V Německu od 1. října letošního roku platí „cenzurní“ zákon pro sociální sítě. Mimo jiné se v něm říká, cituji: „Společnosti, vlastnící sociální média, jsou povinné mazat nebo blokovat jakékoliv online „trestné činy“. jako jsou hanobení, pomluvy, urážky nebo podněcování nenávisti, a to do 24 hodin od přijetí stížnosti – bez ohledu na to, zda je stížnost oprávněná nebo ne. Na vyřízení složitějších případů mají sociální sítě 7 dní. Pokud tyto termíny nedodrží, může jim za porušení zákona německá vláda uložit pokutu do výše 50 milionů EUR.“ Konec citace. Postihovat se mají především projevy nenávisti proti islámu a migrantům. Trestný čin šíření nenávisti platí v Německu již delší čas, ale zatím byly trestány pouze skutky, které někdo udal soudu. Jako například případ žurnalisty Michaela Stürzenbergera, který byl odsouzen k šesti měsícům vězení s podmínkou za to, že na svém Facebooku vyvěsil historickou fotografii, na které si Velký jeruzalémský muftí Haj Amin al-Husseini potřásá rukou s vysokým nacistickým úředníkem v Berlíně v roce 1941. Žalobce obvinil Stürzenbergera, že zveřejněním fotografie se dopustil „podněcování nenávisti k Islámu“ a „hanobení Islámu“. Na tomto místě jenom poznamenávám, že někteří politologové Ruska již léta tvrdí, že z Evropy bude v dohledné době vytvořen chalífát. Ale zpět k tématu. V mých očích je zavádění totální cenzury pod vlajkou „vítězství lásky nad nenávistí“, pouhým tréninkem, jakousi zkouškou, kolik si toho svobodomyslná veřejnost ještě nechá líbit. Islám totiž vůbec není tím, kdo současné mocné opravdu zajímá. Nejmocnější globální mafii jedné promile superbohatých je totiž jasné, že po pádu SSSR nastoupený trend nekonečné diferenciace mezi nimi a ostatními, nemůže mít věčné trvání. Ví, stejně dobře jako já, že se proti nim v dohledné době zvedne obrovská tsunami odporu, o níž říct že je projevem nenávisti, bude slabé slovo. Aby tu dobu co nejvíce oddálili, zahajují totalitní informační cenzuru, především na sítích, které jsou základním prvkem sebeorganizace veřejnosti. Současné zavadění cenzury sítí, ať již v Německu, Velké Británii, Španělsku, ale i ten obskurní Chovancův úřad „JanDOhledu“, není pro nadvládu zdánlivě anonymních vlastníků globálních korporací ničím jiným, než základnou nevyhnutelně se blížícího třídního boje. Ten není tentokrát zahajován utiskovanými, vykořisťovanými, znectěnými, vyloučenými a jinak sociálně postiženými, ale právě jejich protipólem. Mafie globální nadvlády nesouměřitelně bohatých, jak o nich mluví někteří sociologové, podle mne superbohatých, zaváděním cenzury projevů „šíření nenávisti“ ve skutečnosti ukazují jak obrovský strach už supervládci mají. Jsou zmíněným strachem již natolik zhlouplí, že odhazují i nejvyšší „hodnotu“, fundamentální kámen svého současného postavení, svátost svobody, zde konkrétně svobody slova. Právě pro ně totiž byla zabsolutizovaná svoboda nedotknutelným božstvem, leč v praxi pouze ničím neomezovanou šancí na hromadění majetku, vlivu a v konečném stavu až absolutní moci. Je nasnadě, že proti ní se jednou zvedne dosud v dějinách nevídaný odpor, vedle něhož všechny dosavadní vzpoury, rebelie i revoluce byly procházkou libosadem.

