USA mají tak velký dluh, že ho už nikdy nejsou schopné splatit. Jelikož je ale dolar pořád celosvětovou měnou, dovolují si USA tisknout další a další dolary, protože ví, že tím jejich obrovský dluh v konečném účtování zaplatí celý svět. Rusko má největší území a jedny z největších zásob skoro všech surovin, s ohledem na počet obyvatel dokonce vůbec největší. ČLR je nejlidnatější zemí světa a její ekonomika vykazuje již skoro dvě desetiletí největší růst. Nerostné bohatství absolutně nestačí na pokračování takového rozvoje. Evropská unie má nepatrné energetické a surovinové zdroje, vysokou zadluženost a stále se zmenšující pocit spojenectví nejen mezi svými členy, tedy státy, ale i jejich občany. Indie má tak katastrofální rozdíly v distribuci majetku a bohatství, že prakticky žije ve středověku a její mladá elita proto odchází do světa. Jižní Amerika se pořád nedovede spojit alespoň v jeden ekonomický, nadtož politický celek. Arabové si díky svému ropnému bohatství hrají každý na svém písečku. V tomto světě již od roku 1994 se USA řídí Wolfowitzovou doktrínou, která ve zkratce je vyjádřena slovy, cituji: „Naším prvním cílem je zabránit tomu, aby se před našimi zraky znovu vynořil soupeř, ať už na území dřívějšího Sovětského svazu, či kdekoli jinde, který by představoval hrozbu, podobnou té, jakou představoval Sovětský svaz. Toto je dominantní ohled, podtrhující naši novou obrannou strategii, která od nás vyžaduje nasadit všechny síly k tomu, abychom zabránili kterékoli nepřátelské mocnosti ovládnout oblast, jejíž zdroje by ji pod konsolidovaným řízením umožnily vytvořit sílu globální“. Konec citace. Už celých dvacet let se USA drží této praxe. Základním nástrojem je produkce chaosu všude tam, kde vyrůstá potenciální globální hráč.

Evropská Unie vznikla na základě ideje, vzešlé z protrpění děsivé, válečné zkušenosti. Především pováleční představitelé Německa a Francie se rozpomenuli na politickou konstrukci, kterou si Evropané vypracovali už po dlouhodobém řádění náboženských válek v minulosti svého kontinentu. Založili si podobně jako kdysi jejich předchůdci organizaci, která by byla opět předpokladem míru v Západní části Evropy. Pod hrozbou dokonce jaderné konfrontace SSSR a USA se zmíněná část Evropy za třetinu století dokázala dopracovat nejen k pravidlům udržování míru na své části kontinentu, ale i mezinárodního právu a právního, ba dokonce sociálního státu, kooperaci namísto konfrontace, vyvážené diplomacii namísto hrozeb, k řešení konfliktů jednáním, namísto vojenskou silou. Což všechno je dodnes považováno za zakladatelské ideje EU a její nejvyšší hodnoty. Ovšem od bombardování Srbska už bohužel pouze proklamované, v očích většiny světa stále méně důvěryhodné. Evropští politici se totiž nechali zatáhnout do vlivu USA. Po pádu SSSR přijali iluzi, že ho zničily jen a jenom USA, čehož určité kruhy Spojených států zneužily k morálnímu vydírání Evropy, která by prý jim měla být za to vděčná. Zatímco si Evropa budovala fundamenty míru, v USA se naopak vytvořil agresivní propletenec s Izraelem, založený doslova na otrocké podpoře nenávistně protiarabské politiky Izraele. Tím si Američané znepřátelili celý muslimský, ale především arabský svět, s výjimkou nepočetně, leč vlivné, vrstvy jejich feudálů. Po pádu SSSR se antikomunistická propaganda USA, pod vlivem zbrojařských koncernů, přetransformovala ve výrobu nového nepřítele. A tak za čtvrt století tu máme nejen propletenec USA a Izraele, ale především jeho spojení s EU, který je doslova