Dneska jsem měl v úmyslu psát o něčem jiném, leč narazil jsem na webu https://www.nespokojeny.cz/ministr-rakusan-opet-verejne-vyhrozuje-vyzva-prijata-svabe-okamzite-odstup/ na tak skvělý text, že jsem lepší nečetl opravdu velice dlouho. Všechny jeho čtyři části doslova jako živá voda osvěžily mého ducha, ale přece jenom osobní vyznání advokáta Jindřicha Rajchla je pro mě tak významné, že si ho ukládám na svůj blok jako jeden dlouhatánský citát. Tady tedy je:

Pane ministře vnitra,

Tímto svým přípisem bych se chtěl vyjádřit k Vašim skandálním vyjádřením ve vztahu k zásahu Policie ČR při odstranění ukrajinské vlajky ze sochy Jošta Lucemburského v Brně. Ano, přirozeně mám na mysli Vaše slova o ruských švábech a o tom, že byli účastníci oné akce ztotožněni a budou tím jeho novým speciálním útvarem pro boj s politickými oponenty sledováni.
Nechám teď stranou fakt, že s ohledem na kauzu Hlubuček byste v normálně fungující zemi neměl v křesle ministra vnitra už dávno co pohledávat. A nebudu se věnovat ani otázce značné problematičnosti ohledně zákonnosti ztotožnění a dalšího sledování osob, jež se nedopustily žádného trestného činu ani přestupku (přesto, že tato skutečnost už opravdu těžce zavání politickými procesy z padesátých let). Dovolím si napsat takové malé zamyšlení nad Vámi použitým termínem „proruský šváb“.

Ač jsem na onom „souboji o Jošta“ nebyl osobně v Brně přítomen, tak konstatuji, že jednak s Moravany, kteří touto formou vyjádřili svůj nesouhlas s až dětinsky hloupým rozhodnutím starostky jejich metropole, plně souzním, a jednak jsem byl tímto termínem už sám několikrát v diskusích označen, a proto bych Vám rád touto cestou vysvětlil, jak hluboce se při jeho použití mýlíte.

Víte, pane ministře, můj táta mě vychovával v tvrdě protiruském duchu. Nesnášel SSSR. Radoval se jako malé dítě pokaždé, když jsme „Rusáky“ alespoň symbolicky porazili v hokeji, a nadával jako špaček při každém blahořečení soudruhů z Moskvy v naší státní televizi.

Nicméně snad ještě víc než ty „Rusáky“ nesnášel české a slovenské „komunisty“, kteří vedli naši zemi. Všechny ty Husáky, Štrougaly, Biľaky a další soudruhy, jež považoval za nejnižší formu života na naší planetě. Nejednou mi řekl, že mi pomůže, ať udělám průšvih, jaký udělám, ale že vstup do KSČ by mi nikdy v životě neodpustil.

Současně mě ale také učil kritickému myšlení a utváření si vlastního názoru na politické události u nás doma i ve světě. Brzo jsem proto pochopil, že ta nenávist vůči SSSR není dána tím, že jsou to prostě Rusáci, nýbrž tím, že se jedná o subjekt, jenž omezuje naši suverenitu a svébytnost. jenž potlačuje naše práva a svobody, zavádí cenzuru médií a neštítí se vyhazovat lidi z práce a ze školy pro jejich odlišný politický názor, přičemž ty nejodbojnější z oponentů neváhá zavřít do vězení. jenž díky členství v RVHP ničí naši ekonomiku a diktuje nám, co smíme a nesmíme vyrábět, a prostřednictvím Varšavské smlouvy šíří protiamerickou propagandu a snaží se nás vmanévrovat do konfliktu se západním světem.

Stejně tak ony komunisty v čele našeho státu nesnášel prostě proto, že reprezentovali tuto pomýlenou ideologii, nýbrž proto, že se jednalo o zrádce a kolaboranty našeho národa, kteří se propůjčili k tomu, aby vykonávali vůli onoho Sovětského impéria a neštítili se pronásledovat a kriminalizovat vlastní občany jen proto, aby se zavděčili soudruhům z Moskvy.

Právě proto jsem dnes schopen spolehlivě rozpoznat, že jsme se po 30 letech dostali do velmi podobné situace. jen se takzvaně „otočil vítr“.

Nemohu nevidět, že znovu dochází k oklešťování naší suverenity a svrchovanosti. Že jsou znovu ve jménu vyššího dobra potlačovány naše práva a svobody. Že se opět roztáčí kola cenzury a blokují se nepohodlná média. Že jsou lidé znovu vyhazování ze zaměstnání a ze škol jen proto, že mají odvahu nahlas vyslovit to, co si většina ostatních jen v duchu myslí. Že jsou zde opět sledováni a kriminalizováni ti, kteří se provinili pouze tím, že se postavili na odpor tomuto prohnilému režimu a dávají to otevřeně najevo. Že nám zde už opět někdo ničí naši ekonomiku a využívá ji jako svou kolonii pro obohacování „srdce impéria“. A znovu slyšíme z našich médií dnes a denně štvavou propagandu, jejímž cílem je zatáhnout nás do války, kterou naši občané nechtějí a která nemá s naší zemí nic společného.

