Podle mne zatím každá politická moc, i ta demokratická, prosazovala jednotu. Ba co víc, dělala všechno proto, aby jí dosáhla třeba i násilím. Při čemž za jeden z vrcholných rysů demokracie se vydává pluralita. Já jsem velmi skeptický k představě jednotného světa. Z čehož mi vyplývá, že ne celý svět a už vůbec ne velice rychle, se musí změnit. V prvém kroku si myslím, že by měli získat šanci žít vedle sebe jak sobci, aroganti a mocichtivci s těmi opačnými, či vůbec jinými. Řečeno co nejobecněji, první fází obrody by se měla stát tolerance. Většina by měla uznat právo každého žít v systémech či režimech, jaké mu vyhovují. Vždyť je dost i takových mezi námi, kteří snesou nadvládu, aroganci i sobeckost, pokud jim dopřává „slušné“ přežití, nadtož účast v soutěži sobeckosti, arogance a mocichtivosti. Chybou všech dosavadních vládnoucích systémů podle mne bylo, že svou ideologií nedovoloval lidem jiného, nadtož opačného přesvědčení žít podle něho. Evropě, oproti kupříkladu Dálnému východu, trvalo podstatně déle než, než poznala, že náboženská nesnášenlivost ji existenčně ničí. Až tedy dospěje lidstvo k vědomí, že lze tolerovat existenci i různých politických režimů, žití v různých ekonomických systémech, ba třeba i chuť některých žít dokonce v komunismu, pak bude mít zase větší šanci na dlouhodobější existenci.