zastřešen NATO, plně ovládaným zájmy zbrojařů celého Západu. Vytvořilo se tak vojensky nejsilnější agresivní souručenství v dějinách lidstva, vydávající se bohužel za vzor, který musí být kopírován ostáními, pokud se nechtějí stát jeho nepřáteli. Dneska je kvarteto USA – Izrael – EU – NATO aspirantem na celosvětového totalitaristického hegemona od politiky, kultury až dokonce po náboženství. Pro svět pak je jednoznačně agresivním Západem. Novým tažením v tradicích středověkých křižáků. Aby svou roli ospravedlnil, musel si Západ vytvořit konstituční doktrínu, nebo alespoň soubor tezí, zdůvodňujících svou existenci. Jeho propaganda vytvořila jedinečného nepřítele, bohužel nikterak nového. Islám. A tak je to Západ, který dělá vše proto, aby z muslimů, mohamedánů, islámistů a já nevím, jak je všechny označuje, nesmiřitelné nepřátele své „civilizace“. Už jen toto označení je lživé. Je lží pýchy a nenávisti. Na světě je totiž jen jedna a to všelidská civilizace, humanitní. Má sice více tváří, čti kultur, ale je to pořád jen a jenom lidská civilizace. Pokud se Západ považuje za diktátora v takové mnohakulturní struktuře, pak nejenže nastoluje globální tyranii, ale je nesporně negativním prvkem lidské civilizace, jejím rizikovým faktorem a tedy možným vrahem celé existence lidstva. Nejde tedy o jím proklamovanou válku civilizací, ale o válku o přežití lidské civilizace, navzdory Západní „kultuře“.

Zaujala mne zpráva o posledních volbách do senátu, ve které se konstatovalo, že zářijových doplňovacích voleb do Senátu Parlamentu České republiky na Praze 10 se v prvním kole účastnilo 15,8 procenta voličů. Ve druhém kole těchto voleb pak účast klesla dokonce na pouhých 8,75 procenta. Konkrétně to znamenalo, že vítězce „voleb“, Ivaně Cabrnochové z volebního spojenectví Strany zelených a ČSSD ke zvolení do Senátu stačilo pouhých 3664 hlasů, tedy ani ne pět procent voličů. Její protikandidátce Janě Duškové z hnutí ANO pak dalo hlas 3532 voličů. Celkem 76 431 voličů k volebním urnám vůbec nepřišlo. Při volbách do senátu je tradičně voličská účast nejmenší. V prvním kole tak třetinová, jíž se účastní obvykle podporovatelé všech kandidujících a ve druhém, pak už přijdou jen příznivci jednoho ze dvou kandidátů. Jelikož jsem odpůrcem senátu, navrhoval jsem již dávno přijmout zákon, který by limitoval zvolení senátora účastí voličů. Pokud by v druhém kole voleb nepřišlo k volbám víc jak 50% občanů, nebyl by do senátu nikdo zvolen a tak by tento zbytečný sbor časem zanikl přirozenou cestou. Jenže v posledních obdobích i při ostatních volbách se účast voličů katastrofálně snižuje. V těchto případech ale nelze užít metodu přirozeného zániku voleného orgánu. Naskýtá se při tom otázka, kdy jsou volby ještě demokratické a kdy už jsou něčím naprosto jiným. V demokraciích se volí zastupitelé občanů, ovšem je otázkou, koho vlastně zastupují funkcionáři, které přišlo zvolit méně jak deset procent občanů. Radikální odpůrci zastupitelské demokracie se nechávají slyšet, že už jde o demokratku a ne demokracii. V každém případě jde, podle mého soudu, o takovou pasivitu občanů, která by měla politiky varovat. Něco prostě není v pořádku. Já tvrdím, že zastupitelská demokracie se už přežila. Nastal čas k uzákonění nového politického systému. V každém případě by o něm měla neprodleně začít všeobecná diskuse všech občanů. Jinak se jednou stane, že k volbám přijdou pouze kandidáti a jejich nejbližší rodinní příslušníci. A to by skutečně už připomínalo třeba feudální dynamismus.

