Už někdy v polovině devadesátých let jsem napsal, že kdyby Zeman žil mezi Indiány, tak by určitě získal jméno „Velká huba“. Žvanění je totiž tím jediným, co opravdu umí, čím si doslova dobývá popularitu a až fascinuje nevědoucí davy. Zkušeného občana zajímají názory a tedy řečnění osoby deroucí se na veřejnou funkci pouze do doby, než jí dosáhne. A dobře si je má pamatovat. U politika ve funkci už občan neposuzuje jeho řeči, nýbrž činy. Jelikož Zeman před nástupem do klání o post prezidenta byl víc jak deset let v nejvyšších ústavních funkcích, měl za sebou poměrně hodně konkrétních činů, které o něm vypovídaly s dostatečnou průkazností, co je to za člověka a politika. Jako politik dokončil největší zločin v dějinách českých zemí nazývající se privatizace, čti uloupení všelidového majetku ku prospěchu několika mála jednotlivců. Aktem oddlužení bank veškeré náklady zpackaných částí privatizace nechal zaplatit daňovým poplatníkům. Je tedy nejen spoluviníkem Klause a jeho kompliců, ale doslova završitelem jejich zločinů. Jako člověk pak selhal ve vztahu k většině svých bývalých spolupracovníků, když nedokázal odolat slasti pomsty. Hned v úvodu svého prezidentského působení opět dokázal, jakou je ve skutečnosti politickou kreaturou. Celou dobu žvanil, že ze „své“ strany si nikoho nevezme na Hrad. Dneska se dovídáme, že na dlouho tajenou funkci kancléře si vybral předsedu strany SPOZ, která se postarala o jeho návrat na politickou scénu, díky velmi vysokým finančním injekcím právě od tohoto podnikatele. Tím se Zeman jednoznačně zkompromitoval klientelismem. Je proto iluzorní věřit jeho řečnění o tom, že bude nepřítelem kmotrů a bojovníkem proti korupci. Pokud tím nemyslí, že bude bojovat proti kmotrům jiných politiků a uskupení a bude potírat pouze korupčníky, kteří nebudou prospívat jemu. Vstup Mynáře na Hrad je v dalším jednoznačným dokladem, že v tomto politickém režimu tak zvané zastupitelské demokracie začínají hrát prim strany, jež lze nazvat projektem jednoho podnikatelského záměru. Prvním jejím typem byly Bártovy Věci Veřejné, jejichž cílem bylo proměnit ekonomickou moc konkrétního subjektu přímo v moc politickou. Strana SPOZ je dosud rovněž stranou jediného cíle, který byl splněn Zemanem usazeným na Hradě. Oprávněně pochybuji, že se propracuje ještě k něčemu dalšímu.

I když se občansky jmenoval Milouš, byl Jakeš v době svého politického působení všeobecně nazýván Milošem. Generálním tajemníkem a tedy fakticky nejvyšším státníkem v zemi byl v letech 1987 až 1989. Osobně si kladu pouze otázku, zda Zeman bude Jakešem tohoto režimu, či Husákem. Díval jsem se včera chvíli na Zemana, když byl zabírán v detailu. V mých očích velice fyzicky zestárnul. Jestli i duchovně, to zatím nedovedu posoudit, protože jsem jeho předvolební vystupování nesledoval. Předpokládám ale, že stejně jako Husák musel i Zeman vynaložit veškeré své síly na dosažení nejvyššího postu. A jen mne proto zajímá, zda jemu, stejně jako Husákovi, rovněž nezbude už dostatek mentálních sil na další činnost. Nepochybuji, že bonmotů uslyšíme dost. Ale nečekám prakticky žádné opravdové změny, nýbrž pouze symbolické činy. Takové jako je vyvěšení vlajky EU na Hradě. Pokud nějaké změny přece jenom uvidíme, pak asi coby akty zoufalé snahy o odlišení se od svých předchůdců. Byl bych proto na výsost spokojen, kdyby Zeman byl nakonec Jakešem, čili konečnou, pro současný, nelidský režim.

em, čili konečnou, pro současný, nelidský režim.

