O svobodě se toho v Západní kultuře napsalo tolik, že by jenom stoh z jednoho exempláře od každé knižní publikace, určitě přesáhl výšku nejvyšší hory planety. A co se toho nažvanilo. Jenže všichni politici poslední doby zapomněli na prapůvod liberalismu, čili učení o svobodě. Tomu nešlo o svobodu, leč o osvobození. Osvobození od nadvlády šlechticů, kteří považovali své poddané za osobní majetek, osvobození od vlivu kléru, který si navíc ještě činil nárok i na duši robotujících rabů. Většině ovládaných, bezmocných nešlo tedy o svobodu coby práva na jakékoliv chování, ale osvobození se z tisíciletí existující tradice poroby. V této záměně pojetí tkví základ všech dalších lží o svobodě, jež jsou politiky, ale bohužel i politology, ba dokonce filosofy, šířeny ve veřejném prostoru. O druhé nejobecnější lži týkající se svobody, se může každý sám přesvědčit prostým pozorováním. Musí si pouze všímat, kdo jsou ti lidé, kteří vyznávají, hlásají, oslavují, prosazují a konečně uplatňují různé formy propagandy, ideologie, dogmatiky či demagogie o svobodě. Je pozoruhodné, že takto se chovají zásadně lidé silní, mladí, zdraví, úspěšní, ale především mocní, bohatí a vlivní. Těch je v celé populaci elitně mizivé množství. Jimi záměrně vytvořené „teorie“ o svobodě jsou ale udržovány při životě podporou příslušníků tak zvané střední třídy, žijících v iluzi, že pro každého jednoho z nich existuje šance dopracovat se mezi vyjmenovanou elitu. Prosazování svobody, dokonce ničím neomezované, než superlží  o tom, že ta moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda jiných, je v mých očích jednou ze základních ohlupovacích pák, pomáhajících maličké skupině elity k ovládnutí všech lidí světa. Je to dogma úplně stejné, jako bylo dogma kleriků o věčném štěstí posmrtného života, které si zaslouží každý svou poslušností vůči bohu ztělesněnému na této zemi knězem a pánem. Zatím co nesmyslu o odměně v životě věčném už dneska věří málokdo, ještě většímu nesmyslu o absolutní svobodě tady na Zemi věří všichni, kdo neumí samostatně myslet.

Nemám bohužel zapsáno, kdo mi 17.6.2011 poslal e-mailem přehled lží Václava Havla. Je to několika stránkový elaborát. Já jsem se rozhodla jako ukázku z něho ocitovat pouze citáty z roku 1989, včetně úryvků z novoročního projevu z 1.1.90, což jsou také fakticky myšlenky pocházející z prvních dnů převratu, už tehdy prakticky majdanovského typu. Omlouvám se tomu, kdo mi práci poslal, že jej nejmenuji. Tady jsou ony citáty:

Listopad 1989 – Letenská pláň

Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte

V prosinci 1989 před volbou prezidenta

Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků…Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím.

Z balkonu Melantrichu 1989

Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, že pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.,,Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme.

17. 12. 1989 v Čs. televizi

V budoucnu se, podle mého mínění, musí prezidentský úřad vymezit. Prezident nemůže mít tak velké pravomoci, jako má dnes.

Prosinec 1989

Pro mne není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem…Žádné potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale nabízeny těm, kteří je skutečně nejvíce potřebují. Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Považuji podporu toho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami. Republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice víc než kdo jiný. Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor….“

1. 1. 1990 v novoročním projevu

Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí.

Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.

Připravujeme koncepci důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají.

Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat…

Nevzpomínám si, že by za mého života někdo tak lhal s takovou drzostí, jako Havel, ať už pučista, či prezident. I ten Goebbels se před válkou prezentoval pravdivěji.