. Obě období „prezidentování“ Putina byla charakterizována nezpochybnitelnou přístupností vůči Západu, jak vůči USA, tak i EU. Nedávno ovšem na otázku západního novináře, co se změnilo v zahraniční politice Ruska, řekl Putin jednoznačně. „To že Vám už nevěříme!“. Nejenže se takto vyjádřil, ale Rusko se především podle toho axiomu začalo chovat. Už stále nenabízí spolupráci, už nečeká, že se najdou na Západě politici vstřícní k debatě a vůbec už nevěří dokonce ani různým vstřícnějším krokům, u nichž se vždycky za nějaký čas ukázala jejich nefalšovaná, čti podlá až podrazácká, stránka. Tvrdý postoj si Rusko už může dovolit. Ne snad jenom proto, že na mezinárodní scéně prokázalo svou reálnou vojenskou sílu, ale především proto, že, alespoň na nějaký čas, má krytá záda velmi těsnou spoluprací s ČLR. Tato dvojice kupříkladu až příliš jasně naznačila Trumpovi, ať na vojenskou agresi proti KLDR zapomene, protože na ni odpoví rovněž vojenskou sikou. Rusko si už přestalo brát servítky i v problému východních, převážně rusky mluvících oblastí Ukrajiny. Bez obalu sdělilo Trumpovým úředníkům, že si sice mohou na Ukrajině tlachat co chtějí, leč Ukrajina musí především plnit Minské dohody. Každé jejich porušení bude totiž mít za následek takové kroky ze strany Ruska, které budou ochraňovat občany ruské národnosti jak v Doněcku, tak Luhansku. Putin tedy jasně opustil tezi, že Rusko nezasáhne na pomoc separatistickým republikám. Nyní jasně kupříkladu říká, pokud USA pošlou na Ukrajinu zbraně, Rusko pošle do DLR a LLR své úředníky, aby hromadně vystavovali rusky mluvícím občanům ruské pasy. Jakmile by pak Kyjev zaútočil na zmíněné oblasti, Ruská armáda zakročí, aby ochránila své „krajany“. Každý ať si k těmto aktivitám Ruska připočte právě nyní v platnost vstupující dohodu mezi Ruskem a ČLR o společném obchodování v národních měnách. Ať si uvědomí, že už je projednaná stejná dohoda s Íránem a vedou se debaty o podobných se Saudskou Arábií a Tureckem. To všechno jasně dokazuje, že Rusko už nepovažuje USA za možného partnera. A co EU?!! Té už dávno nezbývá nic jiného, než přilézt do Moskvy doslova jak ti Tibetští kajícníci doslova po kolenou.

Největším paradoxem a dokonce vysokou nespravedlností je, ve sněmovně za ČSSD i KSČM zasednou osoby, které jsou přímo odpovědné za jejich děsivý propad ve volbách. Proto jsem toho názoru, že by obě měly strany velice rychle rozhodnout o tom, aby se tito lidé vzdali svých poslaneckých mandátů a odešli ze sněmovny. Za ČSSD především Zaorálek, který svou činností jako ministr zahraničí naprosto propadl, samozřejmě pak Sobotka i podrazák Chovanec. Za KSČ především Dolejš a Filip. První za faktický odklon od socialismu a druhý za nevýrazné vůdcovství.

Babiš ještě než byl pověřen prezidentem úkolem sestavit vládu, si promluvil se zástupci všech stran, zda se chtějí s ním podílet na vládnutí. Všichni odmítli. Jak jsem již napsal dříve je to jednání naprosto bezvýchodné, protože bez hnutí ANO nelze většinovou vládu sestavit. Musely by strany popřít celý svůj polistopadový vývoj, protože by najednou šly do vlády s KSČM, nebo se spojily se stranou, kterou označují za fašistickou, jmenovitě se stranou Okamury – Stranou Přímé Demokracie. Babiš hned nato veřejně oznámil, že tedy sestaví menšinovou vládu, do níž zařadí i nestranické odborníky. Veřejnosti tím jednoznačně sdělil, že jedině jeho hnutí má pocit odpovědnosti vyplývající z voleb, čili že přijímá povinnost spravovat stát a všechny ostatní strany hodlají v budoucnu pouze jemu a celé budoucí vládě, házet klacky pod nohy a ve sněmovně „kalouskovsky“ exhibovat a zpozdile se vykecávat. Babiš tím u veřejnosti získal první bod za vyhraný „gem“. Ovšem hned v následující fázi vyhrál celý set. To když většina stran prohlásila, že Babišovu menšinovou vládu nepodpoří. Čímž veřejnosti učebnicově dokázaly, že nejenže nemají zájem plnit alespoň část svého programu, kvůli němuž dostaly od voličů hlasy a mandáty, ale že hodlají udělat všechno, co je jenom v jejich silách, aby ani ANO nemohlo plnit své předvolební sliby. Jinými slovy, všechny strany, které se rozhodly nepodpořit menšinovou vládu, veřejnosti bez obalu sdělily, že jsou rozhodnuty sabotovat pověření udělené jim voliči a že raději povyšují jakési své, nepříliš jasné a veřejnosti nesdělené zájmy za daleko důležitější, než je bytostná starost o stabilitu státu. Čímž prohrávají u občanů prakticky celou hru a možná mnohé i svou existenci.

