Římští katolíci mají svého otce, dokonce svatého. Netrvalo to ani do předpokládaného konce tohoto týdne, jak aktéři konkláve mínili. Pouhých pět hlasování a je tu papež František. Proč tedy píši konečně? Protože se na Petrův stolec konečně dostal člověk z Jižní Ameriky, kontinentu dneska určitě nejkatoličtějšího. V mých očích má asi sehrát stejnou roli na svém domovském regionu, jakou sehrál Jan Pavel II. v Evropě. Měl by porazit praktizující víru v marxismus, která se nebezpečně šíří po Latinské Americe dokonce v podobě politické moci států. Na první pohled je František sympatický, lidský a pokorný. Opravdu mne zaujal tím, že před rituálem apoštolského požehnání všem přítomným a dokonce televizním divákům je všechny poprosil, aby se napřed oni všichni pomodlili k Bohu za něho samotného. Gesto, které povýšilo „lid“, boží stádo, nad sebe sama, nad největší autoritu celého ritu. To bylo velice sympatické a možná, že to nebylo jenom prázdným symbolem.