Dnešní text jsem měl nachystán na včerejší datum, ale nakonec jsem včera dal přednost replice k Obamovi. Dneska teda připomínám, že včera uplynulo přesně sto let, co skončila První světová válka. Mne ale irituje, že nejméně půl roku se, v „evropské politické kavárně“ už dosti otevřeně, až neomaleně, hovoří o třetí světové válce. Nemohu si při tom všem nevzpomenout, co mi před dvaceti pěti lety řekl jeden moudrý starý muž zkušený v realistickém, politickém myšlení, ba i politické praxi. Řekl tehdy doslova, cituji: „Nikdo z hlavních aktérů si v euforii současnosti nepřipouští, že otevírá bránu do pekla nové světové války“, konec citace. Já k tomu jenom přidávám, že především u nás si tehdejší hlavní aktéři nepřipouštěli dokonce ani pád socialismu, nadtož celosvětový válečný požár.

Nechci zde vzpomínat na soubor lživých prohlášení českého apoštola „pravdy a lásky, z dob prvního půl roku po listopadu 1989. Každý si je lehce najde na netu, protože Havlovi úhlavní nepřátelé je shrnuli a mnohokrát s chutí publikovali. Zatím co v Polsku vznikl živelně široký odpor proti sovětskému režimu, u nás partička disidentů byla spíše experimentem západních rozvědek v geopolitickém prostoru, o nějž fakticky nikdy nikdo neměl vážnější zájem, takže v něm již proto byl mnohokrát v moderních dějinách vyzkoušen nejeden geopolitický experiment, jako „průzkum bojem“. Proto se chci dneska pokusit charakterizovat, jakou vlastně loutku si tehdejší světapáni vybrali pro ČSSR, aby v ní měli později možný symbol, či snad dokonce opravdovou hlavní personu kolosálních změn, když se jejich experiment povede. Světoví mocenští loutkoherci věděli, že Havel je celoživotním hercem, dramatikem i režisérem jediné absurdní hry s názvem „Autobiografie“. Věděli, nebo mohli oprávněně předpokládat, že díky svému původu a obrovské ztrátě rodinného majetku za moci KSČ je v něm skryta nepřekonatelná antikomunistická nenávist. Věděli rovněž, že jeho ctižádost vysoko převyšuje jeho schopnosti a konečně to hlavní, že je schopným „buditelem“ emocí davů, potřebných k jejich manipulaci a při tom spolehlivým lokajem nejvyššího panstva. Ve svém pozdějším vývoji událostí konce studené války to všechno potvrdil. Ačkoliv byl nesporně hlavní postavou převratu ve své zemi, nikdy v ní nerozhodoval o ničem jiném, než o osobách na přední funkce, aby všechna zásadní rozhodnutí dělaly ony, ovšem naprosto bez jeho vlivu. Havel sám začínal svou profesionální politickou dráhu hned ve funkci nejvyšší a vystupoval v ní jako přesvědčený pacifista. Žádal po světapánech zrušení vojenských paktů, prosadil okamžitý odchod sovětské armády z našeho území, zrušil zbrojařské fabriky na těžké zbraně a ve svých projevech před představiteli prestižních politických institucí se prezentoval jako anděl plurality, všeobecné tolerance a světového míru. Krásné to „dívadlo“ pro prostý lid. Věren absurdnosti celého svého života pak jako stařičký politik nakonec skončil v roli apoštola „humanitárního bombardování“, jakési to předzvěsti oné, stále více dneska světu hrozící, třetí světové války.

