Když roztleskávači společnostního zlomu ke konci roku 1989 pochopili, že musí převzít moc, silně znervózněli. Tvořili sice dobrou recesní partičku, možná i celkem kompetentní skupinu na kritiku moci KSČ, ale že by dokázali spravovat stát, to ani náhodou. Ať chtěli, nebo ne, museli alespoň na přechodnou dobu ponechat ve službách „ochotné“ z minulého režimu a dovolit exkomunistům, odstaveným od moci už na počátku normalizace, aby se zapojili do začínající rvačky o posty. Mezi sebou hledali zoufale každého, kdo alespoň trochu poskytoval šanci, že by věděl, jak zacházet s nově nabytou mocí. Jedním z takových se jevil i Zeman. Přece napsal „geniální“ prognostický text, který měl hlavu a patu. Jím se prakticky „habilitoval“ na jakoukoliv politickou funkci. V první fázi získal pouze funkci poslance nejvyššího zákonodárného sboru v zemi, ale hned vněm pak post předsedy jednoho z vlivných výborů. Byla to sice funkce vysoká, leč spíše pracovní a vůbec ne s veřejně etablovanou individuální mocí. I tak se člověk, který za celý život neřídil ani kancelář se dvěma sekretářkami, dostal ze dne na den do nejvyšších pater státní moci. Strašná to  představa. Ovšem pro chorobnou ctižádostivost Zemana samotného to bylo pouze nástupní minimum, se kterým musel prozatím vystačit. Po listopadu vstupoval totiž do dění jako absolutní solitér, jedinec nehrající v žádné tlupě, nadtož již tehdy alespoň trochu proorganizované mafii. Pro úspěšné působení v politice mu chyběly hned dva nejvýznamnější předpoklady. Zkušenosti z řídící práce a obratnost v politických kabinetních šarvátkách. Ovšem nechyběla mu povědomost, že tyto dovednosti musí co nejrychleji získat, aby mohl sahat po vyšších pozicích.