Ze zážitků roku 1968 si často vzpomínám na Werichova slova, člověk má žít tak aby neztratil glanc, i když nevím, zda je pronesl po vstupu vojsk, nebo už před tím. Vždycky jsem si Jana Wericha nesmírně vážil a dosud samozřejmě pořád vážím coby geniálního myslitele, znalce českého jazyka, neopakovatelného komediálního herce, skvělého mistra improvizace, dobrého manažera a producenta a občansky odvážného člověka. Včera večer jsem se však zaposlouchal do pořadu ČT2, nazvaného Hledání Jana Wericha. Nesnesitelně to stupidního antikomunistického pamfletu, který z Wericha dělal jen a jenom oběť režimu nadvlády KSČ. To mi samozřejmě u ČT už dávno nevadí, protože v té instituci vládne duch pokleslého intelektualismu od samých jejích počátků, konkrétně ve formě vlezdoprdelismus k mocným všech těch ustrašených figurek, hrajících si na rádoby tvůrce, protože by se jinde neuživili, nebo alespoň ne tak lehce a při tom vysoce nadprůměrně dobře. Zarazila mne však údajná citace z Werichových dopisů Voskovcovi. Konkrétně pak ta, v nichž doslova napsal, že mu bylo upřeno právo na práci. Že je jediný národní umělec, kterému bylo upřeno právo na národní umělcování. Vzpomněl jsem si totiž při tom jednak na sebe a své jednání a pak na jedno uřeknutí Horníčkovo. Pokud Werich skutečně napsal a myslel si to, co jsem se včera dověděl, pak v mých očích už není tím odvážným občanem, za kterého jsem ho vždycky, především za předválečné období považoval, tedy ztratil glanc. Kdybych já byl národním umělcem a cítil, že se nemohu dál jako takový chovat, tak bych s velkou chutí ten titul vrátil. Vždyť jsem něco podobného, samozřejmě v daleko menším udělal několikrát, tak jako jsem nejméně dvakrát dokonce odmítl ocenění od instituce či osoby, které jsem si nevážil. Jak jsem předeslal, vzpomněl jsem si při tom také na Horníčka, který kdysi o Werichovi napsal, že byl líný. A tady je asi jádro pudla. Werich byl až příliš poživačný a tak než by provozoval své národní umělectví v mezích mocenských pravidel, tak raději nedělal nic a užíval si rybaření, cestování a jiného. Sám jsem v jeho přítomnosti kdysi v baru Romano prohýřil celou noc. Opravdu mne nezajímá, zda Werich podepsal Antichartu, či ne, jak se kdysi dlouze debatovalo v našich pokleslých médiích. Ten údajně světoborný dokument byl stejně napsán v touze po mezinárodní zviditelnění hlavního autora a i mezi prvními mluvčími a jeho dalšími podpisovateli bylo dost naivů, kteří si mysleli, že měl opravdu nějaké hluboké lidské podhoubí, což není pravdou ani náhodou. V posledním považuji Werichovo tvrzení o tom, že mu bylo odebráno právo na práci dokonce za lež. Zvláště z úst studenta práv. Právo na práci mu nikdo nevzal. Mohl jít pracovat třeba do dolů, či kamkoliv jinam, kde by na něj tehdejší moc nedosáhla. Jenže on to nepotřeboval, on byl i za socialismus už rentiérem.