Všeobecná zkušenost říká, že chybami se člověk učí a ten moudrý především chybami jiných. Ovšem pořád ještě jsou lidé, kteří se ani z vlastnících chyb neumí poučit. Učebnicovým příkladem tohoto poznání  jsou „pracanti“ ČT a dalších mainstreamových médií. Dostali ve volbách do sněmovny od veřejnosti, čili svých diváků a čtenářů výprask, jaký v této zemi ještě nezažili a přece ani kapánek nezměnili své chování. Dokazuje to jejich neustálé dehonostování prezidenta Zemana. Kdo nepochopil, že Babiš vyhrál volby především jako protest médiím, je buďto úplný blbec, nebo člověk postižený negativistickou metamorfózou „havlismu“, především pak jeho zvráceného hesla o polistopadovém režimu jako vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Za necelého půl roku se bude volit prezident a všichni, kdo si úporně nepřejí, aby vyhrál Zeman, veřejně prezentují vůči němu tolik nenávisti, že mnozí občané natruc Zemana budou volit, i když ho původně volit nechtěli. Pro tak zvanou pražskou kavárnu, která je již víc jak dvacet v mých očích směskou lumpeninteligentů a intelektuálské luzy, je zmíněná metamorfóza charakteristickým, ba až dominantním znakem. Jsou to navíc odchovanci ideologie třídního boje, i když mnohdy jím byli postiženi, ale si prostě jeho metody dobře pamatují. Jejich dnešní jednání je proto nejen odkoukané od metod třídního boje, ale je mnohem zuřivější. Potvrzuje se tak zkušenost, že největší nenávist produkuje zmarněná láska a nejděsivějšími fanatiky jsou lidé přesvědčení o jediné pravdě, samozřejmě té své. Tuhle zrůdnost měl v sobě už český apoštol pravdy a lásky, což se nejlépe projevilo již v prvních dnech jeho bitvy o moc. Nikdo totiž od prvního dne listopadového převratu nelhal o budoucnosti tak hnusně, jen aby se dorval na prezidentskou funkci. Každý si určitě vzpomene na jeho televizní projev před prezidentskou „volbou“ v prosinci  1989, kde obviňoval komunisty ze lhaní, aby se ani ne za dva roky potvrdilo, že pravdu měli oni a naopak on sprostě lhal. A nikdo v té době v boji o své koryto nezneužil tajných služeb. Opět jistě každý pamatuje, jak podrazácky s Rumlem odstranili Bartončíka. Havel sám se podle svého rádoby „reprezantačního“ hesla nechoval fakticky nikdy, pokud se politicky angažoval, takže se nelze divit, že jeho nohsledi a pohrobci jsou postiženi chorobou představující transformaci pravdy a lásky na stupidní lhaní a zuřivou nenávist.

