Čtvrtého dubna letošního roku došlo k zemětřesení v hlubokém, ba až nejhlubším oceánu globální ekonomiky. V 36ti světových médií byl totiž konečně zveřejněn seznam 120 tisíc firem a celebrit ze 170 států a teritorií na obrovské globální „mapě daňových rájů“. Materiál zveřejnilo Mezinárodní konsorcium investigativní žurnalistiky, v němž v poslední době celé měsíce pracovalo 86 novinářů ze 46 zemí. Jmenovaná skupina zpracovala 160krát více materiálu (260 gigabitů), než byl objem diplomatických depeší, jež v roce 2010 zveřejnila Assangeova WikiLeaks. Přeložili do „čitelnosti“, čili dekódovali, srovnali, analyzovali, pospojovali do souvislých celků a nakonec ověřili, kolem 2,5 milionu dokumentů. Nazvali svou práci „Offshore Leaks„. Odborníci na daňové ráje odhadují již delší dobu, že bohatí lidé mohou mít v daňových rájích až 32 tisíc miliard (32 bilionů) dolarů, které nashromáždili za posledních 30 let. Evropská komise vyčíslila v těchto letech objem každoročních daňových úniků do „rájů“ z EU na bilion eur. Částka odpovídá zhruba polovině HDP Itálie. Kyperská ekonomika by se z ní dala zachránit asi tak šedesátkrát. Nechci to příliš emotivně komentovat, leč není možné, abych neřekl to podstatné. Celý svět, má žít dál v bídě a řadoví obyvatelé bohatých zemí mají „žít skromně“ a zvolna se sesouvat do bídy proto, aby si hrstka lidí – v porovnání se světovou populací je to jen hrstka – pro sebe „našetřila“ dalších dvaatřicet bilionů? Necelých dvě stě tisíc nejbohatších vlastní majetek, představující jmění, které odpovídá HDP Spojených států a Japonska dohromady. A to všechno jenom proto, že ty, které jsme si údajně demokraticky zvolili, aby spravovali společnost ve prospěch všech obyvatel, slouží jen a jenom zmíněné hrstce. Takže nejde tak ani o ty biliony, z nichž většina jsou fakticky virtuální peníze, ale o to, že jde o globální útok na demokratický politický řád. Záměrně jsem čekal deset dní, abych zaznamenal nějaké reakce vlád. Sice nejsem vševěd, ale zatím jsem nic nenašel. Asi proto, že mezi jmény, jež jsou ještě pořád zveřejňována, je i mnoho politiků. Hranice třídního boje je tedy jasně dána. Buď zmíněné informační zemětřesení vyvolá tsunami na ostrůvcích „daňových rájů“, nebo se pomalu a jistě nepropadneme do středověku, jak hlásají skeptičtí sociologové, ale přímo do otroctví.

