Tři roky starý výrok Baracka Husseina Obamy ohledně Lybie: „Vládní moc použila armádu proti vlastnímu lidu, proto musí civilizovaný svět zasáhnout!“  Měsíc starý výrok Baracka Husseina Obamy ohledně Ukrajiny: „Vláda má právo použít armádu proti lidu k udržení pořádku ve své krajině!“ Kdyby jmenovaný tlučhuba v prvém případě alespoň řekl: „S námi nespolupracující vláda…“ a v druhém naopak „Námi podporovaná vláda…“, tak by měl dokonce pravdu.

Napřed dvě hlavní konstatování. První. Nepopiratelným, základním zákonem dosavadních dějin bylo, je a dlouho ještě bude, že bohatství je nejspolehlivější cestou k moci. Druhé pak. I když byla katolická církev v minulém období utlačována, a později alespoň upozaďována, přece si udržela poměrně značný vliv na početnou vrstvu občanů, především na venkově. Mít vliv a dokonce neformální, neinstitucionalizovaný, je vždycky velkou devízou pro soupeření o moc. Je vlastně sám o sobě v mnoha případech již neformální mocí, v případě církví pak určitě tradiční mocí v oblasti duchovna. Politická moc postkomunistických vladařů se rozhodla pro obrovskou majetkovou restituci církvím, která může v reálném životě znamenat doslovnou resuscitaci moci katolické církve. Názory, dokonce i z řad katolických prelátů, že majetek bude přísně využíván jenom k dobročinným účelům, smrdí podvodem. Záleží totiž vždycky jen na jedincích, zda je majetek nesvede na cestu rvačky o moc, či alespoň ke skrytému podílu na ní. A jelikož nikdo nikdy se nemohl zaručit za každého příslušníka své instituce, je vysoká pravděpodobnost, že mezi postavami vysokého katolického kléru se najde osobnost, bažící po světské moci. Politici, mnohem méně pak klérus rovněž tvrdí, že majetkový dar našeho státu bude sloužit k osvobození církve od státní moci. Pokud to tvrdí politici, tak lžou, protože je na první pohled zřejmé, že na údržbu tak ohromného rituálního a vůbec kulturního majetku, bude katolická církev potřebovat neustálé dotace. Nepochybně bude škemrat o přísun peněz rovněž na své školy, sociální zařízení a na další aktivity, které si ještě vymyslí údajně jako službu veřejnosti. Politici zmíněného typu jsou tedy hlupáci, když hovoří o hospodářské samostatnosti církve. Kdyby byli chytří, tak dokonce nic takového, jako je hospodářské osamostatnění církve nechtějí, protože ekonomická závislost církve na státu je a bude jedinou pákou, pomocí níž může stát omezovat touhu církve o moc. Nejvyšší klérus naší katolické církve si v žádném případě hospodářskou nezávislost na státu ani nepřeje, protože v budoucí, stále silněji nenáboženské společnosti, by se bezvýznamnost církve přiblížila mnohem rychleji. Majetek tedy církev jednoznačně využije k posílení svého vlivu ve společnosti, jako neformální moci a zároveň odrazového můstku pro své ambiciózní jedince pro případné soupeření i o světskou moc.

Politický systém, který bohatým bral a dával všem, je označován za zločinný, protože prý kradl. V politických systémech celých dosavadních dějin, naopak bohatí až nejbohatší brali většině a tedy nejen chudým. Takové chování nejenže není považováno a nikdy ani nebylo, za krádež, ale naopak je pokládáno přinejmenším za normální a správné. Obslužná elita bohatců je dokonce vydává za spravedlivé a důkaz úspěchu. V současné etapě globálního kapitalismu je tento odklon financí do chřtánů superbohatých největší, jaký kdy v dějinách byl a začíná být většině lidí i čím dál více zřetelný. Po rozpadu sovětského bloku se mimo jiné obnovilo právo na bezbřehé vlastnění, aniž byly vykolíkovány nějaké meze jeho získávání. Ukazuje se tím průkazně, že nejen dějiny píše vítěz, ale i pravidla společného života diktují jen a jenom vítězové, čili ti tak zvaně nejúspěšnější. Nebude na světě sociálního míru, dokonce ani klidu zbraní, dokud bude platit, že bohatý zloděj je nositelem úspěchu ba spravedlnosti, ale chudý zločincem.