A že se zde opět vylíhli novodobí soudruzi, kteří neváhají pro zajištění svých osobních požitků a uspokojení svého ega kolaborovat s touto velmocí a postavit se proti vlastním občanům jen proto, aby poslušně splnili zadání soudruhů z centra říše.

Kdyby se můj táta dožil dneška, tak by tyto paralely rozpoznal na první pohled. Okamžitě by postřehl, že současná forma EU se chová stejně jako tehdejší SSSR a že Vy jste stejný typ servilního kolaboranta, jako byl Lubomír Štrougal. A proto by Vámi opovrhoval stejně tak, jako Vámi opovrhuji já.

A pokud odpůrci tehdejšího režimu, kteří bojovali za náš národ a jeho občany, byli nazýváni „agenty západního imperialismu“, pak není divu, že ti dnešní jsou pro změnu nálepkováni jako „proruští švábové“. Použitím tohoto termínu jste jen a pouze dokázal, že nejste o nic lepší než předlistopadoví soudruhové.

Stejně jako oni nesnášíte ty, kteří jsou ochotni se postavit na obranu své země a bez ohledu na následky se za ni bít. To proto, že jim závidíte to, že Vy sám takovou odvahu nemáte.

Pokud Vás tato nenávist dohnala až k použití onoho pejorativního označení pro všechny takto smýšlející lidi termínem „proruský šváb“, pak se k této skupině osob rád hlásím i já.

Nejsme švábové už vůbec ne proruští. Jen milujeme Českou republiku a Vy proti tomu nemůžete postavit žádný reálný argument. Proto Vám nezbývá než se nás snažit pomlouvat a dehonestovat.

Kdybych tento dopis adresoval čestnému muži, tak bych jej na tomto místě vyzval k odstoupení. Vy ovšem žádnou čest nemáte, a proto si tuto výzvu ušetřím. Omezím se na prosté konstatování, že tenhle souboj nemůžete vyhrát. Vlastně už jste prohrál – jen o tom ještě nevíte.

Otázkou už totiž není „zda“, ale pouze „kdy“ tahle Vaše nepovedená eskapáda na postu, na němž jste se nikdy neměl ocitnout, skončí. Pro dobro této země doufám, že k tomu dojde dříve než později.

P.S: S Jakubem Šťastným, jenž vylezl na sochu Jošta, jsem již ve spojení. Nenaplnil žádnou skutkovou podstatu jakéhokoliv trestného činu, a tudíž neexistuje jediný důvod, proč by měl být stíhán. Pokud to svým poskokům ve Vaší slavné nové divizi nařídíte, tak se postarám, aby z toho byl pořádný ohňostroj – to Vám mohu slíbit.

Tolik advokát Rajchl. Jenom zvýraznění jsem si dovolil udělat sám.

Přesto si k napsanému dovoluji přidat, že je nějakým zrůdným rysem našeho národa, spíše ale jeho české větve, že se v něm vždycky najde dostatek kolaborantů. Pokud si vzpomínám, takto tomu je už nejméně od bitvy u Lipan v roce 1434.

Už tím, že se v konfliktu Ruská s Ukrajinou celý Západ připojil na jednu stranu sporu znamenalo, že se stal Západ účastníkem konfliktu. Což následně potvrdil masivními dodávkami zbraní pro Ukrajinskou armádu. Tuto pozici Západu však bylo možné pořád kvalifikovat jako zprostředkovanou účast na konfliktu, i když tím původně regionální spor Ruské armády s ukrajinskou vládou povýšila na válku Ruska proti Západu.

V posledním týdnu však dochází k naprosto nové kvalitě této války. USA dodala Ukrajině salvové raketomety HIMARS. Ty ovšem nemůže Ukrajinská armáda účinně používat bez přímé součinnosti s prostředky Americké armády. Američané pro systém totiž musí Ukrajině poskytovat informace z družic, nebo ze svých radarových letadel AWACS. Tím se Spojené státy stávají přímým účastníkem ukrajinské války. Což znamená ve skutečnosti už ne zprostředkovávanou, ale přímou válku Ruska s celým NATO, jelikož ostatní jeho členské země jsou pouhými vazaly USA. Takže původní vyřizování si účtů ještě z druhé světové války mezi Ukrajinskými Rusy a Ukrajinci přerůstá v celosvětový konflikt.

