Do arzenálu globální nadvlády mocipánů USA patří dneska již vší veřejnosti zjevná technologie jakýchsi barevných revolucí. Není to ale nová metoda. CIA hned po válce zkoušela různé způsoby organizace státních převratů. Tehdy se zaměřovala především na země, kde se k vládě dostali politici prosovětští, proklamující cestu k socialismu, opírající se o ideologii marxismu, či jinak odporující hegemonistickým zájmům USA a Velké Británie. V prvních pokusech CIA sama svými agenty zorganizovávala jakési protivládní demonstrace ve významných městech daných zemí, které zvyšovaly chaos. Proto následně nastoupila místní armáda k zavedení pořádku, která nastolila svou vlastní vládu, nebo již CIA předem připravenou, jejíž stoupenci tvořili jádro zmíněných demonstrací. Klasikou takového postupu nebyly ani tak banánové republiky v Jižní Americe se svými armádními puči, ale především svržení Mosaddekovy vlády v Íránu, tedy v citlivém podbřišku SSSR, v roce 1953. Vrcholem uplatnění této metody byl Pinochetův převrat v Chile v roce 1973, který vraždou řádně zvoleného prezidenta Allendeho vyvolal přece jenom příliš hodně negativních reakcí po celém světě. Od té doby CIA definitivně opustila zmíněnou metodu. Měla totiž již vyzkoušenou lepší. Od roku 1965 začala CIA v různých zemích amerického zájmu organizovat, ba finančně podporovat, různá studentská hnutí. Ta se v roce 1968 natolik osvědčila jako revoltující politická síla, že CIA definitivně přešla na metodu vytváření různých občanských hnutí, spolků a později ještě neziskových organizací. Dneska již CIA vůbec nemusí riskovat a zapojovat své agenty do protistátních aktivit. Spolehlivě to místo ní provedou různé občanské iniciativy za peníze vyvedené z rozpočtu USA na všelijaká aktivity od humanitárních institucí po občanské iniciativy pro šíření demokracie, boje za lidská práva či dokonce ekologické organizace. V průběhu studené války byla CIA vypracována, jak je vidět, celá škála technologií mocenských převratů. Jsou bezesporu účinnější a především pro veřejnost světa „přijatelnější“, než válečná přepadení, která si ale vláda USA za každého prezidenta, asi treningově, přece jenom uspořádá. Připomínám v té souvislosti alespoň Reagoanovu invazi na Grenadu.

Byl jsem před několika dny velice překvapen, když jsem se dočetl, že Rusko nejméně poslední tři měsíce opět začalo investovat do dluhopisů USA. Mám již delší čas totiž názor, že jen finanční hlupák, či škůdce vlastní země, ještě dneska kupuje prakticky neobyčejně rizikové pokladniční poukázky USA. Chování Ruska proto považuji za důkaz, že jeho centrální banka ve skutečnosti škodí Rusku. Potvrzuje se tak má dlouhodobější zkušenost, že tuto banku Putin ještě neovládl, takže je od dob Jelcina pořád pod kuratelou samotných USA a nejen pouze páté kolony „Medveďovců“, jak píší někteří znalci situace v Rusku. Dluhových závazků USA sice Rusko vlastní jen za 96,9 mld. dolarů, což ke ve srovnání s ČLR, vlastnící 1,237 bilionů doslova pakatel, jenže Čína snižuje investice do dluhu USA, což je v mých očích jediný správný postup. Mezi věřiteli Ameriky je Rusko až na patnáctém místě. Čína je prvá. USA celkově dluží světu 6,2 biliony dolarů. To je na každého jednoho Amíka kolem šedesáti tisíc dolarů. A teď to hlavní. Americké dluhopisy považuji za vysoce rizikové jednoduše proto, že je naprosto zřejmé, že USA své dluhy nikdy nesplatí. A kdo zná něco z historie Amerického peněžnictví, ať si jenom vzpomene na Nixonův bezohledně jednostranný akt, jímž ukončil směnitelnost dolaru za zlato. Tím fakticky známé šedozelené bankovky ze dne na den změnil na nejdražší tapety světa. Současní spekulanti pak je pomalu, leč jistě mění dokonce na bezcenné papírky, jak píší dneska již otevřeně mnozí finančníci.

