Do arzenálu globální nadvlády mocipánů USA patří dneska již vší veřejnosti zjevná technologie jakýchsi barevných revolucí. Není to ale nová metoda. CIA hned po válce zkoušela různé způsoby organizace státních převratů. Tehdy se zaměřovala především na země, kde se k vládě dostali politici prosovětští, proklamující cestu k socialismu, opírající se o ideologii marxismu, či jinak odporující hegemonistickým zájmům USA a Velké Británie. V prvních pokusech CIA sama svými agenty zorganizovávala jakési protivládní demonstrace ve významných městech daných zemí, které zvyšovaly chaos. Proto následně nastoupila místní armáda k zavedení pořádku, která nastolila svou vlastní vládu, nebo již CIA předem připravenou, jejíž stoupenci tvořili jádro zmíněných demonstrací. Klasikou takového postupu nebyly ani tak banánové republiky v Jižní Americe se svými armádními puči, ale především svržení Mosaddekovy vlády v Íránu, tedy v citlivém podbřišku SSSR, v roce 1953. Vrcholem uplatnění této metody byl Pinochetův převrat v Chile v roce 1973, který vraždou řádně zvoleného prezidenta Allendeho vyvolal přece jenom příliš hodně negativních reakcí po celém světě. Od té doby CIA definitivně opustila zmíněnou metodu. Měla totiž již vyzkoušenou lepší. Od roku 1965 začala CIA v různých zemích amerického zájmu organizovat, ba finančně podporovat, různá studentská hnutí. Ta se v roce 1968 natolik osvědčila jako revoltující politická síla, že CIA definitivně přešla na metodu vytváření různých občanských hnutí, spolků a později ještě neziskových organizací. Dneska již CIA vůbec nemusí riskovat a zapojovat své agenty do protistátních aktivit. Spolehlivě to místo ní provedou různé občanské iniciativy za peníze vyvedené z rozpočtu USA na všelijaká aktivity od humanitárních institucí po občanské iniciativy pro šíření demokracie, boje za lidská práva či dokonce ekologické organizace. V průběhu studené války byla CIA vypracována, jak je vidět, celá škála technologií mocenských převratů. Jsou bezesporu účinnější a především pro veřejnost světa „přijatelnější“, než válečná přepadení, která si ale vláda USA za každého prezidenta, asi treningově, přece jenom uspořádá. Připomínám v té souvislosti alespoň Reagoanovu invazi na Grenadu.