozbrojený odpor Ukrajinské armády, rozhodl se pro opotřebovávající až vyčerpávající válku proti Rusku. Tím regionální, až „bratranecký“ konflikt povýšil na skutečnou válku, válku mezi Ruskem a Západem alias USA. Evropa se chytila do této pasti, do které ji „spojenec“, přesněji absolutní hegemon, rozkázal zalézt. Unii Americké to vyhovuje. Bojuje se, jako vždycky na území Evropy, takže případná eskalace v prvé řadě opět postihne onen nesourodý kontinent válčící stejně po celá staletí. Podle reakcí, které Ruské vedení na takovou eskalaci jí iniciovaného konfliktu předvádí, mi naznačuje, že si ji Rusko sice připouštělo, ale nemělo všechny její nuance namodelované.

Ovšem ukazuje se, že Ruské politické vedení nebylo dostatečně připravené na další rys konfliktu. Nacisté, a fašisté totiž také zvedli rukavici Ruské denacifikace a pomalu, leč jistě ji eskalují ve válku světového fašismu s Ruským duchem, čímž myslí jeho vlastenectví, náboženskou víru, kulturní tradicionalismus a konzervativní vnímání všech těch podivných změn současného Západního světa. Prozatímní vývoj tohoto konfliktu nedává přesnou odpověď na otázku, jakou roli v něm hraje politické vedení USA. Stále více se ale ukazuje, že i ono se stalo pouhou loutkou ve hře opravdových hráčů o nadvládu nad světem.

Ti totiž pochopili, že mají šanci k získání nebývalého stupně ovládání všeho lidstva, především toho Západního. Poměrně nicotné válčení Ruska s Ukrajinou se jim velmi lehce podařilo vystupňovat ve válku Západu proti Rusku, vedenou rukama Ukrajinců, na kterém viditelně vysoce profituje USA.  Ovšem válka fašistů proti Rusku, to už je jiný rozměr. V ní totiž pro zájmy nejmocnějších tohoto světa budou bojovat nejfanatičtější, nejzvrácenější, a především naprosto antihumánní síly celého Západu proti Rusku a možná následně i proti zbytku světa.

Od samého počátku ozbrojené akce Rusů tvrdím, že konflikt neukončí ani Rusko, ani USA, potažmo Západ. Ale že ho musí rozhodnout ostatní svět. Představitelé oněch šesti a půl miliardy prozatímních diváků. Ti musí pochopit, že Rusko bojem se světovým fašismem teď bojuje nejen za sebe, ale především za ně všechny. Pokud to nepochopí, stanou se znova zotročenými bioroboty fašismu, té nejzhovadilejší ideologie lidstva, pod jejíž falangou Evropané vládnou světu už nejméně půl tisíciletí. Hm, Evropané? Spíše ti, co nyní z pozadí vše zdařile manipulují až možná přímo řídí, a především financují. Ženou všechny zmíněnou manipulací ochočené do rádoby konečné války, za svou nadvládu nad vším lidstvem.

Takže malá rekapitulace.

V první fázi ozbrojený konflikt Ruska a Ukrajiny.

V druhé fázi válka USA a Ruska.

Třetí fází je už válka spojeného Západu, tedy včetně Japonska a Austrálie proti Rusku.

Čtvrtou fází válčení celozápadního fašismu s Ruskem.

Pátou fází by pak měl být doslova „třídní“ boj celého světa proti neoliberálnímu globalismu, oné konkrétní podobě fašismu řízeného největšími financiéry světa.

Pochybuji, že Ruské vedení vidělo až tak daleko, i když si ale myslím, že politické vedení ČLR naopak právě s touto variantou vývoje přece jenom počítalo. Pokud se mýlím, pak vidím další vývoj světa velice černými brýlemi.

Napsal jsem ho v brzkých ranních hodinách, aniž jsem ještě věděl, že Zelenskyj právě ten den vydá rozkaz na zásahy proti všem projevům odporu proti jeho vládě, protože jej tajné služby údajně varovaly před možným politickým převratem. Nepovedlo se mi tuto informaci ověřit, ale zdá se mi celkem logická, zvláště po posledních velkých neúspěších v bojích.

Dnešní příspěvek by spíš měl znít „Dvě vyprávěnky o Hadím ostrově“. Ostrově?! Spíše ostrůvečečku, doslova zrnku pevniny ležícího asi 30 km východně od ústí Dunaje. Od dávných dob je přesto tento trojúhelníček souše s největším rozměrem menším jak sedm stovek metrů, považován za strategicky významné území pro tu část pobřeží Černého moře, včetně důležitého přístavu Oděsa. Byl proto obsazen Sovětským svazem, takže do nedávna byl pod kontrolou Ukrajiny.

Vyprávěnka první. Ruská armáda, vědoma si zmíněného vojenského významu Hadího, někdy též Zmijího ostrova, provedla na něj hned v první fázi speciální operace výsadek. Prý celá akce probíhala tak, že k ostrovu připluly Ruské lodě a vyzvaly obránce, aby se vzdali jinak že budou bombardováni dělostřelectvem. Odpovědí prý bylo několik vulgarit. Takže Rusové začali pálit z děl. Obránci asi poznali marnost svého odporu a vzdali se. Jenže. Rusové před tím znemožnili elektronickou komunikaci v oblasti, takže Ukrajinské velení vůbec nevědělo, co se s jejich vojáky stalo. Zelenskyj, zvyklý na práci s médii oznámil, že všichni padli v boji, prohlásil je za hrdiny, a jako vzory vlastenectví je okamžitě vyznamenal. Jeho show však neměla dlouhého trvání, jelikož Rusové za několik dní světu dokázali, že naopak se všichni vzdali a jsou v Ruském zajetí živí, zdraví a prý i spokojení.

