Čtvrtého dubna letošního roku došlo k zemětřesení v hlubokém, ba až nejhlubším oceánu globální ekonomiky. V 36ti světových médií byl totiž konečně zveřejněn seznam 120 tisíc firem a celebrit ze 170 států a teritorií na obrovské globální „mapě daňových rájů“. Materiál zveřejnilo Mezinárodní konsorcium investigativní žurnalistiky, v němž v poslední době celé měsíce pracovalo 86 novinářů ze 46 zemí. Jmenovaná skupina zpracovala 160krát více materiálu (260 gigabitů), než byl objem diplomatických depeší, jež v roce 2010 zveřejnila Assangeova WikiLeaks. Přeložili do „čitelnosti“, čili dekódovali, srovnali, analyzovali, pospojovali do souvislých celků a nakonec ověřili, kolem 2,5 milionu dokumentů. Nazvali svou práci „Offshore Leaks„. Odborníci na daňové ráje odhadují již delší dobu, že bohatí lidé mohou mít v daňových rájích až 32 tisíc miliard (32 bilionů) dolarů, které nashromáždili za posledních 30 let. Evropská komise vyčíslila v těchto letech objem každoročních daňových úniků do „rájů“ z EU na bilion eur. Částka odpovídá zhruba polovině HDP Itálie. Kyperská ekonomika by se z ní dala zachránit asi tak šedesátkrát. Nechci to příliš emotivně komentovat, leč není možné, abych neřekl to podstatné. Celý svět, má žít dál v bídě a řadoví obyvatelé bohatých zemí mají „žít skromně“ a zvolna se sesouvat do bídy proto, aby si hrstka lidí – v porovnání se světovou populací je to jen hrstka – pro sebe „našetřila“ dalších dvaatřicet bilionů? Necelých dvě stě tisíc nejbohatších vlastní majetek, představující jmění, které odpovídá HDP Spojených států a Japonska dohromady. A to všechno jenom proto, že ty, které jsme si údajně demokraticky zvolili, aby spravovali společnost ve prospěch všech obyvatel, slouží jen a jenom zmíněné hrstce. Takže nejde tak ani o ty biliony, z nichž většina jsou fakticky virtuální peníze, ale o to, že jde o globální útok na demokratický politický řád. Záměrně jsem čekal deset dní, abych zaznamenal nějaké reakce vlád. Sice nejsem vševěd, ale zatím jsem nic nenašel. Asi proto, že mezi jmény, jež jsou ještě pořád zveřejňována, je i mnoho politiků. Hranice třídního boje je tedy jasně dána. Buď zmíněné informační zemětřesení vyvolá tsunami na ostrůvcích „daňových rájů“, nebo se pomalu a jistě nepropadneme do středověku, jak hlásají skeptičtí sociologové, ale přímo do otroctví.