Perex.

     Toto je třetí pokračování textu Trestuhodný čin zpátečnictví polistopadové moci, vyvěšeného na mém blogu 8.11.21

Začalo to v USA doslova z hlouposti. Zfetovaný Afroameričan zahynul při policejním zásahu. Reakce na to probudila dřímající síly, o kterých si mocní i ostatní mysleli, že už dávno neexistují. Rasismus. Tentokrát ale šlo o rasismus protibělošský, tedy proti stále ještě většinové společnosti ve Státech. Rozpoutali jej aktivisté černé pleti. Jejich chování ovšem nebývale posílilo poněkud zvrácené ideje „novátorských“ bělochů, kteří je do té doby sice už hlásali, leč se neodvažovali prezentovat činy. Jde o poněkud pochabou, ovšem velice nebezpečnou ideologii jakési „opravy historie“. Její realizace začala vandalským poškozováním, a dokonce bouráním soch zasloužilých aktérů minulosti.

Nešlo ovšem o akt čistě politický, jaký realizovali potrhlí antirusové u nás, když odstranili sochu osvoboditele naší metropole. V Americe šlo o roubování současných ideálů Západní kultury, na děje minulosti, mnohdy doslova dávné. Je naprosto něco jiného zbourat v Praze sochu Koněva než zbourat sochu Krištofa Kolumba, protože svým objevem nového kontinentu odstartoval genocidu Indiánů. Či otců zakladatelů USA proto, že si drželi černé otroky. Historii nelze opravit. Ovšem její důsledky lze podle současných ideálů napravit. A nejen že lze, je to nutností. Proto bylo v USA zrušeno otroctví. Proto potomci indiánů v Jižní Americe mají své státy.

A také proto T.G. Masaryk zrušil šlechtické tituly a prosadil pozemkovou reformu jejích majetků. Ta sice bylo úspěšně bojkotována, ale přece jenom zásadně ovlivnila vědomí běžného občana republiky vůči aristokracii.

Je tradicí, že trendy vývoje v USA se dříve, či později dostanou do kultury Západní Evropy. V ní už se také projevují. Jsou bourány a poškozovány sochy ze stejného důvodu jako v USA. Jak jsem už napsal, dějiny opravit nelze a těmi vandalskými činy se nenapraví. Feudálové, šlechta, aristokracie nemohou být součástí republiky. Jednou proto musí konečně přijít doba, která napraví důsledky minulé nerovnoprávnost lidí. Konkrétně toho že majetky dneska v soukromém vlastnictví potomků zmíněných vrstev jim budou odebrány. Všechny totiž byly vytvořeny prací jiných, kteří k tomu byli mocensky donuceni.

Tím, že polistopadová moc vrátila majetek šlechtě a katolické církvi implantovala do stávajícího právního řádu de jure feudální éru.

Perex.

Když jsem v minulém politickém režimu navštěvoval jako turista šlechtická sídla, tak při poslouchání výkladů průvodců v nich mému přesvědčení pořád cosi chybělo. Dneska, kdy jsme mnohá z nich vrátili „původním majitelům“, jsem si konečně uvědomil, co mi tam konkrétně chybí. Inspirovala mě k tomu ČT především svými pořady „Toulavá kamera“. Každou neděli dopoledne díky jim se virtuálně procházím po nějakém šlechtickém majetku. A co horšího, v komentářích slyším neustálé oslavování vlastnických rodů daného objektu, ba až adoraci tehdejší doby, která takové skvosty vytvořila. Následující text poněkud zkráceně uvádí, co u zmíněných objektů postrádám a navazuje tak fakticky na text Trestuhodný čin zpátečnictví polistopadové moci, který jsem vyvěsil dne 8.11. l.r.

Realita přepisování dějepisu.

Jedním z činů nové moci je zmocňování se minulosti, ba dokonce její znásilňování. Činí tak podle teze několika přemoudřelých teoretiků moci. Ti tvrdí, že ten, kdo ovládne minulost má šanci ovládnout budoucnost. Nehodlám v tomto textu s nimi polemizovat, beru prostě za fakt, že obvykle každá nová moc si vydržuje lokaje, kteří sepisují převyprávění některých úseků dějin.

Když se za současné moci praxe přepisování dějin stala součástí vědomí širší veřejnosti, tak jedním z následků bylo odstraňování soch, ničení památníků, a to až vandalským způsobem. Tehdy méně radikální aktivisté navrhovali, aby uvedené artefakty, mnohdy nesporně vysoké umělecké hodnoty nebyly ničeny, ale aby byly opatřeny „vysvětlujícími tabulkami. Údajně pro nevzdělance. Moc se mi ten nápad zamlouvá.