Tento text bych vyvěsil již dříve, ale měl jsem nějakou poruchu s připojením na síť. Jsem přesvědčen, že v naší zemi nikdy nebylo tolik lidí, kteří jsou rádi, že už konečně odchází nejvyšší ústavní činitel. Klausova odchodu nebude navíc jistě litovat nikdo z EU. Havla jsem vždycky přirovnával ke Gottwaldovi. Už kupříkladu tím, že oba neměli vzdělání, ačkoliv Gottwald byl alespoň vyučeným řemeslníkem. Oba se dostali na post politickým převratem. Byli kovaní v kabinetní politice. Zavlekli do nejvyšší politiky vliv rozvědek, včetně zahraničních. Projevili se jako nelítostní katani vůči svým odpůrcům. Gottwalda alespoň omlouvá, že neměl na vybranou. Buďto by byl na rozkaz Stalina popraven on, nebo nechal popravit jiné. Havla naopak nikdo nenutil k tomu, aby podporoval bombardování Srbska a válku proti Iráku, při nichž zahynulo podstatně více lidí, než díky zbabělosti Gottwalda. Klaus byl zase pro mne ekvivalentem Novotného.  Oba technokraté moci, voluntaristé, beznadějně přesvědčení o své pravdě a nepoučitelní ani v dobách největších krizí. Havel je pro mne politickým diletantem, mocichtivým amatérem a člověkem neschopným chápat obyčejné lidi, protože mezi nimi nikdy nežil. Klaus byl mocichtivým profíkem, politickým rutinérem a nebetyčně pyšným nedoukem, který považoval samotného boha za svého zástupce pro vesmír.

Téma Zemana hned tak z mého blogu asi nezmizí. Havel byl mým třídním nepřítelem, tedy z bohaté rodiny, nemakačenko, rentiér a nedouk, pyšný na své přesvědčení, které pokládal za boží vnuknutí. Jako politik byl doslova vláčen svými emocemi, takže byl pro svou zem bezcenným a ve světě pak zvláštním typem natolik nezvyklého státníka, že byl docela milým klaunem. Ten mne proto nezajímal vůbec. Klaus byl zase natolik zatvrzelým antisocialistou, že díky své úspěšnosti z toho zhloupnul až do stupně duševní choroby. Pohrdal jsem jím, jelikož to byl pouhý teoretik, možná nejlepší znalec dějin ekonomických teorií, ale nic víc. O něm jsem psal častěji, protože se postupně stával vhodným objektem bulváru. Zeman má z obou něco. Navíc je to alkoholik, dneska již dokonce závislý, což mne zajímá především. Už když jsem byl v Praze, tak byl alkoholikem a veřejně se tím ještě chlubil, jako každý toho typu. Díky své robustní tělesnosti skutečně vydržel pít déle než ostatní a vychloubal se tím, jako Jelcin, což byl další znak alkoholismu, ba počínající závislosti. Jako správný příživník využíval především toho, že někteří jeho lokajové, převážně z Moravy, ho neustále zásobovali vínem a hostili jej i mnohem silnějším truňkem. Je směšné, když jeho současné potácení se sněží lékař vysvětlit prapodivným neduhem, prý nějakým zánětlivým palcem u nohy. Ochranka, jako ta Stalinova ale určitě ví své, leč loajálně mlčí, zatím, dokud své historky nebude moci výhodně a beztrestně zpeněžit.