Zatím jsem se nedověděl, jak na novou skutečnost reagovala Ruská doma, která se mimořádně sešla 15. 7. Předpokládám, že se musela zabývat otázkou, jak adekvátně odpovědět na zahájení přímé konfrontace Ruska s celou Aliancí. Jsem však přesvědčen, že od této chvíle Rusko už teď bude bojovat skutečně o své bytí a nebytí. Takže…Bůh buď milostiv celé Evropě! Strašnou je to představa pro lidi jako jsem já, kteří „věří“, že Bůh neexistuje.

A jakže s tím vším souvisí Mao? Ten vyslovil základní strategií pro KSČíny. Nemám ji ve svém archivu, ale i když ji přesně nemohu citovat, tak podstatu sděluji nezpochybnitelně. Podle něho má Čínský drak vyčkávat ve své sluji, až se USA a SSSR vyčerpají natolik, že se prakticky zničí. Pak teprve přijde jeho chvíle.

Když posuzuji situaci na bojišti a v USA nabývám dojmu, že se ta doba urychleně blíží. Rusko se určitě válkou vojensky vyčerpá a USA se zase dostanou do turbulence díky hospodářským potížím spojeným s vnitřním napětím ve své společností, způsobeným demografickými změnami na jedné straně a kolapsem demokratických institucí a svobod na druhé.

Jenže.

Čína přesto nemá vyhráno. Vnitřní problémy v ní rostou, celosvětová recese způsobená pandemií podkopala její ekonomiku založenou na růstu, a i Si Ťin-pching už vládne dlouho, což se mnohým ambiciózním Číňanům asi také už nelíbí.

Dva dny před zahájením Speciální operace Ruské armády na území Ukrajiny napsal známý český levicový myslitel Jan Campbell text, z něhož vyjímám, cituji: „USA a jeho instrument NATO budou přinuceni odpovědět na otázky

– Co je to vojenské odstrašování v dnešním světě? Je to hrozba poškození mj. informační infrastruktury? Co nastane, kdyby se tato infrastruktura zhroutila, co by se stalo se západními společnostmi?

–  S vojenským odstrašováním souvisí otázka, co je to strategická parita? Jedná se o nesmysl vymyšlený v zákulisí?

– A co je kontrola zbrojení, o jejíž užitečnosti jsou mnozí z nás přesvědčeni? Je to způsob, jak omezit závody ve zbrojení, nebo nástroj k legitimizaci závodů, k vývoji zbraní, k vnucování zbytečných programů druhé straně?

– Jednou z posledních otázek nastoluje Západu existence lidových republik: JE DEMOKRACIE SKUTEČNĚ VRCHOLEM POLITICKÉHO VÝVOJE, KDYŽ V NEPŘÍZNIVÉM PROSTŘEDÍ JE JAKO NÁSTROJ VYŘAZENA, ABY MOHLA BÝT OBNOVENA, AŽ SE ZMĚNÍ PODMÍNKY A BUDE JI POTŘEBA? Není to výzva k bezuzdnému autoritářství, nebo monarchii? Opravdu zanikne stát, jak si mysleli marxisté nebo liberální globalisté?“ Konec citace.

Za nějaký čas už to bude půl roku, co se na Ukrajině válčí, a prakticky od počátku je to válka Západu proti Rusku.  Zatím se ale odpověď na nadhozené otázky ani zdaleka nerýsuje. Spíše to vypadá, že vznikly ještě další, a možná i důležitější otázky pro praktické přežití lidstva.

Včera skončil v Madridu třídenní summit NATO. Nezajímá mě, na čem se dohodli největší váleční zločinci dějin. Zaujal mě naopak komentář o Alianci z úst stálého zástupce ČLR při OSN jménem Zhang Jun, který na zasedání Rady bezpečnosti mimo jiné řekl: „Pět vln rozšiřování NATO na východ po studené válce nejenže nepřinesly Evropě bezpečnost, ale zasely semena konfliktů…je to ponaučení, nad nímž je třeba se dobře zamyslet…Studená válka už dávno skončila. Je nutné, aby NATO přezkoumala své postavení, zcela zamítla mentalitu studené války založenou na blokové konfrontaci, a snažila se budovat vyvážený, efektivní a stabilní mechanismus evropské bezpečnosti v souladu se zásadou nedělitelné bezpečnosti“. Konec citace.

K tomu přidávám svůj komentář. NATO nikdy nebyla obranným spolkem, protože vznikla ještě dříve než vojenský blok satelitů SSSR. Byla to od samého počátku pouze vojenská mafie profesionálních banditů, vydávaných za oficiální armády zemí kolonizovaných, nebo dobrovolně posluhujících zájmům mocnářů USA.

Od samého počátku se její členské armády připravovaly na zničení SSSR, alias Ruska. Po rozpadu SSSR se už nikdy ani jako obranné společenství nesnažila v reálné politice chovat.

