. Včerejší den je pro mne prakticky po celý můj život opravdovým Dnem vítězství. Válka pro mne v Hulíně skončila sice o dva dny dříve, ale teprve 9. května jsme se z rozhlasu dověděli, že je opravdu všemu konec. V našem městečku jsme si totiž ještě při osvobozování prožili dramatické chvíle. Do Hulína jako první pronikli od jihu, tedy od Otrokovic a Hulínu nejbližších Záhlinic, rumunští vojáci 2. Ukrajinského frontu, už ráno 6. května. Své pozice ale neudrželi a v městečku zavládla panika strachu z návratu Němců, kteří byli zakopaní za městem směrem na Přerov a nám nejbližší vesnici Břest. Větší sousední města jako Kroměříž a Holešov byla již osvobozena, ale u Hulína, jako významného železničního uzlu se ještě pořád Němci bránili. Takže byl definitivně dobyt až 7. května vojáky třetí československé samostatné brigády, jež byla součástí 4. Ukrajinského frontu. Ti táhli od východu, od Holešova a bližších Pravčic. Boje však nedaleko Hulína, směrem k hlavnímu železničnímu uzlu v Přerově, pokračovaly až do 8. května a padlo v nich ještě dost vojáků. Na katastru Hulína to byli právě čeští vojáci, jichž zahynulo osm a byli pohřbeni na místním hřbitově za veliké účasti obyvatel až 9. května. To byl teprve konec války pro nás, Hulíňáky. A byl jím až do doby, než „bonmotář“ Zeman, v dobách zpupnosti ve válce poražených, prosadil ahistorický zákon o změně data konce války. Včera jsem se hodinu a půl díval na vojenskou přehlídku na Rudém náměstí v Moskvě, konanou jako oslavu 70ti let vítězství nad hitlerismem, Putin aktualizovaně řekl nacismem. Chci věřit, že pro Rusko ten den bude Dňom pabjedy opravdu „navždy“, nejméně do doby, dokud bude Ruský národ existovat. Což bude určitě déle, než Zemanovští pohrobci.

Bohužel, už si nepamatuji, odkud jsem si stáhl dneska prezentovaný text. Považuji jej ale za velice přesně vystihující současný stav „ekonomiky“ světa. Omlouvám se proto autorovi, ale považuji jej za tak srozumitelný, že jej vyvěšuji na svůj blog. Dodávám jenom k němu, že i tento problém analyzoval již Marx ve svém Kapitálu. Když psal o akumulaci kapitálu, tak dospěl k názoru, že i dluh se může jevit jako akumulace kapitálu, jenomže to je už vrcholová forma deformace celého úvěrového systému. Přiznávám se, že mne v současné krizi už jenom zajímá, zda finanční globální vrchnost objeví ještě něco, co tu nebylo a nikdo ani nepředpověděl. Protože pouze v takovém objevu vidím možnost vyhnout se velké válce. Takže tady je ten text: „V pravidelných cyklech 60–80 let dochází ke zhroucení pyramidového systému mocenských elit založených na nadvládě peněžního kapitálu a dluhů. A restart systému je možný pouze buď po odpuštění dluhů, nebo díky zničující válce, ve které bankéři v pozadí financují obě válčící strany.
Finanční a bankovní krize jsou produktem dluhového emisního peněžního a úrokového systému. Moderní bankéři přišli na to, že daleko zajímavější pro jejich byznys je poskytovat úvěry vládám než jednotlivcům nebo firmám, kde hrozí vždy nějaké riziko. Státy mají však nástroje, jak lidi vyždímat až na pokraj zhroucení jejich existence. Česko je exemplárním případem, jak exekutorská mafie dohání lidi k sebevraždám. Další ukázkou je Řecko a země jižní eurozóny.
Dopracovali jsme se do jedinečného momentu finanční krize v dějinách. Poprvé se jedná o krizi globální a krizi konce jednoho impéria, které si osobuje nadřazenost a právo vládnout nad celým lidstvem. A říká se, že když kůň chcípá, tak také kolem sebe dost kope. Mezi roky 1970–2007 proběhlo dle informací Mezinárodního měnového fondu 124 bankovních krizí, 326 měnových a 64 dluhových krizí států. Ale od roku 2008 už jde o jev plně globální.
Asi 200 tisíc mladých mužů nabitých testosteronem ve věku 25–40 let sedí dennodenně u počítačů vybavených vysokorychlostními tradingovými programy a realizují každý den na tzv. finančních trzích derivátové obchody v objemu 4,5 bilionu dolarů. Tento turbo systém představuje jedinečný omyl v historii ekonomie díky vysokofrekvenčnímu obchodování, tzv. High Frequency Trading (HTF). Tyto „obchody“ mají z národohospodářského hlediska nulový efekt. Jde o spekulace a cílené žraločí útoky na „oběti“. Těmi jsou jednotlivé měny, jako například švýcarský frank nebo aktuálně rubl“. Konec citace. Já jako marxista pouze dodávám, že jde o důkaz, že i v samotné „základně“ existuje nadstavba. Není tedy pouze jedna nadstavba, ta nad ekonomickou základnou, ale mnohem vlivnější, ta financiérská.

