Kdybych byl v týmu poradců prezidenta RF, poradil bych mu jinou reakci na sankce EU, než k jaké se prozatím Rusko uchyluje. Místo protisankcí, by měl třeba i prosadit změny zákonů, aby mohlo Rusko zvýhodnit všechny zahraniční a především západní firmy, které podnikají na jeho území a dát všem zahraničním investorům víc jak lákavé investiční pobídky. Vždyť v Rusku podniká na šest tisíc firem jenom z Německa. To je dostatečná síla, aby sankce, vymyšlené přitroublými politiky, především ze zemí, které s Ruskem moc neobchodují, zanikly silou státem podporované ruky „svobodného“ trhu.

Švédský ministr zahraničí nejenže na zasedání NATO napadl Zemana, ale ještě zesměšňoval naši zem, když prezident prohlásil, že na Ukrajině nebojují ruští vojáci, ale že jde o občanskou válku. Divím se Zemanovi, že mu na jeho filipiku nedokázal svým typicky shazovacím způsobem odpovědět, čili lidově řečeno poslat ho do p….. Musí být přece každému jenom trochu přemýšlivému člověku víc jak jasné, že v tomto konkrétním ozbrojeném konfliktu bude bojovat na obou stranách velké množství dobrovolníků. Je přece všeobecně známé, že na celé Ukrajině, nejen na východě, žije obrovské množství blízkých příbuzných rodin, sídlících v Rusku. Bude jich určitě víc, než oněch pět tisíc údajně ruských vojáků, bojujících podle špiónů z NATO, na straně opozice vůči kyjevské samozvanecké moci. Je proto nad Slunce jasnější, že z takových rodin se lehce najdou tisíce mladých Rusů, kteří se sami rozhodnou jít pomáhat svým příbuzným na Ukrajinu. Vláda RF určitě neposílá na Ukrajinu své vojenské útvary, ale nepochybně dobrovolníky vyzbrojuje a pomáhá jim. Kdo tvrdí, že ruská vláda posílá na Ukrajinu jakékoliv své vojenské síly, ten definitivně ztratil rozum, nebo je válkychtivým podněcovačem a tedy ve skutečnosti válečným zločincem, což je podle mne pravděpodobnější. Rusko totiž zatím nemá důvod něco takového udělat. Až ho bude opravdu mít, může být celý svět naprosto jistý, že pak na území Ukrajiny vstoupí stovky tisíc ruských ozbrojenců a za dva dny zaberou nejen východ země, ale celý stát. Předpokládám dokonce, že by je i na západě země už dneska mnoho lidí vítalo jako osvoboditele. Osobně jsem při tom přesvědčen, že celá ta naše slovutná USA-NATO-EU mašinerie, by se v takovém případě nezmohla na nic jiného, než na ryk ustrašených podsvinčat. Řeknu to neomaleně. Kdyby Putin celá svá první dvě prezidentská a jedno premiérské období neztrácel zbytečně čas flirtováním se Západem a raději iniciativu posledních dvou let zahájil už tehdy, tak konflikt na Ukrajině by skončil už loni v zimě, pokud by vůbec vznikl. Jenom doufám, že se nejen on, ale většina ruských elit dokonale poučila, poznala, že Západ je proradnost sama a pochopila, že budoucnost Ruska spočívá v úzkém sepětí s ostatními významnými zeměmi současné semiperiferie a periferie globalizujícího se světa, které by se měly během několika desetiletí stát novým a podotýkám že zaslouženým, jádrem geopolitického dění na planetě.

