Prvním, který pozná jistě každý laik, je jeho rétorické umění. Tím se řadí mezi politiky doslova světového formátu. Zažil jsem jen dva lepší. Fidela Castra a Nikitu Sergejeviče Chruščeva. Druhého jsem poslouchal kdysi dávno na náměstí v Ostravě, když mluvil z balkonu Nové radnice a dav, co ho poslouchal, byl nadšený a stejně jako já se i několikrát upřímně rozesmál. Castra jsem osobně neslyšel, ale několikrát jsem sledoval jeho projevy v televizi. Zemana jsem nikdy neviděl mluvit s papíry v ruce, což je prvním znakem zmíněných řečnických unikátů. Jeho projev je při tom až neuvěřitelně systematický. Tam snad není jediné zbytečné věty. V žádném případě se nezadrhává, netápe v paměti, nevypomáhá si trapnými ehm, či dokonce celými mluvnickými výplněmi. Mluví jakoby bez emocí, trochu stejným tónem, ale vždycky dovede hned v prvních větách zaujmout a po nějaké době opět probudit posluchačovu pozornost, ať už k řečníkovi chová sympatie, či je mu úplně nenávistným nepřítelem. Velkým kladem je, že umí mluvit ke každému druhu posluchačů, od shromáždění lidí na náměstí, po různé ty kruhy intelektuálů. Mluví-li k pestrobarevnému publiku, je jeho mluva jednoduchá, leč kultivovaná. Při tom není nějakým zprofanovaným davovým řečníkem. Kdyby měl strhnout masu lidí k nějakému činu, asi by to nedokázal. Druhým jeho předpokladem pro politiku je…dlouho nic. Až snad někde v dáli výborná a hlavně trvalá paměť. Ale ta je populistickému politikovi, jaký se ze Zemana vyklubal, spíše na škodu.