Víc jak půl století byli prakticky jedinými Arabskými obyvateli, vyhnanými ze svých domovů, Palestinci. Jejich exodus do nicoty, čti vynucená emigrace, dal mimo jiné vzniknout nejen mnohagenerační vrstvě vyděděnců, ale především společenství frustrovaných mladých lidí, pro něž je síla a nespravedlnost jedno a totéž. Úrodné to prostředí pro jakýkoliv terorismus, jakoukoliv ideologii násilí a hlavně pomsty. Hloupí politici Evropy za celou tu předlouhou dobu nedokázali tento jev, který jejich předchůdci zavinili, účinně řešit. S potěšením pouze sledovali, jak ho řeší USA ke svému prospěchu, konkrétně v zájmu své vlivné židovské komunity. Mocenské kruhy USA ale promyšleně, leč skrytě a dlouhodobě, Evropě připravovaly pomstu za její nechuť řešit kardinální problém, který brzy po světové válce ve světě vyprodukovala. Jakmile se naskytla příležitost, Američané rozdmýchali v Arabském světě tolik sporů a konfliktů, že většinu arabského světa přeměnili na „Palestinu“. Dneska tak utíká z Iráku, Libye, Sýrie a i dalších zemí takové množství obyvatel, že pomalu, leč jistě dosahuje až desetinásobku kdysi vyhnaných Palestinců. Ti všichni teď míří do Evropy, regionu, který položil základy všem současným problémům v Arabském světě. Američané přece nikdy žádnou Arabskou zem v minulých stoletích nekolonializovali. Jen nyní, možná nechtěně, nutí Evropu, aby se konečně postavila čelem k řešení problému, jehož je dlouhodobým a jediným strůjcem.

