Pokud se někdy Zeman snažil sám sebe zařadit na škále pravice – levice, pak o sobě vždycky prohlašoval, naposledy minulý týden v TV Barrandov, že se považuje za pravicového politika. Nejen to, ve svých vyjádřeních a všech činech je absolutně antikomunistický a antisocialistický. Dokonce několikrát tvrdil, že komunisté byli hroší než nacisté, protože zabíjeli své vlastní lidi. Nelze také zapomenout na jeho „prognostický výrok“, z doby kdy se stal předsedou ČSSD, že KSČM zanikne, protože brzy vymřou její voliči. Podle této „vědecké“ předpovědi tedy KSČM už neměla dávno existovat. Také v žádném případě není ani sociálním demokratem. Když hovoří o nějakých státech, jež jsou pro něj příkladem, tak sice připomíná skandinávské země, ale to jen ze širšího národohospodářského hlediska. Tedy především daňové a sociální politiky. Jmenuje-li politiky, kteří prospěli svému státu, pak je to obvykle Olaf Palme, Bruno Kreisky a Francois Mitterand. U posledního mu obvykle klade za záslužný čin to, že prakticky zlikvidoval Komunistickou stranu Francie. Coby politik, který musel řídit vládu, se jednoznačně projevil jako realizátor minima sociálního státu. Při tom ale ani ten nejsociálnější sociální stát není vůbec politikou z dílny sociální demokracie. Jde o projev vysoce erudovaného sociálního inženýrství liberálních a konzervativních stran, které sociální stát vytvořili jako korupční systém konzumu a jiných požitků, který měl vytvořit střední třídu, čili nerevoltující spokojence s tím málem, co jim vládci milostivě shodí se svých překypujících stolů. Přesněji řečeno, jde o sociální minimum, které ve státech zachovává tak zvaný sociální smír. Zeman celým svým životem od časného mládí je naprostý individualista. Díky svému původu má pouze jakési sociální cítění. Leč díky svému nadání je úspěšný v každém politickém režimu, což se v jeho přesvědčení přetavilo v doktrínu o elitě úspěšných. V prvních letech o sobě hovořil jako o radikálovi, aniž by ten pojem upřesnil, čili zda se chce dobírat kořenů společenských problémů (radix-kořen), či jen být jakýmsi bouřlivákem. Nakonec se z něho stal poněkud nepředvídatelný, protože nekonformní superindividualista. Osamělý a tím na stáří odsouzený spíše k posměchu jiným a k osobní nenávisti vůči všem. Silné, ideové zakotvení nemá. Ve spojení s chorobnou ambiciózností se tak dopracoval k tomu, že se stal sice předsedou vlády, ale vykonával ji pod kuratelou Klause. Sice dosáhl i na prezidentský post, ale v žádném případě nemá potřebnou, nejvyšší morální autoritu dokonce ani u svých nejvstřícnějších voličů.