V posledních dvou týdnech mám už poněkud více času a tak jsem se rozhodl napsat si několik komentářů k současné světové situaci. Dobře, že jsem to neudělal. Včera jsem totiž na netu našel text poradce minstra financí Reaganovy vlády, který již několik let kritizuje současnou politiku USA. Paul Creig Roberts je dneska ve vědeckém týmu Hooverova institutu Stanfordovy univerzity pro politickou ekonomii. Nedávno napsal text, který v češtině vyšel na webu http://www.stripkyzesveta.cz/cz/media/881/paul-craig-roberts-proc-a-jak-skoncovat-s-hegemonii-nejhorsiho-teroristy , z něhož byl převzat i dalšími českými elektronickými médii. Když jsem ho přečetl, musel jsem uznat, že jde o nejlepší hodnocení současné světové situace. Autor v něm vychází z Obamova posledního projevu v OSN, natolik plného amerického sebevědomí, že začínám věřit v konspirační hypotézy o Novém světovém řádu, zkonstruovaným údajně před veřejností utajovaný tým Obamových poradců, které zdědil po Bushovi jr. Po přečtení textu mi v mysli vytanula zatím jedna poznámka. U nás i ve světě je pořád hodně myslitelů, kteří jsou velmi dobrými znalci díla Karla Marxe. Někteří z nich se dokonce veřejně prezentují texty, komentujícími rovněž současnou situaci ve světě. Na nich mne velice zaráží jejich postoj k občanské válce na Ukrajině a především k rozvíjejícímu se konfliktu mezi Ruskem a USA. Považují totiž jmenovaný konflikt za bitku dvou imperialistických států, ke kterému by měli být marxisté indiferentní. Dokonce někteří z nich odmítají vidět v nové moci na Ukrajině nacistické prvky. V mých očích jde o zastaralý marxistický dogmatismus a zredukovaně ortodoxní vidění. Kdyby žil sám Marx, jistě by se od něho velmi hlasitě distancoval. Už jenom proto, že není impérium jako impérium. Je podle mne zásadní rozdíl mezi imperialistickou zemí, která považuje za svůj národní zájem teritorium celé Zeměkoule a imperialistickým státem, který v ochraně své bezpečnosti zasahuje pouze v zemích svého bezprostředního okolí a to ještě jen v nejnutnějším případě. O současné vládní moci na Ukrajině prozatím jen jediná poznámka. Je omylem tvrdit, že se v ní objevují prvky fašismu. Jde o něco mnohem horšího, jde o radikální až genocidní nacismus a to je sakra rozdíl. Kdo to nechápe, ohrožuje sám sebe. Pokud v blížících se volbách tyto síly vyhrají, bude se muset Evropa připravovat na válku. Buďto proti Ukrajině, nebo proti Rusku. V každém případě si skuteční vládci USA budou radostí mnout ruce.

Na začátek již dva roky trvajících dějů, které teprve nyní západní média činí konfliktním problémem, píši jenom tři myšlenky. První. Rozdmýchávání nepokojů v Hong-Kongu (dále jen HK) je v mých očích nepopiratelným důkazem, že Američtí vůdcové si jsou jisti, že by ve slušně vedené soutěži globalizujícího se světa nezůstaly USA jedinou supervelmocí. Druhá. Bohužel ale neumí být příliš kreativní, když používají stále stejnou metodu, k destabilizaci jiných, čili ke své světovládě. Vyvolávání chaosu ovšem svět už prohlédl a příliš ji nebaští, čti, vůbec nevěří, že jde o demokratické vzepětí obyvatel. A konečně třetí. Tentokrát to konstruktéři revolt opravdu, ale opravdu přepískli. ČLR je totiž dneska natolik silná, že už nepotřebuje udržet pro HK statut výjimečnosti. Naopak, pro její vládce by bylo příhodnější, kdyby aktivity HK převzalo některé centrum na pobřeží Tichého oceánu. V Indickém není Čína bezprostředně ohrožována. Takže z toho rezultuje, že do HK může poslat armádu, která zatočí s protestujícími jako kdysi v Pekingu. Svět sice bude hulákat, sankcionovat, ale to by bylo tak asi všechno. ČLR navíc může počítat s tím, že Rusko by zásah prohlásilo za vnitřní problém Číny, nebo by ho dokonce podpořilo kupříkladu podle teze o integritě státu.

