Už když jsme byli několik let v jedné straně, tak jsem viděl, že Vaše ambice vysoko převyšují nejen Vaše schopnosti, ale i morálně volní vlastnosti. Příliš mi to nevadilo, protože je to stav naprosté většiny politiků a bohužel nejen našich. Zbytečně se v současnosti nehovoří o krizi politických elit. Začínalo mi to však vadit v situaci, kdy jste se pasoval do role státníka, kterou jste převzal s funkcí ministra zahraničí. Od začátku událostí na Ukrajině jste se totiž postavil jednoznačně jen a jenom na jednu stranu sporu, který přerostl do dnešního, nehodlám to nazývat jinak, válečného konfliktu. Svou osobní angažovaností jste se nejen Vy sám stal součástí tohoto konfliktu, ale zatáhl jste do reálné války celou naši zem. Udělal jste z našeho státu aktivního účastníka globalizačního válčení USA proti Ruské federaci. S takovým postavením naší země zásadně nesouhlasím a distancuji se od všech Vašich aktivit, k tomu směřujících. Dovoluji si Vás upozornit, že prostřednictvím jmenované války i na Vašich rukách lpí krev nevinných obětí ukrajinského konfliktu. Nebojím se proto prohlásit Vás, v symbolický den naší země, za válečného zločince.

Současný vývoj konfliktu na Ukrajině doslova skvěle naplňuje mnohočetné zájmy USA. Těm v prvé řadě vadilo, že Evropa se v NATO málo angažuje a spoléhá především na obrovskou vojenskou sílu jediné námořní mocnosti. Američanům již delší dobu rovněž vadí, že země Evropy mají na zbrojení malé rozpočty. Nejvíc ale je frustruje, že se jim nedaří Evropany zatáhnout do nějakého dlouhodobého konfliktu, který by je stál značné prostředky a tím snížil globální ekonomickou konkurenceschopnost Evropy. Rusko je nesporně největší pozemní mocností a Amíci dobře vědí, že pokud by se spojilo s EU, tak se stává hospodářsky, ale nakonec i vojensky nepřemožitelnou silou. Vládcové USA proto kolem Ukrajiny nepokrytě rozpoutali nový typ globální války, kterou lze nazvat informační válkou. Nepokrytě šíří lži, zamlčují jasně prokazatelná fakta, izolují Ruskou informační síť od globální a dělají vše, aby ovládli myšlení světových, lehce zmanipulovatelných davů. To se jim skvěle daří, bohužel i za přispění prakticky všech vlád zemí EU. Jsem přesvědčen, že nový typ války rozpoutaly USA proti Rusku s tím, že nikdy nepřeroste v konflikt zbraní mez těmito dvěma jadernými supermocnostmi. Naopak ale by si pohlaváři USA moc přáli, aby se do zbraňové konfrontace s Ruskem aktivně zapojily alespoň některé země Evropy, především odvěcí nepřátelé Ruska Poláci, Litva a další. Nejlépe pak postkomunistické země, jejichž mládež lze lehce přesvědčit o možné okupaci jejich státu Rusáky. Vždyť ti přece teprve nedávno odtáhli! Válka mez Ruskem a USA je válkou „jakoby“, tedy na oko. Je ale především pastí pro Evropu. I když nedojde mezi ní a Ruskem ke zbraňové konfrontaci, už samotné sankce Západu vůči Rusku vytvoří mezi Evropou a Ruskem dostatečné důvody ke snížení hospodářského růstu Evropy. Uměle vytvářené riziko napadení Evropy Ruskem k tomu ještě přidá zvýšení nákladů na zbrojení v celé EU, takže USA dosáhnou všestranného úspěchu v naplnění svých zájmů. Oslabí hospodářství svého největšího globálního soupeře. Nepřímo donutí Evropu ke zvýšení nákladů na válčení. Zamezí vytvoření hospodářského bloku Ruska a EU, který by byl tak silný, že by zhoršoval Američanům konkurenci i v Tichomořském prostoru, který bude v příštích desetiletích rozhodující. Sečteno a podtrženo, bude to Evropa a především EU kdo budou jedinými poraženými v pimprlové válce USA s Ruskem. Všeobecně se má za to, že USA potřebují vyprovokovat válečný konflikt, protože jsou před bankrotem. Existuje hodně důvodů, aby se jim to přece jenom nepodařilo. Nepřetržité rozdmýchávání lokálních válek je ale před konečným finančním krachem přece jenom nezachrání. Ba právě naopak. Již dneska jsou děsivě osamocené, mají nepřátele, kde se podívají a je čím déle, tím více obyvatel světa, kteří si hospodářský pád supemocnosti světa z hloubi duše přejí. Jen aby jim všem konečně došlo, že by to bylo ku prospěchu celé planety.