Poslední finanční krizi prokazatelně zavinily banky a při tom jediným politickým řešením byla jejich sanace zaplacená z veřejných zdrojů. Jinými slovy politici zcizili prostředky z daní všech občanů. Prapůvodní činností všech bank je půjčování peněz. Postupem doby ovšem vznikla praxe, že banky půjčují peníze, které nemají. Tím ve skutečnosti peníze vytvářejí. Dluh se tak paradoxně stává aktivem bank. Pokud se ale dluh nesplatí a banka jej neodepíše, nýbrž s ním dále pracuje, vytvořila peníze z ničeho, které otravují celý systém. Právě to se stalo jedním z důvodů poslední finanční krize z roku 2008. Druhým základním původcem krizí dnešního světa je propojení bank a spekulací na burze cenných papírů. Kdysi komerční banky nesměly „hrát“ na burze. To byla doména fondů a soukromých podnikatelů. Když byl bankám zrušen zákaz burzovních machinací, byly vklady spořivců v bankách ve vysokém stupni ohrožení. Situace ve finančním sektoru dneska dosáhla takové situace, že každý, kdo spoří, tak na tom prodělává. Banky už jsou mnohdy tak cynické, že na vklady nejenže neposkytují úrok, ale někdy realizují tak zvaný „záporný úrok“, což už je fakticky trestným činem. Celosvětově je dnešní situace finančního trhu neřešitelná. Vždyť především USA už nejsou nikdy schopny splatit svůj dluh. Takový stav se vždy řešil válkou. Nyní to není možné, protože by šlo o zánik lidstva. Financiéři s politiky proto objevili nové řešení. Zrušit fyzické peníze. To je definitivní konec svobody. Úspory už nebude možné vybrat, ale pouze utratit. Finciérsko-politické elity navíc budou moci každému vkladateli sebrat jakékoliv množství uložených prostředků. Rozvíjí se proto celosvětové hnutí proti zrušení hotovostních plateb. To je zásadní omyl. Je nutné jít na podstatu problému. Tím jsou jednoznačně banky. Je minimálně nutné je buďto znárodnit, nebo rozdrobit na malé spořitelny. A všem institucím, spravujícím cizí peníze zakázat jakékoliv operace na burzách. Banka v současné podobě se musí stát doslova sprostým slovem a její činnost musí veřejnost vnímat jako nepřijatelnost, něco jako rasismus, či dokonce holocaust.

Ve všech komentářích k výsledku víkendových voleb na Slovensku mi chybí zásadní myšlenka. Poslední parlamentní volby dokumentují můj dlouhodobý názor, že Slovenská společnost je politicky nevyzrálá. Což dlouhodobě dokazuje dominance pravicových stran i při doslova úděsném sociálním stavu většiny obyvatel země. Totální nevyspělost, naprostá politická nevzdělanost a z toho plynoucí nekompetentnost celé vrstvy politicky aktivních občanů pak dokazuje extrémně vysoký počet politických stran, které nejenže existují, ale dokonce kandidují do parlamentu. Vysoký podíl nacionalistických stran a jejich volební výsledky pak jsou v mých očích důkazem malého sebevědomí celého národa.