Putin sice vyhrál s USA první souboj o Sýrii, ale dnešní světovládci, architekti Nového Světového Řádu, se přece jenom tak lehce nevzdávají. Vždyť na své pikle mají k dispozici prakticky neomezené bohatství. Když se ve virtuálním veřejném prostoru, televizi, celého světa objevily scény údajně islamisty prováděných, drastických poprav rukojmích, vadily mi na nich od počátku některé skutečnosti. Že šlo jen a jenom o zajatce americké a britské, že byly provedeny neobvykle teatrálně a především že byly až nápadně časově shodné s kampaní o jakémsi islámském státu, později chalífátu, ISIS či ISIL. Nyní se na netu objevují zprávy, že rodiny zajatých osob nejenže žádaly vlády USA a Británie o zásah, ale bylo jim vyhrožováno, že pokud by kupříkladu zaplatily výkupné, či se jinak snažily své syny osvobodit, budou obžalovány podle současných zákonů o boji s terorismem. Takovéto zákony, zásadně omezující občanská práva mají právě jen a jenom USA a Velká Británie. Chování jmenovaných vlád dokazuje, že neměly zájem o své občany, ale ti jim naopak měli posloužit k šíření nenávisti proti islámu. Teatrálnost poprav byla natolik úspěšná, že se nenašel jediný politik, ba ani jiný veřejně známý člověk, který by neprojevil své silné rozhořčení. V takové atmosféře nějaké pochybování by bylo dozajista vnímáno jako kacířství nejvyššího stupně. Nikdo si ani nepoložil otázku, komu a nebo čemu vlastně poslouží takové celosvětové divadlo. Další zajímavostí na netu je informace, že údajným vůdcem ISIL, oné nové, doslova integrované, islamistické, teroristické organizace, je jakýsi Shimon Elliot. Jde prý o Izraelce, který byl naverbován a vycvičen izraelskou tajnou službou Mossad pro psychologickou válku. Již dříve spolupracoval s americkou a britskou tajnou službou na vytvoření organizace schopné přitáhnout „roztroušené“ teroristické extremisty z celého světa. A nyní již budu raději citovat z webu http://www.svetkolemnas.info/novinky/zahranicni/1724-snowden-opet-sokuje-islamsky-stat-zalozila-cia-aby-usa-mohly-rozpoutat-valku , cituji: „Vlastně to není tak špatný plán. Poté, co agent CIA Usáma bin-Ládin vykonal svou práci a byl odstraněn, je třeba dostat pod kontrolu skutečné islamistické bojovníky, které mystifikace s 11. zářím zplodila. Použít je proti Asadovi – a pak – soustředěné na jediném místě – je zlikvidovat. Uchopit tak konečně pevně pod kontrolu celý Střední východ a před „konečným řešením“ – válkou proti Íránu – vytlačit z oblasti ruský vliv, který nedávno na poslední chvíli zabránil americké invazi do Sýrie“. Konec citace. To je v mých očích skutečně jediný důvod třetí irácké války, kterou v minulém týdnu vlastním osobním rozhodnutím rozpoutal nositel Nobelovy ceny míru, jinak ovšem v reálné politice otrok světového globálního kapitálu, Obama.

