Nečas se nevyčistí bez bouře

Japonské přísloví

ÚSTAVNÍ SBORE ANTISOCIÁLNÍCH ZBĚSILCŮ

Patřím ke generaci, jejíž dětství bylo poznamenáno válkou. Ta v nás upevňovala mravní zásady předků žijících v těžkých časech, které u nich vypěstovaly vlastnosti charakterizované především ochranou bezbranných, pomocí potřebným a starostí o bezmocné. Snad právě proto jsme jako děti neznaly šikanu, nedovolovaly jsme, aby v naší přítomnosti silnější týral, či jinak poškozoval slabší, či dokonce aby je zneužíval ve svůj prospěch. Tak v nás byla vypěstována morálka společenské soudržnosti, odporující současné individualistické sobeckosti, považované za základní cestu k úspěchu. Ani dneska, na konci své životní pouti nepropadáme ve své většině bezohledné soutěživosti, protože již v našich dětských hrách jsme soutěžily pouze se sobě rovnými a pokud byl někdo opravdu slabší, dostával od nás i ve sportovních kláních náskok. Soutěžení s podstatně slabšími by nás prostě nejen nebavilo, ale považovaly bychom ho za nerytířské, čili za hluboce nemravné.

Dosavadní působení vládní koalice vytváří privilegia vlivným, zaměstnavatelům, bohatým či úspěšným. Vládní moc podle své sobecké ideologie ztěžuje životní podmínky zaměstnancům, ovládaným, nemajetným a faktické většině občanů. Lidsky naprosto nepřijatelné je pak vládní chování vůči bezbranným, nemohoucím a dokonce postiženým. Násilí, ale i jakákoliv bezohlednost, nadtož vyložené okrádání slabších, je pro mnohé příslušníky mé generace hrubě neetické. Realizátory této praxe považujeme minimálně za jedince pokleslých mravů. Kterákoliv forma podobného chování vůči bezbranným, či bezmocným je i pro naše, vesměs katolické vychování, dokonce naprosto neodpustitelná.

Vaše vládnutí je poznamenáno nejen podporováním, ale dokonce privilegováním silných, čímž je v mých očích, a pokud vím tak nejen v mých, odpudivě nemravné.

Nejedno vaše opatření z minulého roku patří dokonce do sféry okrádání, útlaku či násilí na bezmocných a bezbranných, takže je v mých očích navíc chováním nezasluhujícím odpuštění. V řeči politické jste tedy tvůrci zločinného systému. Jako ústavní instituce rozhodující ve sboru, jste proto sborem zlotřilým (myšleno ve stylu Bushe mladšího), každý jednotlivec zavrženíhodným a nejaktivnější antisociálové z vašich řad pak doslova politickými zločinci.

Po burzovním krachu v roce 1929 se v USA na základě Glass-Steagalova zákona oddělilo, v zájmu ochrany vkladatelů, komerční a investiční bankovnictví. V roce 1999 USA tento zákon zrušily, protože podle podlé ideologie liberálů dneška, se ono oddělení stalo překážkou pro, cituji jednoho světového finančníka: konkurenceschopnost a efektivnost ve finančním sektoru. Globální finanční hráči, současná to světovládná elita, jsou všechno vyznavači dogmatu o absolutní svobodě trhu. Jsou, jako všichni fanatici, tou lidstvu nejnebezpečnější sortou. Řekněme si to jasně, vojensko-průmyslový komplex, který ovládl svět po druhé světové válce, se po rozpadu bipolárního světa transformoval ve finančně-armádní elitu, nejkrutější to totalitu lidských dějin. Právě ta zorganizovala současnou krizi, aby mohla dokončit svou antisociální kontrarevoluci.

Havlovo celoživotní přesvědčení bylo formováno dvěma zásadními prožitky a začalo to už v dětství. Jeho rodiče byli příslušníky nejbohatší Pražské sorty. On byl bohužel nevzhledný, obtloustlý, zrzavý chlapeček, s nímž si nikdo nechtěl hrát i když měl nejlepší balon. Získal tím komplex, z něhož vykrystalizovala až nenávistná touha dokázat jim všem, že to oni za ním jednou sami přilezou. Ta se v něm přetavila až v podrazácky manipulativní kabinetní pletichaření. Viz odstavení Bartončíka před volbami prezidenta. A to nemluvím o likvidaci svých soků v disentu, o němž se zatím ví jen velice málo. Havel byl navíc bez nadání, málo pracovitý a životem ve výjimečném prostředí nepřipravený na reálné uplatnění ve světě. Koncem dětství si vysnil dráhu nezávislého umělce. Jenže pak přišla rozhodující rána osudu, nástup moci komunistů a Havlovi se rozplynul sen o zajištěném rentiérovi, který si bude pohrávat se svou představou u umění. Jeho odpor ke komunismu v něm proto zakotvil natrvalo a rozvíjel se až v absolutní odpor ke všemu kolektivistickému. Komplexem buzenou touhu po výjimečnosti nakonec přeměnil na zrůdné povýšení svého svědomí na jakousi obdobu božského sdělení, což upevňoval v sobě tak dokonale, že své přesvědčení o právu, spravedlivosti a sociálnu povyšoval nad zákony a to nejen jako disident, ale dokonce i jako prezident. Tím se stal zvráceným politikem, samolibým hlasatelem absurdních poloesoterických myšlenek, vydávaných za svou filosofii. Před dvěma dny jsem si z netu přehrál jeho poslední vystoupení v televizi, pořad Dvojí výslech, kde si notoval s Dukou. Byl to pro mne děsivý zážitek. Plně se potvrdila Havlova totální neschopnost. Dostal od osudu ojedinělou šanci. Víc jak dvacet let se stýkal s elitou nejen naší země, ale dokonce prakticky celého světa. A já s hrůzou pozoroval, že za to skoro čtvrt století se ten ubožák fakticky nic nenaučil. Prostě neměl nato, aby dokázal pozvednout sám sebe. Kdesi na netu proběhla debata, jak by se levice měla zachovat k Havlově působení. Jsem naprosto bez pochybování přesvědčen, že opravdová levice by měla celý život a veškeré jeho veřejné působení ignorovat a postupně vymazat z dějin.

