. Včerejší den je pro mne prakticky po celý můj život opravdovým Dnem vítězství. Válka pro mne v Hulíně skončila sice o dva dny dříve, ale teprve 9. května jsme se z rozhlasu dověděli, že je opravdu všemu konec. V našem městečku jsme si totiž ještě při osvobozování prožili dramatické chvíle. Do Hulína jako první pronikli od jihu, tedy od Otrokovic a Hulínu nejbližších Záhlinic, rumunští vojáci 2. Ukrajinského frontu, už ráno 6. května. Své pozice ale neudrželi a v městečku zavládla panika strachu z návratu Němců, kteří byli zakopaní za městem směrem na Přerov a nám nejbližší vesnici Břest. Větší sousední města jako Kroměříž a Holešov byla již osvobozena, ale u Hulína, jako významného železničního uzlu se ještě pořád Němci bránili. Takže byl definitivně dobyt až 7. května vojáky třetí československé samostatné brigády, jež byla součástí 4. Ukrajinského frontu. Ti táhli od východu, od Holešova a bližších Pravčic. Boje však nedaleko Hulína, směrem k hlavnímu železničnímu uzlu v Přerově, pokračovaly až do 8. května a padlo v nich ještě dost vojáků. Na katastru Hulína to byli právě čeští vojáci, jichž zahynulo osm a byli pohřbeni na místním hřbitově za veliké účasti obyvatel až 9. května. To byl teprve konec války pro nás, Hulíňáky. A byl jím až do doby, než „bonmotář“ Zeman, v dobách zpupnosti ve válce poražených, prosadil ahistorický zákon o změně data konce války. Včera jsem se hodinu a půl díval na vojenskou přehlídku na Rudém náměstí v Moskvě, konanou jako oslavu 70ti let vítězství nad hitlerismem, Putin aktualizovaně řekl nacismem. Chci věřit, že pro Rusko ten den bude Dňom pabjedy opravdu „navždy“, nejméně do doby, dokud bude Ruský národ existovat. Což bude určitě déle, než Zemanovští pohrobci.