Dneska už nejde o nic jiného než o nejúčinnější nástroj užívaný vládci USA k prosazování své dominance nad planetou. Jelikož se v současnosti dostávají reální mocnáři USA a tím i celého Západu do situace ohrožující jejich staletou nadvládu nad zbytkem světa, je i jejich jediný skutečný, a proto nejúčinnější nástroj zmíněné nadvlády největším nebezpečím pro veškeré člověčenstvo. Nic si proto o něm nenamlouvejme Chce-li lidstvo přežít, musí ho i jeho řídící moc ne-li zničit, tak naprosto znicotnit.

NATO je profesionálním zabijákem sloužícím vládcům zemí, jejichž obyvatelstvo představuje ani ne desetinu lidstva. NATO ale neslouží ku prospěchu ani této desetiny lidstva, nýbrž pouze jejich vládcům, kterých není ani tisícina lidského veškerenstva. Proto je jeho existence naprosto neslučitelná s další existencí lidského společenství na Zeměkouli.

Zmíněná tisícina, považující samu sebe za elitu lidského stvoření, a proto nejméně půl tisíciletí zneužívající ve svůj prospěch bohatství celé planety, se s vysokou pravděpodobností nebude chtít vzdát svých privilegií čili postavení elity. Je bezpodmínečně zapotřebí, aby ji zbytek světa jednoznačně postavil před fakt, že pokud se nevzdá své touhy po moci, tak zhyne.

Zmiňovaný ástupce ČLR v OSN jí to svým vyjádřením nepřímo sdělil. Ovšem ona neumí jiné poslouchat, takže jí to bude s vysokou pravděpodobností nutné říci zřetelněji a dokonce silou.

Pokud Ruská armáda před čtyřmi měsíci vstoupila na území Ukrajiny, tak jen málo odborníků vědělo, že je to začátek nové, dlouhodobé globální války. Jakmile se ale Západ začal chovat coby kolektivní nepřítel Ruska a přijal taktiku jednoznačné a bezvýhradné podpory Ukrajiny, tak změnil vzájemnou rvačku Slovanských pobratimů na válku. Válku Západu s Ruskem. Už tehdy jsem psal, že jde proto o další fázi globální války, která podle mého soudu začala vznikem Sovětského svazu. Od té doby mě však Ruský výklad dějin moderní doby přesvědčil, že sice jde skutečně o globální válku, leč ta podle Rusů trvá již mnohem delší dobu. O válku trvající podle nich již déle než dvě stovky let. Válku s cílem zničit Rusko.

Jestliže taková vojenská supervelmoc přijme za své uvedené hodnocení současného dění, tak se svět opravdu dostává do situace, kterou Ruský výklad dějů popisuje. Politici velkých národů by si to měli velice dobře uvědomit.

Proč?

Protože tady už nejde o pouhou licitaci, o dělání ramen. Připomněl to kancléři Schulzovi hlavní propagandista Kremlu Vladimir Solovjov na stanici Rossija 1, cituji: „…kancléř Olaf Scholz je poslední dobou neobyčejně drzý. Řekl: „,Budeme Ukrajině pomáhat penězi i zbraněmi, dokud Putin nepochopí, že udělal fatální chybu“. Něco vám povím. To Gorbačov udělal zásadní chybu, když dovolil, aby se Německo znovu sjednotilo. To byla chyba“. Konec citace. A pak pokračoval i tím, že „chybu udělal i soudruh Stalin, když rozhodl, že bychom měli umožnit Německu, aby dále existovalo. To byla chyba,“ řekl tvrdě Solovjov. To jsou na Ruskou stranu nezvykle silná slova. K nim už chybí podle mě jenom dodat: „A my teď ty jejich chyby napravíme“. Asi tolik pro dnešek.

Ihned po zahájení „Speciální operace Ruské armády na území Ukrajiny“ jsem tvrdil, že denacifikace coby jeden z jejích cílů je mylný. Argumentoval jsem tím, že denacifikovat nelze násilím, nadtož vojenským. Že půjde o dlouhodobý proces, který bude trvat po několik generací, nejméně pak, než vymřou vnoučata, ba řekl bych až pravnoučata dnešních „nacistů“.

Můj názor se od té doby nezměnil, jenom jej nevyjadřuji tak kategoricky a pokusím se ho šířeji   vyargumentovat.

Chtěl jsem začít definici nacismu, ale uvědomil jsem si, že by s ní nemusela většina čtenářů souhlasit, takže by byl celý můj následný text v jejich vnímání postaven na vodě. Navíc bych se zbytečně zaplétal do abstraktních úvah. Proto v prvním odstavci tohoto textu slovo nacismus dávám do uvozovek, což se pokusím v následujících odstavcích osvětlit.

Píšu, že dneska můj odsudek denacifikace jako cíle ozbrojené intervence už není tak kategorický. Což znamená, že jej jako cíl považuji za příliš široký. Ruské vedení ho mělo, podle mého přesvědčení, zúžit čili vyjádřit konkrétněji. Kdo pozorně sleduje názory ruské strany, dojde totiž k přesvědčení, že nejen Ruskému vedení, ale Rusům většinově vadí především to, že nacismus Ukrajinců je především, ne-li jenom protiruský. To je zásadní vymezení, z něhož mělo Ruské politické vedení vycházet. Podle mého soudu mělo zdůrazňovat, že Rusku jde právě o onu rusofobii, sahající u velkého počtu Ukrajinců až za hrob. Naopak mělo přesvědčivě vyjadřovat, že uznává, ba si váží národního uvědomění Ukrajinců, že ho respektuje a hodlá ho dokonce podporovat především vůči třetím státům, které by si na Ukrajinu, nebo alespoň její část, dělaly zálusk.

V této souvislost si myslím, že i sám Putin si mohl odpustit exkurz do historie ve svých dvou projevech, které předcházely vojenské operaci, a které vyzněly jako dehonestace Ukrajiny. Tvrdím, že to bylo kontraproduktivní a jenom rozšířilo počet rusofobních Ukrajinců. Nehledě na to, že projevy byly naopak na Ukrajině poměrně snadno interpretovány jako příklad Ruského šovinismu.

Samotná vojenská intervence Ruského nesouhlasu s vývojem na Ukrajině následně musela pak naprosto logicky ještě více rozšířit řady Ukrajinských nacionalistů. A každý, kdo jenom trochu v dějinách sledoval vývoj nacionalismu kdekoliv v Evropě dobře ví, že za podobně příhodných podmínek se každý nacionalismus poměrně snadno překlopí do nacismu, čti, do nesmiřitelné nenávisti s touhou zabíjet své protivníky.

Za současné situace je denacifikace Ukrajiny stále složitějším problémem. Rusko by muselo zvolit Americký způsob řešení své speciální akce čili provést doslova změnu politického režimu na Ukrajině a následně v budoucí smlouvě si zajistit nejen neutralitu země, ale trestní postih jakéhokoliv projevu rusofobie. A i za takových okolností bude šance na opravdovou změnu cítění Ukrajinců malá a za všech okolností velice dlouhodobá, jak jsem již napsal. Bude tedy trvat nejméně po tři generace, a to v tom lepším případě. Navíc za předpokladu řízeného působení již na děti ve školách.

Ukrajinský nacismus v podobě nenávisti k Rusku ba všemu Ruskému se opravdu nedá vymýtit násilím čili projevy jiné nenávisti, tedy té s opačným znaménkem. Může být pouze a jenom výsledkem dlouhodobého a všestranného působení celé škály institucí výchovy a vzdělávání. Možná především změny samotného chování Rusů ke svým Ukrajinským pobratimům.

Ruské vedení od počátku tvrdilo, že nemá zájem ovládnout celou Ukrajinu. Muselo podle mě počítat s tím, že Ukrajina ve své větší části zůstane samostatným státem. Nikdo v Rusku asi nebyl tak naivní, aby předpokládal, že po vojenské intervenci bude Ukrajina proruskou. Pokud vedení Ruské Federace myslí daleko dopředu, jak se o něm tvrdí, mělo by mít proto dneska už představu, jakými metodami bude usilovat, aby formální neutralitu prosazenou vojenským násilím, změnilo v průběhu časů alespoň v neformální neutralitu, protože je zatím nepřestavitelné, že by v dohledné budoucnosti bylo dosaženo rusofilní Ukrajiny.

Na úplný závěr této problematiky si dovoluji vyjádřit ještě jednu myšlenku. Nepovažuji za povedené, že Rusko někdy podporu Ukrajiny ze strany tak zvaného „kolektivního Západu“ vydává za podporu nacismu. Občané Západních zemí mnohem lépe vnímají, ba dokonce i chápou, že jejich mocní se chovají protirusky, než že v jejich statě bují jakýsi těžko definovatelný nacismus. Sice je větším nesmyslem vydávat onu podporu „pofialovsky“ za obranu demokracie, svobody, prosazování nedělitelnosti států a jiné rádoby vzletné hodnoty, když je zcela zřetelné, že jde skutečně o výsledek dlouhodobého vydávání Ruska za nepřítele. I vedení Ruska by nemělo svůj odpor k Západu maskovat bojem s nacismem, ale pouze a jen jako důsledek nejméně dvou století trvajícího nepřátelství Západu vůči Rusku, motivovaného zájmem zmocnit se jeho přírodního bohatství.