Teprve dneska vyvěšuji text, který byl sepsán už 29. dubna. Na webových stránkách Federal Bussines Opportunitties https://www.fbo.gov/index?s=opportunity&pageID se 5. září 2013 objevilo zajímavé výběrové řízení, které zadávala instituce amerického námořnictva, přijímající nabídky do konce října onoho roku. Šlo o rekonstrukci budovy školy č. 5 v Sevastopolu na Krymu, v níž byla v té době ubytovna ruských vojáků. Rekonstrukce měla probíhat pod inženýrským dohledem námořnictva USA. Zadavatelem byl úřad námořnictva Naval Facilities Engineering Command (NAVFAC). Tento úřad amerického námořnictva, disponující ročním rozpočtem kolem čtyř miliard dolarů na zajišťování infrastruktur „maríny“, určitě neměl v oné době zájem „bratrsky“ pomáhat ruské armádě, jež tehdy měla od Ukrajiny smluvně pronajatý přístav v Sevastopolu do roku 2042, s možností prodloužení do roku 2047. Z uvedeného plyne jediné, již v roce 2013 si byly, alespoň některé, vládní organizace USA jisty, že budou v dohledné době mít rozhodující vliv na Krymu. Jenže se to nějak zvrtlo. Přitroublá pučistická vláda v Kyjevě, vzniklá z Majdanu, až příliš okatě tlačila na pilu, takže Rusko obsadilo nejen Sevastopol, ale hned pro jistotu raději celý Krym. A provedlo to dokonce „legitimněji“, než Západ obvykle realizuje své okupace, tedy přes všelidové referendum. Zuřivost amerických investorů, kteří již do politického převratu na Ukrajině nalili přes pět miliard dolarů, od té doby nezná mezí. Jejich vztek pak zprostředkovává světové veřejnosti mafie presstitutů, produkující již víc jak rok všemožné lži, aniž by její prodejní příslušníci respektovali alespoň základní pravidla mediálního provozu, jímž je užívání pro popis reality adekvátních pojmů. Směle lze proto tvrdit, že pravdou je všechno to, co je opakem výplodů jejich zvrácených mozků. Oni, spolu s ještě prodejnějšími politiky, navíc vtahují Evropu do války s Ruskem, která je jenom a pouze zájmem mocenských struktur USA a nikoho jiného. Taková válka by byla totiž jstou sebelikvidací Evropy a lze ji proto již dneska označit za největší zločin lidských dějin, protože podle křesťanské dogmatiky je hříchem nejen uskutečnění činu, ale již i jeho příprava. Podle mne jakékoliv chování kohokoliv, vedoucí k válce Evropy s Ruskem, je již dneska vlastizradou Evropy a velezradou jejích jednotlivých států. Veřejnost by se k jejich aktérům proto měla adekvátně chovat, čti, zatknout je a postavit před soud. A to minimálně.

Několikrát jsem již napsal, dokonce i v tomto blogu, že naše generace žila s vysokou pravděpodobností v nejpříjemnější etapě lidské historie. Tak dobré, že jsme bohužel nepostřehli, že mezi tím v ní světovládci vykopali všemu lidstvu hrob. Zatím jenom jámu, ale docela dobře umístěnou. Autor textu, který jsem si dovolil včera vyvěsit na své stránky, vidí tři základní scénáře budoucnosti a tvrdí, že doba, kdy se už rozhodne, ke které se lidstvo vydá, není příliš daleko. Spíše, že je velice blízko. Autor není takový primitiv, aby předpokládal, že lidstvo půjde jenom po jedné z nich. S vysokou pravděpodobností předpokládá, že půjde o jejich kombinaci, ve které dojde i na jevy, které nepředpokládal. Ty trajektorie vývoje, které popisuje, jsou spíše limitní, okrajové. Přesto pokud bych je hodnotil, dávám nejnižší pravděpodobnost jakési revoluci zdola. Obrovská většina lidstva se nikdy nezformuje k účinnému odporu proti dosud vševládné až všemocné superminoritě. Typoval bych, že všechno spíše začne „reformou shora“ a dokonce ve formě diktatury. Proto se přikláním k verzi, že změny začnou fašismem, s jehož pomocí si bude chtít dosavadní vládnoucí vrstva udržet svou nadvládu, nebo alespoň výrazná privilegia. Teprve v této fázi všeobecného útlaku je šance na tak vysoké uvědomění rozhodné části ovládané populace, že může dojít k ochromení a později k likvidaci současné vládnoucí vrchnosti a tedy k vytvoření zásadně nového typu společenství. Tuším, že celý proces si vyžádá obrovské lidské oběti. A mám obavy, že v předsmrtné křeči se mohou dnešní supermocní rozhodnout k nějakému riskantnímu řešení, od něhož si budou slibovat, že oni se nějak zachrání. Vyhlídky současného lidstva proto nevidím v jasných barvách, ale to je možná dáno mým vysokým stářím.