Je vysoce pravděpodobné, že zvolením Zemana nedojde v politice této země k žádné zásadní změně. Ono by k ní nevedlo nic, ani kdyby vyhrál jeho konkurent. Proto se mimo jiné divím všem, kdo dokonce ještě dneska nosí placku s čírošláfnberkem, od nichž navíc očekávám nějakou tu „demonsračku“ v den Zemanovy inaugurace. Tito političtí neználkové tím jenom dokazují svou stupiditu, protože „Asleepmann“ by pro ně nebyl ani tolik přínosný, jako bude přece jenom „Zeman“. Nepochybně totiž všichni, kdo jsou nositeli vysoké popularity, si mohou být jisti, že pokud ji využijí k podpoře proslulosti chorobného ješity Zemana, tak se budou mít i nadále skvěle. Vůbec nemusí mít obavy žádný, kdo si nahrabal v privatizaci, Zeman to dokazuje již nyní tím, že brání Klause proti senátorským „zběsilcům“, kteří mají tu drzost chtít odcházejícího zasloužilce pohnat před soud. Mimo jiné, podle mého názoru Klaus by neměl být souzen jen pro závěrečnou provokativní amnestii, ale pro celou svou činnost od převratu, tedy od velezrady, které se dopustil již tím, že brzy po 17. 11. 1989 se ze své vůle dostavil na velvyslanectví USA a tam se zavázal změnit ekonomiku země na tržní a tím ji převést do sféry vlivu USA. Což bylo to jediné, co Amerikánské politiky na veškerých změnách ve Východní Evropě skutečně zajímalo. Nemusí mít obavy ani řvoucí rasističtí „vlastenci“, pokud budou jako dosud správně orientovaní pouze proti bezprizorným „nepřizpůsobivým“. Bohužel se ale nic nezmění rovněž na dalším poklesu vlivu odborů, na bídě „neúspěšných“, beznaději vyloučených a stálém zvyšování žlabu pro většinu sociálně zesláblých, jejichž řady dále porostou. Kdo si dobře pročetl Zemanův prezidentsko-politický program totiž ví, že všechny jeho rádoby sliby jde splnit formálně, až symbolicky, takže na podstatě dění nebude nic změněno. Jsem o tom přesvědčen již proto, že Zeman je líný. Což není pomluva, ale opakování jeho často zmiňovaných slov. Pravdou je, že jeho lenost mu vždycky bránila jít do hloubky jakéhokoliv problému. Jen své vysoké inteligenci pak vděčil za to, že se dokázal „vyučit“ v problematice během samotné debaty, takže se mohl přiklonit k řešení, jež se líbí veřejnosti a zajišťuje mu popularitu. V tom směru bude Zeman jako Husák. Příliš se vyčerpal v honbě za naplněním své ambice dorvat se na trůn a pak mu došly nápady a síly. Nebude proto dělat nic jiného, než aby se na něm udržel i druhé období.

Pravicové politické síly se opírají o obrovskou majetkovou převahu. Mohou si proto dovolit nejkvalitnější odborníky nejen na bezprostřední předvolební kampaň, ale i na dlouhodobé působení v médiích, která jsou rovněž v rukou bohatých. Tím si pravice ve veřejném prostoru vytváří silně zmanipulované prostředí sledující její zájmy a zvyšuje šanci na konečný volební úspěch. Díky dlouhodobosti celkového působení, může se pravicová scéna připravovat jak na různé výkyvy ve veřejném mínění, ale především ho záměrně ovlivňovat. Navíc si svou taktiku může připravovat v několika variantách a přizpůsobovat ji vývoji situace. Vidím nyní již tři metody předvolební přípravy. První spočívá v „řízeném“ antikomunismu. Podle metod barevných revolucí, jež byly Západem vyprovokovávány od Ukrajiny po loňské „Arabské“ jaro, si naše pravice najímá nivní mládež, či iniciuje zaryté antikomunisty k akcím sledujícím odvolávání z funkcí právoplatně zvolených členů KSČM. Jsou to regionální testy, jak asi bude možné vyprovokovat po volbách „lidový“odpor proti eventuální koalici KSČSSD, jak je taková možnost již léta vulgarizována. Druhou metodou je manipulace s výsledky předvolebních průzkumů. Nedávno se v tisku dokonce objevila zpráva, že ČSSD by nyní získala přes 40 procent hlasů, TOP09 a KSČM stejných 16 a ODS by se tak tak dostala do sněmovny. Je to na první pohled nesmysl ve srovnání s průzkumem provedeným v prvním týdnu února agenturou STEM, v níž ČSSD získala pouze něco nad 26%. Cíl jmenovité manipulace je jediný. Nasadit pro levicové strany nyní vysoké preference, které budou pomalu, leč neustále klesat, až těsně před zahájením volební kampaně se budou vydávat za takřka vyrovnané. Třetí čertovo kopýtko vidím v odkládaném procesu s Rathem. Pravice potřebuje, aby soud proběhl co nejblíže k volbám, aby to poškozovalo ČSSD. Lokajská média budou příběh rozmazávat, samozřejmě lhát a pak opožděně dementovat a různě jinak zneužívat pro své účely. Levice to má holt těžké. Jejích příznivců je sice velká většina, leč neumí prokázat svůj vliv. Počet totiž ve zindividualizované společnosti vůbec nerozhoduje.