Každému, kdo by se chtěl dovědět více o dění na jmenovaném území, doporučuji text Daniela Veselého vyvěšený na webu Britské Listy dne 3.4.13. http://www.blisty.cz/art/68062.html . Jsou v něm jednak přehledně seřazena fakta historického vývoje od konce druhé světové války, ale především doplněna řadou odkazů, alespoň částečně korigujících stupidity publikované o KLDR lokajskými médii nejen v ČR. Dovoluji si ke zmíněnému textu přidat několik spekulací. USA jsou na jedné straně nejzadluženější zemí světa, leč na druhé vojensky nejsilnější. Dokonce tak silnou, že se mohou se svou armádou angažovat najednou v několika teritoriích světa a žádný jiný stát by s nimi vojenský střet nevyhrál. I ty největší by snad dosáhly pouze společné sebevraždy. Tohoto stavu mocenská kamarila USA neustále zneužívá. V prvé řadě tím, že zvyšuje napětí v různých částech světa. Dále tak, že svému lidu neustále vytváří nějaké nepřátele, což je obzvláště náročné po pádu SSSR. Za třetí pak užívá již od konce poslední velké války metodu podněcování revolt v zemích, jejichž vlády nehodlají být „přátelské“ k USA. Po pádu SSSR se kvalita všech zmíněných metod zahraniční politiky USA povýšila tím, že jednotlivé prvky byly navzájem propojeny za účelem udržování chaosu všude tam, kde jsou zdroje energetických a ostatních surovin, především potřebných pro nové technologie. Tak vznikly v loňském roce v mnoha arabských zemích, především v okolí Středozemního moře lidové vzpoury, údajně prý vyjadřující touhou lidu po svobodě, ba dokonce po demokracii. Což je totální nesmysl zhlouplé ideologie šířené pýchou „bílého muže“. V žádné loni občanskými nepokoji postižené arabské zemi nevznikla ani demokracie, nadtož nějaká svobodnější společnost. O něco takového přece ani nešlo. Pro USA bude pouze důležité, aby žádná z těchto zemí se nestala výrazným spojencem Ruska, nebo dokonce Číny. A to je dominantní, ba dle mne jediný problém i Korejského poloostrova. Vždycky, když se vytvoří šance na sbližování obou polovin původně vyspělé a bohaté země, násilně a uměle rozparcelované vítěznými mocnostmi po 14. 8. 1945, tak si Pentagon najde způsob jak tomu zabránit. Vládě USA to vyhovuje, protože na tom její bohatci vždycky vydělají. Jen v posledních dnech Jižní Korea koupila od USA zbraně na miliardy USdolarů. KLDR na USA nikdy nezaútočí, protože nemůže. A nezaútočí ani na jižního bratra, protože nechce. To jenom USA dělají co mohou, aby vyprovokovaly střet. Což se jim může nakonec podařit, jako tomu bylo v případě Vietnamu 4. 8.1964. Tehdy USA do světa rozšířily zprávu, že jejich lodě byly v mezinárodních vodách napadeny severovietnamskou armádou. Teprve v roce 2005 Američané světu prozradili, že se nic takového nestalo. Ovšem to už nebylo možné sdělit všem milionům mrtvých Vietnamců.

Nejen katolická církev má nového nejvyššího představitele. Anglikánská církev má totiž také nového teologického „předsedu“. Je jím, jako obvykle, arcibiskup z Canterbury, jímž se nedávno stal Justin Welby, který je o dvacet let mladší, než papež František. Anglikánská církev sice slábne, ale ještě pořád tvoří nejméně čtvrtinu celého církevního anglikánského společenství, čítající na sto milionů věřících. Její nový teologický představitel má zajímavý životopis. Pracoval totiž jedenáct let v ropném průmyslu. V roce 1988 ale přerušil kariéru v tomto odvětví a v roce 1992 už zakončil svá teologická studia. Jeho disertace byla neobvyklá, nesla název: Mohou korporace hřešit? Základní teze lze reprodukovat jednoduše. Korporace se ve veřejném prostoru chová, cituji: „…jako autonomní, sociálně jednající existence, schopná samostatného rozhodování“, konec citace. Proto na ni musí být uplatňována stejná kritéria jako na chování jedince. Pokud korporace jedná zločinně, musí být za své jednání odpovědná. Hlavním problémem ovšem je, jak je možné korporace při jejich vlivu, ba mnohdy účasti na politické moci, potrestat. Welby si uvědomuje, že praktické provedení takového trestu je obtížné, ale navrhuje několik možností, cituji: „…jakousi visačku hanby, kterou by společnost musela povinně nosit ve svém logu; přímé odečtení způsobené škody ze zisku akcionářů; v krajním případě nucený prodej částí společnosti nebo celé společnosti, z jehož zisku by byli odškodněni poškození.“ Konec citace. Je tragedií dnešních představitelů globální politické moci, že se chovají právě opačně. Místo aby nuceně prodali banky, které přivedly svět na pokraj hospodářské katastrofy, a jejich majetek použili na odškodnění klientů, darují naopak majetek států soukromým bankám, tedy těm korporacím, které prokazatelně ohrožují všechny nemajetné, dokonce i přírodu a celou Zemi.