Privatizace se zdůvodňovala ideologickým, ba spíše demagogickým tvrzením, hlásajícím že stát je tím nejhorším hospodářem a že jen soukromník se dokáže o svůj majetek dobře postarat. Nic z toho není pravda. Nikdy nikde o efektivitě produkčních, obchodních či podnicích služeb nebyla provedena studie, nadtož podrobná analýza. U velkých korporací, zvláště takových, které vyžadují ke svému řízení početný a složitý řídící aparát, je úplně jedno, kdo je vlastní.I když reálně jsou to fondy, akcionáři, družstva, nebo banky, tak pravomoci vlastníků stejně vykonávají zase úředníci, jako tomu je u státu, či samospráv. Navíc vždycky platí, že výsledná cena jejich produktů je u soukromého vlastníka vždycky vyšší o zisk vlastníka, čili dividendy, které nikdy nejdou na investice, ale čistě na hýřivou spotřebu jejich příjemců. U malých, soukromých, až řemeslných podniků počet jejich krachů plně dokazuje, že majitelé se dopouštějí podnikatelských chyb ve velkém počtu a rozsahu. Navíc jsou v nezanedbatelném množství závislí na benevolenci a podnikatelské úspěšnosti velkých podniků. Sečteno a podtrženo, vždycky všude rozhodují lidé a úspěšnost jejich konání je závislá jen a jenom na jejich schopnostech a ne na tom, zda jim obhospodařovaný majetek patří, či ne. Záleží tedy pouze na celkovém systému, včetně jeho právních norem, které jsou dostatečným motivem pro odpovědnost každého jedince v podnikatelské, postavení. Každé dogma o soukromém vlastnictví pouze cudně skrývá jedinou jeho podstatu. Pravdu o tom, že soukromé vlastnictví umožňuje až obrovsky nadbytečnou kumulaci majetku, bohatství a peněz, které pak vytváří jedinou šanci na ovládání jiných lidí, ba až na bezohlednou nadvládu nad celou společností.

Moudří se shodují, že převládající až nosnou ideologií současného Západu je neoliberalismus. Nehodlám toto tvrzení nyní posuzovat, přijímám ho jako fakt. Stejně tak za bernou minci považuji, že prvními státnickými představiteli politické praxe jmenované ideologie byli Reagan a Thatcherová. A právě z úst ženy zazněla největší lež celého období až do dnešních dnů. To když prohlásila, že žádná společnost neexistuje, že jsou jenom jednotlivci. Nejenže to neplatí nyní, ale ono to neplatilo nikdy. Nemohlo. Především v dobách vznikání typů tvora homo. Jen jeho kolektivnost, existence v tlupách totiž zajistila, že vůbec lidstvo vzniklo. Jako jedinci by i ti nejsilnější z nich nebyli schopni se ubránit ve světě plném predátorů. To spíše platí, že člověk neexistuje, ale existuje jenom lidstvo. A při přelidňování to platí čím dál víc a bude jednou platit absolutně.

Polistopadoví mocní prohlašovali, ba dokonce SI uzákonili, že minulý režim byl zločinný. Pokrytecky to dokazovali jakousi jeho nedemokratičností, kterou prohlašovali za totalitu. Dalším obviněním doby nadvlády KSČ bylo, že prý porušovala lidská práva, i když reprezentanti minulosti na oplátku tvrdili, že naopak v kapitalismu jsou porušována jiná, mnohem důležitější lidská práva. Nemá smysl dále vpočítávat důvody pro údajnou zločinnost minulého režimu, protože sporem o lidská práva se fakticky problém odkryl v plném světle. Minulý režim byl zločinný jen a pouze proto, že maličké skupině lidí odebral jí nepotřebný a ze samé své podstaty celospolečenský majetek. Majetek všeho lidu, který byl opravdu vytvářen veškerým obyvatelstvem a jen podle dobového, zvrhlého práva, se stával majetkem jenom některých. Komunismus byl prvním politickým systémem desetitisícileté historie této civilizace, který napravoval křivdy celých jejich dějin. Od pradávna totiž se všichni příslušníci lidstva podíleli na tvorbě všelidského bohatství, které si ale neustále určitá vrstvička přivlastňovala jako své soukromé vlastnictví, jež bylo, je a ještě dlouho bude, z onoho zvrhlého práva oněmi bohatými a vládnoucími prohlášeno za nedotknutelné. Nadvláda KSČ nebyla zločinným časem dějin. Naopak. Tisícileté zločiny mocných se jako první v dějinách pokusila napravit. I když poněkud krkolomně.