Tři roky starý výrok Baracka Husseina Obamy ohledně Lybie: „Vládní moc použila armádu proti vlastnímu lidu, proto musí civilizovaný svět zasáhnout!“  Měsíc starý výrok Baracka Husseina Obamy ohledně Ukrajiny: „Vláda má právo použít armádu proti lidu k udržení pořádku ve své krajině!“ Kdyby jmenovaný tlučhuba v prvém případě alespoň řekl: „S námi nespolupracující vláda…“ a v druhém naopak „Námi podporovaná vláda…“, tak by měl dokonce pravdu.

Napřed dvě hlavní konstatování. První. Nepopiratelným, základním zákonem dosavadních dějin bylo, je a dlouho ještě bude, že bohatství je nejspolehlivější cestou k moci. Druhé pak. I když byla katolická církev v minulém období utlačována, a později alespoň upozaďována, přece si udržela poměrně značný vliv na početnou vrstvu občanů, především na venkově. Mít vliv a dokonce neformální, neinstitucionalizovaný, je vždycky velkou devízou pro soupeření o moc. Je vlastně sám o sobě v mnoha případech již neformální mocí, v případě církví pak určitě tradiční mocí v oblasti duchovna. Politická moc postkomunistických vladařů se rozhodla pro obrovskou majetkovou restituci církvím, která může v reálném životě znamenat doslovnou resuscitaci moci katolické církve. Názory, dokonce i z řad katolických prelátů, že majetek bude přísně využíván jenom k dobročinným účelům, smrdí podvodem. Záleží totiž vždycky jen na jedincích, zda je majetek nesvede na cestu rvačky o moc, či alespoň ke skrytému podílu na ní. A jelikož nikdo nikdy se nemohl zaručit za každého příslušníka své instituce, je vysoká pravděpodobnost, že mezi postavami vysokého katolického kléru se najde osobnost, bažící po světské moci. Politici, mnohem méně pak klérus rovněž tvrdí, že majetkový dar našeho státu bude sloužit k osvobození církve od státní moci. Pokud to tvrdí politici, tak lžou, protože je na první pohled zřejmé, že na údržbu tak ohromného rituálního a vůbec kulturního majetku, bude katolická církev potřebovat neustálé dotace. Nepochybně bude škemrat o přísun peněz rovněž na své školy, sociální zařízení a na další aktivity, které si ještě vymyslí údajně jako službu veřejnosti. Politici zmíněného typu jsou tedy hlupáci, když hovoří o hospodářské samostatnosti církve. Kdyby byli chytří, tak dokonce nic takového, jako je hospodářské osamostatnění církve nechtějí, protože ekonomická závislost církve na státu je a bude jedinou pákou, pomocí níž může stát omezovat touhu církve o moc. Nejvyšší klérus naší katolické církve si v žádném případě hospodářskou nezávislost na státu ani nepřeje, protože v budoucí, stále silněji nenáboženské společnosti, by se bezvýznamnost církve přiblížila mnohem rychleji. Majetek tedy církev jednoznačně využije k posílení svého vlivu ve společnosti, jako neformální moci a zároveň odrazového můstku pro své ambiciózní jedince pro případné soupeření i o světskou moc.

Politický systém, který bohatým bral a dával všem, je označován za zločinný, protože prý kradl. V politických systémech celých dosavadních dějin, naopak bohatí až nejbohatší brali většině a tedy nejen chudým. Takové chování nejenže není považováno a nikdy ani nebylo, za krádež, ale naopak je pokládáno přinejmenším za normální a správné. Obslužná elita bohatců je dokonce vydává za spravedlivé a důkaz úspěchu. V současné etapě globálního kapitalismu je tento odklon financí do chřtánů superbohatých největší, jaký kdy v dějinách byl a začíná být většině lidí i čím dál více zřetelný. Po rozpadu sovětského bloku se mimo jiné obnovilo právo na bezbřehé vlastnění, aniž byly vykolíkovány nějaké meze jeho získávání. Ukazuje se tím průkazně, že nejen dějiny píše vítěz, ale i pravidla společného života diktují jen a jenom vítězové, čili ti tak zvaně nejúspěšnější. Nebude na světě sociálního míru, dokonce ani klidu zbraní, dokud bude platit, že bohatý zloděj je nositelem úspěchu ba spravedlnosti, ale chudý zločincem.