Byl jsem si skálopevně jistý, že žalobu senátorů na Klause ÚS nebude vůbec projednávat. Jen jsem čekal, jak to zaonačí. Podle mých zkušeností z problému vybruslil tou nejjednodušší cestou. Vždyť přece všichni soudci byli do funkce jmenováni Klausem. ÚS žalobu nebude projednávat z procesního důvodu. A tím je skutečnost, že Klaus už není prezidentem. Bodka. Nijak se při tom nenamáhal vysvětlit, v čem onen procesní důvod věcně spočívá. Žaloba totiž byla podána v době, kdy Klaus ještě prezidentem byl a hlavně, kdyby byl shledán vinným, tak by přišel o všechny „prezidentské“ nároky. Takže ÚS se zachoval, jako každý jiný soud. Našel jenom výmluvu k tomu, aby nemusel konat. V mých očích ale přesto všechno dal Klausovi jasnou facku. ÚS fakticky názor senátu nevyvrací, a co je horšího, ani jej neposuzuje z jiného hlediska, kupříkladu mravního. Jinak by jeho akci alespoň nějakým způsobem ve svém výroku zmínil. Jelikož žalobu neodsoudil dokonce ani z mravních důvodů, je to jakoby jenom říkal: My vám váš názor nevyvracíme, ale měli jste s ním přijít dříve. Právě ona „výmluva“, že nebudou soudci ÚS konat, protože Klaus už není prezidentem, je paradoxně tím nejvýmluvnějším názorem ÚS. Neberu lidem názory typu, žaloba je mezinárodní ostudou, je zbabělá, či jiné, převážně z řad dlouhodobých Klausových „milců“. Vadilo mi ale nejvíc, že žalobu odmítali i někteří respektovaní levicoví politici a publicisté. Při tom všichni dobře vědí, že podle naší zparchantělé Ústavy senát vůči prezidentovi nic jiného dělat ani nemůže. Při čemž ani jeden z veřejně kritizujících lidí, alespoň pokud jsem to sledoval, v tom punktu neprosazoval úpravu ústavního pořádku. Takže senát bude vůči arogantnímu Zemanovi zase bezzubý.

Zákon 405/2000 Sb. ve svém paragrafu 198a prohlašuje za trestný čin veřejné podněcování nenávisti ke skupině osob. Ač tento zákon existuje už více jak dvacet let, je s podivem, že žádný orgán činný v trestním řízení podle jeho dikce nikdy nezačal stíhat osoby, které podněcují nenávist vůči skupině osob tvořené příslušníky KSČM. Jmenovitě mi jde kupříkladu o Štětinu ještě v dobách, kdy nebyl senátorem, nebo zmanipulované „modré“ svazáky včetně jejich učitele. Paragraf 260 téhož zákona pak kodifikuje jako trestnou činnost rovněž podporování hnutí, které hlásá zášť vůči jiné skupině osob. Z čehož mně zase plyne, že záštiplný antikomunismus je fakticky trestným činem. Co na to všichni vy státní zástupci?!

Zeman na sjezdu ČSSD získal především členy staromilce, z nichž mnozí až slzeli, když ve stoje třikrát aplaudovali tělesně značně zchátralému obru. Zeman přesto ovlivnil volby předsednictva ČSSD natolik, že z něho vypadl Dientsbier. Je sice pravdou, že na druhé straně z něho musela odejít Zemanova oblíbenkyně Benešová, leč byla nahrazena zatím příliš nevýraznou Gajdůškovou, která navíc prý nemá ve straně žádnou autoritu. Za pozornost stojí jedna zajímavá věta v Zemanově projevu. V ní říká, že hejtmani dokazují, že dovedou řídit nejen kraje, ale i stát. Pro delegáty jasné poselství. Při prvním neúspěch strany, za nějž mohou být kupříkladu i uměle prohlášeny nepříliš podařené některé budoucí volby, třeba komunální, zbavit vedení Sobotku a eventuálním premiérem ustavit Haška. Tak by si to přála přece i pravice, která je jistá, že volby prohraje, leč potřebuje v čele exekutivy člověka, který bude fakticky pokračovat v jejích činech – vždyť je přece realista, jak sám o sobě řekl Hašek, když byl dotázán na nápravu Nečasových reforem. V nočních kabinetních piklech před zahájením sjezdu bylo Sobotkovi vyhrožováno, že pokud nebude souhlasit se Škromachem v předsednictvu, bude tento bývalý odborářský funkcionář postaven proti němu v boji o místo předsedy. Škromach, člověk, který pro ČSSD neudělal vůbec nic, který je populistou stejně hrubého zrna jako Zeman sám, je skutečně černým koněm hlavního odporu vůči Sobotkovi. Ten se může po sjezdu už opírat pouze o Zaorálka. Škromacha v konečné bitvě využije ke svým cílům Hašek. Hlavně ale k cílům Zemana, který po takové změně bude moci jako Bonapart ovládat celou politickou scénu.

