Nejsem sám, kdo je toho názoru, že, cituji z diskuse na http://www.halonoviny.cz/articles/view/25329790 : „Rozumný člověk už po letech americké světové okupace pochopil, že Al-Kajda jako taková neexistuje a nikdy neexistovala. Je to jen a pouze výtvor USA jako prostředek a záminka pro vedení ´válek proti terorismu´“, konec citace. Před deseti dny opravdovými islamisty vyhlášený chalífát je tedy konečně reálným politickým jevem. Pokud se jeho představitelům povede sdružit alespoň většinu významných skupin prozatímně roztroušeného muslimského radikalismu, bude mít „americký, bílý, protestantský muž“ konečně zase reálného nepřítele. Polická vládnoucí garnitura republikánsko-demokratického ražení tohoto globálního světovládce bude mít důvod ke zvyšování nákladů na zbrojení, k omezování svobod vlastních občanů, k vedení lokálních válek a především k udržování vojenských základen po celé planetě. Jen jsem zvědav, jak dlouho ještě to všechno dokáží realizovat na dluh, čili za cizí peníze, dokonce za peníze svých nepřátel.

Když jsem si připravoval své poznámky pro blog o zdravotnictví, předpokládal jsem, že jeden text budu věnovat farmaceutickému průmyslu. Jelikož jde o velice široký problém, rozhodl jsem se ale pro jinou cestu. Doporučují k přečtení knihu od Ben Goldacra nazvanou Zkorumpovaná farmacie, kterou vydalo nakladatelství Albatros Media a.s. Pro všechny, kdo knihu hodlají číst, připojuji pouze varování. Úplně stejné, jaké mi dal můj dlouholetý přítel penzionovaný internista, který ještě ordinuje pár hodin týdně: „Chceš-li opravdu tu knihu číst, pak musíš vzít na vědomí, že po jejím přečtení se už nikdy nebudeš dívat s důvěrou na svou lékárničku“. Takže přeji hodně duševních sil k četbě, o níž mi jiný, stejně zkušený lékař řekl. Asi o třetině věcí jsem něco věděl, o třetině jsem mnoho předpokládal, ale o třetině jsem neměl ani tušení, což je všechno doslova děsivé.

Na první pohled se mohlo zdát, že po antikomunistovi Wojtylovi a odpůrci regulace porodnosti Ratzingerovi, přišel na katolický stolec alespoň mírně socializující Jorge Mario Bergoglio, leč i to možná bylo jen zbožným přáním jeho samotného. František, nepřející si aby byl označován prvním, už se projevil jako „ mírný“ regulátor porodnosti a nedávno dokonce jako antikomunista. Prvního jevu si nehodlám všímat, protože tam mám již dávno jasno. Regulace porodnosti je pro mne jednoznačně dominantním prvkem osvobození ženy z nadvlády agresivního zdroje lidské civilizace. Takže jen k tomu antikomunismu trochu více. Na blogu časopisu The Economist  se současný papež snaží veřejnost přesvědčit, že komunisté od katolické církve okopírovali téma ochrany chudých. Ve své podstatě světu nesdělil nic nového. Komunismus, ať za něj považujeme cokoliv, je opravdu společnostním jevem nesporně mladším, než katolicismus. Již brzy po posledním politickém převratu u nás jsem, ještě jako odborový předák, nejednou řekl a napsal, že odbory za sto let své existence dokázaly pomoci tehdejším chudým pracujícím nepoměrně účinněji, než církev za celá dvě tisíciletí. A stejné je to s komunisty. Nebýt jich, tak lidé Západu by po druhé světové válce nikdy nezažili tak obrovský vzestup svého životního standardu. Takže komunisté, i když třeba nepřímo, ale nesporně, za necelých dvě stě let dokázali chudým vrstvám společnosti prospět daleko víc, než katolíci za celou svou existenci. Podle mne František nejenže nesdělil světu nic nového, ale on se zásadně zmýlil. Mezi katolíky a komunisty hned v jejich ideologiích je zásadní rozdíl. Katolíci nikdy nechtěli nic víc, než pomáhat nejubožejším, kdežto komunisté chtěli chudobu, či v první fázi alespoň bídu, systémově odstranit. A nejen chtěli, v praxi bídu skutečně odstranili, což se nikdy nikomu v celých dějinách dosud nepovedlo. V zemích jejich ideologie nebylo bezdomovců, nebylo dětí žijících na ulici, nebylo nemocných bez zdravotní péče, nebylo osamocených žen s dětmi bez sociální pomoci, nebylo dětí nechodících do školy, nebylo lidí umírajících hladem a především nebylo nezaměstnanosti, onoho nehumánního pocitu zbytečnosti, ztráty lidské důstojnosti a zdroje beznaděje. Církevní modlitby, procesí či návštěvy kostelů nic z toho nenahradí. Nebo snad František našel nějaký nový, účinnější prostředek, jímž církev zamezí bídě či dokonce chudobě?! Jde o první projev mírného antikomunismu u nového vůdce Vatikánu. Zatím si nemyslím, že šlo o záměrnou lež, pouze o myšlenkovou chybu, dokazující že i papež je přece jenom člověkem.