Organizátoři posledního sletu jestřábů NATO, uskutečněného  5. září ve Walesu, měli konečně, po pauze trvající skoro čtvrt století, důvod k radosti. Po přípravné fázi médiemi zhuštěné atmosféře protiputinovské a protiislámské bojovnosti, mohli svou přestárlou alianci opět prezentovat světu jako vysoce potřebnou instituci. Zaznělo proto na summitu mnoho „horkých projevů“, leč na závěr byla přijata jenom umírněná rozhodnutí. S Ukrajinou bude udržováno přátelství, leč nebude přijata za člena bloku. Z připravovaného protiruského triumfu nakonec nebylo vůbec nic, protože v tentýž den se v Minsku sešli reprezentanti Ukrajinského válčení a za asistence Lukašenka i zástupců EU, dohodli mírový plán. Nejvýznamnější na setkání v Minsku bylo, že se ho nezúčastnily mimoevropské USA, zvyklé do všeho strkat prsty. Úplný debakl protiruské procedury summitu byl završen prohlášením diplomatů EU, že jsou s ukončením palby na Ukrajině jejich země připraveny vzdát se dalších sankcí. A tak jediným výsledkem sešlosti NATO byla dohoda o vytvoření „jednotek rychlého nasazení“ v síle čtyř tisíc mužů, což bylo konkrétním výstupem z celého jednání věrchušky NATO a deklarováno v patřičném Transatlantickém dokumentu. A právě tato zpráva mne zaujala. Občané globální vesnice by neměli být na pochybách o účelu těchto žoldáckých specialistů. Zmíněné jednotky nemohou být využívány v boji proti armádám darebáckých či jiných nepřátelských států, na to jsou velice nepočetné. Nemohou ani účinně bojovat proti jaksi „nepolapitelným“ teroristům. Budou proto nasazovány všude, kde dojde k rebelii občanů proti zájmům toho, kdo jednotky bude platit, tedy proti snahám, potřebám, zájmům a choutkám globálních financiérů. Nemylme se, nově vytvořené útvary NATO budou sloužit jen a jenom k potlačování občanského vzdoru v jednotlivých zemích. Budou totiž nadstátní a proto budou podporovat takovou vládu, která bude vrchnosti NATO sympatická.

Mnohaletá snaha amerických vládců o vybudování protiraketového štítu v Evropě neměla u veřejnosti pořád potřebný spontánní souhlas. Argumenty, že půjde o bezpečnostní opatření proti raketám s jadernými náložemi, které vlastní země Bushem označené za „darebácké státy“, konkrétně Írán a KLDR, byly totálně směšné. Takovým pohádkám nemohl věřit ani žáček základní školy po první hodině zeměpisu světa. Korea by přece do Evropy ani nedostřelila a proti těm několika raketám z Íránu dostatečně stačila i stávající zařízení. Každý, jen trochu přemýšlivý člověk proto věděl, že protiraketový štít v Evropě měl zajišťovat šanci Západu na první jaderný úder proti Rusku bez možnosti protiúderu z jeho strany. Letošní události na Ukrajině konečně dovolují Západu přiznat barvu. Vedoucí představitelé NATO, ale i někteří bojechtiví reprezentanti EU se už nebojí „svým národům“ oznámit, že jmenované vojenské objekty budou sloužit jen a jenom na eliminaci Ruských jaderných sil. Samozřejmě že ani „váleční odborníci“ z USA už nemusí před některými zarputilejšími odpůrci protiraketového štítu mezi politiky EU kličkovat. Podle všech je situace nad Slunce jasnější. Rusko je nepřítelem číslo jedna, ne-li docela jediným. Vždyť už i ten Írán je spojencem USA kupříkladu v boji s islámským chalífátem.

