Úvod.

Putin kdysi prohlásil, že rozpad Sovětského svazu byl pro Ruskou Federaci tragédií. Nechce se mi hledat přesná citace, protože byl důležitý argument, jímž ono prohlášení zdůvodňoval. Řekl, že za hranicemi RF díky tomu zůstalo na dvacet milionů Rusů.

Když jsem se snažil ověřit jím uvedené číslo Rusů žijících mimo Rusko, tak jsem dospěl k polovičnímu počtu. Počítal jsem ovšem podle statistik zveřejňovaných státy postsovětských republik a ty trpící rusofobií měly v ní, podle mě, dostatečný důvod etnografické statistiky v tom směru falšovat.

Putin o něco později, pro uklidnění emocí mediálních kraválisů Západu k předešlému výroku dodal, že obnovení SSSR by ale bylo stejnou chybou. A někdy mezi těmi dvěma výroky leží základní chyba celého Putinova vládnutí.

Vměšování do vnitřních záležitostí postsovětských republik.

Putin založil celé své vládnutí na jediné ideji. Na návratu Ruska do jeho postavení supervelmoci. Měl k tomu reálně jedinou cestu. Věděl, že Rusko je nejen nejrozlehlejším státem světa, ale především zemí obrovského přírodního bohatství od lesů přes energetické zdroje po diamanty. Z toho důvodu bylo po celé své dějiny cílem loupeživých tažení napřed od Východu, tak později ze Západu.

Rusko vzhledem k oné obrovské rozloze nemá navíc dostatek obyvatel k moderně důkladnému zpracování všech svých surovin. Proto zůstávala pro Putinu ona jediná cesta, zajistit zemi takovou bezpečnost, aby si na ni už nikdy nikdo nemohl troufnout vojensky zaútočit. Zdá se, že tento svůj cíl splnil. Ruská armáda je dnes ve stavu, v němž platí apokalyptická teze; nebude-li Rusko, tak jen tehdy, když nebude svět.

Putin při tom věnoval jen malou, jestli vůbec jakou pozornost dění v postsovětských státech, především pak v těch, které mají dlouhé hranice s RF. Konkrétně především v Kazachstánu a na Ukrajině. Při tom měl v tom směru osobní zkušenosti z Kavkazu. Ještě před tím, než se stal prezidentem totiž musel vyřešit v této oblasti především problém Čečny. Západ, konkrétně USA si brzo všimla tohoto deficitu Ruské zahraniční, ale především zpravodajské politiky ve všech postsovětských státech sousedících s Ruskem. Západní vlivové agentury, neziskové organizace financované přes zprostředkovatele z rozpočtu USA a další PR instituce Západu dělaly všechno proto, aby v sousedech Ruska živily jejich rusofobní síly a připravovaly je na převzetí moci. Následně vyprovokovaly, nebo přímo zažehly barevné revoluce, které instalovaly protiruskou moc. Od Pobaltí po Ukrajinu tak byl uměle pěstován v jejich obyvatelích až rasistický antirusismus.

Západ po neúspěchu na Kavkaze, nedávno pak v Kazachstánu, vsadil všechny karty na Ukrajinu, a především na její nacisty. Putin se tak dostal do situace válečného aktéra. Podcenění vlivu protiruských sil v postsovětských státech se mu tedy nevyplatilo. Vůbec se ani nepokusil využít Rusů žijících v oněch zemích, aby sehrávali roli proruských agentur. Nemyslím si, že to bylo zaviněno nějakým Putinovým naivismem spočívajícím v dodržování mezinárodního práva s jeho principem nezasahování do vnitřních záležitostí jiných zemí. Podle mě jediným zdrojem popisovaného chování Ruské vlády bylo podcenění vlivu Západu v šíření antiruských nálad v zemích obklopujících Rusko.

Pátá kolona v samotném Rusku.

Jsem navíc toho názoru, že Putina záměrně na uvedený deficit nikdo neupozornil. V Rusku byla, je a asi navždy bude silná a vlivná vrstva „západniků“, Prokazatelně k nim patří kupříkladu i Medveděv, a dokonce jsou i na ministerstvu obrany, což se mimo jiné ukázalo i v nedodržování Šojgových rozkazů v bojích na Ukrajině. Vliv páté kolony v Rusku dneska na Západě živí naděje v Putinův pád, který USA považují za poslední alternativu pro své dočasné vítězství nad Ruskem.

Bude opravdu pro svět veledůležité, kam se „vrtne“ Rusko po Putinově odchodu. Opustí-li jeho doktrínu, pak se možná i na několik desítek let prodlouží agonie Západu.