Svou roli hraje od počátku Ruské intervence mediálně skvěle. Ovšem teprve konec uvedeného spektáklu, poněkud krutého, jak lze soudit, rozhodne o tom, jak se zapíše do dějin nejen své země, ale s vysokou pravděpodobností celého lidstva. Alternativ nemá mnoho, protože udělal zásadní chybu hned na začátku. Buď se neměl nechat zvolit prezidentem, nebo měl mít jistotu, že jej oligarchové podrží v konfliktu s domácími radikálními nacionalisty, podle Rusů nacisty. Byl totiž zvolen především proto, že sliboval mír Ukrajině, sužované občanskou válkou prakticky už pět let. Ale jen když naznačil jednání o osudu odtrženeckých regionů, nacisté mu dali nůž na krk. Byl donucen hrát jejich hru. Stát se slouhou USA v nesmiřitelném nepřátelství s celým Ruskem, nejen s Doněckou a Luhanskou separatistickou mocí.

Když Rusko poznalo, že tajtrlík nesplní svůj slib, ale naopak se stal loutkou v rukách USA, přísně sledovalo vývoj, a nakonec vojensky udeřilo. Dlužno podotknout, že se na tuto alternativu připravovalo od roku 2014, tedy celých dlouhých osm let. Takže se dalo předpokládat, že je na ozbrojený konflikt velice dobře připraveno. A to nejen vojensky, jak se ukazuje.

Teď už Zelenskyj moc alternativ nemá. Pokud by zahájil jednání s Ruskem, protiruští fanatici jej zabijí. Ovšem čím déle bude prodlužovat smrtelnou agonii své země, tím se stane proklínanějším u druhé skupiny Ukrajinců a v očích Rusů nakonec válečným zločincem. Osobně nevěřím moc veřejným průzkumům, obzvláště ne v tak emotivním období, jako je válčení, ale prý je pořád většina Ukrajinců silně protiruská, což Zelenskému umožňuje boje stále udržovat. Je však dost pravděpodobné, že se v určitém momentě vzbouří armáda politickému vedení. To za prvé nevhodně zasahuje do jejích taktických operací a za druhé, vlastně především, svou nekompetentností zaviňuje obrovské ztráty na živé síle vojsk. Když dojde k vojenskému puči, nedá se vůbec odhadnout další osud komikoprezidenta. A když bude válčit do bezpodmínečné kapitulace, bude nakonec Ruskem předhozen „mezinárodnímu“ soudu coby zmíněný válečný zločinec. V každým případě to vypadá, že si neužije údajné necelé miliardy dolarů, které se mu prý podařilo už na válčení vydělat.

I když

Ve válce nelze nikdy nic předvídat s jistotou. Nakonec se může stát, že se USA podaří dotlačit do své války s Ruskem rukama Ukrajinců další oběti, a to Poláky a Rumuny. A to pak vůbec nevypadá dobře nejen pro Zelenského.

Jenže.

Jak tvrdím, ve válce nelze nikdy nic předvídat. Takže Zelenskymu se možná ještě rýsuje šance. Američané plánují vpád Polska na západ Ukrajiny prý až na konci července. Zaznamenal jsem už před několika týdny zajímavý názor na Ukrajině. Ten vyhrožoval NATO, že by se v takovém případě nakonec mohly spojit dvě největší armády v Evropě a Aliance by se zase mohla rozloučit se svou existencí. Dotyčný navíc dodal, že za tři měsíce obě armády si válčení dobře natrénovaly a dokázaly své schopnosti. Tady je snad poslední záchrana pro Zelenského. Dohodnout s velením Ukrajinské armády, že pokud Polsko vpadne do jejich země, tak že ukončí soupeření s Ruskem, ale naopak spojí s ním své síly na záchranu své vlasti. A Zelenskyj se rázem stane novým svatým Ukrajinské části pravoslavné církve.

Dne 17.5. jsem tady vyvěsilo text o stupňování „Speciální operace Ruské armády na území Ukrajiny“ Konstatoval jsem, že v zatím představitelné, páté fázi zmíněného střetu půjde o celosvětový třídní boj proti globální fašistické nadvládě představované největšími financiéry Západu. Vždycky jsem tvrdil, že hnízdo těchto extrémně bohatých rodů spočívá v anglosaském světě, konkrétně na Wall Street a v Londýnské City.

Západu se pod diktátem Deep State USA už povedlo povýšil ozbrojený střet Ukrajiny s Ruskem na válku Západu proti Rusku. A jelikož na celém Západě se politickým mocnářům daří nastolit mediální totalitu, je obyvatelstvo stále více zmanipulováno na emocemi zmítaný dav. Tento stav pak nikomu ani z odpovědných činitelů nedovolí použít při svém rozhodování rozumu nad emocemi vybuzenou nenávistí, demagogií a virtuální skutečností. Výsledkem je, cituji Jiřího Vyvadila z webu http://vasevec.parlamentnilisty.cz/clanky/cekani-na-trumpa-aneb-kdo-zastavi-valku-zapad-rusko :  „Totální válka Západu proti Rusku nabrala již takových obrátek, že neexistuje žádný západní politik, který by byl s to aktivně válku zastavit. Naopak, všichni bez rozdílu trvají na tom, že Rusko musí být poraženo a Ukrajina zvítězit.“ Konec citace.

Že jde skutečně už o totální válku napovídá problém potravinové krize, který se stal novým hitem manipulace ze strany mainstreamových médií. Při tom jde jasně o uměle vyvolaný problém, jak dokazuje mimo jiné text na webu: https://zvedavec.news/komentare/2022/04/9125-biden-cynicky-vyuziva-ukrajinu-k-zakryti-potravinove-sabotaze.htm . Se znalostí těchto faktů lze pochopit vznik, a hlavně smysl potravinové krize. Dokazuje totiž jednoznačně, že jde o součást války USA proti Rusku, alias celému světu za záchranu své zanikající hegemonie. Umělé vyvolání potravinové krize s následným hladomorem hodlají totiž mocnáři USA zneužít k obvinění Ruska. Sází na to, že hladomor nejvíce postihne země Afriky, které vesměs sympatizují s bojem Ruska proti globálnímu četníkovi. Jestliže se ale podaří Americe vybudit hněv Afriky proti Rusku, bude to pro Rusko, a v konečné bilanci nejen pro něj, velká ztráta ve střetu se „zlatou miliardou. Zdá se, že USA už začínají hrát „vabank“, čti válku Západu s Ruskem povyšují doslova na onen zmíněný „třídní boj“. Střetávají se v něm globální financiéři, kteří rukama Západu si chtějí udržet všedějinnou nadvládu nad celou planetou. Všichni moudří totiž ví, že válku Ruska s kolektivním Západem, alias Deep State USA, rozhodnou prozatímní nezúčastnění. Válku vyhraje nakonec ten, ke kterému se v závěrečné fázi přikloní prozatím mlčících šest a půlmiliardy.

Jsem celý život přesvědčen, že rasismus je jednou, ne-li základní hodnotou Západu. Stejně dlouho jsem přesvědčen, že do této „odrůdy“ všelidské civilizace ho zasel judaismus, ke kterému se Západ hlásí jako k jednomu ze svých kulturních kořenů. Dogma o vyvoleném národě je totiž v mých očích jednoznačně rasismem. Zvláště když je spojen se starozákonní dějepravou, podle níž Židé si museli zem zaslíbenou vojensky vydobýt, čti její obyvatelstvo vyvraždit, či vyhnat. Jahve jim dokonce nařizuje neznabohy zabíjet a rovněž tak odpadlíky od víry v jediného Boha. To všechno jsou znaky rasismu, jako když ho vyšije.

Jejich rasistickou štafetu pak převzala katolická církev, která nenáviděla a pronásledovala zase samotné Židy, údajně proto, že zabili bohočlověka Ježíše. V průběhu dějin se tato téze zneužívala k pogromům na Židy, ačkoliv v jejich fundamentu většinou šlo o naprosto jiný problém. Ale ať už byl hlásán jakýkoliv jiný, vždycky šlo fakticky o peníze. Židům lid obecný vždycky záviděl jejich bohatství a tím i moc z něho plynoucí.

Zvláštním rysem rasismu byla pak „pýcha bílého muže“. Ta se začala postupně rozvíjet už se zámořskými objevy v 15. století. Kolébkou byl sice obchod s Orientem, ale později už šlo vyloženě o okupování cizích území, což vyvrcholilo objevováním Ameriky a genocidou jejích původních obyvatel. Bělošští objevitelé totiž všude, kde přistáli, tak vztyčili vlajkou svého panovníka a prohlásili, že je to jeho nové území, bez ohledu na to, že tam žili už tisíce let jiní lidé. Ty běloši vesměs považovali za méněcenné, až něco jako divoká zvířata. Pro mě je ukázkou pýchy bílého muže z té doby třeba i to, že si nejvyšší horu světa pojmenoval po svém britském geologovi a největší vodopády po britské panovnici, ačkoliv ty objekty už dávno svůj název měly v řeči místních obyvatel.

Opravdovým vrcholem této fáze rasistické nadvlády Západu nad celou planetou bylo koloniální rozdělení světa mezi zformované Evropské státy. Šlo tenkrát výhradě o západní státy Evropy Nizozemskem počínaje a Itálií konče. Největší říší toho druhu v dějinách lidstva bylo Britské impérium. Jeho souše měla rozlohu 34 miliony kilometrů čtverečních a definitivně zaniklo až 30. června 1997 ztrátou poslední kolonie, jíž byl Hongkong.

Rasismus v Evropě sice vyvrcholil „průmyslovou“ likvidací Židů, protože šlo o obrovské počty zabíjených lidí z rasistických důvodů. Ovšem vedle toho právě za druhé světové války se vyhrotily i jiné případy fanatické nenávisti k lidem jiného národa, či dokonce „ras“, což zachvátilo především Východní Evropu, která neprošla multikulturní etapou kolonialismu. Za méněcenné byli považováni všichni Slované a samozřejmě cikáni a další.