Z vlastní zkušenosti si dovoluji tvrdit, podle toho, co vidím ve svém nejbližším okolí, že nejvíc nových domů si staví lékaři. Jeden z mých vnuků se nedávno zasnoubil s lékařkou pracující v nemocnici, a ač je vedoucím technologem obrovského podniku, jeho snoubenka má plat, alespoň podle jeho vyjádření, „násobně“ vyšší než on. Podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR byl příjem lékařů ve státních nemocnicích loni v průměru 60.635 korun měsíčně, v soukromých pak 54.863. Tedy víc jak dvojnásobek průměrného příjmu všech zaměstnanců v zemi. Při tom všichni víme, že ani na ten průměr nedosáhne víc jak dvě třetiny pracovníků. Vůbec nepochybuji o tom, že ambulantní lékaři mají příjmy ještě vyšší. K jejich zajištění disponují navíc většími možnostmi. Pojišťovny nedokáží efektivně kontrolovat vykazování jejich léčebných úkonů, doktoři uzavírají neveřejné dohody s dstributory léků, využívají podbízivých nabídek přímo od farmaceutických firem a konečně pořád vybírají od každého pacienta 30ti korunový, navíc nezdaněný, poplatek za návštěvu. Uznávám, že lékaři si vyšší příjmy oproti zbytku společnosti opravdu zaslouží, leč, jako vždycky, v žádném případě ne všichni. Zásadním důsledkem této jejich privilegovanosti by ale měla být vyšší odpovědnost za svá rozhodnutí a činy. Uznávám sice, že člověk je omylný, ale život lidský, jakož samozřejmě i zdraví člověka je přece jenom příliš vysokou , ne-li naprosto nejvyšší hodnotou, takže jeho poškození, či dokonce zmar, ač při léčení obvykle způsobený nedbalostí, či neznalostí, si zasluhuje adekvátní odškodnění. V případě opakování pak bezpodmínečný postih. Lékaři, veškerý zdravotnický personál a instituce by se pro takové případy měli povinně pojišťovat. Na druhé straně lékaři by měli být jedinou rozhodující instancí v procesu zdravotní péče, v žádném případě ne pojišťovny, či dokonce farmaceutické firmy. Stát by jim měl nařizovat přísné podmínky pro jejich atestace a celoživotní vzdělávání, ale na druhé straně pro oboje vytvářet motivační a jinak výhodné podmínky. Vždycky jsem tvrdl, že už při výběru studentů medicíny by se měly provádět velmi přísné testy a po celou dobu jejich studia pak další sledování, které by odhalilo, zda jsou na svou profesi především duchovně disponováni. Zda v jejich životním přesvědčení náhodou nedominuje bezohledná ziskuchtivost. Tato profese ve všelidském zájmu musí mít nutně zajištěno, aby ji vykonávaly pouze osobnosti určitého psychického profilu. Tím je komunita lékařů opravdu specifickou sociální skupinou. Podle mého vidění světa by měli její příslušníci být bezvýhradně odolní vůči současné, všeobecné nadvládě byznysu.

Příměří se uzavírá ve dvou případech. V prvém případě tehdy, když si bojující strany uvědomují, že tu druhou nejsou schopné zničit. V druhém pak tehdy, když potřebují přeskupit síly k rozhodujícímu útoku. To první příměří je prakticky základním stupněm budoucího míru, to druhé je podvodem. A k němu se právě uchýlil Porošenko. Místo očekávaného vyjednávání o federalizaci, či alespoň o větší autonomii opozicí ovládaných regionů, se rozhodl pro jejich zničení silovým řešením. Bude k tomu potřebovat užívat teror, odpovídající síle odporu. Tím uškodí sám sobě i zemi, do jejíhož čela se nechal zvolit. S vysokou pravděpodobností tuto bitvu vyhraje, ale celkovou válku tím Ukrajina s ještě vyšší pravděpodobností prohraje. Země se stane ekonomickou kolonií EU a vojenským předpolím NATO, nic víc. Už nyní Porošenko hovoří o „utahování opasků“, které prý je nutné pro definitivní začlenění Ukrajiny do EU. Pochybuji, že se takový vývoj občanům Ukrajiny, kteří již dneska tvoří nejlacinější pracovní sílu a skýtají největší množství prostitutek v Evropě, bude zamlouvat. Ukrajina není jen na okraji Západu i Ruska. Je také na okraji aspirací nově vyhlášeného, v dějinách již šestého chalífátu, který vzniká především na území Iráku a Sýrie. Zpupný bílý muž se v něm dočkává džina, kterého vyvolal svou hypotézou o válce civilizací. Proti snaze o sjednocení muslimských zemí se ale nemůže reálně postavit, pokud nechce popřít své řečnění o svobodě, sebeurčení a mnoha jiných hodnotách, kterými si neustále ohání, v případech, kdy jde o jeho zájmy, či alespoň prospěch. Globálními hráči nebudou jen USA, EU, Rusko, ČLR, ale jak se rýsuje i IS, čti Islámský stát. Jeho chalífa Abú Bakr Bagdádí má totiž pozitivní ideu k jeho existenci. Nejde mu jak Al  Kaídě o pouhý odpor vůči USA, ale o sjednocení co největšího množství muslimů světa do jednoho státu. Mimo jiné i na Balkáně, s nímž Ukrajina sousedí. Ukrajina je ale pravoslavná, což se Západu nepodaří změnit. Sama se pak bude doprošovat Rusů.