V únoru 1945 se uskutečnila Krymská spojenecká konference, někdy též nazývaná „Jaltskou“. Konala se ve dnech 4 – 11. února. Poslední den podepsali představitelé spojenců W. Churchill, F. D. Roosevelt a J. V. Stalin závěrečné dokumenty. O Ukrajině se v nich mimo jiné hovořilo, cituji: „Naším neochvějným cílem je zničení ukrajinského nacismu a zajištění garancí, aby Ukrajina už nikdy více nebyla schopna porušit mír. Jsme rozhodnuti odzbrojit a rozpustit všeukrajinské ozbrojené síly, dostat pod kontrolu veškerý ukrajinský průmysl, jenž by mohl být zneužit pro vojenskou výrobu. Každý zločinec musí být spravedlivě a rychle potrestán. S povrchu Země musí zmizet nacistické strany, nacistické zákony, organizace a instituce. Je třeba odstranit jakýkoliv nacistický vliv ze společenských institucí, z kulturního a ekonomického života ukrajinského lidu a současně přijmout taková opatření, jež zajistí mír a bezpečí v budoucnosti. Jenom tehdy, když vykořeníme ukrajinský nacismus, bude naděje na důstojnou existenci ukrajinského národa a zároveň na jeho důstojné místo ve společenství národů.“ Konec citace. Jak je zřejmé, někteří následovníci spojenců asi opět zapomněli, co jejich předchůdci podepsali, jako už to udělali několikrát. Já jsem ale pevně přesvědčen, že nezapomněli, ale ve své pýše jsou přesvědčeni, že již nemusí respektovat nic z toho, na čem se kdysi dohodli se silným Sovětským svazem. Vždyť on přece už neexistuje.

Již drahnou dobu vůbec nechápu onu tvrdohlavou, vysoce emocionální, proto nerozumnou a především pak nesmiřitelnou nenávist vůči prezidentovi Ruské Federace. Jestliže už i tak zvaní politologové, jako kupříkladu Pehe, používají místo racionálních argumentů vůči Putinovi bonmotů, propagandistických hesel, či dokonce zvrácených polopravd, vždycky horších než úplné lži, tak za tím musí být daleko víc, než jenom konflikt kolem Krymu. Pokud byl Putin obviňován z agrese vůči Ukrajině, ohrožování Pobaltí či dokonce Polska, šlo o celkem pochopitelné výplody mozků už dlouhodobě napadených virem rusofobie, což mne nepřekvapovalo. To pro mne platilo do chvíle, než začal být Putin obviňován ze snah obnovit SSSR. O to totiž jde. Nejenže Putin zatrhl globálním korporacím ovládnutí surovinových zdrojů Ruska, ale on se je snaží pomalu, leč jistě, převést do veřejného sektoru hospodářství své země. Což je v očích všech liberálů či neoliberálů, konzervativců nebo neokonzervativců, dokonce i sociálních demokratů v roli údržbářů kapitálu, naprosto neodpustitelným zlem. Rozšiřovat veřejný ekonomický sektor je prostě nejhorším zločinem od pádu Sovětského svazu. Jsou tím ohroženy ty největší a především nejjistější zisky nadnárodních firem všeho druhu. Zvláště když se týkají ropy, plynu, a zemědělských výrobků, ba ještě k tomu vody a dalších nezbytností, které každý z nás potřebuje dnes a denně. Životní nezbytnosti každého člověka jsou nejjistějším zdrojem bohatství minority lidstva. Proto všichni její lokajové, přisluhovači a správcové mají za povinnost nenávidět každého, kdo uvedený systém nějak ohrožuje. A to Putin provádí soustavně. Rusko je sice stále i naší levicí vydáváno za kapitalistický stát, leč on je už poněkud jiný, než klasické státy dogmatického trhu, liberální demagogie a pokorných politiků sloužících globální vrchnosti.