Letošní předvolební kampaň se nesla v jediném duchu. Všichni proti Babišovi. Což byl také stěžejní důvod jeho, dosud v ČR, nevídané výhry. Jen jedné straně se podařilo dosáhnout třetiny hlasů, které získalo jeho hnutí ANO. Kromě Okamury a Pirátů, by reprezentanti ostatních stran měli chodit kanály a ne se naparovat před obskurními novináři České televize. Jestli jsem napsal, že kampaň většiny stran byla vedena útokem na Babiše, pak šlo hlavně o jejich kategorické odmítání povolební spolupráce s ním, ba dokonce s celým hnutím ANO. Pokud lídrové zmíněných stran ze sebe nechtějí udělat pitomce, pak si tím zavřeli dveře k budoucí správě země. V mých očích ovšem bezpochyby jsou jednoznačně politickými pitomci, protože opravdový, čti zkušený politik, nikdy nečiní žádná kategorická prohlášení a už vůbec ne před volbami. Hned po volbách se ukazuje, že Babiš je politicky daleko vyspělejší, než všichni ostatní lídři. Ihned po nich se totiž osobně setkal s představiteli stran, které se dostaly do sněmovny, aby si ověřil jejich povolební „duševní“ stav, ještě před tím, než dostane od prezidenta pověření k prvnímu pokusu o sestavení vlády, který mu předjímá nejen Ústava, ale i dosavadní zvyklost. Po oné sondáži ale už mohl veřejnost jasně informovat o tom, že nikdo se nechce podílet na správě státu, čili nemá zájem plnit svrchovanou vůli občanů, kteří se rozhodli jít k volbám. Čímž získal další významné body pro následné rozhodování. Nevím, s čím ve skutečnosti počítají vedoucí politici především ODS a Lidovců. Pokud nejsou vedle své politické pitomosti dokonce všeobecnými pitomci, tak si přece mohou lehce spočítat, že žádná vláda bez účasti ANO vzniknout nemůže, protože by se na ní museli podílet buď komunisté, nebo dokonce Okamurova SPD. Taková slátanina by nebyla schopná přijmout jediné rozhodnutí. K jejímu vzniku by navíc nepřispěl ani fakt, že ve sněmovně je 120 až 126 nových tváří (podle toho, kolik se jich ještě vzdá mandátu, protože budou raději vykonávat svou bývalou funkci), které by nerady přišly o sto tisíc měsíčního příjmu, jež je pro většinu doslova závratnou částkou. Čím déle budou všichni pidimužíci letošních volebních výsledků dělat drahoty, tím spíše přijdou i o to málo, co se jim podařilo ještě u voličů uhrát, třeba ze staré známosti. Občané jim případnou sabotáž voličské vůle určitě nezapomenou spočítat.

Putin měl pravdu, když o politické krizi v Katalánsku řekl, že EU měla nad problémem přemýšlet před tím, než došlo ke konfliktu. Tvrdím od počátku, že politika EU trpí tím, že jí chybí velké osobnosti. Je to zaviněno především proto, že v takové pseudointegraci platí víc, jak kde jinde, že do čela se dostávají průměrní, až podprůměrní, už proto že ti nejambicióznější se rvou o vedení národních států. Dokud EU nebude mít v mezinárodním prostoru větší prestiž než její čtyři až pět nejpočetnějších států, tak do jejího čela se nepohrnou opravdové osobnosti, leč spíše ti, kdo budou vyvrženi z politických bojů ve vlastní zemi. Což je hlavní subjektivní důvod ubožáctví poněkud narychlo spíchnutého pokusu o velestát. Za druhé EU nemá svou ideologii, ba ani tu soustavu hodnot, na které neustále poukazují její lokajští psavci. Politické elity žádné ani taxativně nevyjmenovaly, nadtož aby byly kodifikovány. Nejpodstatnější ovšem je, že EU není svrchovaným soustátím. Není totiž schopná se samostatně bránit před ostatními uskupeními mezinárodní scény. Dokud nebude mít svou armádu, ale bude jen otrokem vojenské zvůle USA, tak se o ní vůbec nedá mluvit jako o aktéru globální politiky. Z toho všeho plyne, že politici, kteří rozhodují o EU nemají ideovou orientaci, absolutně žádný dlouhodobý program a ve skutečnosti mají jediný motiv. Udržet se ve funkcích co nejdéle. Platy jejich jsou totiž tak lukrativní, že jim za jedno volební období zajišťují následné bezstarostné dožití. Takže!!. Co by se starali. Proto problémy nepředvídají, nesledují jejich vznikání, a co je nejhorší, obvykle je vůbec neumí adekvátně řešit. Dokáží provést prvotní opatření teprve při vzniku konfliktu, jako hasiči zasahující při mimořádné události. A obvykle už neví, jak dál.