Je to již skoro půl století, co se tento bonmot z produkce hippies stal mediálním, bohužel ale opravdu pouze mediálním, hitem. Vzpomněl jsem si na něj nedávno, když jsem četl v jednom rozhovoru s Oskarem Krejčím jeho větu, cituji: „Válka je atavismus“, konec citace. Když po pádu Sovětského svazu se sociolog Fukoyama utrhl ze řetězu a napsal svůj, dnes už dávno zesměšněný, esej o konci historie, prezentoval jsem úplně jiný názor. Naopak. Podle mne teprve tehdy se otevřela možnost na začátek uskutečňování opravdové historie lidství. Vždyť až do té doby letopisci píšící o minulosti lidstva nepopisovali nic jiného, než válčení a životopisy válkychtivců. Mylně jsem tehdy usuzoval, že skončila epocha antikomunismu a tím vznikl prostor na opravdové dějiny lidského společenství. Viděl jsem šanci na konec válek a počátek programovaného sebeřízení lidské pospolitosti, bez hospodářské živelnosti a bez emočního rozhodování mnohdy patologických vedoucích politiků. Děsivě jsem se mýlil, hůř než zmíněný japonský Američan. Dočasné, s vysokou pravděpodobností opět pouze krátkodobé, vítězství tak zvaných demokratických států naplnilo pouze obludně tezi jednoho z jejich klasiků, který řekl, že demokracie spolu neválčí. Měl pravdu, ale zapomněl dodat, že z podstaty své existence musí nutně válčit s někým jiným. Ne snad pro svou obranu, ale především pro svou zastaralou, leč dosud nepřekonanou, touhu po nadvládě. Dokud tento fenomén nezmizí z „portfolia“, existence každého politického systému, není naděje nejen na konec válčení, ale ani na začátek skutečných dějin člověčenstva. Válka je zvířecí pozůstatek ve společenství tvorů homo sapiens sapiens. Skutečně atavismus. Kdo ho provozuje, či k němu nabádá, nepatří do moderního lidstva jediné možné budoucnosti. Obama kupříkladu by si měl v prvé řadě uvědomit, že ne islámský stát, ale on sám se svou globální válečnickou tyranií už nepatří do tohoto století. Merkelová by zase třeba měla přestat myslet ve starých dimenzích německého militarismu. Pokud chce lidstvo přežít, musí ti nejsilnější opustit zrůdnou praxi, podle níž je válka jenom pokračováním politiky jinými prostředky. Válka není pokračováním ničeho. Válka je naopak pouze koncem všeho, tedy i existence lidí na Zeměkouli.

28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Tím začala válka, která dostala pojmenování „První Světová“, v Britských zemích, které vždycky musí mít všechno po svém, pak „Velká“. Mezi důsledky této války, o níž nikdo nepředpokládal, že potrvá čtyři roky, patří vznik Československa, které sahalo od Aše až za Rachov. Za dobu existence našeho státu se našlo až příliš hodně českých intelektuálů, kteří vznik ČS označovali za chybu tehdejší české politické elity. Zdůvodňovali to především tím, že Rakousko-Uherská říše byla přece jenom regionální mocností. A pak rovněž tím, že Československo dostalo do vínku mnohonárodnostní problémy, které trápily i císařsko-království. Nechci polemizovat k tomuto tématu, ale chci říci, že vím o jiné velké chybě, kterou zavinil výsledek první světové války. Podle mne nemělo být obnoveno Polsko. Mělo zůstat dále rozdělené mezi své sousedy, jak tomu bylo před zmíněnou válkou. Polsko je totiž tím opravdovým vředem na mapě Střední Evropy, ať si říká kdo chce, co chce. Tento národ neměl nikdy velké šlechtice jako vyspělé státníky. O to víc měl příslušníků malé, mnohdy velmi chudé šlechty. Ta se fakticky živila žoldnéřstvím. Podle toho i Polsko vypadalo. Jednou veliké až po Moskvu, jindy nicotné pod nadvládou Litvy a nakonec úplně roztrhané mezi skutečné mocnosti Evropy. Polský lid proto neuznával politické autority, o to víc věřil v nadzemského, konkrétně katolického Boha. Při každém sporu ihned bojoval, revoltoval, jako Francouzi. Jenže s daleko menším rozmyslem. Kombinace militantnosti a katolického dogmatismus vygenerovala v zemi zvláštní druh patriotismu spojeného s fanatismem, který i Walesa kdysi označil za „šavličkářství“. Jeho základním rysem je neuvážlivost, což se prokazatelně ukazuje nyní, kdy se Polsko cítí být regionální mocností a jeho elita by si snad dokonce v současné situaci chtěla vybojovat na Rusku zpátky území, které jí vzal Sovětský svaz po druhé světové válce. Ne dnešní Německo, či snad Rusko, ale Polsko je největším rizikovým faktorem pro bezpečnost Střední Evropy, tvrdím já.