…to trvalo, než se naplnilo mé tušení. 13. února jsem zde psal o tom, že Palachův čin nepatří do Evropy a že oživování běsu sebevraždy není v současnosti žádoucí s ohledem na sebevražedný terorismus. A hele, už je to tady. Ve Frenštátě pod Radhoštěm se zabije člověk pod tlakem bezvýchodnosti, takovým způsobem, že zničí celý bytový dům, ze kterého jej chtějí vystěhovat. Vezme sebou do hrobu čtyři nevinné lidi. Jsem zvědav, jak se z toho poučí naši politici. V Holandsku kupříkladu v podobném případě změnili legislativu exekucí.

Neuplyne ani týden, aby nám masmédia nesdělila nový „úspěch“ naší potravinářské inspekce, spočívající v tom, že opět nalezla nějakou závadu v potravinách z Polska. Jelikož se moje manželka narodila v Polsku, měli jsme šanci už za nadvlády KSČ chodit třeba i několikrát za den přes hranici bez jakýchkoliv formalit, i když jenom do vzdálenosti 25 kilometrů od hranice. Což samozřejmě nikdo nekontroloval. Takže nejméně čtyřicet let nakupujeme většinu potravin právě v Polsku. Naprosto jistě všechny ryby, sýry, uzeniny, chlazená, nikoliv mražená kuřata, čerstvou zeleninu z trhu a kupříkladu máslo, které i po vyndání z lednice se dá mazat na chleba a nemusí se sekat. I bez norem EU totiž v polském másle nebývala voda, takže v něm nemělo co na kost zmrznout. Když tak hovořím se zdejšími starousedlíky, vesměs rovněž většinu potravin nakupují „za řekou“. Nikdy s nimi neměli žádné problémy a jsou zdraví. Ironicky dneska říkají, že polské potraviny musí být asi setsakramentsky o mnoho lepší než naše, když inspekce je tak agilní. Takže to vypadá, že jde asi pouze jenom o poněkud divnou metodu nekalé konkurence. Osobně jsem si navíc všiml, že se četnost „nálezů“ ze strany obchodní inspekce zmnohonásobila právě od doby, kdy byla u nás u potravin zvýšena sazba DPH a kdy tedy vláda předpokládá, že lidé u hranic budou o to víc nakupovat u sousedů.

