Poslední dva týdny v politickém, ale především veřejném prostoru ČR převládlo skutečné šílenství, dokonce mnohého druhu. Od stupidity, přes chorobné vášně, sebezničující vztek, lživý populismus, až po kardinální ztrátu soudnosti. Nikdy dosud se ne netu neobjevovaly tak dlouhé, ba až nekonečné diskuse, mnohdy absolutně bez věcných argumentů. Jasné je, že v příštích dvou dnech zvolíme prezidenta, kterého naprostá většina občanů vlastně nechce. Je to už nyní v každém případě doslova krach politiky naší levice. Ať už bude zvolen, ten, či onen, bude prezidentem proto a jenom proto, že levice v ČR není schopná už dvacet let spolupracovat. Díky tomu už od doby Špidlova předsednictví v ČSSD má levice prakticky vždycky navrch, ale přesto je doslova bezmocná proti lavině neoliberální zběsilosti. Vůbec nepochybuji, že nejméně další týden se zase nebude psát o ničem jiném než výsledku voleb. Při tom jenom výjimečně půjde o rozumné názory a skoro vůbec ne o analýzy. Při tom je závěr z celé první přímé volby prezidenta už nyní nasnadě. Pokud levice nespojí své úsilí, půjde od válu – a pěkně nadlouho.

Seriál Zdivočelá země považuji od samého vzniku za antikomunistickou agitku, propagandu, výplod nenávisti…po pravdě řečeno dílo jakéhosi „antisocialistického realismu“, čili masové kultury úplně stejné, jaká v naší zemi naplňovala veřejný prostor po roce 1948 s názvem socialistický realismus, jen dneska má opačné znaménko. Nezajímali mne herci, nezajímali mne jeho tvůrci, ba ani jsem nevěděl, kdo v seriálu hraje hlavní roli. K uvedenému posouzení mi dostatečně stačily reklamní ukázky, které jsem nechtěně viděl ve chvílích, než jsem stačil na TV přijímači přepnout kanál. To všechno platilo až do dneška. Teď už vím nejen to, že hlavního hrdinu Maděru hraje Dejdar, ale i to, že prý se osobně vyznal autorovi scénáře, známému antikomunistickému bijci, že jím vymyšlená postava mu doslova změnila život. A nyní se Maděrův stvořitel Jiří Stránský dovídá, že Dejdar jeho uměním přetvořený na Maděru, podporuje Zemana do funkce prezidenta a snad ho v prvním kole dokonce i volil. I rozčilí se tvůrce „Zdivočení“ natolik, že ve vzedmuté vášni napíše pro tisk vyjádření, že s Dejdarem v seriálu končí. Aby to mělo váhu, připíše k tomu i podpis režiséra Bočana, kterému to řekne až je věc venku. Holt demokrat. Když se následně nezdivočelá veřejnost poněkud podivuje takovémuto zatahování politiky do práce, neřku-li do umělecké činnosti, nakonec se Stránský omluví. Jen si říkám, komu tím bylo poslouženo? Dejdarovi, Stránskému, či jejich upocené agitce?

Je pro mne tristní, když údajně levicový internetový magazín Deník Referendum celý minulý týden prakticky nepsal o ničem jiném, než o druhém kole voleb prezidenta. Ještě děsivější je, že pod jednotlivými texty se následně rozvíjela „diskuse“, která co do četnosti příspěvků nemá obdoby. Od svého vzniku jmenovaný internetový deník se nikdy žádnému problému nevěnoval v tak obrovském rozsahu, s tak značnou výměnou názorů, s takovou změtí argumentů a ještě větším rozsahem emotivních výlevů. Při tom všichni politicky vzdělaní lidé dobře vědí, že prezident nemůže proti vůli zákonodárců vůbec nijak uspět. Nemůže nikterak zásadně ovlivnit ani vůli vlády. Může si jen na některé, celkem bezvýznamné posty, dosadit své lidi, u nichž stejně nemá nikdy zaručeno, že v nových funkcích budou brát ohledy na názory svého „stvořitele“. V žádném případě prezident nic nezmění na stávajícím právu, i když má právo na předkládání návrhů zákona. Že by nějak brzdil, či naopak urychloval církevní restituce je nesmysl, zrovna tak nic neudělá s „Benešovými dekrety“. Je pro mne bolestné, že levice se nechává nejen zatáhnout do tohoto emotivního, manipulovaného a v podstatě stupidního diskursu a nedokáže, jako obvykle, říci jasně a už vůbec ne jednotně zásadní názor. Při tom jediným, správným přístupem každého opravdového příslušníka levice je jenom jedna možnost. Nejít k volbám. Jasně při tom říci, že ani jeden z kandidátů není jejím kandidátem, nýbrž kandidátem různých finančních, průmyslových a jiných hospodářských uskupení, to v tom lepším případě, a v tom horším pak klientelistických klik politických stran, které se svým „sponzorům“ musí odvděčovat. Čím menší počet voličů by šel v druhém kole volit, tím jasněji by se ukázalo, kolik občanů je v oněch sítích zapojeno. Jak jsem již napsal, jednoho z kandidátů volit nechci, druhého nemohu. Ale v zásadě ani jeden nemůže být nikdy mým prezidentem, protože bude jednoznačně pouze JEJICH prezidentem. Prezidentem finančních skupin a kapitánů hospodářství.

