Jsem zásadně proti profesionálnímu sportu. Ten patří do cirkusů a podobných atrakcí. Za naprostý nonsens pak považuji když, je profesionálním sportovcem člověk s hendikepem. Divák, který se jde za peníze dívat na takového „sportovce“, je v mých očích sadista, nebo jinak psychicky vyšinutý. Nemám samozřejmě nic proti tomu, když takoví lidé sportují, ba ani, když se pro ně pořádají soutěže, ale aby se tím živili, to považuji za jeden z projevů úpadku naší civilizace. Stejně jako hypertrofii profesionálního sportu. Sport je nutná aktivita každého člověka, v mládí naprosto nezbytná. Jde o problém tělesného i duševního zdraví. Olympijské hnutí, které vzniklo v předminulém století, vycházelo tehdy z idejí amatérismu, čili právě oné tělesné výchovy a sportu pro zdraví. Cirkusoví akrobaté kupříkladu, ač byli dokonalejšími gymnasty, než třeba sokolové, nikdy na olympijské hry neměli přístup. Dokonce i mnohé prvky jejich cviků se nesměly v amatérském sportu používat. Tehdy bylo ještě olympijské hnutí zdravým, čestným a především čistě sportovním hnutím. Problém začal, když jednotlivé státy začaly považovat vítězství svých příslušníků na hrách olympiády za vývěsní skříň jejich celkové vyspělosti, ekonomické, politické a celospolečenské. Olympijské hnutí tím ze sportovního hnutí degenerovalo na politikum. Spojené státy Americké vymyslely jakousi poloprofesionální metodu výchovy sportovců. Talentovaní jedinci dostávali stipendium na vysokých školách, na nichž mohli sportovat a studium bylo pouhou kamufláží. Na to z opačné strany železné opony odpověděli tím, že perspektivní sportovce povolali do armády, kde jim umožnili trénovat a bojová příprava byla rovněž jen kamufláží. Jestliže do té doby někteří umanutí sportovci užívali podpůrné látky, tak deklasace olympijského hnutí na politickou prezentaci státu, vytvořila doslova boom dopingu. Začaly se užívat nejen podpůrné látky, ale dokonce celé technologie, jako například odběr krve několik týdnů před soutěží a její vrácení těsně před závodem. Podle mého vnímání tehdy nastoupilo olympijské hnutí na sestupnou křivku svého vývoje. Vadilo mi tehdy nejvíc, že nebyly zastaveny války na planetě, když byl čas olympijských her. Definitivní ránu olympijskému hnutí ovšem zasadilo rozhodnutí jeho papalášů, že se her olympiády mohou zúčastňovat profesionálové. Profesionální sport, který začínal kdysi živelně boxem, zápasy, později golfem, tenisem a především fotbalem a ledním hokejem, totiž přestal být cirkusovou atrakcí, a změnil se na obrovský obchod. Dneska už jde o čistý byznys, v němž se nejen točí miliardy, ale dokonce perou špinavé peníze. Vstupem profíků na hry začalo definitivní odumírání olympijského hnutí. Dneska už nemá s původní myšlenkou zakladatelů prakticky nic společného a kupříkladu současná aféry ruského dopingu se z uboze marné snahy nějak ozdravit celé hnutí, stala jenom další politickou fraškou.