Když vojska Varšavské smlouvy (VS), podle tehdejších smluv o internacionální pomoci, vstoupila v srpnu 1968 na území ČSSR, aby tuto zem udržela ve svém bratrském uskupení, byla to podle dnešních mocipánů vojenská agrese a jejich delší pobyt u nás pak dokonce okupace. Biĺak a další vedoucí politici té doby, kteří přivítali přítomnost vojsk spojeneckých armád v naší zemi, jsou dodneška v učebnicích dějepisu prohlašováni za opovrhované zrádce. Stačilo ale docela málo a současní politici nejen volají, ale mnozí se snaží i zajistit přítomnost vojáků našich současných spojeneckých armád, tedy NATO, na našem území. Takže se dá tvrdit, že dnešní politická moc dělá to samé, co kdysi Biĺak a kolegové. Pouze se změnil název našich současných spojenců, až bratrů ve zbrani. Stará lidová moudrost tvrdící, že i když dva dělají totéž, není to totéž, je opět potvrzena. Když v současnosti vojska NATO dokonce vstupují do nebratrských zemí, je to obvykle vykládáno jako boj proti terorismu, likvidace vlád tyranů, či dokonce zajišťování lidských práv tamějším občanům. Delší pobyt vojsk NATO na cizím území se pak vydává za ochranu civilního obyvatelstva, podporu demokratické vlády, ba až za humanitární pomoc. Jakási forma internacionální pomoci vykonávaná po celé planetě. Armády VS si kdysi v žádném případě nemohly dovolit nic z toho, co dneska po celém světě provádí vojska NATO. Při čemž všichni dobře vědí, že NATO není ničím jiným, než klamavým krytím akcí USArmy. Vojáci Sovětského svazu za celou poválečnou historii jen jednou vstoupili na území nepatřící zemím VS. Sovětská armáda při tom tehdy měla alespoň tolik slušnosti, že své spojence do konfliktu v Afghánistánu nezatahovala. Zato dneska do jeho pokračování nás zapojila armáda USA, přes příslušnost do spolku NATO, který je v současnosti čistě útočným, agresorským a civilní obyvatele po celém glóbu vraždícím molochem. Ve službách VS za celou dobu nepadl na cizím území jediný český voják. A vlastně za NATO také ne, protože dneska v cizích zemích nejsou čeští vojáci, leč v americkém angažmá vraždící žoldáci.

Po skončení studené války se Evropané všeho druhu opájeli novou situací a většinově věřili v další prohloubení míru, kterému se těšili skoro půl století. Mimo jiné, leč ale hlavně, polevili ve své globální pozornosti a připustili, aby je USA pozvolna a skrytě, prostřednictvím NATO, zatáhly do válečné smrště po celém Glóbu. Než se politici Evropy nadáli, tak jim Američané bombardovali Srbsko. Nikdo si tehdy neuvědomoval, že šlo o první horkou válku proti Rusku, tradičnímu spojenci Srbska, se snahou zatáhnout ho do horkého válečného konfliktu. Provokace Amíků proti Rusku pokračovaly od bláznivého Sakašviliho, přes pobaltské utlačovatele ruskojazyčných spoluobčanů, až konečně po druhou barevnou revoluci v Kyjevě, s přízviskem Majdan. Antiruskou politiku zahájil na Ukrajině již deset let před tím prezident Juščenko, jehož manželka je agentkou americké rozvědky. Pokračovali v ní lidé jako například Kličko, občan SRN, či oligarcha Kolomojskij, pro změnu občan Izraele. Od začátku protestů na Majdanu se celá politická elita EU postavila na jednu stranu sporu. Tím se bohužel, chtě nechtě, stala přímým účastníkem sporu, který, také díky jejich angažovanosti, přerostl v konflikt a nyní v regulérní občanskou válku. Díky tomu, že EU je od počátku účastníkem války na jedné straně, provozuje s nacistickými zkušenostmi i informační válku, takže občané Evropy se nikdy nedozvědí mnoho skutečností o pravém stavu věcí na Ukrajině. Informační válčení je bez výjimky rizikové na provokace, takže od chvíle, kdy padl první granát na území Ruska, jsme ve skutečné a bezprostřední válce s Ruskem, ať se nám to líbí, či ne.