Podle mne zatím každá politická moc, i ta demokratická, prosazovala jednotu. Ba co víc, dělala všechno proto, aby jí dosáhla třeba i násilím. Při čemž za jeden z vrcholných rysů demokracie se vydává pluralita. Já jsem velmi skeptický k představě jednotného světa. Z čehož mi vyplývá, že ne celý svět a už vůbec ne velice rychle, se musí změnit. V prvém kroku si myslím, že by měli získat šanci žít vedle sebe jak sobci, aroganti a mocichtivci s těmi opačnými, či vůbec jinými. Řečeno co nejobecněji, první fází obrody by se měla stát tolerance. Většina by měla uznat právo každého žít v systémech či režimech, jaké mu vyhovují. Vždyť je dost i takových mezi námi, kteří snesou nadvládu, aroganci i sobeckost, pokud jim dopřává „slušné“ přežití, nadtož účast v soutěži sobeckosti, arogance a mocichtivosti. Chybou všech dosavadních vládnoucích systémů podle mne bylo, že svou ideologií nedovoloval lidem jiného, nadtož opačného přesvědčení žít podle něho. Evropě, oproti kupříkladu Dálnému východu, trvalo podstatně déle než, než poznala, že náboženská nesnášenlivost ji existenčně ničí. Až tedy dospěje lidstvo k vědomí, že lze tolerovat existenci i různých politických režimů, žití v různých ekonomických systémech, ba třeba i chuť některých žít dokonce v komunismu, pak bude mít zase větší šanci na dlouhodobější existenci.

Převažuje názor, že druhé kolo bude soubojem levice s pravicí. Zdůrazňuji, že to ani náhodou. Půjde v prvé řadě o střet plebejců s elitáři. Paradoxní na tom je, že Zeman se vydává za plebejce, což populisticky zdůrazňuje kupříkladu tím, že až demonstrativně jí tlačenku a bůček, ale při tom právě touto vrstvu občanů, ba dokonce všech obyvatel, bytostně a nezakrytě pohrdá. Jeho výroky o blbosti velké části národa jsou dostatečně známé. Zmíněný paradox spočívá v tom, že pokud vyhraje, pak zásluhou především těch, jimiž tak povýšenecky pohrdá. Schwarzenberg je skutečně klasickým představitelem pravice, leč té konzervativní, staré. I jemu je neoliberalismus se svou rvavostí tak trochu proti srsti. Velice dobře totiž ví, že žádný politický režim si z pudu sebezáchovy nesmí dovolit dostat velkou část lidí do bezvýchodné situace, pro což neoliberálové nemají cit. Tradiční boháči, vzešlí z rodin bohatých po mnoho generací, měli vždycky jakési sociální cítění. Alespoň vůči nejslabším, nemocným, starým, hendikepovaným a jinak vyloučeným. Naopak ti, kdo pochází až z nuzných poměrů, se po získání jakékoliv moci chovají vždycky tak, že je vidět, jak jim čouhá sláma z bot. Zeman používá „levicovou“, přesněji populisticky prolidovou rétoriku vždy, když se dere k moci. Dokonce si za tím účelem okupoval celou sociálně politickou stranu. Jakmile se ale dorve k moci, chová se nejen mocnářsky, ale dokonce až neoliberálně. Nejnebezpečnější při tom je jeho vysoká inteligence a rétorické schopnosti. Politicky neinformovaní i lidsky méně zkušení, zmíněný trik proto neodhalí. Zeman vyrůstal bez otce, čili nemá smysl pro uznávání autority, ať již skryté v usnesení instituce, jejímž je členem, či jiné. Na Hradě bude tedy naprosto neřízenou střelou. Vzhledem k jeho stupidnímu antikomunismu (komunismus je horší než nacismus, protože zabíjel vlastní lidi), nenávisti k Arabům (Arafat byl horší Hitlera), animozitě k islámu (Irán je nebezpečím pro Izrael), mám vážné obavy, že nás zavleče do válečného konfliktu. Určitě ale neskýtá naději, že nás osvobodí od přílišné vstřícnosti vůči požadavkům NATO. Zeman je stejný narcista, jako byl Klaus, stejně dobře umí maskovat svou ambicióznost jako Havel a oproti oběma je hrubý neotesanec a…ČSSD bude pro něj pořád soukromým nepřítelem. Schwarzenberg je nejen přesvědčený antikomunista, ale i antisocialista, má jen minimálně nutné sociální cítění. Veřejně se vyslovuje lidově, ale svými styky a celou politickou praxí je elitář, ba až konspirující superboháč. Pro většinu národa proto čitelný. Ovšem pro mnohé, lidi „tatíčkovské“ tradice na prezidentském stolci vítaný.