Neměl jsem ani tušení, kolik lidí sleduje můj blog. Takže přece jenom budu pokračovat, ale jak jsem již naznačil, nikoliv denně a někdy raději s delšími, i když mnohdy velmi nehoráznými texty.

Dneska ale ještě něco k Ukrajině. Putin nedávno požádal parlament, aby mu odebral právo vojenského zásahu na území Ukrajiny, v čemž mu bylo vyhověno. Je to formalita, protože Rusko tam prakticky může zasáhnout i tak a na druhé straně byl Vladimír Vladimírovič zákonodárným sborem ujištěn, že mu zmíněné právo může být kdykoliv okamžitě vráceno. Ruská armáda by opravdu mohla vstoupit kdykoliv na Ukrajinu a její východní a jižní část připojit k Rusku. Západ by se sice v médiích doslova uštěkal k vzteku, ale reálného by nic proti Rusku podniknout nemohl. Putin ale dobře ví, že Rusko, jako každá historicky dlouhodobá velmoc má čas. Ukrajina a možná dokonce celá, jí neuteče. Události letošního roku v tomto hraničním teritoriu mezi Západem a Východem totiž natolik rozdmýchaly vášně, že jsou nezapomenutelné na dobu několik budoucích generací. Rusko, které se nyní přiklání k ČLR, aby ji podpořilo v soupeření s USA v prostoru Pacifiku, se nyní pouze potřebuje co nejvíce oprostit od ekonomické závislosti na obchodu s Evropou. Jakmile bude postaven velmi finančně náročný plynovod a ropovod do ČLR, může pak „ruskou“ část Ukrajiny dostat prakticky bez jakéhokoliv rizika. Vždyť už v březnu letošního roku dostaly USA prostřednictvím zpravodajských služeb z ČLR sdělení, že při nevybíravém sankčním tlaku na Rusko, se ČLR postará o odvetu. Mimo jiné má totiž tolik amerických dluhopisů, že by za ně koupila nejen Aljašku, ale i Floridu, či jiných několik států Unie. Po vzniku energetické pupeční šňůry mezi ČLR a Ruskem, vliv Evropy na Ukrajině nebude muset už Rusko vůbec zajímat. Evropská Unie dneska totiž nemá ve skutečnosti Ukrajině co nabídnout. Jen ji zaplaví svým spotřebním zbožím, na jehož kupování jí půjčí peníze. Zničí tak i ten malý domácí průmysl v zemi. A samozřejmě zničí i jeho naprosto neefektivní zemědělství, protože i v této oblasti se musí zbavit své nadprodukce, aby uchránila vlastní agrosektor a snížila svou nezaměstnanost. Průmyslové podniky Ukrajiny, které jsou svázány s Ruskými, především s jeho vojenským komplexem, budou jedinými možnými zachraňovateli vlastní Ukrajinské produktivní ekonomiky, takže je jen těžko někdo zruší, když její produkci Západ v žádném případě nepotřebuje. A Američané? Ti nemají vůbec šanci se v tomto prostoru jakkoliv etablovat. Stačilo kupříkladu, aby jejich lodička připlula „chránit“ své sportovce při olympiádě v Soči a hned se dohodlo Turecko s ČLR na tvrdé blokádě průlivů v Dardanelách a Bosporu. Obyvatelstvo superkontinentu Asijskoevropském už je dneska natolik emancipované, že se nenechá ani ovládat Evropu ani si diktovat zpoza oceánů.