Vyprávěnka druhá. Na oslavy konce války byla na Ukrajině naplánována návštěva Britského „šoumena“, pardon, premiéra Borise Johnsona. Britští poradci Zelenského proto přesvědčili připravit na výročí dne dávného Ruského vítězství spektákl o jeho současné porážce. Jako bojiště vybrali právě Hadí ostrov. Ukrajinci na něj zaútočili dva dny před plánovaným představením, na něž prý měli jak Johnson, tak Zelenskyj už přichystány oslavné projevy. Hned v prvním výsadku se na ostrov chtěli dostat americký podplukovník námořnictva a britský major. Výsadek byl samozřejmě odražen, jenže oba zahraniční důstojníci se nevrátili. Dva další dny pak marně Ukrajinci bojovali, aby je osvobodili, nebo alespoň našli jejich mrtvá těla, jak hlásila sama Ukrajinská média. Přišli při tom o dva bombardéry, skoro desítku helikoptér, což sami přiznali, dále pak padesát mužů a třicet dronů, jak doplnilo Ruské zpravodajství. Pikantní na té vyprávěnce je, a proto o ní tak zdlouhavě píšu, že generální štáb Ukrajinské armády byl od počátku zásadně proti této operaci a označoval ji za doslova sebevražednou.

Takže mě napadá. Možná není ani zapotřebí převratu, či dokonce vojenského puče, aby Ukrajinci válku ukončili. Stačí ještě několik takových doslova idiotských, z propagačních důvodů iniciovaných bojů a Zelenskému se začnou vojáci bouřit. Podle mě v jejich řadách stejně musí každým dnem růst pocit frustrace jednak z beznaděje, ale také z pocitu viny za ničení své vlasti.

     Tato instituce, či organizace, ale přesněji řečeno Aliance států Západu, vznikla v roce 1949. Proklamovaným smyslem tohoto sdružení byla vzájemná pomoc, pokud by byl některý člen vojensky napaden. Samozřejmě se předpokládalo že ze strany SSSR a jeho satelitů.

Pravý důvod však byl poněkud jiný. Řečeno sloganem diplomacie USA, cituji: „udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo Západ a Německo při zemi“. Konec citace.

Hned za „Korejské války“ se ale ukázalo, že jedním z hlavních smyslů je podřídit Evropu zájmům USA, a dokonce její armády Americkému velení. Proti tomu se následně vzepřel Charles de Gaulle a Francie v roce 1956 vystoupila z vojenských struktur NATO.

Nejskrývanějším smyslem vytvoření NATO ale od samého počátku bylo konečné zničení Ruska, což se začalo veřejně projevovat hned od počátku tohoto století. Srbský filmař Emir Kusturica o tom nedávno řekl, cituji: „V roce 1947 měli [bývalý britský premiér Winston] Churchill a [33. americký prezident Harry] Truman plán, byl pod různými kódy, a podle tohoto plánu měli v úmyslu srovnat Sovětský svaz se zemí. A to za účasti NATO, s použitím německých válečných zajatců, organizováním jaderných úderů a v důsledku toho zničit Rusko.“ Konec citace.

     NATO se zatím se na válce Ruska s USA rukama Ukrajinců podílí pouze zprostředkovaně jelikož si ve své pýše myslí, že i tak Rusko porazí, načež se ono zničí samo vnitřním pnutím. Pokud mu jeho předpoklady nebudou vycházet, a nakonec se rozhodne zúčastnit se bojů nezprostředkovaně, půjde definitivně Rusku o existenci a pak svět neochrání ani všichni bohové, které lidstvo vzývá.

Sankce, dodávky zbraní Ukrajině a další všestranná pomoc v jejím boji s Ruskem je pochopitelná. Dokonce i cenzura názorů týkajících se informací kolem bojů na Ukrajině ke každému ozbrojenému konfliktu organicky patří.

Ovšem bezuzdná nenávist vůči všemu Ruskému, to už je kvalitativně něco jiného, ať se toho dopouští jednotlivci či instituce z vlastní iniciativy, či pod tlakem vlád, či dokonce zmanipulovaných davů. Propouštět z angažmá ruské umělce světového významu, zakazovat ruským sportovcům účast na soutěžích, a to i těm, kteří veřejně nesouhlasí s chováním své vlády, zabavovat zahraniční majetek jednotlivým Rusům, či odmítat jim poskytování víz, to už je jiný poněkud jiný rozměr nenávisti, který jaksi přestává dávat smysl.

Když navíc lékaři tvrdí, že nebudou ošetřovat ruské pacienty, jen proto, že to jsou Rusové. Učitel tvrdí, že nebude vyučovat ruské studenty, jen proto, že to jsou Rusové, ba dokonce jim obchodníci odmítají prodávat potraviny a hoteliéři je ubytovat, protože jsou to Rusové, aniž se ti všichni vůbec zajímají, zda nejde o Rusy, kteří nesouhlasí s válkou, to už je náznak ještě něčeho horšího, než je prostá nenávist.

Jestliže jsou dokonce zakazováni Ruští kulturní velikáni, kteří už jsou dávno mrtví, jejich divadelní hry se vyřazují z repertoárů, knihy vyhazují z knihoven, nepromítají se Ruské filmy a nevysílají Ruské inscenace v televizi ani v rozhlase, pak už je to už příliš jednoznačné.

Ptám se nejenom sám sebe, proč mají obyčejní Rusové trpět za to, co činí jejich mocnáři? A přesto se všechno to, co jsem vyjmenoval děje. Není to ale projevování nenávisti vůči národu, skupině osob? Není to hanobení? Co dělají všichni ti státní zástupci, eurokomisařky a další individua, která měla uplynulé roky plnou hubu boje proti předsudečné nenávisti? Proč už dávno není stíhán provozovatel či majitel Facebooku na němž se vyzývá k vraždě Rusů? Vždyť jde přece jednoznačně o trestný čin. A není ta honba na obyčejné Rusy šířením doktríny o kolektivní vině, která je tak tvrdě kritizována v souvislosti s odsunem Němců po poslední velké válce?