Výsledek prvního kola prezidentských voleb jednoznačně dokázal, že prezident je a bude zvolen médi, nikoliv svobodně se rozhodujícími voliči. Trochu podrobnější pohled na výsledky v jednotlivých okresech pak zase ukázal, že Zeman postoupil zásluhou voličů KSČM. Za třetí pak se provalilo, že vítězství Schwarzenberga v Čechách dokumentuje hlubinnou proněmeckost této části našeho státu. Soukromně jsem rád, že má volba Fischerové nepoškodila Dientsbiera. Kdyby totiž i všichni voliči Fischerové dali své hlasy jemu, byl by pouze třetím, což je jedno. Zatím co jsem přesvědčen, že voliči Fischerové měli víc jak z devadesáti procent jako druhého nejvhodnějšího kandidáta Dientsbiera a těžce se rozhodovali mezi ním (voličská odpovědnost) a Fischerovou (voličská pravdivost), nemyslím si to o voličích Franze. Takže mým uspokojením nikterak neotřásá, že hlasy pro Franze a Fischerovou, dané ale Dientsbierovi, by jej vynesly dokonce do čela peletonu. Voliči Franze podle mého odhadu ani z poloviny neměli jako druhou možnost Dientsbiera. Kdo se zajímá o to, jak budu volit v druhém kole, ať už nyní ví, že nijak. Vůbec mi nezáleží, kdo z těch dvou bude na Hradě. U Schwarzenberga bychom měli víc jistoty, že nás nebude obtěžovat celých deset let, což se u Zemana může stát.

Pravicoví voliči mění preference a formují nového lídra svého stranického spektra. ODS je v rozvratu, hrozí jí dokonce až zánik. Postup předsedy TOP09 je první fackou Klausovi od pravicové veřejnosti. Vliv médií s celostátní působností je pro každé volby zásadní, jelikož většina občanů je politicky líná a jiné informace nehledá. V takové atmosféře získávají příslušníci „obslužných elit“, čti inteligence z metropole, zásadní vliv nejen v jakýchkoliv volbách. ČSSD nedokáže zvládat prezidentské volby a Špidlova chyba se s ní ještě dlouho povleče. Tato strana je od počátku houfem blech a není schopná nikdy vystupovat jednotně, i ona při větší zatvrzelosti některých reprezentantů se může začít projevovat nejednotně, ba až sebezáhubně štěpit. Moc jsem zvědav, koho bude osobně preferovat v druhém kole Špidla. Prezidentské volby i v systému přímé volby, s vysokou pravděpodobností rozhodnou voliči KSČM. Česká společnost není schopna do vedoucích funkcí postavit ženu. Jediným pozitivem voleb je, že do dalšího kola nepostupuje příslušník obslužných elit, navíc ze sfér finančních, ale jednoznačný příslušník superbohatých. Naprosto zásadní je, že budoucí prezident nebude motorem nezbytně potřebných, ba dokonce jakýchkoliv změn. Druhé kolo bude soubojem plebejů s elitou. S vysokou pravděpodobností vyhraje v našem národě plebejců ten první, ačkoliv já bych byl pro druhého, protože ten by nás alespoň neotravoval dvě volební období. Je omylem každého, kdo volby v druhém kole prezentuje jako souboj levice a pravice, jako třeba Paroubek. Jde prvoplánově a jednoznačně o souboj dvou mafiánských sítí. O volby byl v prvním kole předpokládaný, tedy vyšší zájem. Teprve druhé kolo ukáže, nakolik bude zvolený prezident opravdu legitimním představitelem většiny.