A tak navrhuji následující.

Byl bych rád, kdyby u každého zámku, paláce, či jiného šlechtického objektu byla taková tabule s doplňkovými informacemi pro lidi neznající historii. Měla by obsahovat jména všech rodů, které kdy objekt vlastnily. U každého z nich pak zásadní údaj. Počet nevolníků, později poddaných, kteří na tu veškerou krásu vlastně svou otročinou poskytli vrchnosti prostředky. Stačily by odborné odhady oněch počtů, pokud se nezachovaly dokumenty.

Navíc bych vřele doporučoval, aby v nejpřepychovějším sále každého zmíněného objektu byl instalován třeba jenom model bydlení oněch skoro otroků. A v zámecké zahradě pak zase instalována rekonstrukce alespoň části podzámčí například z doby založení objektu, a pak ve století jeho největšího rozkvětu. To proto aby bylo konečně jasno, v jakých skutečných podmínkách museli žít tisíce až statisíce jenom proto, aby mohli desítky vlastnit všechnu tu přehlídku přežranosti vládnoucí vrstvy minulosti.

A nejen u šlechtických majetků…

…ale u každého kostela, nadtož chrámu, dómu, či katedrály by měla být podobná vysvětlovací tabule. Skutečně znalý historik přece ví, že každý zakladatel církevní stavby zároveň určil jeho „dušníky“, čti robotou povinované rodiny, které musely živit příslušníky kléru, jenž „sloužil Bohu“. A nevěřme ani, že mniši se v těch přebohatých klášterech dokázali sami uživit. I jim sloužili robotující nevolníci. Někdy přímo v samotném klášteře. Což by u těch honosných staveb také mělo být na velkých tabulích dokumentováno.

Závěrečná poznámečka.

Majetek feudálů a církví, především té katolické je svým původem fakticky majetkem veřejným. Dokonce existují historici, kteří připomínají, že šlechtic byl povinován se postarat o své poddané, když se dostali do potíží kupříkladu při neúrodě, či nějakých mimořádných přírodních událostech. Onen šlechtic samozřejmě nevypěstoval ani zrnko obilí, takže pokud v čase nouze rozdával, tak jen to, co v časech jiných „odcizil“, čili pouze část svého lupu pouze vrátil.

Převod jakéhokoliv veřejného majetku do soukromých rukou je zločinem krádeže a pokud při tvorbě takového majetku došlo dokonce ke ztrátách na životech jeho budovatelů, tak jde o zločin loupeže. Tím spíše majetku vytvořeného flagrantním „porušováním“ lidských práv v současném právním pojetí.

TRESTUHODNÝ ČIN ZPÁTEČNICTVÍ POLISTOPADOVÉ MOCI.

Prolog.

     Dneska je výročí bitvy na Bílé hoře, jež přinesla nesvobodnému lidu, čti nevolníkům, třistaleté hoře. Rozhodl jsem se proto začít seriál příspěvků, které s tou událostí ještě dneska souvisí.  

Adorace šlechty.

Je zcela pochopitelné až logické, že po Listopadu byl u nás byl zaveden kapitalismus. Už méně rozumné bylo, že zvítězila doktrína liberálního kapitalismu s jeho zastupitelskou demokracií. Dokonce velice dogmatické víra liberálů ve volnou ruku trhu, minimální stát, absolutně individuální svobodu odmítající význam ba až existenci společnosti a jakékoliv regulace alespoň v oblasti hospodářství. Absolutizace těchto dogmat zavinila, že jsme se vrátili do kapitalismu poněkud zastaralého, sociálně nevábného.

I jako formu politického režimu nám naši noví mocní vybudovali příliš zastaralou metodu ortodoxní zastupitelské demokracie na všech stupních správy státu.

Jak jsem ale již napsal, takový vývoj měl svou logiku vyplývající z politického vítězství nepřátel socialismus ve formě sovětismu. Že ale u nás vznikla zastaralá forma kapitalismu je výsledkem osobní nenávisti rozhodujících protagonistů nové mocí k jakékoliv formě socialismu, tedy i k sociálnímu státu pozdějjší fáze kapitalismu .