Zuřivý antikomunista a známý rusofob Dobrovský, bývalý Havlův velvyslanec v Rusku, které oba z hloubi duše nenáviděli, se nechal před několika dny slyšet, že Gorbačov se naprosto zásadně změnil a není už tím, čím býval, čili „reformátorem“. Což je ale v Dobrovského novořeči potřeba vnímat jako „politik, který svou zem vede k přátelství s USA, čti, vazalství vůči globálním financiérským světovládcům“. Včera jsem byl vyzván, abych se k Dobrovského slovům vyjádřil. Souhlasím s tím, že se Gorbačov opravdu změnil, na což má přece každý právo. Důležité ale je, proč se změnil. Konečně mu totiž došlo, co svým diletantismem způsobil. Změna světa, ke které za čtvrt století od jeho politického působení došlo, je i pro něj tak nepřijatelná, že si začíná uvědomovat svou odpovědnost za ni, přesněji svou osobní vinu za současný stav světa. Jako každý ješita to samozřejmě nikdy neřekne. Musel by totiž přiznat, že byl absolutně nekompetentní osobou na funkci, do které se doslovně, především za pomocí klientelistických vazeb ve špičkách ÚV KSSS, vydrápal. To raději v současnosti prohlašuje, že chtěl systém v Sovětském svazu změnit na sociálně demokratický, čímž bohužel sám sebe označuje hned za několikanásobného zrádce. Z hlediska vývoje světa po době jeho vládnutí lze odpovědně tvrdit, že jeho vinou se dějiny „vrátily“ nejméně o sto let zpět a naděje naprosté většiny lidí na dosažení potřebné změny, dokonce o mnohem delší dobu. Naprosto špatně totiž vyhodnotil činnost Reagana a Thatcherové, kterou již dneska každý, jenom trochu politicky myslící člověk, vnímá jako neoliberální kontrarevoluci. Právě ona totiž doslova otočila kormidlo dějin zpět, protože postupně anulovala skoro vše, čeho, alespoň v západním světě, dosáhla všechna politická hnutí a politické strany aktivně prosazující zájmy obrovské většiny námezdně pracujících lidí. Řečeno ve zkratce, Gorbačov se zaprvé dopustil velezrady na zájmech lidí práce celého světa, nevlastnících kapitál. Za druhé dokonal vlastizradu nejen Sovětského svazu, ale především Ruska. Za třetí svou mezinárodní aktivitou zahájil nestabilitu, jež je největším rizikem bezpečnosti všech lidí celé planety za celou historii lidstva. Tvrdím odpovědně, že jednostranné zrušení Varšavské smlouvy, bez zrušení NATO, bylo horší než bezpodmínečná a v té době ničím neodůvodnitelná, proto tedy absolutní, kapitulace. V mých očích jde už o víc než o pouhý diletantismus, jde o nejvyšší možnou zradu, proti níž ani nemám pojmenování.

V loňském roce požádala vláda Ukrajiny po Mongolsku náhradu škod za zničení Kyjeva vojskem chána Bátúa v 13. století. Všichni to považovali spíše za žert. Jenže. Mongolové to vzali vážně a odpověděli „Kyjevanům“, že napřed musí doložit, že tehdy existovala nějaká Ukrajina, když nebylo ukrajinského národ, ale ta oblast se jmenovala Rus. Jak se zdá, současné panstvo Ukrajiny se ale nevzdává, protože ve svém parlamentě, tak zvané Nejvyšší radě, projednávají nyní návrh žádosti na Ruskou Federaci, aby se přejmenovala, protože název Rus neslo jako první území pod mocí Kyjeva, známé tehdy pod označením Kyjevská Rus. Jak je vidět, národovectví spojené s fobií vůči jiným, dokáže totálně zatemňovat mozky. V mých očích je to jenom další důkaz kvality současných politických vládců Ukrajiny. On totiž sám Jaceňuk je od pohledu blázen.

