Po skončení studené války se Evropané všeho druhu opájeli novou situací a většinově věřili v další prohloubení míru, kterému se těšili skoro půl století. Mimo jiné, leč ale hlavně, polevili ve své globální pozornosti a připustili, aby je USA pozvolna a skrytě, prostřednictvím NATO, zatáhly do válečné smrště po celém Glóbu. Než se politici Evropy nadáli, tak jim Američané bombardovali Srbsko. Nikdo si tehdy neuvědomoval, že šlo o první horkou válku proti Rusku, tradičnímu spojenci Srbska, se snahou zatáhnout ho do horkého válečného konfliktu. Provokace Amíků proti Rusku pokračovaly od bláznivého Sakašviliho, přes pobaltské utlačovatele ruskojazyčných spoluobčanů, až konečně po druhou barevnou revoluci v Kyjevě, s přízviskem Majdan. Antiruskou politiku zahájil na Ukrajině již deset let před tím prezident Juščenko, jehož manželka je agentkou americké rozvědky. Pokračovali v ní lidé jako například Kličko, občan SRN, či oligarcha Kolomojskij, pro změnu občan Izraele. Od začátku protestů na Majdanu se celá politická elita EU postavila na jednu stranu sporu. Tím se bohužel, chtě nechtě, stala přímým účastníkem sporu, který, také díky jejich angažovanosti, přerostl v konflikt a nyní v regulérní občanskou válku. Díky tomu, že EU je od počátku účastníkem války na jedné straně, provozuje s nacistickými zkušenostmi i informační válku, takže občané Evropy se nikdy nedozvědí mnoho skutečností o pravém stavu věcí na Ukrajině. Informační válčení je bez výjimky rizikové na provokace, takže od chvíle, kdy padl první granát na území Ruska, jsme ve skutečné a bezprostřední válce s Ruskem, ať se nám to líbí, či ne.