Není náhodné, že v těchto dnech se v našich sdělovadlech objevila zpráva o nepodmíněném odsouzení Borise Beckera, s odkladnou lhůtou dvou let, za „odklon“ svých daní. Když hrál ještě tenis a ne pouze ruletu, tak nějaký čas danil své příjmy v Monaku, leč, jak zjistily pečlivé německé úřady, nežil tam patřičnou, zákony SRN stanovenou, dobu. Vůbec nepochybuji o tom, že této zprávy bychom si vůbec nevšimli, nebo by ji média ČR vůbec nepublikovala, nebýt zrovna aktuálního, poněkud okurkově sezonního případu, Kvitové. Dále vůbec rovněž nepochybuji o tom, že když se všichni známí kecálisté vyprázdní, tak se časem na věc zapomene a v této složité a velmi důležité oblasti činnosti celé EU se nezmění vůbec nic. Je nulová pravděpodobnost, že politická třída EU a její byrokracie je schopná nadnárodním korporacím předepsat jakýkoliv daňový režim, se kterým ony nebudou souhlasit. Ovšem měly by úřady EU konečně začít alespoň hledat způsoby, jak zabraňovat dvojímu zdanění příjmů a jak zdaňovat alespoň příjmy, ale především zisky v tom regionu, v němž byly získány. Jestliže kupříkladu Kvitová vydělala peníze v Británii, měla by z toho konkrétního příjmu platit daň jenom tam a v žádném případě ještě v ČR, či Monaku. A pokud korporace generují zisk kupříkladu v ČR, měly by u nás z něho platit daně. Pokud se tak neděje, pokud nadnárodní korporace mají neohraničenou šanci přelévat peněžní toky, jak se jim zachce, pak by pro ně měla být zavedena jednotná daň ve všech zemích a odklon financí do daňových rájů by měl právními řády celého světa považován za daňový podvod. Dokud tomu tak nebude, nevládnou nám příslušníci politické třídy, čili volení zástupci, ale anonymní mafie vlivných. Tvrdím bez rozpaků, že tento stav je jednoznačně mafiánským kapitalismem. Ti, kdo jej realizují, jsou mezinárodními gangstery a ti, kteří jim to nedokáží zatrhnout, jsou vlastně jejich nejvyššími kmotry.

Ještě v roce 2008 se „akcie OKD“ prodávaly za 600 korun. Nyní mají cenu čtyři koruny, což nepotřebuje komentáře. Těžební společnost NWR, která mimo jiné vlastní i OKD, vede již delší dobu obtížná jednání s věřiteli, aby tak předešla bankrotu, který je, díky dovozu laciného uhlí z USA a vyloučení uhlí z energetické budoucnosti EU, naprosto nevyhnutelný. Majoritnímu vlastníkovi Bakalovi je to samozřejmě všechno lhostejné, protože za ta léta vyždímal z OKD co se dalo, takže se mu kupní cena už vrátila asi desetinásobně. Veřejně navíc prohlásil, že OKD pro něj v současnosti představuje pouhých deset procent jeho podnikatelských aktivit. A za takové situace se najde vládní činitel, který z pohnutek sociální dobročinnosti prohlásí, že stát OKD koupí. Čímž zásadně ovlivní další jednání firmy s věřiteli. Ministr průmyslu a obchodu v ČR je možná dobrým ekonomem, ale projevil se jmenovaným krokem  jako podnikatelský diletant, který trpí Zemanovským syndromem – užvaněností. Stát na OKD již prodělal miliardy, a jak se zdá, hodlá prodělávat další, už také proto, že příliš brzy odhaluje své úmysly.

Krize, která se klubala už od roku 2005 a plně propukla v roce 2008, se postupně měnila. Začala jako hypotéční, pokračovala jako finanční, prodlužovala se jako dluhová, ale konečným důsledkem je krize pracovního trhu. Ta je podle mého soudu definitivní, bude již nepřetržitá a bez zásadních změn se nedá vyřešit. Důvodů ke ztrátě pracovních míst je přehršle. Sociálně zlé především je, že některé z nich již trvají velmi, velmi dlouho. Nynější velký úbytek pracovních míst z období vyjmenovaných krizí, je vyvolán především tlakem „pravicového vnímání státu“, díky němuž vlády krizí zneužily ke škrtům a dalším úsporám veřejných rozpočtů. Bylo při tom od samého počátku jasné, že i po jejich překonání se počet pracovních míst ve veřejném sektoru v plném rozsahu již nikdy neobnoví. Za druhé již nejméně půlstoletým technologickým pokrokem v automatizaci až robotizaci, neustále ubývá pracovních míst v průmyslu, zemědělství a v souvisejících oborech. Několik prvních desetiletí se sice dařilo osoby uvolněné z primárního a sekundárního sektoru přeškolovat k práci v terciární sféře, ale v posledních dvou desetiletích se i tady možnosti uzavřely. Největší úbytek pracovních příležitostí současnosti totiž přinesl rozvoj výpočetní techniky, internetu a dalších telekomunikačních prostředků ke zpracování dat a jejich využití ke správě společenství. Tím se definitivně ukončily podmínky pro existenci početné střední třídy, která tak propadá do nižších kategorií sociální struktury společnosti. Práce se stává exkluzivním zbožím a zájem je pouze o elitní vzdělanostní skupiny. Navíc je známo, že při současné rychlosti vývoje vědy a techniky, skutečně přínosnými jsou osoby tak maximálně do čtyřiceti let svého věku. Pak již nic nového nevymyslí. Skupina nezaměstnaných proto bude neustále zvyšovat svou početnost. Nejhorší je, že bude neustále růst počet osob nezaměstnatelných, dokonce i po celý život a po celé generace. Dneska se proto začíná otevřeně hovořit o řešení, spočívající v garanci jakéhosi „základního příjmu“ pro každého jedince. Nevím, zda to někdo propočítával, či se dokonce pokoušel domýšlet se dlouhodobých důsledků, ale něco mi říká, že je to cesta do slepé uličky a další ukázka zoufalé bezmoci ve spravování globálního světa.