Na včerejším ceremoniálu udělování a propůjčování státních vyznamenání bylo vše Zemanovské. Především, jako již tradičně, jeho projev. Perfektně zkoncipovaný, s rozvahou a bez papíru přednesený a samozřejmě prezentující především samolibou sečtelost autora. Vojenská vyznamenání, stejně jako ta za osobní statečnost nepotřebují komentáře. U vojáků, až na jednu výjimku, šlo o časem „prověřené“ hrdiny, tedy již dávno mrtvé. Dva současní mladí hrdinové dokonce zahynuli při záchraně jiných, čímž jim patří obzvláštní čest. Ze světa kultury a umění letos si odnesli svou částku slávy jen a jenom „lidoví“, čti u široké veřejnosti obzvlášť oblíben, umělci. Od baviče Soboty, kteréžto ocenění mne nejvíc překvapilo, až po režiséra Trošku. Osobně nejvíc přeji medaili Nohavicovi a to nejen proto, že je „tutajší“, čili náš. Vedle jmen jako Simonová, Šuláková, ale i Margita či Urbanová, by mi ta Špinarová, jež prý měla být také oceněna, vůbec neseděla. Její syn sice potěšil protizemanovskou intelektuálskou luzu, ale v mých očích spíše pochopil, že jeho máma by tu medaili obdržela za jedinou zásluhu, proto, že tak najednou zemřela. Jinak by si jí, mimo její skalní fandy, nikdo zatím nevšiml. Sečteno a podtrženo, letošní oceňování je až učebnicovým příkladem plebského, vztahu ke kultuře, nevšímajícího si „velkého“ umění samolibých a vesměs spíše exhibujících tvůrců pokleslého dneška. Zeman si ani při výběru nositelů letošních státních vyznamenání neodpustil potěšení z nakopnutí svých odpůrců a politických soupeřů. Předal vyznamenání Borutu Pahorovi, prezidentovi Slovinska, bývalému komunistovi a dnes sociálnímu demokratovi. Přiznám se, že já bych české státní vyznamenání nedal žádnému současnému politikovi ze Slovinska, už jenom proto, že Slovinsko zahájilo, při rozpadu socialistického tábora, trhání velkého evropského státu jižních Slovanů. Prezident Zeman předal státní vyznamenání ČR rovněž sociálnímu demokratu Gerhardu Schrödrovi, jednomu z mála Německých politiků, který dodnes nepokrytě spolupracuje s Ruskem. Největší kopanec však uštědřil České televizi, když obdařil státním vyznamenáním Petra Žantovského, úhlavního, ale při tom až vědecky racionálního vytrvalého kritika zpravodajských pořadů České Televize. S chutí vydráždil i svého rivala Klause.  Ne proto, že ho jediného z přítomných v sále ve svém projevu oslovil, ale především proto, že předal vyznamenání ekonomovi Milanu Zelenému, nejzavilejšímu odpůrci Klausovy ekonomické transformace.

PS.Na webu Aktuálně.cz jsem si, až po napsání tohoto textu, přečetl seznam všech oceněných s kratičkými charakteristikami. Je víc než jednoznačným důkazem mých slov. Zeman naštval z prostředí pražské lumpeninteligence koho jenom mohl. I zmíněný web doslova dští nenávistí proti němu.