Ještě neoschl inkoust na dohodě o příměří a už představitelé Pentagonu, Ministerstva obrany a další jestřábové USA žádali Obamu, aby byl vypracován plán B pro případ selhání příměří. Nic proti tomu, když účastníci jakéhokoliv konfliktu mají promyšlené své další chování v každé fázi jeho vývoje. Ovšem je důležité, jaký je obsah oněch dalších kroků. Jmenovaní jednoznačně požadují po prezidentovi USA, aby se při nedodržování příměří zvýšila intenzita bojů v Sýrii, především proti Rusku. Jak je zřetelné, nemají vůbec žádný zájem na hledání jiné cesty ke zmírnění konfliktu. To nasvědčuje jednoznačně tomu, že nejde o žádný plán B, ale o původní plán A. Tedy o sesazení Asáda, rozparcelování Sýrie, postavení nových plynovodů z Kataru do Evropy, aby byl nahrazen plyn z Ruska, o dlouholeté přání Izraele, který se cítí ohrožen nejvíc Íránem a Sýrií a především o prohloubení nadvlády USA nad celým teritoriem. Ve své podstatě totiž nejde o to, že je Asád diktátorem, ale o to, že není Americe přátelským diktátorem. Nejde rovněž vůbec o to, že velice tvrdě postupoval při vzniku „barevné“ revoluce ve své zemi, kdy podle tvrzení vraha Kurdů Erdogena, nechal zavraždit statisíce Syřanů. Jde jen a jenom především o „balkanizaci“ Sýrie, díky níž dosáhnou svých zájmů nejen Izrael, Turecko, Saudové, Katar, ale především světovládné USA. Co mne vede k tomuto přesvědčení? Uvedu jen několik faktů. Už v roce 2006 jeden z mluvčích Pentagonu, Ralph Peters veřejně vyhlásil, že, cituji: „…rozdělení Středního východu a vytvoření asijských hranic na etnické, sektářské a kmenové, by mohlo zmírnit napětí v oblasti“. Konec citace. Rozpad Sýrie byl již dříve představen Bushovými neokonzervativci, v jejich programu A Clean Break: A New Strategy for Securing the Realm. Jiný dokument vytvořený v roce 2000 studijní skupinou pro nové izraelské strategie volal po svržení Saddáma Husajna a k vedení zástupné války proti Asadovi v Sýrii. Už před tímto dokumentem, zapřisáhlý sionista Oden Yinon navrhoval, cituji: „…že všechny arabské státy by měly být rozděleny Izraelem, na malé části…rozmělnění Sýrie a později Iráku na etnicky a nábožensky unikátní oblasti, jako je Libanon, je primárním cílem Izraele na východní frontě v dlouhodobém horizontu…Zničení arabských a muslimských států má být provedeno zevnitř, tím, že se využije jejich vnitřní náboženské a etnické napětí“. Konec citace. A to se vůbec nezmiňuji o tajném plánu Pentagonu, který ještě před napadením Afghánistánu nechal v nejvyšším jeho velení kolovat „rozvrh“ na postupnou válku v Iráku, Jemenu, Sýrii a Íránu, s výhledem parcelace Ruska.

Jediní, kdo si opravdu přejí klid zbraní, jsou určitě prostí obyvatelé Sýrie, prožívající už pátým rokem děsivá utrpení všeho druhu. Bohužel právě oni nemají na ukončení bojů prakticky žádný vliv. Zájem o klid zbraní má s vysokou pravděpodobností i Rusko, které už značně vyčerpalo svůj arzenál a při zahájení akce předpokládalo, že nejpozději do půl roku musí válčení v Sýrii skončit, aby se mohlo hovořit o jeho úspěchu. O něco méně má zájem na příměří, zrovna v tomto stavu bojů, vládní vojsko, které ještě definitivně nevyhnalo bojovníky ISIL ze svého území, ba dokonce jeho oddíly mají ještě pořád tolik sil, že obsazují některá další území. Vůbec na příměří nemají zájem všichni, kdo chtěli sesadit Asáda. To znamená USA, jejich poskoci z EU, Turecko, Saudi a všechny druhy syrské opozice. O příměří moc nestojí ani Kurdové, kteří si od bojů slibují vytvoření svého státu v Sýrii a Iráku. Turci navíc nechtějí příměří proto, aby mohli dál pokračovat ve vraždění Kurdů nejen v Sýrii, ale především v Iráku. Saudi nemají zájem o příměří rovněž proto, že považují za potřebné omezit vliv Íránu v regionu. Jak je z tohoto stručného přehledu zřejmé, je daleko víc důvodů k pokračování bojů, než k prosazení klidu zbraní. Vůbec proto nepochybuji o tom, že příměří bude narušováno, až otevřeně bojkotováno. Všichni se ovšem budou snažit o to, aby před světovou veřejností z nedodržení klidu zbraní bylo obviněno Rusko a tím se posília image Putina coby nového Hitlera.