Předčasné parlamentní volby z posledního víkendu ve Slovinsku, vyhrál naprostý politický nováček – Strana právníka Mira Cerara (SMC). Tento údajně charismatický padesátník založil stranu teprve 6. června letošního roku, tedy až po květnovém odstoupení vlády premiérky Bratušekové. Už předvolební průzkumy dávaly Cerarově straně jasně vítězné preference. Proč voliči takto rozhodli? Slovinsko už několik let neplatí za premianta nových členských států EU. Někdejší symbol stability a prosperity se zmítá v krizi. Finanční problémy, korupční skandály a politické spory způsobily, že se v zemi podruhé za tři roky konají předčasné volby. Za takového stavu v zemi je výsledek současných voleb podle mne jasným důsledkem čiročirého zoufalství občanů. Strana totiž, mimo jiné, nemá prakticky vůbec žádný program a její lídr navíc tvrdí, že bude naprosto nezávislá, i když bude muset s nějakou jinou stranou spolupracovat. Což jsou v mých očích důkazy politické naivity, nebo záměrného, až lživého populismu. Cerar na většinu obyvatel působí důvěryhodně, na volebních plakátech má výzor rozvážného vzdělance, i když plakát vypadá celkově spíše jako reklama na brýle. Je synem dvojnásobného olympijského vítěze v gymnastice, považovaného v zemi za největšího jejího sportovce a někdejší ministryně spravedlnosti, což mu vytvořilo potřebnou startovací popularitu. Zatím stačil veřejnosti sdělit, že nastaví podmínky pro ekonomický růst a sníží rozpočtový deficit. Tedy žádné nové světoborný objevy. Jestliže jeho zvolení nazývám projevem občanského zoufalství, pak je to jenom prvotní,poněkud povrchní, všem přemýšlivcům živelně se v mysli vynořující názor. Jde totiž o mnohem víc. O další projev hluboké politické krize demokratického systému vládnutí v globalizujícím se světě, v němž vlády národních států jsou pouhými loutkami zájmů viditelných nadnárodních korporací, mnohdy ekonomicky větších, než ony státy a i ty korporace samotné pak realizátory vůle anonymních klanů, čti mafiánských gangů, světových financiérů.

Přečetl jsem už dostatek textů od těchto pánů a stejně tak velké množství komentářů o nich samotných. Nepochybně jsou všichni tři velmi vzdělaní v několika oborech humanitních věd, ale především velice erudovaní v oblasti novodobé historie. Všichni tři pozitivním způsobem navazují na myšlení Marxe a snaží se ho rozvíjet k analýzám dění dnešního světa. Všichni tři jsou nesmlouvavými kritiky současného globálního systému, mezinárodní a domácí politiky vládců USA a dokonce jsou přesvědčeni, že nepřichází v úvahu, aby byl současný globální řád alespoň jednou z možných alternativ dalšího vývoje lidstva již v nedaleké budoucnosti. Tím vším se sobě ale pouze podobají. Společné však mají docela něco jiného. Nejsou současným světapánům vůbec nebezpeční. Naopak oni si je doslova vydržují. Jelikož jde o katedrové učence, kteří nemají mocenské ambice, ba dokonce se ani osobně nezapojují do organizování protestních hnutí a podobných aktivit, dělají globálním vládcům fakticky užitečné „klauny“, ne nepodobné pověstným královým šaškům. Jsou navíc výbornými figurkami, na nichž mocní rozhodujících zemí světa dokazují veškeré veřejnosti svou politickou tolerantnost, respektování všemožných občanských svobod, především svobody slova a nádavkem i demokratičnost celého systému, který ve skutečnosti doslova železnou, čti vojenskou, rukou ovládají. Tito pánové ale nemohou být vzorem pro nikoho z těch, kdo hodlají současnost změnit. Jakoukoliv, i tu nejmenší změnu totiž mohou provést jen a pouze lidé činu a ne sebelepších myšlenek hlásaných v klidu pracoven. Taková pozice je pouze pro starce, kteří již nejsou schopni své škamny  opustit, což je bohužel i můj případ a důvod, proč jsem chtěl přestat psát.