Ať již volba prezidenta, jejíž první kolo dneska končí, dopadne jak chce, jedno je jisté. Prezidentem už nebude Klaus. Stačil jenom letmý pohled na kandidáty a bylo zřejmé, že žádný z nich není duševně až tak chorobný, jako je Klaus v posledních letech a jenom jeden je stejně nezvládnutelný, jako byl Klaus po celou dobu svých ústavních funkcí. Je zřejmé, že každý z kandidujících bude lepší, než ve vlastních očích „polobůh“ – prezident Václav II. Podle mého přesvědčení bude nejhorší variantou Zeman na Hradě. Jeho už dneska vypasené ego se bude v takovém případě až do smrti vysmívat všem, kdo mu nepřáli. Pýchou se bude dmout především vůči současným lídrům ČSSD. Oni jej za prezidenta nechtěli, ale lid, plebs, lůza, ta dokázala, koho vzývá. Popravdě řečeno vůbec mne nezajímá, kdo bude prezidentem a pokud to bude Zeman, věřím, že i tady se potvrdí moudrost, že vše špatné je k něčemu dobré. Zemanem by bylo totiž dovršeno ono třikrát a dost. Po něm už určitě přijde ona očekávaná a potřebná změna. Nebýt politické hlouposti a přílišného kombinování ze strany Špidly, Zemanova ctižádost už mohl být dávno ukojena a dneska mohl být možná dokonce jediným kandidátem on sám. Fakt, že mne nezajímá výsledek prezidentských voleb ale vůbec neznamená, že je mi jedno, co bude dál s Klausem. Veřejně jsem již několikrát napsal, že už dneska by se měl na něj zpracovávat obžalovací spis a mělo by být zajištěno, aby mu v okamžiku skončení funkce bylo mu soudně znemožněno opustit zem – třeba za Koženým. Trvám na tom, aby byl Klaus postaven před soud, stejně jako třeba Chirac, Mubarak a další. Aby byl obviněn za zruinování hospodářství země a zdevastování jejího právního řádu a obojí povýšit na prvky vlastizrady s ohledem na jeho funkce. Pokud se nepodaří dostat jej před řádný soud, pak jsem rozhodnut iniciovat aktivitu alespoň k ustavení „lidového soudu“, který by ohodnotil jeho činy podle vyššího principu mravního.

Dosud nikdy jsem to neudělal, neboť absolutně ctím právo tajného hlasování ve volbách. Ale dneska se přiznávám, jak budu volit. Mezi devíti kandidáty vidím pouze dva, kteří jsou nositeli skutečné změny. Pana Franze a paní Fischerovou. Tu druhou o něco víc, protože už je načase, abychom měli „královnu“ u ne šaška, jak napsal jeden z mých známých. Coby člověk, který se věnuje politice jako koníčku již skoro tři čtvrtiny století mi je jasné, že pro mé politické preference je nejvhodnějším kandidátem Dientsbier. Leč…volit budu Fischerovou, i když jde nejen o ztracený hlas, ale dokonce o takovou ztrátu pro Dientsbiera, že nakonec bude prezidentem ten nejhorší – Zeman. Jen se utěšuji, že víc jak jindy bude platit: „Do třetice všeho nejhoršího je větší jistotou totální změny“. V dlouhodobé perspektivě tedy svou volbu považuji za nejvýhodnější.

Základním, ne-li jediným zdrojem současného antikomunismu je poznání o neudržitelnosti stávajícího ekonomického systému a politického režimu, které jsou sice nejadaptabilnějšími ze všech, které v dějinách dosud existovaly, ale jako vše lidské jsou jevy historickými, čili jednou nevyhnutelně musí skončit. Uvedené poznání u většiny dnešních antikomunistů je projevem jejich zoufalství ze ztrát výhod, které jim dnešek přináší. U malé skupiny pragmatiků mezi nimi je ale vědomě promyšlenou, až řízenou manipulací s veřejným míněním, která má zajistit, aby nezbytná změna systému a režimu nastolila diktaturu elit, čili pokračování privilegií menšiny jinými prostředky. Nenechme se proto mást. Ideály komunismu vznikly jako konkretizace věčných a především většinových lidských tužeb o spravedlnosti a rovnosti až v polovině devatenáctého století, kdy se rodil současný systém i režim. První pokus o jeho realizaci byl proveden předčasně a ještě k tomu v nevhodném prostoru. Proto skončil tak, jak skončil, i když to při troše štěstí nebylo nevyhnutelné. Ani další pokus se ještě nemusí podařit. Ale každý další přinese určité nezvratné poznání. Tak jako první realizace komunismu přinesla neprivilegované většině konkrétní důkaz, že může existovat společnostní systém se vzděláním, zdravotní péčí, zaměstnaností, dostačujícím bydlením, lacinými potravinami a hromadnou dopravou pro všechny. A to nikdy v budoucnu nebude odsouzeníhodné.