Přiznávám se, že mne poněkud přestalo bavit psát, čili prakticky bezvýznamně v současné situaci projevovat své přesvědčení. Události na Ukrajině mne totiž s konečnou platností přesvědčily, že nesmiřitelnost třídního boje se nejen nesnížila, ale rozrostla se do skutečně globálních rozměrů. Pokud nemám šanci do těchto událostí aktivně zasáhnout, pak jenom komentovat aktuality je v mých očích bezvýznamné až směšné. A nenapadá mne bohužel nic, čím bych mohl být platnější té části lidstva, na jejíž straně stojím.

Jestliže se genetických manipulací flóry již zmocnil byznys, pak vůbec nepochybuji, že existuje celá řada výzkumných pracovišť, kde se vyvíjí genetické manipulace fauny, včetně člověka. Pokud se nemýlím, pak jde určitě o největší nebezpečí pro lidskou civilizaci. Jenže možná právě touto cestou může fenomén „život“ pokračovat ve svém nezbytném vývoji a vytvořit bytost, které již celá desetiletí říkám „posthomo“.

P.C.ROBERTS tajemník ministra financí v Reaganově vládě a autor knihy The Tyranny of Good Intentiones píše na webu http://www.zvedavec.org/komentare/2014/03/5911-tri-kteri-stvorili-valku.htm dne 28.3.14 mimo jiné, cituji: „Pokud by si Američané přečetli jen tři historické knihy, mohli by se zbavit svého farizejského sebeklamu, který ohrožuje veškerý život na Zemi. Těmito knihami jsou: Historie lidu Spojených států od Howarda Zinna, Zamlčovaná historie Spojených států od Olivera Stonea a Petera Kuznicka, a Milovníci války od Evana Thomase. Nikdo, kdo si přečte tyto tři knihy, již opětovně neuvěří, že americká vláda ve Washingtonu je „světlem světa“, „výjimečnou a nepostradatelnou“ vládou, která přináší „svobodu a demokracii“ dobytým provinciím americké Říše. Washington je domovem válkychtivých sobeckých skupin, které nemají ponětí co je to soucit nebo spravedlnost, a jednají jen v zájmu své moci a obohacení. Američané jsou k obyvatelstvu, které jejich vláda bombarduje, stejně lhostejní… Jak ruský prezident Putin připomněl světu 18. března 2014, USA upřednostňují nadvládu bouchačky před mezinárodním právem“. Konec citace. Což podle mého vidění opravdu nepotřebuje žádný komentář.

Marx byl bezesporu vysoce vzdělaným filosofem a velmi erudovaným ekonomem, takže se oprávněně stal osobností, která nejvíc ovlivnila lidstvo za posledních dvě stě let. V praktické politice tak úspěšný ale nebyl, takže nakonec svého života musel konstatovat, že je sice Marxem, ale není marxistou. A právě v jeho reálné účasti na politickém dění vidím dvě velké chyby. První chybou bylo, že prozradil světu hlavní strategický úkol dělnické třídy, když za její hlavní politické heslo vytyčil: „Proletáři všech zemí spojte se“. Odpůrci proletářů tím byli upozorněni, že proti jejich všemoci peněz se pod vedením dělníků budou mobilizovat doslova obrovské masy lidí. Druhou velkou Marxovou chybou byla hned první slova Komunistického Manifestu, jediného to díla Marxova pera, které si s vysokou pravděpodobností přečetli všichni jeho odpůrci. Slogan „Evropu obchází strašidlo – strašidlo komunismu“, byl totiž fakticky zakládající ideou celosvětového hnutí, jímž je až do dneška antikomunismus. Marx možná jenom inicioval ideologii antikomunismu, ale podle mne další vývoj dějů dokázal, že antikomunismus se stal nejen ideologií, ale hlavním obsahem politického chování celé historické éry, která doposud neskončila. Když tak nad tím přemýšlím, Marx při své inteligenci musel vědět, že sjednocování tak obrovsky početných vrstev, jakým bylo průmyslové dělnictvo, bude velice těžké. A tím spíš musel vědět, že naopak nepočetná vrstva jejich soupeřů, superboháčů, navíc již tehdy kooperujících, se „sjednotí“ proti rostoucímu vlivu rivalů mnohem rychleji a hlavně účinněji. Jestliže navíc komunismus identifikoval jako nebezpečí pro svět elit, naznačil, že s novým hnutím se mocipáni nebudou schopni dohodnout. Takže mně z obojího nakonec vychází kacířská myšlenka. Marx fakticky zradil dělnické hnutí. Za prvé prozradil jeho strategii, kterou daleko rychleji, důkladněji a účinněji mohla využít protistrana a za druhé varoval před vznikem nového politického režimu tradiční vládce, aby měli dostatek času na protiakci. Holt, přece jenom to byl rodem příslušník světových elit té doby.