Prožil jsem sice na vlastní kůži pouze jednu válku, ale jsem dost starý, abych věděl, že v době válek technologického věku vždycky houkají sirény. Houkají z dobrého důvodu. Varují civilní obyvatelstvo před vojenskými útočníky, kupříkladu leteckými nálety. Za současné světové války, údajně vedené proti terorismu, však, jak je vidět, houkají sirény i na památku „hrdinů“, alias zabitých potenciálních vrahů, tedy z poněkud diskutabilního důvodu. Čeští vojáci v žádném případě v současnosti nebojují za obranu své země. Nejsou to tedy vlastenci, a tak nemohou být ani hrdinové. Mají snad jen poněkud zvrhlou odvahu a podle mého soudu spíše jakousi zvrácenou potřebu adrenalinové drogy. Nikdy v žádné válce žádní vojáci už nejméně celá staletí nebojovali skutečně za svou otčinu, nýbrž za partikulární zájmy různých elit. Válku v Afghánistánu začaly vládní elity USA jako odvetu za ojedinělé letecké útoky z 11. září 2001. Teprve po několika měsících získalo napadení Afghánistánu legalitu od OSN. Při tom nikdy nebylo dokázáno, že za vzpomínané útoky byl odpovědný někdo z Afghánistánu, či dokonce bin Ládin a jeho bojovníci. Naopak bylo jasně prokázáno, že mezi útočníky byli většinou, ne-li zcela, občané Egypta a Saudské Arábie, předních to spojenců USA na Blízkém Východě. Už z toho jediného faktu je jasné, že USA napadly Afghánistán z naprosto jiných důvodů. Říkejme jim velmocenské, ať již je za nimi skryta snaha dostat se se svou armádou do větší blízkosti ČLR, či získat pro své podnikatele nadvládu nad územím s bohatými surovinnými zdroji. Takže lze tuto válku považovat za agresivní vpád dodatečně mezinárodním právem, čti právem „silnějšího bílého muže“, pouze omluvenou, leč nezdůvodněnou. V každém případě pak v posledku jde jen o ekonomickou okupaci. Důkazem je skutečnost, že ani po dvanácti letech není v zemi pořádek, nadtož vyšší životní úroveň většiny. Pokud se ČR jako vojensky nesuverénní země přidala k USA, pak její politické, vojenské a další elity se pouze prezentují jako sluha jmenované velmoci. Uvědomíme-li si navíc, že velmoci nikdy nebojují za blaho obyčejných lidí, ale výlučně za zájmy svých elit, pak je nesporné, že zmíněné české elity v žádném případě neposlali padlé vojáky bojovat za zájmy prostých občanů ČR. Čeští vojáci od našeho vstupu do NATO, ať už byli zabiti kdekoliv na světě, nejsou ničím jiným než žoldáky USA, NATO a vládnoucích elit ČR, postižení smrtelným pracovním úrazem. Jejich oslavování, vyznamenávání a eventuální posmrtné pocty jsou jen a pouze směšným rituálem vládců naší země, kterým se uboze snaží alespoň před jejich rodinami zastřít svůj podíl osobní viny za jejich smrt.  Každý, kdo tvrdí, že současná armáda ČR není armádou žoldnéřů, ten lže. Každý voják z profese byl, je a bude vždycky žoldákem, tedy osobou zabíjející za peníze jiné lidi. Je jenom zapotřebí začít rozlišovat mezi profesionálními vojáky, čili odborníky na obranu své země, pokud slouží jen a jenom zájmům jejího lidu a dobrovolnými profesními zabijáky v uniformách armády ČR. Že jde o skutečně profesionálního vojáka, se vždycky ukáže ve chvíli, kdy se „lid“ vzbouří proti vládnoucím elitám. Profesionální voják vzešlý z lidu se v takových situacích nikdy nepostaví proti vzpouře, je přinejmenším neutrální, pokud se dokonce nepřidá na stranu vzbouřených. Naopak žoldák, ten se i tehdy dá do služeb těch, kdo za zabíjení platí, přesněji, kdo na to má vždycky dost peněz. Jen žoldák zabíjí civilisty a právě proto kvůli nim houkají sirény.