Sám pro sebe mám už dávno jasno. Ano, jde jednoznačně o rasismus. Nedivím se, že se projevuje v USA, kde je rasismus přece každodenním jevem. Ovšem podivuji se Evropě. Projevy antirusismu, jež v současnosti zamořují veškerý veřejný prostor Evropy, hlavně pak EU, jsou až příliš podobné antisemitismu, který v konkrétní formě hitlerovského nacismu způsobil Evropanům takové trauma, že se z něho ještě nevzpamatovali, a už propadají novému.

Holt pýcha bílého muže, která je zdrojem veškerého toho rasismu je prokletím celého Západu od samého jeho vzniku. Lze proto očekávat, že se mu jednou vrátí. Obrátí se proti němu. První náznaky už tu jsou. Nenávist islámských přistěhovalců je toho prvním projevem.

Na můj text o chytrolíonech se samozřejmě neozval žádný z nich, což je logické. Nikdo si nepřizná rád, že je oportunista a prakticky zbabělec. Zato na příspěvek reagoval příslušník jediné pravdy Západu. Ocituji alespoň část jeho tvrzení, Cituji: „Co bych udělal, být Ruskem, abych měl bezpečnou a klidnou hranici s Ukrajinou? Vrátil bych Ukrajině Krym a Luhaňsk a Doněck, stáhl bych veškerý svý vojáky a „poradce“ z těch oblastí a vyplatil bych Ukrajině veškerý náhrady spojený s okupací těch oblastí, včetně náhrad za RuSSkem postřílené civilisty během demonstrací při EuroMajdanu. Následně bych se veřejně například na půdě OSN omluvil za protiprávní zasahování do vnitřních záležitostí Ukrajiny a poprosil za odpuštění. Pak možná za nějaký čas by vzájemný vztahy vedly k bezpečný hranici. Bohužel místo takovýho fér a civilizovanýho řešení Rusko rozpoutalo masakry civilistů a destrukci měst. A mít hranici s 40 miliony lidí který Rusko naučilo ho nenávidět do morku kostí za vraždy a mučení svých rodin a vypálení svých měst – to není bezpečná hranice.“ Konec celé litanie.

I když můj text na účet chytrolínů se de facto týkal naprosto něčeho jiného, musím konstatovat, že taková koncentrace myšlení Západu stojí za odpověď, i když obsahuje zásadní lži. Tou první lží je, že přisuzuje Rusku to, co dělala výhradně Ukrajinská moc na území separatistických republik po celých osm let. Důkazem pravdivosti mého tvrzení je fakt desítek tisíců zabitých Rusů na území Doněcka a Luhanska a ani jednoho zabitého Ukrajince na území mimo odtrženecká území. Nemluvě o základním aktu porušování občanských práv, kterého se vládci Ukrajiny dopustili zákazem používání ruštiny ve školách, na úřadech a vůbec ve veřejném prostoru Ukrajiny.

Zmíněný text pana Jiřího Růžičky je dále poněkud nehistorický. Tváří se jako by dějiny Ukrajiny začínaly Majdanem s následným odtržením Krymu. I v této pasáži pana Růžičky je navíc kus lži. Tvrdí, že tehdy stříleli Rusové do zad Ukrajincům, ačkoliv to nikdy nikdo seriózně nevyšetřoval a absolutně nedokázal. Většina skutečných faktů svědčí spíše o jiných aktérech vraždění.

Mnohem víc ahistorickým je však další tvrzení, především o Krymu. Podívejme se trochu na počátek celého problému. I jednostranně zideologizovaná Wikipedia tvrdí, že SSSR zanikl dne 26.12.1991, kdy Nejvyšší sovět Sovětské svazu deklarací č. 142-H oficiálně uznal rozpuštění SSSR. Jenže on uznal to, co už 9. prosince se událo v rezidenci Viskuli v Bělověžském pralese. Tam totiž byla podepsána Bělověžská dohoda, z níž si dovoluji citovat jedinou větu, cituji: „My, prezidenti Běloruska, Ruské federace a Ukrajiny konstatujeme, že Svaz sovětských socialistických republik jako subjekt mezinárodního práva a geopolitické reality končí svou existenci.“. Ano, oni konstatují, řečeno slovy skutečného práva, dopouštějí se vůči Sovětskému svazu velezrady.

Smlouva nese podpisy prezidenta RF Borise Jelcina, prezidenta Ukrajiny Leonida Kravčuka, předsedy Nejvyšší rady Běloruska Stanislava Šuškeviče. Dále pak premiéra Ukrajiny Vitolda Fokina, premiéra Běloruska Vjačeslava Kebiče a ruského státního tajemníka Genadije Burbulise. Těchto šest mužů se naprosto neoddiskutovatelně dopustilo velezrady v tehdy ještě existujícím Sovětském svazu. Tečka.

Navíc se Jelcin dopustil vlastizrady Ruské republiky. Pokud by totiž byl odpovědným státníkem Ruska, a ne internacionalismem zblblým komunistickým papalášem s mozkem silně poškozeným alkoholem, pak bylo jeho prvořadou povinností prosadit do Bělověžské dohody pasáž o tom, aby Ukrajina vrátila všechna území, kterými ji obdarovali vůdci SSSR Lenin, Stalin a Chruščov. Kravčukovi se nedivím, že ani nemuknul o této realitě. Ale i on se tehdy projevil jako lupič cizího území. Když pak za pár let vládci Ukrajiny s velkým humbukem zahájili dekomunizaci své země, měli poslední příležitost ji provést především tím, že by vrátili, co jim komunisté ve své povýšenecké svévoli darovali. Neudělali tak, a tím zadělali na problém Krymu a všechno co následuje a následovat ještě bude.