Ne, to není parafráze do profláknutosti známého projevu Martina Luthera Kinga. Na dnešek se mi opravdu v noci zdálo, že jsem zakládal hnutí za zrušení armády ČR. Když jsem pak v bdělém stavu věc dosníval, nezdálo se mi to zas tak moc od věci. Kostarika nemá přece armádu od roku 1949, kdy si to její občanstvo zakázalo ústavou. A pokud si pamatuji, tak ji od té doby nikdo nenapadl. Ono se totiž dost těžko dává přes hubu bezbrannému. Na to je třeba vysoké míry zvrácenosti. Jenom škoda, že v tomto regionu Kostariku nikdo nenásledoval. I když si nemyslím, že je tomu na vině o něco později vzniklá „komunistická“ Kuba. Naše zem je sice dvakrát početnější než Kostarika, ale také leží uprostřed svého regionu, tedy tak zvané Střední Evropy. Podle mne již to jediné je dostatečným důvodem k tomu, alespoň se zamýšlet nad možností iniciovat proces všeobecného odzbrojení. Měly by takový proces sice zahájit spíše nejsilnější státy, navíc historicky nejčastější iniciátoři válek, ale s ohledem na zatím neutuchající velmocenské naparování, to od nich nelze očekávat. Druhým důvodem, proč by Evropa mohla jít příkladem pro globální odzbrojení je, že si za poslední dvě tisíciletí toho válčení už vybrala alespoň na tisíc let budoucího míru. Hlavní důvod, proč by ČR měla zrušit armádu je pak notoricky známý z posledního období našich dějin. Naše armáda nikdy oficiálně nebojovala. V posledních velkých konfliktech se pouze určité množství jeho občanů nechalo naverbovat do cizích armád, v počtu menším než malém. A co zbrojařské firmy světa? V první fázi by byly zaměstnány likvidací zbraní a za tu dobu by se pro ně vytvořily podmínky na lukrativnější program, mám v tom případě na mysli například velkoryse pojatý kosmický program, třeba k osídlení Marsu, včetně jeho „biorevitalizace“, tedy zalesnění a vytvoření atmosféry.

Prezident Ruské federace před několika dny prohlásil, že zánik SSSR byl tragedií. Nejenže se připojuji k tomu názoru, ale troufám si tvrdit, že jde dokonce o největší tragedii minulého století. Nebojím se hovořit o největší tragedii i při vědomí obrovských lidských obětí dvou „světových“ válek, ke kterým v tom století došlo. Lépe řečeno právě kvůli nim považuji zánik Sovětské svazu za tragický vrchol století. Všechny ty oběti totiž byly naprosto zbytečné. Pádem SSSR byly v prvé řadě zničeny veškeré výsledky obou válek, jež byly prospěšné bezmocným, neprivilegovaným a mocensky zneužívaným. Došlo k postupnému zanikání výdobytků stopadesátiletého sociálního boje zaměstnanců, především pak dělníků. V druhé řadě jsou postupně revidovány všechny výsledky války, které byly prospěšné zvítězivší Rudé armádě, od uznání zásluh na porážce hitlerismu, po vliv Ruska v Evropě a světě. Došlo za třetí k velmi zásadnímu snížení prestiže všeho slovanství v rodícím se globálním světě. Za čtvrté se Evropa stala vazalem zámořské supervelmoci. Za páté totální nadvláda soukromého sektoru vytvořila prostor k návratu šlechtických privilegií, tentokrát ve formě diktatury globálních financiérů, ve které se nejbohatší feudálové světa za minulá léta přeměnili. Pád Sovětského svazu otevřel rovněž doslova vrata k návratu vlivu církví na duchovno lidstva, které se ony snaží doslova okupovat. Nejtragičtější ze všeho je ale ztráta lidského sebevědomí, jemuž je upíráno právo na rozhodování o svých dějinách. Je mu jakýmisi skrytými až tajnými elitami vsugerováváno, že všechno za lidi rozhodnou různé ty skryté síly, trhem počínaje a všeobsahující konkurencí nejschopnějších jedinců konče.