Před krátkým časem inscenovali Evropští potentáti v Evropském parlamentu neobvyklý spektákl. S nebývalou okázalostí až pýchou, schvalovali Asociační dohodu s Ukrajinou, což televizí přenášeli do celého světa. „Dívadlo“ pro prostý lid bylo prováděno paralelně na dvou pódiích. Televizním mostem totiž byly propojeny parlamenty Ukrajiny a Evropy, takže poslanci i „lid“ viděli průběh schvalování v obou institucích. Po definitivním ano, o němž nikdo předem nepochyboval (jinak by tu trachtaci ani nevysílal), všichni zákonodárci vstali, aby propukli ve skandovaný aplaus. Herci tady sami sobě tleskali, do nepříčetnosti nadšení svým činem, který vydávají nejen za úspěch, ale za hrdinské vítězství. Maně jsem si při tom vzpomněl, jak v padesátých letech minulého století, náměstí Československých měst nesčetněkrát křičelo: „Stalin, Gottwald, mír!“ Je samozřejmé, že tento propagandistický akt nemohl mít na programu rozpravu v takovém rozsahu, jaká je zvyklostí ve slušných, nejen demokratických parlamentech. Představení by se totiž nevešlo do celého vítězně demonstračního rámce celé inscenace. To však bylo tou nejmenší vadou na kráse. Mnohem horší bylo a je, že nikdo při tom neřekl, že Putin si prosadil odklad působnosti dohody na 1.1.2016. Což je termín, na který chtěl odložit platnost svého podpisu pod Asociační dohodu poslední legální prezident Ukrajiny Janukovyč, za což byl „ulicí“, oním všemi demokraty proklínaným davem, Dukovým póvlem, nejen sesazen, ale vyhnán ze země. Od té doby v ní až dosud vládne samozvaná junta, s nacistickými prvky chování vůči svému obyvatelstvu a dokonce i vůči sousední zemi. Ten proklínaný satan Putin se Evropě a tedy i nám zase potutelně směje.

Když byl Obama zvolen prezidentem USA, napsal jsem nejen to, že bude nejdražším manekýnem světa, ale také, že bude sloužit opravdovým jeho vládcům otročtěji, než „bílí“ prezidenti, z nichž mnozí tak činili z hloubi vlastního, hlubokého přesvědčení. Nedávno měl Obama dva projevy, které mne ale přesto překvapily. Označil v nich Rusko za druhé největší současné nebezpečí světa, hned po ebole a daleko před islámským chalífátem. Sice to prohlásil až v době, kdy už nařídil, samozřejmě bez OSN, ale i bez amerického kongresu, bombardování IS, ISIS, či ISIL, nebo jak se ten podivný mohamedánský úkaz jmenuje. Tento černý „Mojžíš“, bez důvěryhodného křestního listu, svým posledním vystoupením tak podle mne definitivně zničil iluze, které do něj vkládali naivní voliči. Nejenže nepřinesl změnu, kterou hlásal například ve své předvolební knize The Change You Can Believe In, ale stal se v dějinách USA definitivně nejotročtějším sluhou skutečné světové říše zla, jíž jsou ziskuchtivci Wall streetu. Tím jenom potvrdil, že je ještě větším blbcem, než jsem si vždycky myslel.