Nenávist k celému národu, či dokonce státu je v současnosti na Západě vystupňována do dalšího konkrétního projevu. Je jím nenávist k Rusku. A opět je v pozadí prakticky závist. Vždyť se našli i takoví politici, kteří mu upírali oprávnění mít tak velké surovinové bohatství.

Na Západě se nesnáší jinakost, ať se kdo chce dušuje, že on rasistou není, tak obrovská většina nesnáší cikány, černochy, ale i Araby. Podle mne přelidněná Asie už ten problém má dávno vyřešený.

Dnešní první náčrt textu o tomto tématu budou spíše jen teze, které by měly nést podtitulek: „Budoucnost podle liberální demokracie a podle Asiatů“.

Začnu nejprve slovem globalismus. Jak jsem již několikrát psal jde o určitou, konkrétní formu tak zvané globalizace, jež je v mém chápání příliš širokým, a tedy nic naříkajícím pojmem. Proto od určité doby hovořím o globalismu, což je zmíněná globalizace realizovaná pod taktovkou Západní liberální demokracie.

Současný stav liberální demokracie má na Západě stále více totalitních projevů. Jde v prvé řadě o volební manipulace, ba až neomalené volební podvody. To však není jediný deficit demokratismu. Dalším je stále méně skrývaná diktatura byrokracie, jejímž klasickým příkladem je chování Evropské komise. Dále se zvyšuje samotná diktatura politické moci. Projevuje se zneužíváním objektivní situace od covidu přes válku na Ukrajině po klimatické změny. Vlády se díky nim uchylují k mimořádným opatřením od cenzury po vyhlašování nouzového stavu a jiných omezování veřejných činností občanů. Atmosféra v politickém prostoru veřejného života se díky frustraci obyvatel stává agresivnější. Díky médiím je pak společnost polarizovaná až rozdělená na nesmiřitelné skupiny. Není výjimkou volání po domobraně a jiných ozbrojených aktivitách, především v USA. To všechno jsou obecné charakteristiky fašismu. Přidáme-li k tomu volání po charismatických vůdcích politických stran, a především nadvládu soukromého sektoru nad státem, ba dokonce vlivovou sílu korporací větší, než je moc států, pak už nemusíme pochybovat, že současný stav liberální demokracie v předních státech Západu je neoddiskutovatelnou novou formou fašismu. Jelikož má nesporné globálně hegemonistické tužby, pak jej oprávněně pojmenovávám jako globalismus, což je nejen vyšší stádium kapitalismu a imperialismu, ale především zatím nejvyšší forma fašismu.

A nyní k oné planetizaci. Poprvé jsem tento pojem zaregistroval u francouzského filosofa a jezuity Peirre Teilhard de Chardin. U něj šlo o fázi evoluce, kterou chápal jako komplexitu, jež s výskytem homo sapiens dosahuje pak konkrétní formy, kterou nazýval později a pro něj definitivně noogenezí. V jeho pojetí skrze člověka si tak vesmír začíná uvědomovat sám sebe, a tak vzniká i další vrstva, noosféra. A právě pro ni na počátku svých úvah použil termín planetizace. Ten se mi líbil natolik, že jej od té doby používám, i když v naprosto jiném smyslu slova. Takže se nyní pokusím své pojetí trochu vysvětlit.

Planetizace tvora Homo sapiens je proces, jímž se tento rod čeledi hominidi rozšířil po celé planetě. Takže její první fází bylo, když ze své Africké kolébky, pokud vůbec má tento rod jediný původ, dosáhl Ohňové země na Americkém kontinentě a Nového Zélandu v Oceánii. Za druhou fázi považuji její „okupaci“ bílým mužem. Ta spočívala v tom, že při tak zvaných zámořských objevech zástupce bílé rasy každý kousek pevniny prohlásil za majetek svého panovníka. Tato fáze byla dokončena někdy v devatenáctém století, kdy veškerá pevnina Zeměkoule měla svého vlastníka. Třetí fází v mém pojetí bylo vytváření koloniálních říší, z nichž největší, Britská měla takovou rozlohu, že byla první, nad níž slunce skutečně nikdy nezapadalo. Tato fáze byla ukončena unipolární dominancí USA, která se v průběhu začátku tohoto století definitivně hroutí.

Jaká bude čtvrtá fáze? Těžko se to dá odhadnout, ale s nejvyšší pravděpodobností půjde o fázi všelidské spolupráce, tedy teprve tehdy opravdové planetizace rodu Homo sapiens. Každá jiná alternativa by totiž vedla ke konečnému zániku tohoto rodu, který si dokonce dneska „pyšně“ přisvojuje označení Homo sapiens sapiens.