28. července 1914 skončilo v Evropě bezválečné půl století. Tak dlouhé období míru přineslo především Británii, Francii, Německu a Rakousko-Uhersku obrovský technický rozmach, díky němuž se stával život snazší pro velkou část jejích obyvatel. O poslední čtvrtině „mírového“ půlstoletí se později dokonce hovořilo jako o Belle Époque, čili éře nebývalé úrovně kultury, umění a životního stylu. Všechno dobré je ale pro něco špatné. Jelikož k lidským dějinám naprosto neodmyslitelně patří válčení, dalo se předpokládat, že po tak velké pauze klidu zbraní se rozhoří válečný požár do té doby nevídaný. Hospodářský růst zákonitě nebyl rovnoměrný ani mezi státy, ani mezi občany uvnitř států. Prohlubovaly se proto sociální problémy, které měly původ již v předešlých dvou stoletích. To přineslo mimo jiné i neustálé oživování po tisíce let nepředstavitelných idejí, především o rovnosti všech lidí. Stručně řečeno, epocha „Krásné doby“, byla fakticky skrytým sbíráním sil. Když konečně došlo k válečnému konfliktu, tak díky vyspělosti techniky a vysokému ekonomickému potenciálu, se události rozběhly s naprostou nepředvídatelností. Nové válečné technologie přinesly do té doby naprosto nepředvídatelně obrovské lidské ztráty na bojištích. Hospodářská vyspělost dovolila vést nepřetržité boje po dlouhou dobu. Za třetí poměrná vyrovnanost válčících stran zapříčinila, že ani za několik let žádná z nich nevybojovala nějaké významné územní zisky. Přerozdělení světa bylo fakticky uskutečněno až po skončení bojů, při „mírových“ jednáních. Co který stát sledoval svým vstupem do války, se nikdy pravdivě nedokázalo. Ovšem tvrdím s určitostí, že nikdo tehdy nepředpokládal, že hlavním výsledkem bude vznik prvního komunistického státu. Stejně tak jistě nikdo nepředpokládal, že ona válka bude labutí písní nadvlády feudálů v Evropě. Oprávněně proto tvrdím, že válka z let 1914 až 1918 byla poslední válkou mezi aristokracií a měšťanstvem, takže teprve po ní začíná doba politické „moderny“. Vznik prvního státu plebejců ale způsobil, že tím bylo zaděláno nejméně na další století válek mezi buržoazií čili měšťanstvem a jimi ovládanými společenskými vrstvami. Jsou přemýšlivci, kteří tvrdí, že dvacáté století bylo krátké, prý začalo válečnou vřavou 28. 7. 1914 a skončilo rozpadem SSSR dne 8. 12. 1991. Není to samozřejmě jediný pohled na děje poslední historické éry. Spíše bude pravdou, že epocha válčení mezi měšťany a zbytkem, čili jakási snaha o odkomunističtění světa, začala teprve 1. 9. 1939, kdy Hitler napadl Polsko jako předmostí k Sovětskému svazu a od toho data pokračuje zatím neustále až dosud. Takže válečné století ještě v žádném případě neskončilo. Vidím pro budoucnost jeho dva základní scénáře. V prvním se vrací nadvláda transformované šlechty a teprve v méně pravděpodobném případě definitivní konec feudální i buržoazní světovlády.