Vždycky jsem tvrdil, že v éře globalizace je Rusko jedinou zemí, která má co ztratit. Má obrovské území, bohaté nejen na energetické suroviny, ale od diamantů a zlata po skoro všechny rudy kovů a nekovů a dokonce i nejkvalitnější pitnou vodu, která je už nyní globálním nedostatkovým zbožím. Rusko je nezpochybnitelně nejsilnější vojenskou pevninskou mocností. Nejen dneska, ale fakticky od svého vzniku. Za celou svou historii ho prakticky pozemní armádou nikdo neporazil. Při tom ale ono samo pomalu, leč jistě stále expandovalo, podotýkám, že velice chytře, tedy pouze do svého okolí, a to ještě směrem, kde byl ve skutečnosti neobydlený prostor, čili žádný odpor místních obyvatel. Podle této praxe kdysi prozíravě prodalo Aljašku Americe, protože by ji jen těžko ubránilo. Dneska ovládá Rusko, vzhledem k počtu svých obyvatel, daleko největší území oproti všem mocnostem globálním, či regionálním. Je proto nepopiratelně objektem jejich závisti, daleko větší, než v minulosti, kdy se zdroje planety ještě zdály být nevyčerpatelnými. Rusko a to nejen jeho elity, ale i většina obyvatel, jsou si toho dobře vědomé. Rusko prakticky ve svých dějinách nikoho nenapadlo, ale naopak bylo samo nesčetněkrát napadeno. Pokud se rozhodlo anektovat vojensky do sousedních, především západních území, vždy šlo o jakousi prevenci proti předpokládanému útoku, nebo zabrání území, před tím mu uzmutého. Touto historií se v ruském lidu vypěstoval pocit neustálého ohrožení, určité nedůvěry ke svému okolí, především pak k Evropě. Studená válka byla velice konkrétní historickou situací, motivovanou především, ne-li pouze ideologicky, čili celosvětovým antikomunismem. Nebyla pro Rusko historicky ničím novým a výjimečným. Ta jenom posílila tradiční vztah ruských lidí k Západu. Jestliže dneska Západ zahajuje nový ostrý konflikt s Ruskem, pak ale nejde o žádnou druhou studenou válku. Jde při nejlepším o začátek „horkého“ celosvětového konfliktu o zdroje a při nejhorším o snahu Rusko, ovládající většinu asijskoevropského superkontinentu, konečně a definitivně zničit. Nepochybuji, že to ví nejen Putin, ale především vojenští stratégové zatím stále ještě jediné pevninské supervelmoci světa. Zdá se totiž, že ČLR se nechá vtáhnout do boje s USA o největší oceánskou velmoc. Tím by se vůdčí velmoc dvacátého století dostala do kleští, ze kterých se jenom těžce může vyprostit, zvláště když neprozřetelně ztratila vliv na svém zadním dvorku, čili v Jižní Americe.

Americká internetová společnost Google uveřejnila vlastní statistiku, která se opírá o porovnání frekvencí dotazů uživatelů internetu v ruštině, angličtině a ukrajinštině uvnitř ukrajinské internetové komunity. Měření se začalo provádět na rozhraní let 2005 a 2006 až do dnešních dnů. Podle něho ukrajinština je zastoupena pouhými 10,1%, v použití před ní se umístila angličtina s 13,5%. Angličtinu používali víc na úřadech, v některých službách a školách a možná i turisté a zahraniční experti. Rok od roku procenta vyjadřující používání angličtiny na ukrajinské síti klesají, ale překvapivě klesá i podíl ukrajinštiny. Jak se dostávají počítače napojené na net víc mezi občanskou populaci Ukrajiny, roste i podíl ruštiny a to velmi zřetelně. To je tedy ten jazyk, kterým mluví a přemýšlí většina Ukrajinců. Ano, je to ruština. Nejčastěji se komunikuje v ukrajinštině v Rovenské oblasti, ale ani tam nepřekračuje užívání ukrajinštiny 30%! Google je nejpoužívanější vyhledávač na Ukrajině a jeho statistiky jsou směrodatné. Situaci ruského jazyka na Ukrajině vystihl vedoucí organizace „Oplot“ Jevgenij Žilin. „92% lidí na Ukrajině vybírá v bankomatech ruštinu. Více než 90% hovorů na internetu z území Ukrajiny se vede v ruštině. 82% čte časopisy v ruském jazyce. Tajná jednání Tymošenkové, odposlechnutá a uveřejněná na síti, byla vedena v ruštině“, řekl vůdce vojensko-vlastenecké organizace Žilin.