Jako z udělání, popularizující politolog Pehe, věnoval dneska svůj pravidelný komentář Obamovi. Nehodlám s jeho názory polemizovat, nadtož je kritizovat, neboť už dávno platí, že politické komentáře jsou myšlenkovými konstrukcemi nad střípky pečlivě vybraných konkrétních faktů a událostí, zpracovaných pak podle celoživotního přesvědčení autora. Mé vlastní komentáře, i když se nepovažuji za politologa, ani komentátora, už skoro půl století nazývám „Nehorázné názory“. Je to proto, že byly psány prakticky vždy záměrně proti převažující mediální produkci. Na Peheho dnešním výtvoru mi ale vadí – a to velice zásadně – jeho titulek, cituji: „Pravda o Obamovi“. Pehe v něm propadá pýše, že je to právě on, kdo je, alespoň ve věci Obama, nositelem pravdy, nebo alespoň jejím objevitelem. Při tom je bohužel pouhým konstruktérem zdánlivé pravdy. Pehe se totiž za popřevratovou dobu zapsal do povědomí veřejnosti a získal i určitou neformální autoritu, především jako pracovník Havlovy prezidentské kanceláře. Tehdy se mu, díky informačně všemocné televizi, podařilo vniknout do myslí velké spoustě obyvatel naší země, v níž se tak stal intelektuální celebritou. Pokud takoví lidé propadnou sebepyšnému přesvědčení, že dovedou chápat dění kolem sebe daleko víc a lépe než ostatní, stávají se nebezpečnými manipulátory. Dnešní jeho text vnímám proto, jako jakýsi autoritářský diktát, jak máme vnímat Obamu. Pehe se dokonce nezdráhá předpovídat, jak bude rozumný svět tohoto prezidenta hodnotit za desítky let. Přesněji už nyní vnucuje veřejnosti návrh takového hodnocení. Lidé tohoto ražení jsou podle mne pro lidstvo nejnebezpečnější. Ačkoliv dějiny vůbec netvoří, tak jevy a události definují dávno před tím, než se dějinami stávají. Jsou to obvykle oni, poměrně ve společnosti etablovaní intelektuálové, kdo svádí tok myšlení veřejnosti na předem jimi vykonstruovanou trasu, aby línější jedinci, čili čistí konzumenti informací, se už nestarali o hlubší poznání skutečnosti. Každý, kdo má zájem, najde Peheho text na webu http://www.novinky.cz/komentare/353102-komentar-pravda-o-obamovi-jiri-pehe.html

Nedávné poslanecké volby v USA pohrála prezidentská strana doslova katastrofálně. Konkrétně vyjádřeno, jde o největší debakl demokratů od druhé světové války. Obama už doteď měl svázané ruce, jelikož jednu poslaneckou komoru ovládali republikáni. Nyní budou proti němu obě dvě, takže do budoucna může být v domácí politice pouze statistou, a v zahraniční politice… tam je stejně od samého počátku pouhou loutkou v rukou skutečných vládců „urbi et orbi“ a jejich výkonné tajné služby CIA, jako už Obamova, cituji: „matka, otčím a prarodiče ze strany matky“, konec citace. Obamova opozice navíc vzrůstá i v jeho straně. Především proto, aby si její přední představitelé, před veřejným míněním, zlepšili svou pozici pro budoucí prezidentské volby, jež se kvapem blíží. Levice, ta v americkém chápání, kritizuje Obamu především proto, že nesplnil prakticky nic, co velkohubě sliboval už před prvními volbami pod hlavním heslem: „Budu nositelem změn“. Americky se prezentující pravice jej kritizuje naopak zato, že jeho politika jak vnitřní, tak vnější je chaotická, a ta mezinárodní na jedné straně málo rozhodná a při tom navíc krvavější, než Bushova. Především pak ve vývozu „barevných revolucí“, organizovaných CIA, které jsou v případech Libye, Sýrie a v poslední době pak Ukrajiny příliš krvavé, ale také nákladné a hlavně v konečném výsledku neefektivní. Brzy po rozpadu SSSR vznikla v USA nová světovládná doktrína, která dostala později žurnalistické označení Wolfowitzova