… bylo jedním z životních kréd mého blízkého kolegy, když jsem byl vedoucím hospodářským pracovníkem na dole 9. Květen. Vzpomněl jsem si na to, když se dneska Zemana na sjezdu ČSSD, po jeho proslovu a ovacích ve stoje, novináři zeptali, zda je zapomenut jeho konflikt s vedením ČSSD. Řekl, že „každý z nás“, tedy asi politiků, o nichž před tím hovořil, má historickou paměť a, cituji: „jak řekl filosof, který se jmenoval Santayana, kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen k tomu prožít ji znova“, konec citace. Zmíněný citát se vůbec nehodí jako odpověď na danou otázku, protože jmenovaný americký spisovatel a filosof, nebyl natolik ubohý, aby pronesené vztahoval na soukromé spory primitivů. Pro mne z toho plyne jediné. Spor mezi Zemanem a alespoň některými členy vedení ČSSD není zapomenut. Ze strany Zemana určitě ne a navíc fakticky vyhrožuje celé ČSSD, aby na spor nezapomněla, jinak si ho zopakuje. Pro mne je to dokladem, že Zeman neumí vítězit, je nejen ješitný, což dneska přiznal, když těsně před tím řekl, že ješitnost je vlastností všech politiků, ale především není velkorysý, takže neumí především odpouštět. Svou odpovědí si navíc zachoval prostor pro možné další záludnosti, které lze od takového tlučhuby vždycky očekávat. Navíc, jak je vidět, soudí jiné jen a jenom podle sebe a tím je navýsost uráží. Jistě je mezi politiky relativně víc ješitů, než v běžné populaci, ale určitě nejsou ješitní všichni a v žádném případě ne tak chorobně, jak on. Takže Zeman se tváří že není mstivý, leč upozorňuje, že si pamatuje.

Ještě před nástupem Zemana na prezidentské křeslo jsem do Britských Listů ve dvou textech napsal, aby se Zeman ve své vytoužené funkci zaměřil především na precizaci svých pravomocí a na změnu naší Ústavy. Když pro nic jiného, pak alespoň kvůli odstavci třetímu Článku 54. Ten zní doslova, cituji: „Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný“, konec citace. Když se k tomu přidá znění odstavce 3 u Čl. 65, pak ze samotné Ústavy vyznívá, že se prezident nástupem do své funkce stal duševně indisponovaným člověkem, neschopným nést odpovědnost za své činy. Tedy fakticky nesvéprávným. Při tak silném narcismu a ješitnosti by si to Zeman neměl nechat líbit a opravdu s Ústavou něco dělat. Do té doby považuji naši Ústavu za dokument, který pro funkci prezidenta vymyslel nejlepší vtip v dějinách světového ústavního práva. Bohužel jde o černý humor, zvláště v případech, kdy se na prezidentský post probojuje kupříkladu skutečný deprivant.  Za své činy není odpovědný. Ještě štěstí, že takový vtip není součástí Ústavy USA, čili že neplatí pro Obamu, který má šanci zahájit i totální nukleární útok.

Římští katolíci mají svého otce, dokonce svatého. Netrvalo to ani do předpokládaného konce tohoto týdne, jak aktéři konkláve mínili. Pouhých pět hlasování a je tu papež František. Proč tedy píši konečně? Protože se na Petrův stolec konečně dostal člověk z Jižní Ameriky, kontinentu dneska určitě nejkatoličtějšího. V mých očích má asi sehrát stejnou roli na svém domovském regionu, jakou sehrál Jan Pavel II. v Evropě. Měl by porazit praktizující víru v marxismus, která se nebezpečně šíří po Latinské Americe dokonce v podobě politické moci států. Na první pohled je František sympatický, lidský a pokorný. Opravdu mne zaujal tím, že před rituálem apoštolského požehnání všem přítomným a dokonce televizním divákům je všechny poprosil, aby se napřed oni všichni pomodlili k Bohu za něho samotného. Gesto, které povýšilo „lid“, boží stádo, nad sebe sama, nad největší autoritu celého ritu. To bylo velice sympatické a možná, že to nebylo jenom prázdným symbolem.