Ne, to není parafráze do profláknutosti známého projevu Martina Luthera Kinga. Na dnešek se mi opravdu v noci zdálo, že jsem zakládal hnutí za zrušení armády ČR. Když jsem pak v bdělém stavu věc dosníval, nezdálo se mi to zas tak moc od věci. Kostarika nemá přece armádu od roku 1949, kdy si to její občanstvo zakázalo ústavou. A pokud si pamatuji, tak ji od té doby nikdo nenapadl. Ono se totiž dost těžko dává přes hubu bezbrannému. Na to je třeba vysoké míry zvrácenosti. Jenom škoda, že v tomto regionu Kostariku nikdo nenásledoval. I když si nemyslím, že je tomu na vině o něco později vzniklá „komunistická“ Kuba. Naše zem je sice dvakrát početnější než Kostarika, ale také leží uprostřed svého regionu, tedy tak zvané Střední Evropy. Podle mne již to jediné je dostatečným důvodem k tomu, alespoň se zamýšlet nad možností iniciovat proces všeobecného odzbrojení. Měly by takový proces sice zahájit spíše nejsilnější státy, navíc historicky nejčastější iniciátoři válek, ale s ohledem na zatím neutuchající velmocenské naparování, to od nich nelze očekávat. Druhým důvodem, proč by Evropa mohla jít příkladem pro globální odzbrojení je, že si za poslední dvě tisíciletí toho válčení už vybrala alespoň na tisíc let budoucího míru. Hlavní důvod, proč by ČR měla zrušit armádu je pak notoricky známý z posledního období našich dějin. Naše armáda nikdy oficiálně nebojovala. V posledních velkých konfliktech se pouze určité množství jeho občanů nechalo naverbovat do cizích armád, v počtu menším než malém. A co zbrojařské firmy světa? V první fázi by byly zaměstnány likvidací zbraní a za tu dobu by se pro ně vytvořily podmínky na lukrativnější program, mám v tom případě na mysli například velkoryse pojatý kosmický program, třeba k osídlení Marsu, včetně jeho „biorevitalizace“, tedy zalesnění a vytvoření atmosféry.

Prezident Ruské federace před několika dny prohlásil, že zánik SSSR byl tragedií. Nejenže se připojuji k tomu názoru, ale troufám si tvrdit, že jde dokonce o největší tragedii minulého století. Nebojím se hovořit o největší tragedii i při vědomí obrovských lidských obětí dvou „světových“ válek, ke kterým v tom století došlo. Lépe řečeno právě kvůli nim považuji zánik Sovětské svazu za tragický vrchol století. Všechny ty oběti totiž byly naprosto zbytečné. Pádem SSSR byly v prvé řadě zničeny veškeré výsledky obou válek, jež byly prospěšné bezmocným, neprivilegovaným a mocensky zneužívaným. Došlo k postupnému zanikání výdobytků stopadesátiletého sociálního boje zaměstnanců, především pak dělníků. V druhé řadě jsou postupně revidovány všechny výsledky války, které byly prospěšné zvítězivší Rudé armádě, od uznání zásluh na porážce hitlerismu, po vliv Ruska v Evropě a světě. Došlo za třetí k velmi zásadnímu snížení prestiže všeho slovanství v rodícím se globálním světě. Za čtvrté se Evropa stala vazalem zámořské supervelmoci. Za páté totální nadvláda soukromého sektoru vytvořila prostor k návratu šlechtických privilegií, tentokrát ve formě diktatury globálních financiérů, ve které se nejbohatší feudálové světa za minulá léta přeměnili. Pád Sovětského svazu otevřel rovněž doslova vrata k návratu vlivu církví na duchovno lidstva, které se ony snaží doslova okupovat. Nejtragičtější ze všeho je ale ztráta lidského sebevědomí, jemuž je upíráno právo na rozhodování o svých dějinách. Je mu jakýmisi skrytými až tajnými elitami vsugerováváno, že všechno za lidi rozhodnou různé ty skryté síly, trhem počínaje a všeobsahující konkurencí nejschopnějších jedinců konče.