doktrína. Její hlavní teze spočívá v politice, považující jakoukoliv mocnost dostatečně silnou na to, aby byla nezávislou na vlivu Washingtonu, za „nepřátelskou“. Mimo jiné se v ní konkrétně uvádí, cituji: „Našim prvním cílem je zabránit opětovnému vynoření se konkurenta, buď na území bývalého Sovětského svazu, nebo jinde, který představuje hrozbu stejného řádu, jakou dříve představoval Sovětský svaz…strategie vyžaduje…, abychom usilovali o to zabránit jakékoliv nepřátelské mocnosti ovládnout region, jehož zdroje by, za konsolidované kontroly, postačovaly na vytvoření globální mocnosti.“ Konec citace. Wolfowitzova doktrína je konzistentní s neokonzervativní, čti nejagresivnější ideologií pravicových politiků USA, země „nepostradatelné“ a „výjimečné“, tedy oprávněné ke světovládě. K ní se Obama za své prezidentství výslovně několikrát přihlásil. Ve snaze smazat v tom punktu rozdíl mezi republikány a demokraty tak dneska nenechává svět na pochybách, jakou vlastně politiku na mezinárodní scéně bude po zbytek svého „panování“ provádět, než se stane nevýznamným černouškem. Závěrem lze říci, že na domácí scéně už nikterak nepomůže většině obyvatel, z nichž 70 milionů žije v nedostatku a na globální scéně je ne nejlepší cestě stát se prvním nositelem Nobelovy ceny Za mír, který má šanci, že bude jednou souzen jako válečný zločinec. Dokonce už i jenom za dosavadní činnost zpravodajských služeb USA, které zorganizovaly naprostou většinu vládních turbulencí v různých zemích světa, by si to zasluhoval. Kdo se chce o oněch aktivitách dovědět víc, má kupříkladu možnost přečíst si text Wayne Madsena na webu http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/wayne-madsen-obama-se-pripravuje-rozbit-brics/ .

Největším rozdílem stavu politického prostoru dnes a před čtvrt stoletím, je bezesporu celková atmosféra ve společnosti. Kdysi superjednotné nadšení prakticky všech, od řadových členů KSČ, přes všemi barvami se kryjící antikomunisty, až po zakuklené můry vytouženého návratu k bezohlednému bohatnutí. I takoví už tehdy totiž byli mezi námi. Všichni při tom společně pěli jen jednu ódu několika chytlavých hesel od nejsme jako oni, přes kdo neskáče není s námi, až po zvonění klíčů. Dneska je politický prostor naopak až děsivě rozdělen na mnohočetné, vždy černobíle nesmiřitelné skupiny. Nejhorší je, že nemají ideologický rozměr, ale jsou vyprodukovány mediálními manipulacemi s emocemi davů, což je jeden ze základních rysů fašismu. Média rozdělila současnou českou společnost na zuřivé Schwarzenbergovce nenávidící Zemana a na druhé straně na Zemanovce z hloubi duše opovrhující pražskou kavárnou, čti posthavlisty. Stejná sdělovadla roznítila ještě nesmiřitelnější nenávist mezi příznivci Mejdanu, čti ozbrojeného protivládního puče v Kyjevě versus obdivovateli Putina. Média činí vše nutné k permanentnímu udržování nejen nepřátelství, ale posttřídní nenávisti mezi bohatými a chudými, mezi obslužnou elitou oligarchické nadvlády a sebeuvědomujícími se hnutími odporu vůči současným trendům globalismu. Doslova katastroficky se rozvírají nůžky nejen mezi vlastníky superbohatství alidmi žijícími z ruky do úst, ale i euroskeptiky a na druhé straně zastánce sjednocující se Evropy. Nebude už dále pokračovat, protože i tento koktejl všemožných nenávistí docela stačí, aby při vhodném řízení zkušenými organizátory „masových projevů“ došlo i v naší zemi k “barevné revoluci“, pražskému majdanu, či dokonce k ozbrojenému, protivládnímu puči. Až tak daleko zdegenerovala „pravda a láska“, od počátku motivovaná „lží a nenávistí svých hlasatelů.