Závěrečná pasáž pana Růžičky nepotřebuje komentář. Jsem si totiž naprosto jist, že na celém Západě neexistuje politik, který by souhlasil s imbecilním nápadem žádosti o odpuštění. Ale když už, tak ať se ukáže pan Růžička jako morální velikán a jde příkladem. Doporučuji mu, aby si do všech jazyků nechal přeložit kratičký text jímž Západ prosí o odpuštění celý zbytek světa za to, že nejméně půl tisícovky let ho vykrádal, někdy až plenil, násilně nutil k vyznávání svých pravd, zotročoval a v neposlední řadě vraždil jeho obyvatele, kterými pohrdal coby podlidmi až do rozměru genocid. To bych u pana Růžičky pak alespoň trochu omlouval jeho kategorické, leč poněkud bezmyšlenkovité opakování mantry, jíž se dnes Západ pomalu, leč jistě blíží k protirusismu jakési to obdobě antisemitismu v provedení hitlerovského nacismu.

T. G. Masaryk považoval první světovou válku za světovou revoluci. Já se spíše přikláním k tomu, že šlo o ukončení revoluce, která započala vyhlášením nezávislosti USA, a především Francouzskou revolucí, označovanou historiky někdy přívlastkem „Velká“. V roce 1918 se zhroutily tři největší feudální říše Evropy, které fakticky válku prohrály. Tedy Carské Rusko, Osmanské impérium a Rakousko-Uherská říše. Tím byla reálně ukončena tak zvaná feudální éra v Evropě čili dějinná etapa nadvlády šlechty, feudálního panstva, či vrchnosti. Byl tím prakticky zahájen věk vlády měšťanské, alias buržoazní společnosti, která o nadvládu bojovala už od 16. století kupříkladu v Nizozemsku.

Jako každý záměr lidského konání i buržoazní revoluce přinesla vedlejší důsledek, který měl v dějinách nakonec větší vliv než konečná porážka feudálů měšťany. Vzniklo totiž proletářské Rusko, později rozšířené na Sovětský svaz. Což byl naprosto nový typ státu. Byl totiž založen na idejích Marxe čili šlo o stát s jakýmsi předkomunistickým sociálním režimem, a s novými představiteli politické moci tvořené příslušníky nejnižších pater sociální stratifikace. Buržoazní moc se ještě ani nestačila celosvětově etablovat a už jí vyrostl nejen soupeř, ale dokonce existenční nepřítel. Stát proletářů totiž o sobě tvrdil, že bude hrobařem všech tříd a vrstev, které do té doby vládly světu.

Tím byla zahájena nová éra lidstva, kterou pokládám za první globální válku. První světovou válku, která byla fakticky největší válkou v dějinách Evropy nepovažuji za světovou, alias globální. Za světovou ji pouze označila tradiční pýcha bílého muže Evropy.

První globální válka měla dosud několik fází a trvá dodnes. První její fáze byla horkou válkou v podobě intervence vojsk Evropy na území tvořící se nové Ruské státnosti. Motivem této ozbrojené invaze z konce dvacátých let minulého století byla snaha o záchranu majetku, které měly země Západní Evropy v bývalém carském Rusku. Zahraniční vměšování do zuřivé občanské války v Rusku skončilo tehdy, když agresoři pochopili, že další válčení bude nákladnější než představuje ztráta jejich majetku zestátněného bolševiky.

Následující dvacetiletí považuji za přípravné období na další válečné tažení proti Sovětském svazu, ve který se bolševické Rusko mezi tím transformovalo. Představuje pro můj způsob myšlení druhou fázi první globální čili skutečně celosvětové války.

Její třetí fází byla pak ona horká válka pojmenovaná historiky, převážně bělošskými, jako druhá světová válka. První „světová válka“ byla koncem feudalismu. Výsledkem druhé byla úplná porážka hitlerovské formy nacismu, leč neúplná porážka veškerého nacismu. Vedlejším výsledkem pak byl zánik největšího impéria v dějinách planety, nad kterým skutečně slunce nikdy nezapadalo, protože se rozkládala na glóbu od Austrálie po Kanadu. Zánik Britského impéria pak přinesl velice rychlý konec veškerého kolonialismu, oné perverzní nadvlády evropského muže nad obrovskou většinou světa.

Třetí fáze první globální války plynule přešla do fáze čtvrté, kterou lidstvo pojmenovalo válkou studenou, protože dvě soupeřící supervelmoci mezi sebou nevedly přímý ozbrojený boj. Ovšem studená válka byla po celou svou existenci vždycky v některé části světa válkou horkou, a to až příliš. Viz Korejská, nebo Vietnamská.

Po čtyřicet let studené války se zdálo, že první globální válka bude střetem mezi dvěma sociálně, politicky a ekonomicky rozdílnými systémy, nepřesně válkou mezi „kapitalismem“ a „socialismem“. Nestalo se tak, protože onen socialismus byl totálně poražen a skončil zánikem SSSR a rozpadem tábora jeho satelitů. Ovšem opět je všechno jinak. Socialismus coby předkomunismus nebyl zničen, prohrál pouze jednu z dalších bitev. Po genocidě Pařížské komuny šlo o druhý zdánlivý zánik v podobě rozpadu celého socialistického bloku. Na obzoru dějin se však objevila ČLR, stát podobný už neexistujícímu Sovětskému svazu tím, že se rovněž hlásí k myšlenkám Marxe, ovšem v asijské aplikaci.

Vítěz studené války měl unikátní možnost, která se v historii už asi nebude opakovat. Mohl odhodit svou pýchu absolutního vítěze a začít budovat všelidskou civilizaci zakládající se na spolupráci všech zemí, etnik, států a lidí planety země čili zahájit éru planetizace člověčenstva. Nestalo se tak. Naopak dával celému světu, především poraženým najevo, že nyní jako ojedinělá síla na Zeměkouli může pod vlivem své sobecké ideologie dělat co se mu zlíbí. Především pak okrádat kohokoliv o jeho bohatství.