Elita USA nezačne válčit s Ruskem, ba ani nemůže, rozpoutala by tak jaderný konflikt. A tak dělá všechno možné, aby Rusko zatáhla do regionálního konfliktu. Vytváří antiruské nálady u všech jeho sousedů, vymýšlí provokace a využívá každé situace v zemích sousedů Ruska, aby jeho obyvatele štvala proti nesporně druhé největší jaderné mocnosti světa. V tomto duchu se chovaly nejen politické elity USA, ale především její zpravodajské služby, po celou dobu problémů na Ukrajině. Od chvíle rozpadu SSSR bylo přece nad Slunce jasné, že si Rusko bude určitě muset zajistit bezpečnou existenci své černomořské námořní flotily, řečeno bez obalu, že bude muset hledat způsob, aby nebyla její akceschopnost závislá na vůli jiného, potažmo státu s některými elitami silně protiruského myšlení. Každý přemýšlející politik v tomto problému mohl předpokládat budoucí konflikt. Jak je vidět, Rusové na něj byli, oproti ostatním, dobře připraveni. Ukrajinské problémy se sice rozhořely do daleko větší míry, než si Rusové přáli, ale spor mezi oběma břehy Dněpru může být, dříve, či později, stejně vyřešen jen a jenom ve prospěch Rusů. V současnosti mají Rusové zásadní zájem, skončit zabíjení rusky mluvících a především prorusky cítících obyvatel Ukrajiny. Hledají každou možnost ke skončení pro ně už neúnosného konfliktu. Pro tuto úlohu si dlouhodobě připravovali Lukašenka jako zprostředkovatele. Proč píši „připravovili“? Je to přece jenom hlava státu, jenž je součástí Ruskem organizovaného mezinárodního komplexu. Takže Lukašenko musel napřed před světem prezentovat svou nezávislost v konfliktu Ukrajiny a Ruska, což provedl kritikou Ruska, doslovně Putina, za jeho snahu prosazovat federalizaci Ukrajiny. Lukašenko v tomto týdnu tedy konečně pozval Putina i Porošenka k osobnímu setkání. Jakékoliv snahy o tlumení konfliktu samozřejmě nevyhovují USA a tak do válčení s Ruskem ženou svou servisní organizaci na asijskoevropském nadkontinentu, čti Evropskou Unii, jíž promptně dodají ihned nový špionážní materiál jako argument. Rusko podle něj vyslalo na území Ukrajiny své vojáky. No. Nikdo rozumný od počátku ukrajinských problémů nepochyboval, že na území Ukrajiny se bude pohybovat hodně Rusů, jako zpravodajci, civilní armádní poradci a bezesporu i vojenští dobrovolníci. Dosud nikdy nikomu nevadilo, když v místě bojů se vyskytovali dobrovolní sympatizanti, bojující na té, či oné straně. Nepochybuji, že na straně Ukrajinské armády je takových osob nepočítaně. Leč „zlosyn“ Putin si nic takového přece nesmí, podle protiruských propagandistů, dovolovat. Jak to všechno souvisí se Zaorálkem a Gorbačovem. Jednoduše. Roli Lukašenka si už dávno měl zajistit Zaorálek. To by ovšem musel být státníkem a ne politickým hlupákem. Měl si na straně protiruských státníků najít partnera, s jehož pomocí už dávno měl zprostředkovat dialog obou stran konfliktu. Místo toho se i dneska, kdy se už mohl alespoň trochu zaučit ve své nové funkci, stává otrokem zájmů USA, tedy zrádcem dominantních existenčních zájmů vlastní země. Vystupuje neustále s jednostranně deklarovaným přesvědčením o svém protiruském smýšlení. Chce být raději zrádcem národních zájmů, než politickým hlupákem, kterým skutečně je. Stejně jako kdysi Gorbačov. Ten dokonce sám sebe označuje za zrádce komunistického přesvědčení, než aby byl historií prohlašován za politického pitomce. To je pozice všech lidí, jejichž ambice až chorobně převyšují jejich schopnosti.