Václav Havel své angažmá v pseudorevoluční frašce listopadu 1989 zahájil sloganem o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Hned na počátku své veřejně politické aktivity tím prokázal, že je pro politickou praxi nepoužitelný. Celé, rádoby politické heslo jednoznačně dokazovalo, že Havel není s chopen zpracovávat informace z politické části veřejného prostoru a tak se ho snaží uchopit emotivně, aniž vůbec ví, jak se v něm pohybovat, co od něho požadovat a především jak dosahovat jeho změny. Minulosti přisoudil atributy lži a nenávisti. On, který celý život živelně nenáviděl všechno kolektivistické, sociální, nadtož komunistické, se v hloubi duše styděl za svou nenávist a proto se jí chtěl takto alespoň symbolicky zbavit. On, který od prvních svých veřejných projevů věděl, že lže, si tímto bonmotem na pomyslný prapor napsal odpor proti lži, aby ve skutečnosti sám sebe obelhal. To červené srdíčko k logu OF a později dokonce jako dodatek ke svému podpisu, to už byl kýčovitý doplněk celé té komplexní stupidity. Stupidity ne jako nadávky, či jiné pejorativity, ale coby medicínského ohodnocení reálné Havlovy psychiky.

Když jsem přemýšlel o tom, které Havlovy hlášky by neměly být zapomenuty, tak jsem si jako na jednu z nich vzpomněl na výrok pronesený při letu helikoptérou nad Prahou. Tehdy čerstvý prezident ohodnotil panelové domy pojmenováním králíkárny. Člověk, který od dětství žil v luxusu paláců a obrovských vil, který i za nadvlády KSČ si užíval vysoce nadstandardního bytu, ba dokonce v kriminále měl luxusní celu, nikdy neviděl, jak žili lidé v době předkomunistické. Nevěděl, že dělníci tehdy žili dokonce ve vagonech, v bytech vytesaných do skály, v lepším případě v koloniích domků, které měly jednu studnu pro celou ulici. Nikdy se nedověděl, že na vesnicích žily kupříkladu dvě rodiny v jedné dřevěnici o dvou místnostech. Že několik rodin podruhů u velkých sedláků žilo v jedné místnosti, že pacholci dokonce spávali s koňmi v maštali a děvečky na půdě, někdy s pantátovou noční návštěvou. Havel si nepřipouštěl, že dokonce i střední třída, učitelé a podobní měšťané, žili v pavlačových domech s jedním záchodem a jedním kohoutkem studené vody na patře. A to nemluvím už vůbec o tom, že víc jak desetina rodin žila bez elektřiny a naopak jen deset procent mělo v bytě plyn. Pro ty všechny je byt v panelovém domě, i když jde o nejnižší stupeň bytového komfortu, opravdovým luxusem. Panelový dům považují ještě dneska doslova za přepych všichni, kdo před tím dlouho žili v soukromých domcích se studnou i záchodem na dvorku, bez centrálního vytápění a teplé vody. Panelové domy nejsou charakteristikou pouze socialistické výstavby, sloužily k vyřešení nedostatku bytů i na Západě. Já ve vzpomínaném slově nevidím ani tak ohodnocení bytového komfortu, ale Havlovo pohrdání lidmi, kteří v panelácích spokojeně žijí, kteří nesahají jeho výjimečnosti ani po kliku skutečného králičoku. 