Pokud skuteční vládci státu s nejsilnější armádou na Glóbu zásadně nezmění svůj vztah ke světu, připraví s vysokou pravděpodobností své zemi neblahou budoucnost. Nikdy jsem se nesnažil dělat proroka, ale v případě, že USA neopustí svou politiku založenou na pýše z vyhrané studené války, pak nemají před sebou moc dobrou budoucnost. Vypadá to totiž čím dál víc tak, že pokud nezačnou velkou válku, tak hospodářsky zkolabují. A když ji začnou, tak se skoro celý svět konečně proti nim spojí a zničí je mnohem komplexněji. Vždycky jsem to viděl pouze jako zbožné přání většiny lidstva, ovšem čím dál to vnímám jako velice pravděpodobnou budoucnost. Je to už velice dávno, kdy Mao, po rozchodu se Sovětský svazem, vyjádřil geopolitickou budoucnost ČLR v podobenství o čínském spícím tygru. Podle něj je nutné obě tehdejší supemocnosti nechat aby se ve vzájemném boji natolik oslabily, aby pak ČLR do většiny zemí přišla jako nová naděje. Vzpomněl jsem si na jeho slova v posledních dnech, když jsem zaregistroval dvě informace. USA oznámily, že poslední jejich voják opustil Afghánistán. Druhá pak říkala, že nově zvolený prezident Afghánistánu na první svou státní návštěvu jel do ČLR, kde získal obrovské investice do infrastruktury své země.

S neúprosností se blíží den, kdy to všechno před čtvrt stoletím začalo. Je naprosto logické, že se ve všech typech médií doslova vrší různé vzpomínky, komentáře, hodnocení a samozřejmě všemožné ankety. Připomínám jen jednu, která probíhá na webu Parlamentních listů s lakonickou otázkou: „Byla léta 1990 – 2014 pro naši zem úspěšná?“ Dneska ráno na ni odpovědělo již 50 436 čtenářů, z toho 11% slůvkem Ano a 89% pak slůvkem Ne. Jsem si plně vědom toho, že kdyby takovou anketu uspořádaly kupříkladu Lidové Noviny, tak by byl poměr minimálně právě opačný a kdyby se ptali příslušníků „zběsilé pražské kavárny“, pak by asi tak sto padestát procent respondentů tvrdilo, že ANO, ANO, ANO. Přiznám se, že podceňuji všechny názory, srovnávající dobu před a po 17. listopadu 1989. Musím však zdůraznit jedinou věc. Každý Čech, ba dokonce Evropan, kdo hodlá ty dvě etapy dějin hodnotit, by neměl do svého přesvědčení zapomenout zakalkulovat stav mezinárodní bezpečnosti. Tvrdím s plnou odpovědností, že přes fanatickou nenávist u obou stran studené války, doslova šílené zbrojení, apokalyptické hromadění zbraní hromadného ničení, si mohli být obyvatelé starého kontinentu prakticky stoprocentně jisti, že prožijí svůj život bez války. Dneska to s plnou odpovědností Evropě nemůže garantovat naprosto nikdo. Je směšné, když naši pokleslí novináři kupříkladu vypočítávají, o kolik košil více si dneska může u nás člověk koupit za průměrnou mzdu, oproti době nadvlády KSČ. Je ale stejně děsivě hnusné, když při tom tímtéž hlasem štvou Evropu proti Rusku, ba dokonce ČLR. Měli by si podle mého soudu v takové atmosféře už raději koupit jedinou košili – pohřební rubáš. Mír je absolutně nejvyšší potřebou pro život lidí, vedle níž je i ta svoboda, nadtož demokracie a ostatní údajné hodnoty Evropy doslova – po Zemanovsky „NA HOVNO“.