Jeden z našich největších odborníků na současnou mezinárodní politiku nedávno prohlásil, že zahraniční politice USA nerozumí, protože je nepředvídatelná. V zásadě má pravdu, ale já jsem přesvědčen, že existuje přece jenom několik základních konstant, od nichž se politika USA, po druhé světové válce, neodchyluje. První z nich je antikomunismus, antisocialismus a obecně absolutní netolerance vůči všemu kolektivistickému, společnostnímu. Druhou jistou konstantou je bezvýhradná podpora Izraelskému státu. Třetím prvkem pak je víra v oprávněnost globální nadvlády ve formě jakési celosvětové policie. Zdůvodňování této snahy je různé, podle toho, která mocenská skupina v USA zrovna má převahu, ale víra v nadřazenost USA nad vším světem je nejen konstantou myšlení elit, ale nezvratným přesvědčením velké většiny těch pravých Amíků. Současný prezident chtěl i v tomto nastolit změnu, alespoň podle svých řečí před prvními volbami. Byl rozhodnut stáhnout americká vojska z Afghánistánu, skutečně ukončit válku v Iráku, zrušit věznění válečných zajatců bez soudních rozhodnutí, zakázat mučení vězněných údajných teroristů, zastavit omezování svobod občanů vlastní země pod rouškou války s terorismem, hledat sblížení s Evropou, Ruskem, Čínou i s Araby. Nic z toho se mu nepodařilo. Naopak. Chová se tak, že by výbor pro udělování Nobelových cen míru mu ji měl odebrat. Nejenže nezastavil válčení, ale rozšířil ho na více zemí světa, než v kolika válčil jeho předchůdce. Osobně podepisuje rozkazy k zabíjení pomocí bezpilotních letadel, jejichž oběťmi se mnohdy stanou osobní nepřátelé koupených agentů v islámských zemích, kteří drony na cíl navádějí. Ve vztahu k Rusku dospěl na hranici, za níž už je pouze přímý válečný konflikt. Díky neustálým útokům proti teroristům bylo zabito nepřehledné množství nevinných, včetně žen, starců a dětí. Obama se tak prokazatelně zasloužil o vznik Islámského státu, ve formě chalífátu, o němž velkohubě tvrdí, že nepatří do tohoto století. Díky němu vyzbrojuje Kurdy, čímž zvyšuje napětí v oblasti, protože silní Kurdové budou usilovat o vznik svého samostatného státu, na úkor Iráku a možná i Turecka. Jelikož si neví rady s neustálými atentáty v Iráku, doslova žebroní o pomoc svého dosavadního největšího nepřítele v oblasti, Íránu. Ten samozřejmě za takovou službu chce od USA ústupky pro rozšiřování svého jaderného programu. Nositel ceny míru definitivně převedl USA na trajektorii globálního četníka, takže se fakticky sám stal nejvyšším policejním prezidentem Zeměkoule. Jako nástroje používá sankcí všeho druhu, ale stále víc a více „humanitárního bombardování“, čti sypání dožívajícího zbrojního materiálu na hlavy nevinných. Již dneska je jednoznačné, že je nejslabším poválečným prezidentem USA a možná že v historii vůbec. Naplnilo se mé předvídání, že to bude nejlépe placený manekýn světa a že bude, díky svému původu, sloužit nadřazenosti bílého muže daleko lépe, než kdokoliv jiný.