Dovídám se hned z několika webů, že se svým včerejším názorem na Kvitovou zdaleka nejsem sám. I když ona osobně mne vůbec nezajímá, dovolím si napřed několik poznámek k ní samotné. Veřejně přiznala, že se „odstěhovala“ do Monaka kvůli daním. Díky nedokonalosti práva EU to samozřejmě není protiprávním činem, ale v každém případě jde o vyhýbání se daňové povinnosti v zemi, ve které po celou dosavadní dobu neznámé nuly žila. Ti, kdo tvrdí že kritici Kvitové jí závidí úspěch, jsou buďto sami ubohými závistivci, nebo hlupáci a v nejhorším případě dokonce zločinci. V prvé řadě jenom oprašují mantru dogmatických liberálů o tom, že kdo kritizuje bohaté, tak jim závidí. Ve skutečnosti však na sebe prozrazují, že závist je právě jim vlastní a možná je i jediným hnacím motorem jejich konání. Nebo jsou jenom hloupí a demagogii liberálů slepě a nekriticky věří. V třetím případě jsou zločinci, protože vědomě posluhují současné globální moci. Odklon toku daní do země s nižší daňovou kvótou není samozřejmě žádným znakem úspěšnosti, leč pouze vyčuranosti, nebo dokonce nenažranosti. U mne jsou obě alternativy výkladu ilustračním příkladem čecháčkovství, stejně jako již vzpomenutá závisti. Nemám nic proti dvojímu občanství, ale zásadně bych je podmiňoval tím, že dotyčný musí své příjmy zdaňovat v obou zemích, když už chce mít výhody ze své příslušnosti ke dvěma státům. V celé kauza mne samozřejmě vůbec nezajímá nějaká ženská, na jejímž momentálním krátkodechém úspěchu parazituje tak zvaný „realizační tým“ včetně sponzorského klanu, kteří jí nepochybně rovněž poradili i ke zmíněnému odklonu daní. Jde mi jen a pouze o samotný jev daňových rájů, ve kterém vidím jeden z prvků reálné nadvlády ba až diktatury globálních financiérů nad veškerým ostatním světem, jemuž zákonodárci prakticky všech zemí světa pokorně, sice ne zadarmo, ale o to účinněji posluhují.

P.S. Stojí za zamyšlení, že byrokracie EU sjednocuje kde co, od tvaru okurek po rozpočtová pravidla států a při tom nechává jednotlivým svým členům tak rozdílné daně, že mohou být u některých chápány jako korupční. Proč asi?!

Na úvod jeden postřeh mimo celý text. Také jste si všimli, že se u nás již nepoužívá slovo kopaná, ale pouze fotbal. Okupace země, jak se zdá nemusí mít vždycky vojenskou formu. Včera jsem se dočetl, že staronová vítězka tenisového turnaje ve Wimbledonu je sice občankou Fulneku a ČR, ale žije v Monaku. V mých očích tak přestává být skutečnou Češkou. Monako je sice součástí EU, leč jeho daňové zákony mají charakter daňového ráje, což je podle mého hlubokého přesvědčení hospodářský trestný čin mezinárodního rozměru. Ani podle právních řádů nelze útěk s příjmy do zemí daňových podbízečů hodnotit jinak, než jako daňový únik, na nějž zákony všech tržních zemí mají ty nejpřísnější postihy.  Existence daňových rájů je pro mne nejlepším důkazem reálné nadvlády boháčů všeho druhu nad zbytkem světa. Kdyby totiž političtí vládci alespoň rozhodných zemí světa byli těmi opravdovými vládci, tak daňové ráje nebudou existovat ani měsíc. Vystačilo by na to kupříkladu embargo na obchod se základními potravinami. Nemuselo by se sahat ani k poněkud složitým sankcím vůči konkrétním papalášům daných států, jaké se snaží kupříkladu diktovat Obama vůči Rusku. Politici jsou bohužel pouhými vykonavateli reálné nadvlády vlastníků peněz, kteří ovládají celý svět plebsu i dneska jen chlebem a hrami. I z toho sportu se v současnosti pro minoritu skutečných vládců stal velmi výnosný byznys a pro zbytek lidstva pak podívaná. V žádném případě už nejde o sport, ale pouze o spektákl pro prostý lid, na němž parazituje jen několik vyvolených. A ještě mají šanci se se svými penězi schovat do nor výjimečných zemiček. Je to jedna z mnoha hanebností této doby.