Víru v jednoho boha nepřinesl do celosvětového prostoru judaismus, jak si myslí převážná část křesťanů, pouze ji zpotvořilo. Jsou teologové, kteří za první monoteistické náboženství světa pokládají staroegyptskou náboženskou reformu faraona Achnatona (18tá dynastie), žijícího v polovině 14. století před naším letopočtem, který zavedl kult jednoho boha, boha slunce Atona. Jenže tato reforma prakticky nepřežila svého zakladatele, i když kupříkladu na podobnosti Žalmu 104 a Velkého hymnu na Atona někteří badatelé dokazují jeho vliv na judaismus. Jiní odborníci naopak za první známky monoteismu považují Zoroastrismus, jehož texty po filologických rozborech naznačují, že mohly vzniknout skoro dva tisíce let před naším letopočtem. Leč právě Zoroastrismus, formující svou definitivní podobu, vynesl na světlo světa ďábla, satana, jednoduše ploditele zla. Byl to omyl kodifikátora, či kodifikátorů zmíněného kultu. Jediný bůh, Ahura Mazda, ono nejvyšší dobro, podle nich nemohl být totiž původcem zla, kterého byli svědky všude kolem sebe. „Vynález“ absolutního dobra a absolutního zla se stal velkým omylem kultur, na něž navazuje i ta naše, evropská. Byli si toho vědomi i tvůrci zmíněného náboženství a proto zkonstruovali dualistický svět, kosmos věčného soupeření zpersonifikovaného dobra a zla. Podle nich jediný bůh Ahuru Mazda ve své mysli zplodil dvojčata, dobrého Spenta Mainju a zlého Angra Mainju. Tyto dva nelze od sebe oddělit. Jde o dvě síly, které spolu neustále zápasí po celé dějiny lidstva. Je to pojetí světa známé především z filosofií staré Číny a Orientu vůbec. Judaismus pak toto nebezpečné sémě, protiklad dobra a zla definitivně zmrzačil, když obé povýšil na nesmiřitelné entity. Přidáme-li k tomu, že Židé sami sebe vyhlásili za jediný, natolik bohumilý národ, že si ho Nejvyšší vyvolil, jsme u samého kořene zla v dějinách lidstva. Jediný bůh se jakoby automaticky zvrhl na „našeho jediného boha“, od něhož už byl jen krůček nejenom k nesnášenlivosti, ale k absolutní nesmiřitelnosti. Dovoluji si tvrdit, že největším omylem křesťanství bylo, je a na věky bude, že do svého dogmatu přijalo části židovského náboženství. Především to o děsivém, diktátorském, strašném a mstivém bohu JHVH, které si Židé ani netroufají vyslovit. Křesťané měli zůstat u svých čtyř Evangelií a udrželi by si šanci na spasení světa. Ve skutečnosti v něm po celé dosavadní dějiny ale šíří nesmiřitelné nepřátelství. Raději proto očekávají zánik všeho lidstva s jakýmsi perverzním posledním soudem, místo toho, aby očekávali příchod opravdového spasitele, dávajícího lidstvu reálnou šanci na život v míru.

Německý exkancléř Helmut Kohl vydal novou knihu s názvem „Kvůli obavám o Evropu“. V ní velice silně kritizuje, ba až odsuzuje, současnou protiruskou politiku Západu. Tento člověk je nadmíru povolán napsat o tomto problému. Byl to totiž on, kdo mimo jiné Gorbačovovi slíbil, že se NATO nebude rozšiřovat směrem na východ, ba dokonce se zavázal, že jeho vojenské základny v samotném Německu se neposunou ani na území bývalé NDR. Nečetl jsem samozřejmě tuto knihu, ale mé pocity jsou velice podobné. Doslova se obávám o osud Evropy. Patřím totiž k lidem, jejichž myšlení asi sdílí i Kohl a kteří si jsou vědomi zásadních historických faktů. Ti vědí, že žádná pozemní mocnost Evropy nikdy definitivně neporazila a nepodrobila si Rusko. Námořní mocnosti jako Japonsko či Británie se raději střetům s Ruskem vyhnuly a pokud přece jenom se s ním dostaly do křížku, přes dočasný úspěch nakonec stejně pohořely. Odpovědně tvrdím, že současnou Evropu rozeštvává zámořská supermocnost, v honbě za svými egoistickými zájmy. Děsím se proto toho, že v posledku se američtí obyvatelé budou dívat na kruté zabíjení se Evropěnů, jako na nějakou videohru, ze které budou mít nejen okamžitý, zrůdně adrenalinový zážitek, ale ve svém důsledku obrovské zlepšení své vlastní životní úrovně, když budou jako obvykle posílat zbraně oběma bojujícím stranám. To vše ovšem jen a jenom za cenu nesmírného utrpení a v konečné bilanci obrovských ekonomických ztrát nepoučitelných Evropanů. V Evropě se totiž opět probouzí k životu zombie nesmiřitelné nenávisti. Z rovu vstává zdivočelý nacionalismus založený nejen na etnické rozdílnosti, ale živený náboženskou nesnášenlivostí, prohlubovaný nesouměřitelnými sociálními rozdíly a definitivně zesílený touhou po pomstě za minulé “křivdy”. Pokud se onu příšeru nepodaří včasným vyjednáváním poslat zpátky do hrobu, miliony nejen nevinných, ale doslova nezúčastněných zemře, jako tomu bylo v Třicetileté, První a Druhé světové válce.