Dějiny už dávno prokázaly, že každé absolutní vítězství má už v sobě zárodek budoucí porážky. Každý vítěz, který se začne chovat pohrdavě k poraženým logicky totiž vyprovokuje jejich odpor. Tak se stalo, že se Rusko jako tvůrce Sovětské svazu napřed zbavilo ekonomické okupace ze strany USA a vlastně celého Západu, aby začalo obnovovat svůj statut supervelmoci z dob studené války, který získalo porážkou hitlerovského nacismu. To znamená, že po kratičké páté fázi první globální války, která byla neozbrojeným, leč vysoce bezohledným projevem triumfu vítěze se rozhořela šestá fáze. Pracovně se jí začalo říkat druhá studená válka a později hybridní válka Západu proti tomu, koho ve svém povýšenectví označí za ohrožení své bezpečnosti, přesněji za konkurenta ve snaze ovládat svět. Zatím byly takto vyjmenovány dva státy, Rusko a ČLR.

První z nich pak zahájil v únoru letošního roku sedmou fázi první globální války. Ta má opět formu války horké, i když ji nikdo z válčících stran jako skutečnou válku nedeklaroval. Alespoň dosud. Na první pohled jde o vojenský střet Ruska a jeho souseda, ba fakticky etnického „bratrance“ Ukrajiny. Ovšem celý přemýšlející svět soudí, že jde o začátek pro lidstvo mnohem nebezpečnějšího střetu. Střetu pyšného Západu se zbytkem světa, který „bílý muž“ nejméně půlku tisíciletí okrádal až tyranizoval. Tedy fakticky o válka komunismu se Západním imperialismem.

Takže „Speciální akce Ruské armády na území Ukrajiny může být i počátkem obávaného konce dějin.

Perex.

Následující text je inspirován tvrzením generála Šedivého, že ozbrojený střet na Ukrajině bude trvat dlouho a komentáři mnohých dalších publikujících, kteří se rovněž k takovému názoru přiklánějí. Nikdy v životě jsem nepublikoval text, který byl spekulací o budoucnu, nehrál jsem si na futurologa, nadtož proroka, ovšem všechno je jednou poprvé.

Úvodem.

Dožije-li se lidstvo doby, kdy vznikne spor o začátku horké války Ruska se Západem, přesněji s USA, pak datum 24. 2. 2022 bude prvořadým kandidátem. Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že to nebylo Rusko, kdo označil Západ ze svého nepřítele. Byly to nesporně obě Unie, tedy Amerických států i Evropských, které tak učinily ve svých vojenských doktrínách. Bílý Dlím i Pentagon a celé NATO jednoznačně deklarovali Rusko jako ohrožovatele své bezpečnosti číslo jedna.

Ať už tvrdí kdokoliv cokoliv, tak z hlediska Ruského vedení je „Speciální akce Ruské armády na území Ukrajiny“ (dále jen speciální akce) jednou z forem preventivní obrany. Onou limitní metodou sebeobrany, kterou užívá kupříkladu stát Izrael po celou dobu své existence. Izrael je totiž státem obklopeným nepřátelským prostředím ze všech stran. Jeho vynikající tajné služby v tomto prostředí hledají zárodky rizik, jež by mohly v budoucnu ohrozit jeho bezpečnost. Jakmile cokoliv zjistí a vyhodnotí coby takové riziko, zlikvidují to. Provedly to od Egypta přes Libanon a Sýrii po Írán mnohdy dokonce několikrát. Navíc o četných akcích Izraelské tajné služby v tomto směru se nikdy světová veřejnost vůbec nedověděla, takže je znají jen zasvěcení odborníci.

Podobně tedy Ruské vedení vyhodnotilo situaci na Ukrajině jako mezní stav rizika pro svou bezpečnost a rozhodlo se jednat.

O charakteru armády Ruské federace.

Rusko je nejen nejrozlehlejším státem světa, ale především zemí obrovského přírodního bohatství od lesů přes energetické zdroje a vzácné kovy po diamanty. Z toho důvodu bylo po celé své dějiny cílem loupeživých tažení napřed od Východu, pak později ze Západu.

Rozhodl-li se Putin navrátit Rusko do pozice supervelmoci, provedl to v oblasti vojenské. Po rozpadu SSSR a Jelcinově vlastizrádném, ba až velezrádném chování se zdecimovaná ruská armáda začala prakticky znovuvytvořit teprve v tomto století. S ohledem na Ruské možnosti a podstatu mezinárodní politiky Ruské Federace byla od samého počátku koncipována jako ryze obranná armáda. Proto necítí potřebu mít kupříkladu stovky nejmodernějších tanků, protože tank je jednoznačně prvkem útoku. Několik desítek jich pak stačí kupříkladu na vzpomínané akce preventivní obrany.

Obrana je za všech okolností rovněž finančně méně nákladná. Nejméně pětinásobně a za některých okolností až desetinásobně. Zásadním prvkem sebeobrany je však vývoj zbraní, překonávajících svou účinností výzbroj potenciálních útočníků. I tímto směrem se proto ubírá rekonstrukce ruské armády. Maximální modernizace obranných komplexů, a nakonec zbraň apokalypsy, když nebude zbytí, čti, když Rusko bude zahnáno do bezvýchodnosti. Podle dávného Putinova mota; na co by nám byl svět bez Ruska.

Něco o ruské duši.

Etnikum žijící v prostoru mezi Uralem a Donem již od „kainoabelské“ éry čili od bojů zemědělců s kočovníky bylo napadáno nájezdníky z východu. Nejednou prakticky zdecimováno až k zániku. Přesto znova a opět se zvedalo z popela, někdy i za cizí pomoci (Vikingové) až nakonec bylo posíleno tím, co ho nezničilo natolik, že se stalo hrází proti hordám z východu pro celou Evropu. Ta se mu, podle zásady každý dobrý skutek musí být potrestán odvděčila v posledních staletích tím, že spojila svá vojska a táhla na Rusko. Nejznámější takový počin realizoval Napoleon a Hitler. Ruský národ se ale ani tehdy nepovedlo zničit. Vidím v tom jeden rys ruské duše. Nekonečnou nezdolnost.