Moje babička, která většinu života prožila v tom údajně „lepším“, tedy kapitalistickém systému, mně předala mnoho postřehů o něm. Jedním z nich byl jev, kterému říkávala „vznešená žebrota“. To když bahaté paničky pořádaly sbírky oblečení, či dokonce peněz, na chudé děti, nebo různé instituce vybíraly finanční prostředky na jiné „bohulibé“ potřeby. Včera večer na kanále ČT2 proběhl skoro dvouhodinový pořad podobného charakteru. Nesl název „Koncert pro svatovítské varhany“. Benefiční to umělecký pořad zorganizovaný za účelem získání prostředků na pořízení nových varhan do známého chrámu na Hradčanech. To v mých očích už není jen vznešená žebrota, to je sprostá drzost. Nejbohatší instituce v zemi je natolik zlotřilá, že nedokáže zafinancovat ze svých zisků ani těch pár desítek milionů, které na nástroj bude zapotřebí. Při tom s ještě větší drzostí na státu a obcích vymáhá vydávání majetku za miliardy. A to nejen uměleckých děl, ale dokonce i lesů, z jejichž hospodaření by musela zaplatit varhany pro zmíněný „kostelík“ tak asi z půldenního zisku. Jak jsem napsal, to už není ani ta sprostá drzost, to je zločin chamtivosti nejvyšší představitelné míry ze strany těch, kdo akci organizují a ze strany hlupců, kteří poskytují peníze, jde o podporu onoho odporného zločinu. A ne že ne. Katolické církvi bych z „moci úřední“ vybranou částku odebral a věnoval ji kupříkladu na děti, kterým pojišťovny odmítají zaplatit příliš drahou léčbu jejich postižení. Pokud to církev otalárovaných tlusťochů neudělá, měla by být tvrdě, alespoň desetinásobně ztrestána, protože, jak dokazuje dvoutisíciletá historie, božího trestu se lidstvo nedočká.

Ať se na to dívám z které strany chci, tak mi neustále vychází, že za všechno, co se dneska na glóbu děje, nese největší, ne-li dokonce jedinou, vinu věrchuška SSSR, čili pohlaváři ÚV KSSS se sborem vůdců jednotlivých zemí Rady Vzájemné Hospodářské Pomoci a  především Varšavské Smlouvy. Ve svém pyšném sebeuspokojení si ani nepřipouštěli, že by se mohl SSSR a potažmo celý socialistický tábor rozpadnout, ba co dím, zhroutit prakticky ze dne na den. Jeho ideologové a filosofové se po celé století oháněli Marxem, ale nejméně posledních dvacet let se mezi nimi nenašel jediný, který by Marxovu metodu pohledu na společenské procesy dokázal aplikovat na tehdejší současnost. Proto si služební „politrukové“ žádné z komunistických stran reálného socialismu ani nevšimli vzniku a masivního růstu popularity neoliberální ideologie, toho nového náboženství nejradikálnější pravice. Vůdčí politici stranovlád vůbec proto nevnímali praktické kroky obrody ortodoxie volného trhu, stroze individualistického prosazování všeobecné konkurence, silné omezování hospodářsko-sociální role státu a celkové, až totalitarizující dominance kapitálu nad veřejným prostorem osamocených individuí. Druhým nejvlivnějším faktorem pádu socialismu byla „pokrytecká“ personální politika nejvyššího orgánu KSSS. Vytratila se z ní ideová orientace, prověřování skutečných schopností jedinců a především veřejná kontrola reálné úspěšnosti vůdců. Kádrová politika se tak změnila na kabinetní intriky podobné chování vládnoucích elit ve starověkých říších od Egypta po Řím. Právě ta zplodila diletanta, naivu a podle mne zrádce Gorbačova. V posledku neměl nejvyšší orgán KSSS vypracované žádné mechanismy, na ochranu před riziky působené neumětely, nadtož zrádci. S tím se snad ani nepočítalo, že by v nejvyšším vedení mohl vězet zlosyn. Samozřejmě, že důvodů pádu SSSR bylo mnohem víc a určitě na obsáhlé analýze pracují především ti, kdo horují pro socialismus a komunismus, nejen jeho existenciální nepřátelé. Což ale nic nezmění na tom, že za všechno špatné, co se děje dnes může zkostnatělost až zabedněnost elit SSSR a jeho satelitů.