V Polsku mají dneska státní svátek. Jde o ortodoxní katolický svátek, což je v sekulárním státě přinejmenším nepatřičné. Ovšem ne v Polsku. Poláci se od doby, kdy jejich vojevůdce zahnal Turky od Vídně, považují za obránce jediné správné víry přinejmenším ve střední, ne-li v celé Evropě. Konec konců i to byl, vedle jeho zarytého antikomunismu, jeden z důvodů, proč byl jakýsi Wojtyla vybrán za papeže. To ale není hlavní důvod, proč si dneska píši o Polsku. Zaujala mne před několik dny z dění v Polsku jiná zpráva. Tamější „rusko-vojenská historická společnost“ zahájila sběr financí na památník ruských zajatců, kteří byli umučeni v polských koncentračních táborech, po bitvě nazývané „Zázrak na Visle“ v roce 1920. Tehdy zajali Poláci přes 150.000 rudoarmějců. Spolu s politickými vězni a lidmi internovanými v polském zajetí bylo v koncentračních táborech tehdejšího, velmi rozlehlého Polska, přes 200.000 rudoarmějců, civilistů, a ostatních ruských bělogvardějců, bojovníků protibolševických a nacionalistických, včetně ukrajinských či běloruských. Táborů bylo několik desítek a byly rozesety po celém Poláky dobitém území. Jak to všechno začalo? Polsko nemělo před první světovou válkou svůj stát. Jakmile ho ale získalo, první co udělalo, tak napadlo bolševickým povstáním silně oslabené Rusku. Pilsudski vycítil možnost obnovit dávné Velké Polsko. Ve své nacionalistické pýše se dokonce dušoval, že své tažení zakončí až v Moskvě vyvěšením rozkazu, ve kterém zakáže obyvatelům hovořit rusky. Polská armáda se dala do pohybu 9. února 1919. Pilsudski začal osobně řídit operace 15. 4. téhož roku. Nejprve vedl úspěšný úder na Bělorusko a Ukrajinu, až po dobytí Kyjeva, aby jej posléze lépe vybavená a početnější Rudá armáda zahnala zpět až skoro k Varšavě. Tam se však odehrálo něco, co si jen málokdo dokázal představit. V bitvě u Varšavy v srpnu 1920, nazývané oním vzpomínaným zázrakem na Wisle, maršál Piłsudski porazil a prakticky zcela zničil severní uskupení Rudé armády vedené Michailem Tuchačevským a svou převahu dokončil následnou bitvou na řece Němen. Dál již nedal svému nepříteli možnost se vzpamatovat, takže 21. září 1920 sověti přistoupili na vyjednávání. Osobně jsem přesvědčen, že tehdy Stalin dospěl k názoru, že Tuchačevský je nejen ješitný a neschopný, ale s vysokou pravděpodobností zrádce. Dojednaný mír byl samozřejmě pro sověty prohrou, protože linie územního zisku byla dohodnuta na úrovni, kterou poláci obsadili. Ovšem již za měsíc bylo Bělorusko a Ukrajina pod kontrolou Rudé armády. I tak Poláci ovládali rozsáhlá území, na nichž stavěli vzpomínaná koncentráky, kde věznili, mučili hladem a mrazem jak zajatce, tak vzpouzející se místní obyvatele. Polsko se následně vnitřními rozpory oslabovalo a naopak SSSR pod Stalinovou knutou sílil, což polskou elitu silně deprimovalo. Především její vojenští představitelé nikdy nezkousli faktické vzepětí tohoto svého odedávného nepřítele. Po nástupu Hitlera vycítili Poláci opět příležitost. Byli to oni, kdo s Hitlerem již 26.1.1934 uzavřel, jako první v Evropě, smlouvu o neútočení. Dobře ilustruje myšlení polské generality kupříkladu sdělení polského velvyslance v Paříži Józefa Lukasiewicze, americkému vyslanci Bullittu. Čtyři dny před Mnichovskou dohodu mu mimo jiné řekl, cituji: „Začíná náboženská válka mezi fašismem a bolševismem. Polsko je připraveno na válku s SSSR bok po boku s Německem. Polská vláda je přesvědčena, že do 3 měsíců budou ruská vojska zcela rozdrcena a Rusko již nebude mít ani náznakem podobu státu.