Srdceryvné emoce mnohých známých intelektuálů kolem voleb prezidenta, revoltující studenti proti krajské radní z KSČM a konečně humbuk kolem Grebeníčkova vystoupení ve sněmovně při projednávání zákona o dnu památky Jana Palacha, to všechno dokazuje jediné. Naše zem se ani skoro za čtvrt století nevymanila z osidel postkomunismu. Havel od samého počátku nelibě nesl, když cizina o naší zemi mluvila jako o postkomunistické a tvrdil, že jsme zemí fungující standardní demokracie. Nebyla to samozřejmě nikdy pravda, to byla jenom pýcha „otce“ na své dítko, nic jiného. Postkomunistickou zemí jsme byli od samého počátku, protože jsme uvízli v pokračujícím, doslova nepřerušeném, třídním boji. Nebyl to ovšem už boj mezi buržoazií, čili zaměstnavatelským měšťanstvem a proletariátem, ale mezi byrokracií komunistické strany, jíž noví mocní říkali „staré struktury“ a nově se tvořící ekonomickou a politickou mocí. Dokonce se u nás nevyprofilovaly v Evropě běžné, politické strany, nadtož standardní politické spektrum od radikální levice po radikální pravici. V každém politickém aktu, kde do hry vstupovala celá veřejnost, tedy ve volbách, se vždycky politický prostor rozdělil na antikomunisty a ostatní. Při čemž antikomunisté byli jak na levici, tedy v ČSSD, tak samozřejmě na pravici. Antikomunismus u nás je ale prapodivný. Jelikož se po listopadu vůbec nevyjasnilo, co to vlastně byl ten komunismus, je antikomunismus takticky zásadním odporem proti všemu, co kritizuje dnešek. Každý kdo něco na současnosti, kromě posledních dvou let kritizuje je označován za člověka, který si přeje návrat starých časů. Z antikomunismu se stala až pandemie psychické choroby, periodicky zachvacující velkou část politicky aktivní části společnosti. Ironicky řečeno, zatím co komunismus je přesvědčení, či pro mnohé víra, antikomunismus, alespoň ten v ČR, je duševní chorobou.

Velice nerad píši o umění a kultuře vůbec, již proto, že mám na ně svérázné a neodargumentované názory, že těm jevům vůbec nerozumím a konečně proto, že ani nevím, co vlastně jsou a jak se odlišují. Přesto se do toho dneska pustím, protože se zase objevil výtvor notorických petentů, kteří se vztekají nad tím, že jim stát bere dotace, prý na živou kulturu. Už to je nesmysl. Je-li kultura živá, tak nepotřebuje resuscitační berličky. To za prvé. Za druhé; ty řvouny jsem neslyšel, když stát bral peníze invalidům, neřku-li penzistům. Za třetí, pracovníci v kultuře jsou buďto „osoby výdělečně činné“, jako třeba Gott, nebo prostě „socky“, na něž je trapný pohled, ať již na obrazovce TV, nebo v reálu. Ti první jsou natolik populární, že se svou činností uživí, ti druzí ať jdou na „pracák“, udělají tím veřejnosti hned dvojí službu. Možná získají opravdu pro veřejnost užitečnou práci, ale určitě nebudou devastovat skutečnou kulturnost našeho národa, vlastně národů žijících v tomto státě. Tak jsem se dostal k té kultuře. Uznávám za kulturu jakýkoliv projev člověka, ať už se týká „umění“, či kupříkladu stylu oblékání, nebo způsobu stolování, nadtož mluvou a chováním třeba na fotbale. Uměním je pro mne každé konání člověka, ať již si píská jako kluk na vrbovou píšťalku, nebo to mydlí na housle jako Šporcl, maluje grafiti, či staví monumenty. Tvůrčím uměním…to je doména talentu a ten nemám, takže o něm bych ani neměl psát. Patřím totiž do té skupiny lidí, kteří tvrdí, že Picasso se fakticky vysmíval obrovské většině lidí, hudba je jim příjemná od klasiky po folklor, ale pouze ta, která přetrvala alespoň století, malířství rozdělují pouze na dvě kategorie, na obrazy které je zaujmou a mazanice. A tak bych ještě chvíli mohl pokračovat. Zakončím to celé ale úplně jinak. Dneska je epocha zásadní změny přístupu ke všemu minulému. Takže si troufám tvrdit, že kapitalismus svou pokleslostí udělal z uměleckých děl kapitál, z „velkého“ umění zábavu pro vyvolené bohatce a masovou pop kulturu ztechnologizoval na konzumerství lidu, jímž ho zluzovatěl, tedy znekulturnil. Amen pravím já.