Dočítám sbírku rozhovorů známého českého filosofa politiky a sociálních věd, Marka Hrubce. Text mimo jiné přinesl pokus o soupis hlavních problémů současného světa. Což mě inspirovalo k myšlence, provést si jakousi inventarizaci polistopadových lží, alespoň těch největších. Jako první mne napadá, že jmenovaný převrat byl veden, vedle jiných hesel i pod sloganem o návratu do Evropy. Podvod to byl vůči socialistickému světu obludný. Zvláště v Československu. V žádném případě totiž nešlo o návrat do Evropy, což byla manipulace veřejným míněním doslova pod falešnou vlajkou. Naše zem se nevracela do Evropy, ale především, ba v prvé řadě, ji noví vládci vraceli do pozdního feudalismu, konkrétněji do feudalismu v době přechodu v kapitalismus. Nejprůkazněji je to vidět na restitucích. Noví mocnáři, aniž by se koho ptali, vrátili majetky nejen podnikatelské buržoasii, ale hlavně šlechtě a dokonce i katolické církvi, jíž nadbytečné bohatství, nepotřebné k výkonu ritů, odebral již císař. Dneska drzost církve dokonce dosahuje ještě vyššího stupně, než jaký měla před nástupem vlády KSČ. Nemá sil k tomu, aby dokázala spravovat nabytý majetek a tak vydřidušky znásilňuje stát, aby ji dále podporoval. Jednak jí platí mzdy duchovních, za druhé jí poskytuje příspěvky na údržbu náboženských objektů, pokud jsou kulturními památkami a konečně vyplácí dotace na obhospodařování jejích lesů. Nejinak je to s majetky šlechty. Dneska kdejaký palác, zámek, hrad, tvrz a podobné jsou v soukromém vlastnictví, leč stát na ně, coby památkové objekty vynakládá ročně obrovské prostředky. Nejzvrhlejším dokladem toho, že jsme byli vráceni, proti své vůli, do středověku, je v mých očích televizní seriál tak zvané veřejnoprávní televize, kterým ČT začala v tomto roce oblažovat veřejnost a doslova provokativně jej nazvala „Modrá krev“. Vnucuje v něm národu přesvědčení, že příslušníci šlechtických rodů byli po celé dějiny jedinými nositeli nejen češství, ale především tvůrci všeho bohatství národa. Nikde ani slovo o tom, že na veškerém majetku dnešní šlechty, stejně jako církve, jsou nezměřitelné hektolitry potu, mnohdy spíše krve a vždycky je každá jeho část faktickým rubem nezměrného utrpení milionů bezprizorných, pro historii dávno zapomenutých a prakticky jediných opravdových jeho tvůrců, čili, jediných, legitimně oprávněných, vlastníků všeho dneska soukromého majetku šlechty a církve.