“ Konec citace. K tomu pak jen připomínám, že polský generální štáb se již 31. srpna 1937 ve své směrnici č. 2304/2/37 ještě striktněji přiznal, že konečným cílem polské politiky je „zrušení jakéhokoliv Ruska“, ne pouze toho sovětského. Což i tu dnešní polskou elitu, od Kaczyńského přes Tuska po Kwasniewského, vábí dodneška. Zvláště když v sobě živí přesvědčeni, že když Brzezinski, Jan Pavel II. a Walesa dokázali zničit sovětské, tak oni zničí třeba i to Putinovo. Ve své zaslepenosti si ale neuvědomují, že i oni mají „veš“ ve svých šatech. V současném Polsku jsou jí mimo jiné na jihovýchodě regiony, kde nežije polské, ale ukrajinsky a bělorusky cítící obyvatelstvo. Podle posledních zpráv se tam projevují nacionalistické provokace. Takže titulek této úvahy je s vysokou mírou pravděpodobnosti aktuální.

Dneska se v našem tisku objevila informace, založená na nedávno odtajněných dokumentech předchůdkyně CIA. Vyplývá z nich, že tehdejší Úřad pro strategické služby (OSS, 1942-7), přijal v létě 1945 nabídku spolupráce Reinharda Gehlena, šéfa armádní rozvědky wehrmachtu. Ten pro Američany oživil svou síť čtyř tisíc agentů ve východní Evropě a SSSR. Za to se pak vypracoval až na šéfa západoněmecké výzvědné služby BND.  Záznamy ukazují, že dlouholetý ředitel FBI Edgar Hoover nejen že schválil verbování bývalých nacistů jako špiónů, ale dokonce pomíjel hrůzné činy, na nichž se za války mnozí z nich konkrétně podíleli, jako sovětskou propagandu, což včera výslovně uvedla stanice BBC. Tam se také konstatovalo že, cituji: „Až tisíc předních nacistů, mezi nimi i válečných zločinců, využila po porážce hitlerovského Německa nejen CIA, ale i další americké tajné služby ve studené válce proti Sovětskému svazu, přičemž je dokonce chránily před stíháním“. Konec citace. Pro obyvatele sovětské strany studené války to není žádná nová informace, protože na uvedené skutečnosti tehdy upozorňovaly zpravodajské služby všech států sovětského bloku. Bohužel ne moc konkrétně, protože především tajné služby SSSR využívaly rovněž služeb schopných hitlerovských agentů na Západě, především pak v samotném Západním Německu. Teď to ale vypadá, že, přinejmenším na straně USA, budou zveřejňována konkrétní jména, protože některá už byla publikována. Osobně mne zaujalo, že tato informace přišla dva týdne po tom, co světová média byla obšťastněna informacemi, že úřady USA vyplácely hitlerovským zločincům miliony dolarů ze sociálního pojištění, i když už nežili na území USA. Prý proto, že je vláda přiměla k odchodu ze země, aby před světovým veřejným míněním „nekazili pověst“ USA. Ani tato zpráva mne moc nepřekvapila, pouze mne rozesmál český dodatek k ní, cituji: „…americké úřady vyplácely na sociálním zabezpečení milióny dolarů desítkám nacistických válečných zločinců i poté, co byli z USA vyhoštěni, což umožnila mezera v zákoně“. Konec citace. Klasický příklad psaní českých novinářů. Vůbec je totiž nezajímá, jak k oné mezeře došlo. Mohli by se totiž dopátrat toho, že šlo o mezeru vytvořenou záměrně, pod lobbistickým tlakem CIA. A to naši mainstreamoví sluhové přece nemohou připustit.