28. července 1914 skončilo v Evropě bezválečné půl století. Tak dlouhé období míru přineslo především Británii, Francii, Německu a Rakousko-Uhersku obrovský technický rozmach, díky němuž se stával život snazší pro velkou část jejích obyvatel. O poslední čtvrtině „mírového“ půlstoletí se později dokonce hovořilo jako o Belle Époque, čili éře nebývalé úrovně kultury, umění a životního stylu. Všechno dobré je ale pro něco špatné. Jelikož k lidským dějinám naprosto neodmyslitelně patří válčení, dalo se předpokládat, že po tak velké pauze klidu zbraní se rozhoří válečný požár do té doby nevídaný. Hospodářský růst zákonitě nebyl rovnoměrný ani mezi státy, ani mezi občany uvnitř států. Prohlubovaly se proto sociální problémy, které měly původ již v předešlých dvou stoletích. To přineslo mimo jiné i neustálé oživování po tisíce let nepředstavitelných idejí, především o rovnosti všech lidí. Stručně řečeno, epocha „Krásné doby“, byla fakticky skrytým sbíráním sil. Když konečně došlo k válečnému konfliktu, tak díky vyspělosti techniky a vysokému ekonomickému potenciálu, se události rozběhly s naprostou nepředvídatelností. Nové válečné technologie přinesly do té doby naprosto nepředvídatelně obrovské lidské ztráty na bojištích. Hospodářská vyspělost dovolila vést nepřetržité boje po dlouhou dobu. Za třetí poměrná vyrovnanost válčících stran zapříčinila, že ani za několik let žádná z nich nevybojovala nějaké významné územní zisky. Přerozdělení světa bylo fakticky uskutečněno až po skončení bojů, při „mírových“ jednáních. Co který stát sledoval svým vstupem do války, se nikdy pravdivě nedokázalo. Ovšem tvrdím s určitostí, že nikdo tehdy nepředpokládal, že hlavním výsledkem bude vznik prvního komunistického státu. Stejně tak jistě nikdo nepředpokládal, že ona válka bude labutí písní nadvlády feudálů v Evropě. Oprávněně proto tvrdím, že válka z let 1914 až 1918 byla poslední válkou mezi aristokracií a měšťanstvem, takže teprve po ní začíná doba politické „moderny“. Vznik prvního státu plebejců ale způsobil, že tím bylo zaděláno nejméně na další století válek mezi buržoazií čili měšťanstvem a jimi ovládanými společenskými vrstvami. Jsou přemýšlivci, kteří tvrdí, že dvacáté století bylo krátké, prý začalo válečnou vřavou 28. 7. 1914 a skončilo rozpadem SSSR dne 8. 12. 1991. Není to samozřejmě jediný pohled na děje poslední historické éry. Spíše bude pravdou, že epocha válčení mezi měšťany a zbytkem, čili jakási snaha o odkomunističtění světa, začala teprve 1. 9. 1939, kdy Hitler napadl Polsko jako předmostí k Sovětskému svazu a od toho data pokračuje zatím neustále až dosud. Takže válečné století ještě v žádném případě neskončilo. Vidím pro budoucnost jeho dva základní scénáře. V prvním se vrací nadvláda transformované šlechty a teprve v méně pravděpodobném případě definitivní konec feudální i buržoazní světovlády.

Poslední události v pásmu Gaza mne přiměly k tomu, abych oprášil svůj náhled na stát Izrael. V prvé řadě se přiznávám, že jsem nikdy nebyl příznivcem jeho existence. Za druhé odpovědně tvrdím, že v hitlerovských koncentrácích zahynulo jen malé procento příslušníků politických židovských elit. Za třetí připomínám, že židovská ortodoxie odmítá existenci Židovského státu před návratem spasitele. Nesouhlasím sice s tvrzením některých novinářů, že vláda Izraele se v těchto dnech dopouští genocidy na Palestincích, leč je prokazatelné, že díky útokům izraelské armády bylo zabito daleko víc civilistů, než příslušníků arabských ozbrojených složek. Nejhnusnější pak je, že až dosud zahynulo mnoho dětí a je nepopiratelným válečným zločinem, že jsou bombardovány nemocnice a školy, prý údajná útočiště Hamásu. Tvrdím již desítky let, že dokud bude existovat Izraelský stát, nebude nejen v oblasti staré Palestiny, ale na celém Blízkém Východě a dokonce na celém světě pokoje. Jsem proto jednoznačně pro „nové“ konečné řešení. Nerad to píši, ale jsem čím dál, tím více přesvědčen o tom, že vznik státu Izrael byl největším omylem, jehož se mezinárodní společenství po druhé světové válce dopustilo. Obrovskou úlohu v tom, od počátku poněkud sporném řešení, sehrála čerstvost informací o šoa v konkrétní podobě vyhlazování Židů hitlerovskými nacisty. Evropané si tehdy kompenzovali své trauma a vyřešili svůj problém na úkor Palestinců. Podle mne je ale nutné Palestinu navrátit do stavu, v jakém přetrvávala skoro dva tisíce let. Jelikož existence Izraele odporuje i přesvědčení ortodoxních, tedy pokud vím, nejautentičtějších Židů, bylo by ustavení Palestinského státu s pouhými enklávami oněch pejzatců oprávněným návratem k věkovitému normálu. Sionisty a jiné politické elity z řad Židů, by bylo moc dobré mocensky eliminovat, ty nenapravitelné vystěhovat a ostatní Židy trpět v čistě arabském státě jako menšinové enklávy. Přechodně by mohla být Palestina pod mezinárodní správou, jako byl třeba Berlín a při ní by se mohla hledat i jiná možná řešení. Ovšem v každém případě by měl být zrušen stát Izrael co nejdříve a to jediným aktem rozhodnutí OSN. Odpor by měl být trestán existenčními sankcemi.  Izrael je nejrizikovější vřed přímo na pupku světa a ten musí jít ven, jinak zachvátí širokou část lidstva.