Za svůj život jsem si stačil všimnout, že k válčení nabádají lidi ti politici, kteří válku na vlastní kůži vůbec nezažili, ba dokonce neprošli ani mírovou vojenskou službou. Zeman patří právě k takovým válkychtivcům. Na počátku tohoto týdne promluvil k velvyslancům a blýskl se dalšími militantními apely. Řekl mimo jiné, že je třeba bojovat, cituji: …„aktivními, selektivními operacemi proti teroristickým základnám, ať už jsou na jakémkoli území”, konec citace. Jako laik obdivuje drony a tak hned navrhoval, že pro útoky by měla být využita, opět cituji: „nová vojenská technologie, jako jsou například drony”, konec citace. Nezapomněl své povrchní pohledy odůvodnit tvrzením, že doba, cituji: „kdy jsme doufali, že v zemích s odlišnou kulturou zavedeme demokratický, pluralistický systém, je nenávratně pryč“. A pak dalším až směšným, který si uvádím v celém jeho primitivním populismu. Velvyslancům povyprávěl pohádku o tom, že může někdo vnímat prohlášení radikálů z Islámského státu, že svůj chalífát vyhlášený na území Sýrie a Iráku brzy rozšíří až do Evropy, za bláznivé. Stejně však lidé vnímali svého času Mein Kampf od Adolfa Hitlera. Svou izraelitskou nenávist k Arabům potvrdil Zeman slovy: „…protivník je silný a odhodlaný“. Pokud je tedy přesvědčen, že protivník je silný a odhodlaný, pak jeho návrhy k válčení s ním jsou zrůdné, protože by přineslo obrovské oběti nevinných. Nějak mu ušlo, že vymýtit terorismus jakýmsi „státním“ terorem některých zemí Západu, je doslova šíleným nápadem bezpečně vedoucím k všelidské katastrofě. Podle věci znalých zpravodajců, samozřejmě že ne z naší BIS, je totiž mimo jiné i vysoká pravděpodobnost, že některé teroristické skupiny už mají jadernou zbraň. Zemanův neustále omílaný „malamot“, který on vydává za bonmot, že s teroristy se nevyjednává, je vyloženě scestný. Rozumný politik, ba každý policista vždycky vyjednává, dokonce musí vyjednávat s každými únosci, s každým držitelem rukojmích, s každým, kdo chce způsobit větší škodu, než jakou zatím způsobil. A ne že ne. Panstvo si prostě musí zvykat na to, že není všemocné a že teror je v naprosté většině případů důkazem vnitřního přesvědčení násilníka o své bezvýchodnosti. Přesvědčit pak teroristu, že jeho pocit bezvýchodnosti je omylem, že existuje východisko z jeho situace, ba mu nabídnout i alternativní možnosti, to je smyslem vyjednávání. Jít na teror ještě větším teorém jenom utvrdí násilníka v jeho přesvědčení o svém bezvýchodném postavení a eskaluje celý proces. Existují určitě zvrácení jedinci, kteří se terorem snaží „vydělávat“, ale to v žádném případě nejsou ani islamisté, ani jiní političtí teroristé, které pocit bezvýchodnosti žene až k sebeobětování. Jako správný lokaj současných globálních světovládců se Zeman snaží sobě oddaný „lid“ přesvědčit, že nás historie, či prozřetelnost, nebo dokonce bůh, pověřil šíření, demokracie a pluralitního politického systému. Ve své primitivitě ani nechápe, že opravdová pluralita je kupříkladu i schopnost respektovat v globálním světě systémy nedemokratické, nakonec i tan chalífát. Pokud do nich totiž nebudeme zasahovat, tak ony ani nebudou nelidské, jak chceme namluvit dneska svým občanům výzvami k novodobým křižáckým tažením. Jedno se mi však na Zemanových blábolech líbí. Sám totiž již delší čas uvažuji nad tím, jak přesvědčit teroristy, aby se zmocnili technologií dronů, s jejichž pomocí by mohli přestat se zabíjením náhodných nevinných, ale mohli by zabíjet konkrétní, tedy hlavně vůdčí politiky systémů šířících po celém Glóbu svou představu o jediném správném světě. Jestliže se vyskytli veřejní činitelé nabádající kupříkladu k zabití Putina, já se nestydím za to, že nabádám k zabití každého konkrétního státníka, který žene lidi do válek, štve je proti jiným systémům a zemím. Většina z nich je totiž sebejistá, že nikdy nebudou vydáni mezinárodním soudům. A to je také jeden příklad pocitu bezvýchodnosti, spočívající v tom, že lidé nemají šanci ztrestat své vůdce, kteří je doženou ke krveprolévání.

Západ, dokonce včetně papeže Františka, podporuje Irácké Kurdy v boji proti islamistům, kteří založili islámský chalífát na části území Iráku a Sýrie. I česká vláda rozhodla darovat Kurdům munici do lehkých zbraní. Západ se chová jako obvykle, čili vměšuje se. Jen nějak zapomíná, že Kurdové žijí také v Turecku. Docela mne bude zajímat, co budou dělat politici bílé globální hegemonie, až jimi vyzbrojení Kurdové začnou boj za samostatný Kurdistán. Vždyť Kurdové jsou nejpočetnější národností světa, která nemá zatím svůj stát.