Je pochopitelné, že vedoucí pracovníci nejsou schopni časově zvládnout přečtení všech písemností, které musí podepsat. Leč jsou případy, kdy tak udělat musí. Takovým případem jsou určitě dokumenty historické ceny a jedním z nich je bezesporu žádost o jmenování ministrů své vlády, kterou premiér adresuje prezidentovi. Uvedený dokument nesmí obsahovat ani nepatrné pravopisné chyby. Že jsou v něm chybná jména, ba dokonce i mylné nominace, je naprosto nepřípustné. V zemi slušných vztahů mezi politiky by už minimálně prezidentův kancléř vyzval premiéra k rychlému doručení bezchybného podání. V našem případě si samozřejmě Zeman doslova vychutnal roli pana učitele peskujícího nepozorného žáčka, i když na druhé straně mohl dokonce jmenování vlády Sobotkovi zkomplikovat, za což by si tentokrát mohl premiér sám. Ve své příslovečné ješitnosti dokonce mohl nepečlivost v práci úřadu vlády vnímat jako pohrdání úřadem svým. Sobotkova výmluva, že na přílohách byla jména správně, jenom dokladuje reálný vztah těchto dvou politiků. Vztah synka a blahovolného, leč ironického pantáty. Zeman po volbách se Sobotkou prohrál už příliš hodně střetů a nakonec si premiér skóre tak neprofesionálně zpackal. Stačilo chvilkové podcenění důležitosti jedné písemnosti a Zeman se na veřejnosti mohl prezentovat jako přece jenom vítěz. Osobně mne jenom zajímá, zda Sobotka umí vůbec zvládat nutné byrokratické úkony, spojené se svým vysokým postavením.