Poslední události v pásmu Gaza mne přiměly k tomu, abych oprášil svůj náhled na stát Izrael. V prvé řadě se přiznávám, že jsem nikdy nebyl příznivcem jeho existence. Za druhé odpovědně tvrdím, že v hitlerovských koncentrácích zahynulo jen malé procento příslušníků politických židovských elit. Za třetí připomínám, že židovská ortodoxie odmítá existenci Židovského státu před návratem spasitele. Nesouhlasím sice s tvrzením některých novinářů, že vláda Izraele se v těchto dnech dopouští genocidy na Palestincích, leč je prokazatelné, že díky útokům izraelské armády bylo zabito daleko víc civilistů, než příslušníků arabských ozbrojených složek. Nejhnusnější pak je, že až dosud zahynulo mnoho dětí a je nepopiratelným válečným zločinem, že jsou bombardovány nemocnice a školy, prý údajná útočiště Hamásu. Tvrdím již desítky let, že dokud bude existovat Izraelský stát, nebude nejen v oblasti staré Palestiny, ale na celém Blízkém Východě a dokonce na celém světě pokoje. Jsem proto jednoznačně pro „nové“ konečné řešení. Nerad to píši, ale jsem čím dál, tím více přesvědčen o tom, že vznik státu Izrael byl největším omylem, jehož se mezinárodní společenství po druhé světové válce dopustilo. Obrovskou úlohu v tom, od počátku poněkud sporném řešení, sehrála čerstvost informací o šoa v konkrétní podobě vyhlazování Židů hitlerovskými nacisty. Evropané si tehdy kompenzovali své trauma a vyřešili svůj problém na úkor Palestinců. Podle mne je ale nutné Palestinu navrátit do stavu, v jakém přetrvávala skoro dva tisíce let. Jelikož existence Izraele odporuje i přesvědčení ortodoxních, tedy pokud vím, nejautentičtějších Židů, bylo by ustavení Palestinského státu s pouhými enklávami oněch pejzatců oprávněným návratem k věkovitému normálu. Sionisty a jiné politické elity z řad Židů, by bylo moc dobré mocensky eliminovat, ty nenapravitelné vystěhovat a ostatní Židy trpět v čistě arabském státě jako menšinové enklávy. Přechodně by mohla být Palestina pod mezinárodní správou, jako byl třeba Berlín a při ní by se mohla hledat i jiná možná řešení. Ovšem v každém případě by měl být zrušen stát Izrael co nejdříve a to jediným aktem rozhodnutí OSN. Odpor by měl být trestán existenčními sankcemi.  Izrael je nejrizikovější vřed přímo na pupku světa a ten musí jít ven, jinak zachvátí širokou část lidstva.