Mediální prezentování Ruska coby největšího, ne-li jediného, bezpečnostního rizika Západu a Putina obzvlášť jako nevypočitatelného agresora, má své hluboké kořeny. Po rozpadu SSSR se stalo celé jeho postteritorium eldorádem ziskokopů USA i EU. Pro samotné Rusko měla superelita zmíněných mocí naprogramováno jeho postupné rozparcelování na mnoho slabých států, jejichž přírodní bohatství by bylo exploatováno ve prospěch dalšího bohatnutí nejbohatších světovládců. Za Jelcyna, či spíše Západu slepě sloužícího Gajdara, byl realizován základní majetkový převrat v Rusku. Způsobil devastaci ekonomiky a následně i života obyvatel, které byly děsivější, než důsledky poslední velké světové války. Rusko tím bylo v globálních vztazích tak oslabeno, že zbrojaři světa ho nemohli své veřejnosti prezentovat jako nebezpečí, nadtož největší. Navíc Jelcyn se choval jako milý a především poslušný synáček Západu, který se svědomitě učí jeho zvyklostem, takže napadnout za té situace Rusko by světová veřejnost akceptovala velice těžko. Západ ve své sebejistotě absolutního vítěze si byl jist, že mu ta abnormálně tučná kořist stejně neunikne. Přece si stačí počkat, až dostatečně zrezaví jeho jaderný arzenál, lidé z hladu povstanou a rozbijí to zdánlivé impérium zevnitř. Honbou za ziskem zpitomělí mocipáni ale nechtěli tak dlouho čekat. Vykonstruovali proto globální veřejnosti nepřítele, který by odůvodňoval nejen nové výdaje na zbrojení, ale především válečná tažení, akce, na nichž vždycky tato banda nejvíc vydělává. Při oněch mocnářských eskapádách nějak zapomněli dirigovat Rusko, kde se po uchlastaném politickém jelimánkovi objevil nenápadný, ale skutečný vůdce Nové Rusi. Po carství, bolševicích a rádoby komunistech se objevil člověk poučený ze vzestupů i pádů předchůdců, sveřepě a především promyšleně budující co nejmodernější Rusko. Když se Západní mocnáři konečně probrali, zajásali. Konečně nepřítel, který nám před naší i světovou veřejností odůvodní i ty největší zbrojní náklady. To je hlavní motiv celé dnešní, politiky vyprodukovaní a médii učenlivě pěstované, leč podvodné, rusofobie. Nejvíc rusofobně aktivní je proto CIA, která je oprávněně naštvaná. Kdyby si počkala jenom pár let, tak nemusela 11. září zničit dvojčata a zaplést USA do nekonečné války v Afghánistánu a Iráku.

Velké země světa podvádí veřejnost, když svá militaristická ministerstva cudně nazývají ministerstvem obrany. Přesto je jedna zem, která by vůbec neměla mít ministerstvo obrany. Je to USA. O obranu země se totiž stará Národní garda. Pentagon, jako sídlo vojenského ministerstva země se zabývá pouze a jen intervencemi na cizí území, eventuálně jejich okupací. USA nemají ve skutečnosti ani obrannou doktrínu, takže USArmy je čistě útočnou armádou agrese a následného ovládání jiných zemí. Podle mého vidění jsou všechny země v tomto punktu pokrytecké, ale USA přímo podvodná.

Olga Havlová, poslankyně za Úsvit, pronesla právě před měsícem ve sněmovně jeden z agresivních projevů. Týkal se OKD. Poslankyně vycházela z úpadkové situace této těžařské společnosti a konstatovala, že díky ní může dojít v kraji ke ztrátě až deseti tisíc pracovních příležitostí. Za jejími zády seděl Sobotka, současný to premiér a musel si vyslechnout na závěr jejího vystoupení následovné, cituji:  „A na závěr řečnická otázka na pana premiéra. Co jste měl z privatizace OKD, pane premiére? Už slyším vaši odpověď, že nic. A co z toho měl stát? Všichni víme, že také nic, takže pokud ani pan Sobotka, ani stát z toho nic neměli, tak podle mě je pan premiér zřejmě nesvéprávný!“, konec citace, který byl rovněž koncem vystoupení paní poslankyně. Dotaz byl logický, protože právě Sobotka v tehdejší „roli“ ministra financí fakticky dokončil prodej OKD Bakalovi. Můj názor je, že Sobotka není nesvéprávný. Je ale buďto lump, nebo hlupák. Všechno mi říká, že to druhé, protože na opravdového lumpa, by musel být podstatně chytřejší. Hlupák, ještě k tomu pracovitý, je vždycky nebezpečnější než lump. Dotáhne-li to dokonce až do role státnické, pak je to největší tragedie onoho státu. Nejlépe to za mého života dokázal Gorbačov.

Prvním činem Trumpovy administrativy a já tvrdím, že jeho osobně, na mezinárodním poli, se týkal ekonomiky, konkrétně obchodu v Tichomořském prostoru. Pozastavením realizace TTP zaskočil spíše jen politiky, ale nikoliv samotné nadnárodní korporace, které měly již před jejím uzavřením dostatečné páky na hájení svých zájmů. Nepovažuji tento Trumpův počin za faktické angažmá v zahraniční politice USA. Za první krok jeho administrativy na mezinárodním poli o to víc považuji aktivity vůči Íránu. Poradce prezidenta USA pro národní bezpečnost Michael Flynn, označil minulý týden dohodu z roku 2015, týkající se íránského jaderného programu, uzavřenou mezi zeměmi „šestky“ (USA, Rusko, Čína, Francie, Velká Británie, Německo), jako „slabou a neefektivní“. Navíc k ní prohlásil, cituji: „Namísto toho, aby byl Írán Americe vděčný za tyto dohody, cítí se nyní být povzbuzen. Proto jej bereme na mušku“. Nová administrativa prý bude k Íránu zaujímat tvrdší linii. Nová zástupkyně USA v RB OSN Nikki Haleyová podle mne konkretizovala první kroky oné tvrdší linie, když v Radě oznámila, že íránské testy raket jsou absolutně nepřijatelné a Trumpova administrativa se nehodlá v klidu dívat na činnost Íránu a udělá všechno pro to, aby ochránila Američany a lidi na celém světě. Ze slov Flynna jsem cítil závan hnilobně přezrálého Amíkovského hegemonismu, ba až globálně policejní unipolárnosti. Z vyjádření Haleyová pak dokonce návrat k politice světového diktování jediné správné politiky, zastíraný poněkud okoukanou ochranou bezpečnost celé planety. Obě vyjádření zásadně popírají dva Trumpovy předvolební sliby. Jednak že USA už nebude zasahovat do vnitřních záležitostí jiných zemí a za druhé, že bude dávat přednost spolupráci, místo konfrontace. Téhož dne, kdy v Radě bezpečnosti napadla Haleyová Írán, nechal se slyšet i Netanjahu, takže mi to připadá jako koordinovaný tlak na Trumoa. Označil íránské zkoušky za porušení rezoluce RB OSN a hlásal, cituji: „íránská agrese nesmí zůstat bez odpovědi“. Plánuje prý naléhat na Trumpa, aby byly obnoveny sankce proti Íránu a aby byla zrevidována „tato neúspěšná jaderná úmluva“. Já proto konstatuji, že současná administrativa „Bělidla“ mu dokonce vyhovuje dříve, než jí stačil své naléhání osobně doručit. Jak je vidět, Trump je ve dvojím ohni. Ve své přílišné loajalitě k židovské lobby v USA, bude muset být k Íránu tvrdý až nekompromisní, čímž se dostane do silného sporu s Ruskem. Zdá se, že si je toho vědom, protože už v jednom rozhovoru řekl, že si není jist, že se s Putinem dohodne, i když neřekl o čem konkrétně. Z toho všeho usuzuji, že je vysoce pravděpodobné, že Trump ve své zbrklosti, kterou veřejnosti prezentuje jako rozhodné plnění svých slibů, poněkud špatně odhadne konkrétní realitu regionu, čímž se dostane do svízelné situace, do níž neměl vůbec spadnout. Do války s Íránem, jak velkohubě slibovala Clintonová, si nemůže za současné situace na Blízkém východě troufnout, pokud se nechce dostat do válečného konfliktu s Ruskem a dokonce i s ČLR. Mimo jiné i proto, že nemá jistotu, jak by zareagovalo Turecko, kde má USA skoro polovinu jaderného arzenálu, dislokovaného v Evropě. Trump nebude moci být naprosto nekompromisní k Íránu, chce-li alespoň trochu zlepšit vztahy s Ruskem. Je k tomu především zapotřebí, aby pochopil, že Rusko jej v regionu nepotřebuje, zatímco silný Írán je pro tu část světa pro Rusko nezbytný. Jednak jako hráz agresivitě Izraele, ale stejně nutně i jako protiváha moci Saudů. Alespoň pokud se budou Saudi pořád cítit regionální mocností, kterou už dávno reálně nejsou.