James Comey, ředitel FBI, minulý týden v projevu ve washingtonském Muzeu holokaustu mimo jiné řekl, cituji: „zlé a zvrácené strůjce holokaustu následovali také lidé, kteří milovali své rodiny, nosili polévku nemocnému sousedovi, chodili do kostela a přispívali na charitu“. Konec citace. Kdyby zůstal jenom u toho, nikdo by neprotestoval, jenže on k tomu dodal, cituji: „…vrazi a jejich pomocníci z Německa, Polska a Maďarska a z mnoha, mnoha dalších míst si nemysleli, že dělají něco strašného“. Konec citace. A to neobyčejně rozlítilo Poláky. Diplomatickými protesty sice dosáhli něčeho jako omluvného dopisu z ministerstva zahraničí USA, ale Bílý dům se k věci odmítl vyjádřit. A podle mého soudu udělal velice dobře. Byli to totiž především Poláci, Ukrajinci, ale i Češi, kdo ještě v devatenáctém století vynikal v pořádání doslova honů na Židy, včetně těch, do té doby největších, pogromů. Nenávist k Židům je výplodem evropského křesťanství, především katolického, takže holocaust je jenom dotažení celého procesu nacionální až rasistické nenávisti do „úspěšného“ konce.

První obětí každé války je vždycky pravda, říká jeden politický klasik. Je to proto, že každá z válčících stran si zajistí naprosté umlčení hlasů, které se v její komunitě staví proti konání svých mocipánů. USA jsou nyní prokazatelně ve stavu, kdy si soukromé mocenské struktury kterým Washington bez odporu slouží, vytváří „zákonný“ rámec k pronásledování až eliminaci všech, kdo se negativně projevují vůči zájmům zmíněného vojensko-zbrojařského komplexu. Docela dobře celou situaci, ke které v USA dochází, popisuje Paul Craig Roberts ve svém novém textu, přeloženém do češtiny na webu http://www.zvedavec.org/komentare/2015/04/6430-pravda-je-nepritelem-washingtonu.htm . Zatím jej nebudu komentovat, protože je nejlepší přečíst si ho. Chci k tomu jenom říct, že USA nejenže již dávno nejsou výkladní skříní zastupitelské demokracie, ale nejméně od prezidentování Clintona se stále hlouběji propadají do fašistické diktatury. Poslední návrh exekutivní moci, zařadit své odpůrce mezi teroristy, je zatím vrcholem, který mocným umožní kteréhokoliv občana své země zbavit všech práv, včetně práva na soudní proces – a to ani neříkám spravedlivý, protože v době války nejenom že mlčí múzy, ale i té dámě se zavázanýma očima mocní strhnou pásku spravedlnosti a donutí ji sloužit válečníkům.

Pokud OSN BY bylo co k čemu, tak by si za léta své existence vytvořilo mechanismy, kterými by skutečně ovládalo svět. Jelikož se nic takového, skoro za tři čtvrtiny století nestalo, měla ba se globalizace pod nátlakem prostých lidí konečně transformovat na diktaturu míru, proti níž by celosvětoví predátoři jenom velice těžce hledali argumenty, aniž by tím odhalili ve své zvrhlé zájmy a zvrácené myšlení. Diktatura míru by každého, kdo veřejně už jenom vyzývá k válčení, měla právní cestou zbavit svéprávnosti a tím všech veřejných funkcí, ba i vlivu, bez ohledu, zda jde o pětihvězdičkového generála, prezident přitroublé zemičky, nebo jiného intelektuála, přesvědčeného o tom, že na něj osobně žádná válka nedosáhne. Následně takové lidi izolovat do zvláštních táborů, v nichž by jim bylo provedeno vymytí mozku, což se už dneska velice dobře umí. Druhým krokem diktatury míru by byl přísný zákaz prodeje zbraní, čímž by se dosáhlo toho, že trvající konflikty by doslova „vyhnily“, na nedostatek munice. Následně by pak mohla diktatury míru pokračovat zákazem výroby zbraní a potom jejich „přetavením v pluhy“, jak zněl starý slogan této politiky. Pokud lidstvo nedokáže nějakým způsobem nastolit takovou, či obdobnou diktaturu míru, nemá žádnou šanci na přežití. Čímž by mělo začít svou propagandu v této věci. Každému člověku vnutit myšlenku, že se vzdá nejen válčení, ale dokonce i myšlenek na válčení, jinak bude celou společností považován za zločince proti existenci lidstva a vyhlášen nepřítelem lidství a proto je povinen vzít na vědomí, že „jako takový“ musí být zlikvidován.