Základní myšlenky dějin budoucnosti.

Válka Ruska s USA.

Pokud se vůbec někdy budou psát dějiny války Ruska se Západem, fakticky Ruska a USA, pak jejich začátkem bude s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou období, kdy se Rusko zásadně odmítlo podřídit celoplanetární hegemonii, až nadvládě USA. Tehdy došlo k prvnímu střetu zájmů Ruska s USA. Bylo proto povinností obou stran zahájit jednání o svých zájmech, aby se nerozrostly v konflikty. Nestalo se tak. V současnosti ještě nejsou odtajněny veškeré informace, takže nelze hodnotit, která strana jednala bezohledněji k zájmům té druhé.

Mírou takové bezohlednosti může být kupříkladu na straně USA posunování vojenských základen až na hranice s RF s odůvodněním, že každý stát má svobodu rozhodnout se, zda chce, či nechce být členem NATO. Což je v mých očích učebnicovým důkazem demagogie vzletného tvrzení o svobodě jedince, končící tam, kde se dotýká svobody jiného. Rozbor uvedeného dogmatu není ale předmětem tohoto textu.

Z Ruské strany lze považovat za bezohledný čin připojení Krymu ke svému svrchovanému území s odůvodněním jeho historické držby a, nebo připomínkou na odtržení Kosova od Srbska.

Svévolí obou stran je dále například zasahování do vnitřních záležitostí jiných států. Především do států sousedících s Ruskem. Nebo kybernetické útoky a záškodnické akce na cizích územích.

Válka Ruska s USA bude opravdu dlouhá. Paradoxně ale nebude o její délce rozhodovat ani Rusko, ani USA. Rozhodnou ji současní diváci. Oněch šest a půl miliardy nezúčastněných právě tím, že se zúčastní.

Variant dalšího průběhu války se tím otvírá celá řada. Ovšem vždy zůstávají dvě limitní. Totální porážka jedné z válčících stran. Obě při tom přináší zásadní obrovské riziko. Zánik veškeré lidské civilizace.

Na tomto místě pouze poznamenávám, že i kdyby náhodou Rusko bylo totálně poraženo a nesáhlo při tom na zbraň „posledního soudu“, je vysoká pravděpodobnost že zase vstane jako fénix a celý problém vyvstane znova.

Dostane-li se do zoufalého boje o vlastní přežití „zlatá miliarda“, vidím situaci všeho lidstva beznadějněji. Proč?

Napsal jsem, že variant ukončení války Ruska s USA při zapojení dosud nezúčastněných je mnoho. Jednou z nejlepších by byl koncept ČLR o všeobecné spolupráci států veškerého světa. Ovšem to by musel celý Západ opustit svou fundamentální doktrínu o vývoji lidstva jako neustálém soutěžení, soupeření čili konkurenci sobeckých individuálních zájmů, jimž absurdně říká svoboda. Že se někdy Západ dobrovolně vzdá této mylné doktríny o svobodě jako nejvyšší své hodnotě se mi jeví jako nemožné. Odtud ony beznadějnější vyhlídky pro veškeré lidstvo při možné prohře USA.

K dějinám horké fáze války USA s Ruskem.  

     Speciální akce začala obrovským deficitem. Naznačil jsem už, že vznikem svrchovaného Ruska došlo ke střetu zájmů Západu a Ruska, který se neřešil nikdy opravdu vážným vyjednáváním čili mírovými prostředky, jak ukládají pravidla mezinárodního práva, ba dokonce i první článek smlouvy NATO. Tento deficit se prakticky od událostí na Ukrajině z roku 2013 až 2914 a násilného tranzitu Krymu pak změnil v totální absenci nejen plnění dohod, ale i chuti k jakémukoliv vyjednávání. Čímž se odhalila demagogie onoho pravidla mezinárodních vztahů vyjádřená povinností užití jen mírových prostředků. Jak lze konflikty řešit mírově, když jedna strany je ignoruje, ba odpírá a totálně o nich nehodlá jednat. Sdělí řešení takové situace někdo světové veřejnosti ze všech těch mudrlantů, kteří hovoří o katastrofální, fatální, neodůvodnitelné a neodčinitelné chybě Putina?!! Ptám se na to především všech těch chytrolínů levicového smýšleni, nejvíce pak bývalých přátel Ruska, kteří se tak jednoznačně bleskově přepólovali na odsuzování Ruského vedení a samozřejmě nejvíc samotného Putina. Jak by asi veškeří zmínění mudrlanti dokázali přimět k jednání toho, kdo nejenže jednat veřejně odmítá, veškeré návrhy k němu ignoruje, ba veškerou svou taktiku války založil na všech typech obstrukce výsledků i obvyklých utajovaných vyjednáváních.

Prakticky první horká fáze války RF versus USA může být skutečně velmi dlouhá. Ovšem zase pouze v tom případě, že se jí dosavadní diváci zúčastní tím, že se začnou přiklánět na některou z válčících stran.

Přikloní-li se k Rusku, donutí USA k nepředvídatelným krokům. Jestli pomohou USA, Rusko bude vzdorovat až do svého úplného konce, protože mu už nic jiného nezbývá.

Jenže.

Na misce rozhodování víc jak šestinásobné části lidstva je velké závaží. Tím je nejméně půltisíciletá arogance Západu, jeho skrývaný rasismus třeba v podobě „zámořských objevů“, kolonialismus a v neposlední řadě dolarem vykořisťovaný celý svět. Předpokládám proto, že si současní diváci uvědomí, že odklonem od Ruska si své porobení Západem prodlouží možná nejen o desetiletí, ale staletí, než se opět vynoří někdo jiný, nebo se zmátoží zase Rusko.

Nesdílím příliš velký optimismus do eventuality „puče v Kremlu“, do něhož dokonce vkládají někteří pomatenci poslední naděje. Ti zapomínají především nato, že Putin nebývale zvýšil prestiž armády, takže by došlo asi k vojenské diktatuře, překlenávající období do dalších „demokratických“ voleb. To v lepším případě. Mnohem horší pro Západ by bylo následné pravděpodobné vítězství komunistů.

Závěrečná poznámečka.

      Osobně nepředpokládám, že současná horká fáze zmíněné války bude trvat zase tak moc dlouho. Rusko si totiž potrpí na symbolech. Ne nadarmo si pro svůj neočekávaný krok zvolilo den s mystickým datem 22.02.2022. Proto cítím v kostech, že dne 9. 5. 2022 se bude v Moskvě slavit „Děň pervoj i drugoj pabědy nad nacistami“.

Tento text byl dokončen včera a už dopoledne odeslán na web http://vasevec.parlamentnilisty.cz/ , kde ale nebyl publikován.

Úvod.

Putin kdysi prohlásil, že rozpad Sovětského svazu byl pro Ruskou Federaci tragédií. Nechce se mi hledat přesná citace, protože byl důležitý argument, jímž ono prohlášení zdůvodňoval. Řekl, že za hranicemi RF díky tomu zůstalo na dvacet milionů Rusů.

Když jsem se snažil ověřit jím uvedené číslo Rusů žijících mimo Rusko, tak jsem dospěl k polovičnímu počtu. Počítal jsem ovšem podle statistik zveřejňovaných státy postsovětských republik a ty trpící rusofobií měly v ní, podle mě, dostatečný důvod etnografické statistiky v tom směru falšovat.

Putin o něco později, pro uklidnění emocí mediálních kraválisů Západu k předešlému výroku dodal, že obnovení SSSR by ale bylo stejnou chybou. A někdy mezi těmi dvěma výroky leží základní chyba celého Putinova vládnutí.

Vměšování do vnitřních záležitostí postsovětských republik.

Putin založil celé své vládnutí na jediné ideji. Na návratu Ruska do jeho postavení supervelmoci. Měl k tomu reálně jedinou cestu. Věděl, že Rusko je nejen nejrozlehlejším státem světa, ale především zemí obrovského přírodního bohatství od lesů přes energetické zdroje po diamanty. Z toho důvodu bylo po celé své dějiny cílem loupeživých tažení napřed od Východu, tak později ze Západu.

Rusko vzhledem k oné obrovské rozloze nemá navíc dostatek obyvatel k moderně důkladnému zpracování všech svých surovin. Proto zůstávala pro Putinu ona jediná cesta, zajistit zemi takovou bezpečnost, aby si na ni už nikdy nikdo nemohl troufnout vojensky zaútočit. Zdá se, že tento svůj cíl splnil. Ruská armáda je dnes ve stavu, v němž platí apokalyptická teze; nebude-li Rusko, tak jen tehdy, když nebude svět.

Putin při tom věnoval jen malou, jestli vůbec jakou pozornost dění v postsovětských státech, především pak v těch, které mají dlouhé hranice s RF. Konkrétně především v Kazachstánu a na Ukrajině. Při tom měl v tom směru osobní zkušenosti z Kavkazu. Ještě před tím, než se stal prezidentem totiž musel vyřešit v této oblasti především problém Čečny. Západ, konkrétně USA si brzo všimla tohoto deficitu Ruské zahraniční, ale především zpravodajské politiky ve všech postsovětských státech sousedících s Ruskem. Západní vlivové agentury, neziskové organizace financované přes zprostředkovatele z rozpočtu USA a další PR instituce Západu dělaly všechno proto, aby v sousedech Ruska živily jejich rusofobní síly a připravovaly je na převzetí moci. Následně vyprovokovaly, nebo přímo zažehly barevné revoluce, které instalovaly protiruskou moc. Od Pobaltí po Ukrajinu tak byl uměle pěstován v jejich obyvatelích až rasistický antirusismus.

Západ po neúspěchu na Kavkaze, nedávno pak v Kazachstánu, vsadil všechny karty na Ukrajinu, a především na její nacisty. Putin se tak dostal do situace válečného aktéra. Podcenění vlivu protiruských sil v postsovětských státech se mu tedy nevyplatilo. Vůbec se ani nepokusil využít Rusů žijících v oněch zemích, aby sehrávali roli proruských agentur. Nemyslím si, že to bylo zaviněno nějakým Putinovým naivismem spočívajícím v dodržování mezinárodního práva s jeho principem nezasahování do vnitřních záležitostí jiných zemí. Podle mě jediným zdrojem popisovaného chování Ruské vlády bylo podcenění vlivu Západu v šíření antiruských nálad v zemích obklopujících Rusko.

Pátá kolona v samotném Rusku.

Jsem navíc toho názoru, že Putina záměrně na uvedený deficit nikdo neupozornil. V Rusku byla, je a asi navždy bude silná a vlivná vrstva „západniků“, Prokazatelně k nim patří kupříkladu i Medveděv, a dokonce jsou i na ministerstvu obrany, což se mimo jiné ukázalo i v nedodržování Šojgových rozkazů v bojích na Ukrajině. Vliv páté kolony v Rusku dneska na Západě živí naděje v Putinův pád, který USA považují za poslední alternativu pro své dočasné vítězství nad Ruskem.

Bude opravdu pro svět veledůležité, kam se „vrtne“ Rusko po Putinově odchodu. Opustí-li jeho doktrínu, pak se možná i na několik desítek let prodlouží agonie Západu.

Elektronický deník !Argument Na své stránce http://casopisargument.cz/?p=41652 ze dne 28.3.22 uveřejnil obvyklý rozhovor a panem Oskarem Krejčím. Politický analytik, a částečně i filosof politiky se v něm vyjadřuje k ozbrojené intervenci Ruské armády na Ukrajině. Hned v první odpovědi se však dopouští u něj neobvyklého pomatení mysli.