Již delší čas roste mezi přemýšlivými lidmi přesvědčení, že ústavní činitelé, nejvyšší státní byrokrati a další veřejně známí političtí činitelé nejsou těmi, kdo skutečně vládnou. Neplatí to ani tak u nás, protože jsme bezvýznamnou zemí, ale určitě to platí pro USA či EU. Volení a jimi jmenovaní činovníci jsou pouze viditelné loutky, voděné buďto na drátkách, nebo dokonce jako maňásci nějakými silami v pozadí. Bohužel se vůbec nedaří identifikovat konkrétní skryté skupiny, nadtož pak jejich jmenovité členy, takže pro skryté vládce zůstává signifikantním pouze ono slůvko nějaké. Nejde ani o tak zvané vlivové skupiny, či lobbisty, což jsou jenom jiné formy vykonavatelů vůle skutečných, skrytých vládců. O odhalení konkrétních osob skrytého státu USA se již od doby zabití Kennedyho pokouší, mimo jiné, i politolog univerzity v Berkeley, profesor Peter Dale Scott. Právě on je jedním z tvůrců tezí o „Skrytém státě“, ale především zkoumá jeho ovlivňování veřejného mínění v případech konfliktních událostí, jakými byla například již zmíněná vražda prezidenta JFK, či útoky z 11. 9. 2001. Mimo jiné tvrdí, že onou druhou událostí byl zahájen jeden z obludných plánů skrytého státu, který prý nese kódové označení Yinonský plán. Jde o plán na zničení západní Asie a severní Afriky, který má pojistit izraelskou dominanci v regionu. Píše o něm bývalá první černá členka Kongresu USA, Cynthia Ann McKinney ve své knize Ain’t Nothing Like Freedom, v níž odhaduje jeho vznik na počátek osmdesátých let předešlého století. Podle mne jej lze zařadit do širšího rámce plánů, které někteří konspirátoři označují za „Projekt soudného dne“. Nejsem sice vyznavačem konspiračních teorií, ale v tomto případě se až příliš shodují nálezy investigativních pracovníků se spekulacemi konspiračních teoretiků. Pro mne je podstatné, že předpovědi obou skupin se v tomto konkrétním problému velice přesně naplňují, nejpozději pak od Bushem mladším vyhlášené války s terorismem. Ona doba, patřící už do současného století je dneska celosvětovou veřejností uznávána za nejkrvavější érou, přesněji zatím nejkrvavější, dějin USA. A zítra má začít její další dějství. Proto se k němu ještě vrátím.

Již dávno nedůvěřuji žádnému příměří, pokud nemá charakter kapitulace. Stejně jako na Ukrajině, tak i v Sýrii je příměří navrhováno v situaci, když „protiruské“ síly jsou na tom špatně. Z čehož mně vychází, že ani v nejmenším nejde o úmysl skončit s boji, ale pouze získat čas na přeskupení sil a získání výzbroje od všelijakých utajených podporovatelů. V konkrétním případě Sýrie připomínám jen některá fakta za poslední dny, která prohlubují mou nedůvěru v opravdovou chuť skončit válčení. Napřed některé skutečnosti ze strany odpůrců Asáda. Po zveřejnění dohody mezi Ruskem a USA o příměří v Sýrii se samozřejmě nechávají slyšet všichni, kterých se to týká. Jeden z velitelů velké islámské organizace Ahrar aš-Šám, patřící do Svobodné syrské armády (SSA)prohlásil, že jejich vojenské oddíly nebudou respektovat příměří, pokud se nebude týkat rovněž skupiny Džabhat an-Nusrá. Takže jsem předpokládal naprosto správně, že různý postoj k této teroristické skupině nejenže zlikviduje příměří, ale z porušení bude před světem obviněno Rusko. Mluvčí opozičních vyjednávačů v Ženevě se naopak nechal slyšet, že se nyní k němu vyjadřovat nebudou, protože na to mají do pátku času dost. Různí oficiálové z USA svou prostořekostí jenom potvrzují můj skepticismus. V prvé řadě mne zaráží sám Kerry, který před zahraničním výborem senátu hovořil o příměří způsobem, jakoby šlo o návrh USA, pro který se podařilo získat souhlas Ruska. Mluvčí Ministerstva obrany USA, Peter Cook to potuploval vyhlášení, že příměří v Sýrii bude testem pro ruské úřady. Představitelé Pentagonu a CIA požádali Obamu, aby přijal plán B pro případ, že se nepovede příměří udržet. V něm by měla být intenzivní podpora bojovníků proti vládě Asáda. Sám Obama se svěřil, že příměří bude velmi vratké. Sečteno a podtrženo. Celé příměří je pouhým podrazem na Rusko. Asád sice údajně už vyhlásil v Sýrii volby na duben, ale to je v mých očích spíše politická licitace, než reálně zajistitelný akt.