POLSKO BY SI MĚLO PAMATOVAT, ŽE ČÍM KDO ZACHÁZÍ, TÍM TAKÉ SCHÁZÍ

V Polsku mají dneska státní svátek. Jde o ortodoxní katolický svátek, což je v sekulárním státě přinejmenším nepatřičné. Ovšem ne v Polsku. Poláci se od doby, kdy jejich vojevůdce zahnal Turky od Vídně, považují za obránce jediné správné víry přinejmenším ve střední, ne-li v celé Evropě. Konec konců i to byl, vedle jeho zarytého antikomunismu, jeden z důvodů, proč byl jakýsi Wojtyla vybrán za papeže. To ale není hlavní důvod, proč si dneska píši o Polsku. Zaujala mne před několik dny z dění v Polsku jiná zpráva. Tamější „rusko-vojenská historická společnost“ zahájila sběr financí na památník ruských zajatců, kteří byli umučeni v polských koncentračních táborech, po bitvě nazývané „Zázrak na Visle“ v roce 1920. Tehdy zajali Poláci přes 150.000 rudoarmějců. Spolu s politickými vězni a lidmi internovanými v polském zajetí bylo v koncentračních táborech tehdejšího, velmi rozlehlého Polska, přes 200.000 rudoarmějců, civilistů, a ostatních ruských bělogvardějců, bojovníků protibolševických a nacionalistických, včetně ukrajinských či běloruských. Táborů bylo několik desítek a byly rozesety po celém Poláky dobitém území. Jak to všechno začalo? Polsko nemělo před první světovou válkou svůj stát. Jakmile ho ale získalo, první co udělalo, tak napadlo bolševickým povstáním silně oslabené Rusku. Pilsudski vycítil možnost obnovit dávné Velké Polsko. Ve své nacionalistické pýše se dokonce dušoval, že své tažení zakončí až v Moskvě vyvěšením rozkazu, ve kterém zakáže obyvatelům hovořit rusky. Polská armáda se dala do pohybu 9. února 1919. Pilsudski začal osobně řídit operace 15. 4. téhož roku. Nejprve vedl úspěšný úder na Bělorusko a Ukrajinu, až po dobytí Kyjeva, aby jej posléze lépe vybavená a početnější Rudá armáda zahnala zpět až skoro k Varšavě. Tam se však odehrálo něco, co si jen málokdo dokázal představit. V bitvě u Varšavy v srpnu 1920, nazývané oním vzpomínaným zázrakem na Wisle, maršál Piłsudski porazil a prakticky zcela zničil severní uskupení Rudé armády vedené Michailem Tuchačevským a svou převahu dokončil následnou bitvou na řece Němen. Dál již nedal svému nepříteli možnost se vzpamatovat, takže 21. září 1920 sověti přistoupili na vyjednávání. Osobně jsem přesvědčen, že tehdy Stalin dospěl k názoru, že Tuchačevský je nejen ješitný a neschopný, ale s vysokou pravděpodobností zrádce. Dojednaný mír byl samozřejmě pro sověty prohrou, protože linie územního zisku byla dohodnuta na úrovni, kterou poláci obsadili. Ovšem již za měsíc bylo Bělorusko a Ukrajina pod kontrolou Rudé armády. I tak Poláci ovládali rozsáhlá území, na nichž stavěli vzpomínaná koncentráky, kde věznili, mučili hladem a mrazem jak zajatce, tak vzpouzející se místní obyvatele. Polsko se následně vnitřními rozpory oslabovalo a naopak SSSR pod Stalinovou knutou sílil, což polskou elitu silně deprimovalo. Především její vojenští představitelé nikdy nezkousli faktické vzepětí tohoto svého odedávného nepřítele. Po nástupu Hitlera vycítili Poláci opět příležitost. Byli to oni, kdo s Hitlerem již 26.1.1934 uzavřel, jako první v Evropě, smlouvu o neútočení. Dobře ilustruje myšlení polské generality kupříkladu sdělení polského velvyslance v Paříži Józefa Lukasiewicze, americkému vyslanci Bullittu. Čtyři dny před Mnichovskou dohodu mu mimo jiné řekl, cituji: „Začíná náboženská válka mezi fašismem a bolševismem. Polsko je připraveno na válku s SSSR bok po boku s Německem. Polská vláda je přesvědčena, že do 3 měsíců budou ruská vojska zcela rozdrcena a Rusko již nebude mít ani náznakem podobu státu.“ Konec citace. K tomu pak jen připomínám, že polský generální štáb se již 31. srpna 1937 ve své směrnici č. 2304/2/37 ještě striktněji přiznal, že konečným cílem polské politiky je „zrušení jakéhokoliv Ruska“, ne pouze toho sovětského. Což i tu dnešní polskou elitu, od Kaczyńského přes Tuska po Kwasniewského, vábí dodneška. Zvláště když v sobě živí přesvědčeni, že když Brzezinski, Jan Pavel II. a Walesa dokázali zničit sovětské, tak oni zničí třeba i to Putinovo. Ve své zaslepenosti si ale neuvědomují, že i oni mají „veš“ ve svých šatech. V současném Polsku jsou jí mimo jiné na jihovýchodě regiony, kde nežije polské, ale ukrajinsky a bělorusky cítící obyvatelstvo. Podle posledních zpráv se tam projevují nacionalistické provokace. Takže titulek této úvahy je s vysokou mírou pravděpodobnosti aktuální.

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *