Dočítám sbírku rozhovorů známého českého filosofa politiky a sociálních věd, Marka Hrubce. Text mimo jiné přinesl pokus o soupis hlavních problémů současného světa. Což mě inspirovalo k myšlence, provést si jakousi inventarizaci polistopadových lží, alespoň těch největších. Jako první mne napadá, že jmenovaný převrat byl veden, vedle jiných hesel i pod sloganem o návratu do Evropy. Podvod to byl vůči socialistickému světu obludný. Zvláště v Československu. V žádném případě totiž nešlo o návrat do Evropy, což byla manipulace veřejným míněním doslova pod falešnou vlajkou. Naše zem se nevracela do Evropy, ale především, ba v prvé řadě, ji noví vládci vraceli do pozdního feudalismu, konkrétněji do feudalismu v době přechodu v kapitalismus. Nejprůkazněji je to vidět na restitucích. Noví mocnáři, aniž by se koho ptali, vrátili majetky nejen podnikatelské buržoasii, ale hlavně šlechtě a dokonce i katolické církvi, jíž nadbytečné bohatství, nepotřebné k výkonu ritů, odebral již císař. Dneska drzost církve dokonce dosahuje ještě vyššího stupně, než jaký měla před nástupem vlády KSČ. Nemá sil k tomu, aby dokázala spravovat nabytý majetek a tak vydřidušky znásilňuje stát, aby ji dále podporoval. Jednak jí platí mzdy duchovních, za druhé jí poskytuje příspěvky na údržbu náboženských objektů, pokud jsou kulturními památkami a konečně vyplácí dotace na obhospodařování jejích lesů. Nejinak je to s majetky šlechty. Dneska kdejaký palác, zámek, hrad, tvrz a podobné jsou v soukromém vlastnictví, leč stát na ně, coby památkové objekty vynakládá ročně obrovské prostředky. Nejzvrhlejším dokladem toho, že jsme byli vráceni, proti své vůli, do středověku, je v mých očích televizní seriál tak zvané veřejnoprávní televize, kterým ČT začala v tomto roce oblažovat veřejnost a doslova provokativně jej nazvala „Modrá krev“. Vnucuje v něm národu přesvědčení, že příslušníci šlechtických rodů byli po celé dějiny jedinými nositeli nejen češství, ale především tvůrci všeho bohatství národa. Nikde ani slovo o tom, že na veškerém majetku dnešní šlechty, stejně jako církve, jsou nezměřitelné hektolitry potu, mnohdy spíše krve a vždycky je každá jeho část faktickým rubem nezměrného utrpení milionů bezprizorných, pro historii dávno zapomenutých a prakticky jediných opravdových jeho tvůrců, čili, jediných, legitimně oprávněných, vlastníků všeho dneska soukromého majetku šlechty a církve.