Sousloví mafiánský kapitalismus jsem poprvé slyšel v prezidentském projevu Václava Havla, proneseném v Rudolfinu k poslancům obou komor Parlamentu ČR dne 9.12.1997. Nezajímá mne v tomto textu, zda byl jeho autorem, nebo toto pejorativní označení tehdejšího stavu politiky v naší zemi od někoho převzal. Vzpomínám si jen, že již tehdy jsem se upřímně zasmál. A to hned ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že Václav Havel, ač neprošel školením VUMLu, využil v ní vyučovaného zvulgarizovaného pojetí kapitalismu coby komplexního, společnostně – politicko – ekonomického systému, pro nějž marxisté reálného socialismu užívali termín společensko-ekonomická formace. Za druhé pak proto, že se tímto, spíše urážlivě pokleslým termínem, v podstatě skrytě veřejnosti omlouval. Jakoby říkal: V polistopadových dnech jsem se neodvažoval hovořit o kapitalismu, protože za nadvlády KSČ byl tento pojem vydáván za původ všeho zla. Já ale kapitalismus od počátku svého antikomunistického přesvědčení vždycky chtěl, leč nikoliv takový, jaký se u nás nyní vyvinul. V mých očích nebyl zmíněný projev pouze útokem na Klause, ale v prvé radě ubožáckou výmluvu zbabělého slabocha. Po celou dobu Klausova privatizačního řádění byl přece Havel prezidentem, tedy v prvé řadě nejvyšším ústavním činitelem. Měl tedy minimálně spoluodpovědnost za útěk klausijánů před právníky. Mohl minimálně jejich zákony vetovat, ale především bylo jeho nejvyšší občanskou povinností využít své morální váhy k odporu, když s lumpárnami nesouhlasil. Měl kupříkladu prosadit fundovanou debatu o změnách, ba dokonce plebiscit o jejich klíčových záměrech. Rudolfinský projev byl proto pro mne pouhým vysoce pokryteckým činem, projevem pokleslosti přičinlivého školáčka, který byl přistižen při nepravosti. Kapitalismus, jako produkční systém ze své podstaty není mafiánským, ač v dějinách způsobil mnohé, dokonce horší zločiny. Mafiánskými mohou být pouze jeho realizátoři. A ti naši byli dokonce světovou extratřídou.

Václavu Havlovi se již nepodaří od své osoby odpárat slogan humanitární bombardování. Za svého života se sice několikrát ohradil proti tomu, že by někdy použil uvedené sousloví, leč v českém povědomí je s oním dvouslovným pojmem již nerozlučně spjat. Jak jsem si nedávno ověřil, tak i ve světě je tento, původem dramatik absurdnosti, zcela logicky spojován s bojem za lidská práva prostřednictvím bombardování. Dneska jsem se dověděl, že MICHAL David, samozřejmě že ne ten adept Zlatého slavíka, vyhlásil občanskou iniciativu s názvem Válka s Českým státem, za kterou už byl vyslechnut policií v Chomutově. Nebyl uvězněn, ale po protokolu o výslechu propuštěn dokonce s jistou dávkou sympatií. Osobně jsem také pro válku, i když nikoliv se státem, ale s touto vládní klikou. Jelikož zásadním způsobem ohrožuje naše lidská práva, pak doporučuji užít nějaké formy humanitárního bombardování. Eventuální kolaterální ztráty z řad nejvyšších ústavních činitelů, bych vřele přivítal.

Patří k pravidlům mého psaní, že blog nedoplňuji v sobotu a v neděli. Dnešní sobota je ale přece jenom trochu jiná a tak všem, kteří sem tam zabrousí na toto mé politické odreagovávalo, přeji v příštím roce pevné zdraví, patřičnou dávku štěstí a splnění co největšího množství osobních přání. Zároveň se tímto omlouvám všem, kterým jsem eventuelně neodpověděl na jejich připomínky, polemické reakce, ale i na jiné druhy kontaktů. Nebylo to úmyslné.

. Předseda KSČM poslal do KLDR projev soustrasti k úmrtí nejvyššího představitele této země. Na první pohled jde o formální akt, ovšem v kontextu atmosféry vytvářené totálně antikomunistickými médii, jde o čin blbce, až zločince. V mých očích to sice není nejchytřejší Filipův akt, a text sám je až nezaslouženě soudružský, ale reakce našich politiků, především pak ministra spravedlnosti Pospíšila, je doslova vrcholem stupidity. Jeden z mých facebookových přátel jej v té souvislosti označil za ministra-vola, což je to nejvýstižnější pojmenování pro takového ústavního aktivistu. Všichni, kdo v současnosti odsuzují Filipův čin a při tom minimálně neodsuzovali kdysi oslavování Pinocheta Václavem Bendou, nejsou v mých očích jenom volové, ale političtí zločinci.

Poslanecká mašinérie vládnoucí mafie před několika dny zamítla návrh zákona na referendum o navrácení majetku církvím. Všechny průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že lidé si ve velké většině nepřejí jakési, navíc velmi vysoké a dlouhodobé, poskytování financí a majetku církvím, oplzle nazývané dokonce restitucemi, či ještě sprostěji návratem ukradeného. Referendum by bylo naprosto jasným plýtváním veřejnými prostředky, jelikož výsledek je předem nepochybný. Kamarila vládců takovým aktem pouze zabránila občanům, aby svůj názor legálně vyjádřili v institutu širším, než je zastupitelské demokracie. Katolický klér tím byl ušetřen veřejně projevené nedůvěry, čili faktického ohodnocení výsledku své dlouhodobé činnosti. Vládní poslanci tak katolické církvi prakticky poskytli pomyslný dárek, když neumožnili veřejnosti, aby především vatikánské církvi sdělila své opovržení, nebo alespoň ignoranci.