Postmoderna je pro lidstvo jedním z nejnebezpečnějších výplodů intelektuálských, povrchně uvažujících mozků. Svět je nepochybně složitější, organizovanější, jeho vědecké poznání je zatím velice nedostatečné a technologické zvládání reality mělo proto mnohdy až katastrofální vedlejší účinky. Nebylo se proto proč divit, že mnoho poctivých myslitelů se vždycky snažilo postihnout problémy vědy a techniky v širším kontextu a především se skepticky stavělo k mnohým výsledkům vědeckotechnického vývoje. Jako je obvyklé, i této počáteční čestné snahy se doslova zmocnili pisálkové, fantastové, až duševní patologové všech možných odstínů. Proti vědeckému zkoumání reality byly jimi konstruovány až fantasmagorické alternativy jakéhosi „celostního“ poznávání světa hlubokým nazíráním, vcítěním a jinými podobnými úchylnostmi údajné kognice. Technika byla kritizována a kupříkladu pod rouškou ochrany přírody dokonce odmítána. Mnohdy až hlásán jakýsi nový návrat k přírodě. S hesly o individuální svobodě byl pak zahájen frontální útok proti jakékoliv organizovanosti, v níž bylo odhalováno čertovo kopyto veškerého ovládání lidí, až totality. Centrem útoků se nakonec stal sám stát a jeho destruktoři na sokl jeho sochy postavili božského jedince, individualitu bez jakéhokoliv sepětí s ostatním lidstvem. Tím byla zasazena dominantní rána všemu političnu moderní doby. Prostor politiky vždycky ovládaly elity, mírně řečeno jednoduchého myšlení. Ovšem postmoderna se svým chápáním popisu světa jim navíc vytvořila podmínky k naprosto povrchnímu a především ryze subjektivnímu hodnocení reality. Pokud Oskar Krejčí neustále hovoří o úpadku politických elit, tak jeho hluboká příčina tkví v postmodernitě. Od dob, kdy s obrovskou pomocí neoliberalismu ovládl postmoderní myšlení celosvětový, nejen politický diskurs, dochází ke stále větší degeneraci politické správy zemí i světa. Vrcholem je, že dneska si nejen každý žvaní, co chce, ale že to své kecání považuje za důležité, ba dokonce za oprávněné k návrhům na řešení stále složitější skutečnosti. Nikdo, z politiků pak v žádném případě, necítí potřebu hlubších a především co nejobjektivnějších analýz. Jakékoliv individuální vyprávění o realitě se považuje za realitu samotnou. Takže pravda nejenže neexistuje, ale každý kecálista má vlastně pravdu. Nejhorší je, že i její sebemenší část považuje za rozhodující důvod k dalšímu jednání. Není vůbec rozhodující jaká je skutečnost, ale naopak je důležité, jak se veřejnosti jeví, čti, jak je jí naservírována mediálními elitami. Nakonec veřejná diskuse se vůbec nevede o skutečnosti, ale o její té, či oné interpretaci. Lidstvo pomalu, leč jistě pod vlivem intelektuálních vrstev nežije, ale především se vůbec nerozhoduje podle toho, jaká je realita, ale podle momentálně vítězné její interpretace. To považuji za nezpochybnitelnou trajektorii k definitivní katastrofě.

Nejpopulárnější český himalájista Radek Jaroš před dvěma hodinami stanul na druhé nejvyšší a celkově nejobtížnější osmitisícovce světa. Dokončil tak jako patnáctý pozemšťan zdolání „Koruny Himaláje“, čili výstup na všech čtrnáct osmitisícových hor. Až dneska jsem si uvědomil, že je jich tedy tolik, kolik je zastavení na „křížové cestě“ Ježíšově. Náhoda?! Osobně jsem tomu už moc nevěřil, že se mu pátý pokus o zdolání K 2 povede, když se dva roky zotavoval po amputaci prstů na nohách. Navíc jsem jeho počínání považoval v posledních  letech už za poněkud bezohledné, vzhledem k tomu, že má čtyři děti. Jak je vidět, je to fyzicky a fyziologicky výjimečný člověk. Naprostou většinu všech výstupů podnikl bez podpory šerpů (je to podstatně levnější, ale především rychlejší) a bez kyslíkových přístrojů. Celou současnou výpravu na K 2 tvořili tři horolezci a jedna novinářka. Takže teď už jenom mu moc držím palce, aby jeho túra byla zakončena jak se patří, tedy návratem domů, jak má končit každá opravdu úspěšná horolezecká túra.

Nejen na východě Ukrajiny umírají civilisté. Jsou v těchto dnech ve velkém zabíjeni i v Palestině. Jenže. Světapanstvo z USA a jí přicmrndující Evropy stále zvyšují sankce jenom proti Rusku, jakoby jeho armáda na Ukrajině bojovala. Kolem zabíjení v Palestině je sice od stejných superpolitiků hodně siláckých slov a jiného hubopěnění, ale o sankcích ani slovo. Nebo jsem snad v té kakofonii informačních válek něco přeslechl? Určitě ne. Jakékoliv sankce by přece Izrael nepřežil ani pár týdnů, takže by musel přilézt ke křížku a to jeho klientelističtí patroni z USA v žádném případě nemohou dopustit.