Cituji: „!Argument: Podle informací dostupných u nás postupuje ruská armáda na Ukrajině velmi pomalu, má velké ztráty a někde je dokonce v defenzivě. Kreml ale stále opakuje, že „operace probíhá podle plánu“. Domníváte se, že tomu tak je?

Oskar Krejčí: Nedomnívám. Znovu opakuji: žádná povstání ruskojazyčného obyvatelstva na podporu ruské armády na Ukrajině nepropukla a ukrajinská armáda vykazuje mimořádnou odolnost. Vytváření funkční správy na obsazeném území nebylo připravené. Ukrajina roku 2022 není Ukrajinou roku 2015“. Konec citace.

Jak je vidět, pan profesor několika vysokých škol se tentokrát ani neobtěžoval seznámit se alespoň povrchně s cíli a smyslem „Speciální operace Ruské armády na území Ukrajiny“. Kdyby tak učinil, tak by věděl, že ruské politické vedení, nadtož velení armády nepočítalo s jakýmsi zmateným povstáním lidu či zformováním dokonce proruské vlády na Ukrajině.

Naopak. Rusko v žádném případě nepotřebuje mít ve svém sousedství „proruskou“, čti loutkovou vládu. Nejenže nepotřebuje, ale ani nechce. Jedním z cílů „Speciální operace“ je přece neutralita Ukrajiny. Budoucí Ukrajiny nemusí být proruská, ale nesmí být protiruská, toť vše z Ruské strany.

     Rusko ani nemělo důvod připravovat vytváření jakési funkční, čti kontravládní správy na obsazeném území už jen proto, že žádné území obsadit nehodlá. Chce dosáhnout na počátku operce veřejně deklarovaných cílů a pak odejít.

     Pan profesor v další části odpovědi vyslovuje dokonce překvapení nad odolností Ukrajinské armády. Tomu se již nedivím, protože pan Krejčí skutečně není vojenským odborníkem. A bylo by velice podivné, kdyby druhá největší armáda Evropy, jejíž velení je ovládáno nacionalisty až v některých případech nacisty neodolávala do posledního náboje, zvláště když o přísun dalších a dalších se s pečlivostí vrahů stará celá EU a především USA.

Můj závěr zní. Pan profesor si ještě před konfliktem vymodeloval válečné tažení podle svých představ a nyní se diví, že Šojgu velí jinak.  Kdyby takto myslel kdokoliv jiný, vůbec bych si toho ani nevšiml. Že ovšem takto uvažuje vědec, který v mých očích nepodléhal dosud svým pocitům a emocím, mě dost zklamalo.

Tři týdny jsem se o svět kolem sebe nemohl zajímat. Když jsem si včera konečně alespoň letmo prošel dění za ony tři týdny, dospěl jsem v prvé řadě k potvrzení svého přesvědčení, které jsem napsal jako poslední na svůj blog. Podle zpravodajství EU, a především naší ČT Ukrajina už dávno v ozbrojeném konfliktu s Ruskem zvítězila, ale ještě mu to nestačila oznámit.

Konflikt už trvá víc jak 40 dní. Celou polovinu té doby jsem ho nesledoval, leč přesto si za druhé dovolím tvrdit, kdo je prvním praženým v celé „speciální akci ruské armády na území Ukrajiny“. Není jím ani Ukrajina, ani Rusko. Je to podivné, leč nepochybné, že jsou jim nižší sociální vrstvy některých zemí EU a především ČR. Plyn jim zdražil tak, že se jim až oči protáčejí. Cena elektrické energie roste každý měsíc a potravin skoro každý den. Lidé sice nejsou zabíjeni raketami a granáty, ale jejich životní úroveň klesá očividně do takové míry, že to i vláda hájící zájmy nejbohatších nemůže ignorovat. Dokazuje to kupříkladu tím, že jako první v nové republice musí valorizovat penze už podruhé do roka a ministr „chudoby“ Juračka dokonce prohlásil, že lze očekávat letos ještě i třetí valorizaci.

Všichni dobře víme, že při každé valorizaci „důchodů“ stát okrádá penzisty, protože valorizuje se zpětnou platností po vyhodnocení výšky inflace, tedy až tak minimálně se zpožděním čtvrt roku. Při současné doslova pádící inflaci jsou tak nejchudší vrstvy doslova okrádány o tisíce měsíčně. Ve slušných státech kdysi totiž platilo, že se valorizovalo předem, podle očekávané inflace, či dalších parametrů.

Nejhnusnější ovšem na chování současné vlády je docela něco jiného. Každý penzista totiž s oznámením o zvýšení penze, k němuž dojde až v červnu dostal už v březnu dva archy návodu, jak má žádat o moderní žebračenky s názvy „Příspěvek na bydlení“, „Doplatek na bydlení“, či „Mimořádná okamžitá pomoc“. Fialova vláda panské vrchnosti totiž neudělá nic, aby ceny energií a potravin regulovala, kupříkladu zastropováním. Snížila by totiž zisky těch nejbohatších, kteří ze zvýšení cen se svou celoživotní podlostí profitují. Naopak pouze povýšenecky nabízí těm nejubožejším, jako každá vláda panské koalice, jakési právo na žebrotu. V současné éře diktatury byrokracie ovšem ani tu žebračenku nelze získat jednoduše. Žádosti o její milostivé přiznání mají kolem deseti stran a je nutné je doložit několika potvrzeními. To všechno v digitalizované době, kdy si stání úředník může na síti stáhnout o každém jedinci cokoliv si zamane, je přesto s pýchou vládců ponižován ještě tímto zhovadilým systémem.

Tvrdím proto z hloubky znalosti věci, že prvním poraženým v ozbrojeném konfliktu v Evropě je asi tak 15 procent nejchudších Evropanů a pak víc jak polovina všech ostatních, kteří žijí „z ruky do huby“, čili nejsou celá léta schopní si vytvářet úspory na horší časy. Vítězem, jako konečně vždy a všude v dějinách jsou pak ti nejbohatší z bohatých, ať už reálně každá války dopadne jak chce.