Nejhorší na polistopadové transformaci je ale návrat až před kapitalismus. Nespočívá pouze v restituci majetku církvím a šlechtě, ale především povýšením příslušníků těchto stavů do mocenské vrstvy. Ta se tím automaticky stala polistopadovou elitou, za kterou se po celou tisíciletou historii považovala. Návrat k elitářství je v mých očích fundamentálním porušením demokratismu v naší zemi. Takže náš stát je opravdu pseudodemokracií, kde rozhodují nevolení, ale „vyvolení“. Tento polistopadový vývoj je tou nejhlubší urážkou snah prvního prezidenta našeho moderního státu, Tomáše Garrigua Masaryka.

V zemích, v nichž nebyla kontinuita politické moci přervána revolucemi sovětského typu si dokázala středověká elita, čti šlechta, udržet své bohatství a majetky přes všechny převraty, války a ostatní pohromy, které zbídačily většinu obyvatelstva. A nejen to, dovedla je transformovat na kapitál. Příkladně je to zřejmé v Německu. Prohrálo dvě světové války, ale jeho šlechta má pořád nejen obrovské soukromé vlastnictví, ale její příslušníci i tomu odpovídající moc ve společnosti a kdo z nich má zájem i oficiální pozici v mocenských institucích. Viz Ursula von der Leyen.

Je cosi zvráceného v tom, že po tolika měšťanských, buržoazních a občanských revolucích, přeměnách či historických zlomech existují mnohde v Evropě dokonce ještě šlechtické tituly, o královských rodinách ani nemluvě. Nejzvrácenější však je doslovné uctívání až adorace šlechtických rodů a církevních hodnostářů. Nejzrůdnější pak je, že ve zmíněné zvrácenosti se angažuje především údajně veřejnoprávní ČT, kupříkladu pod rouškou jejich vlastenectví.

Podle mě by v dnešní době posvátnosti lidských práv, občanských svobod a demokratické rovnosti, se u každého šlechtického rodu mělo uvádět, jak velký počet nevolníků v tom či onom období na ně muselo robotovat. Upřímně se proto divím, že při současné módě revize dějin nejsou šlechtické rody naopak ostrakizovány, ba až všestranně dehonestovány za to, že jejich předkové se, ze současného hlediska, dopouštěli trestuhodných činů.

Do současné módy přepisování dějin výborně zapadá kratičký úryvek z obsáhlé studie o smrti kapitalismu od Andreje Fursova. https://outsidermedia.cz/zivot-a-smrt-kapitalismu-2-kapitalismus-antikapitalismus-a-osudy-sveta-2-2/  Zaujal mě proto, že jde o příspěvek k široké diskusi, kterou rozvířili a neustále omílají Poláci, a dovršil Evropský parlament svým usnesením, že o vznik druhé světové války se zasloužily stejnou měrou Německo i SSSR.

Fursov jako Rus píše, cituji: „V roce 1938 Mnichovská dohoda, od které by se měl datovat začátek druhé světové války (paradoxním způsobem to potvrzuje W. Churchill), byla pokusem vytvořit proto-NATO za účelem zničení SSSR německými silami. Stalin však známou sovětsko-německou smlouvou přehrál především Brity, což mu (oni a také Západ jako celek) stále nemohou odpustit, a válka se odklonila jiným „kursem“ (dalším paradoxem je, že smlouva byla za všech okolností potřebná mnohem více Němcům, protože ti sami „změnili plán války“). Konec citace.

Osobně nesouhlasím s tím, že druhá světová válka začala až Mnichovskou dohodou. Podle mě začala o půl roku dříve anschlussem Rakouska. Do mozaiky mého pohledu na druhou světovou válku ale naopak výborně zapadá tvrzení, že Mnichovská dohoda měla být základnou pro vytvoření jakéhosi předchůdce NATO, určeného k napadení SSSR, což čtu poprvé. Až na to, že šlo pouze a jenom o záměr Britů, především. Fursov naznačuje, že Hitler změnil názor, a napadl napřed Francii a Británii. Ovšem neříká proč. Dávám vysvětlení. Hitlera po celou dobu budování jeho strany, tedy už od dvacátých let dvacátého století financovaly jen banky USA. Byl jim doporučen agentem CIA, k šanci naplnit jejich dlouhodobý záměru připravit Británii, ale i ostatní evropské koloniální mocnosti právě o tyto kolonie.

Zničit tehdejší Sovětský svaz byl pro bohaté, leč vojensky slabé USA obrovským soustem a do získání atomové bomby marnou utopií. Ovšem pro Evropské říše, Británii, Francii, leč i Itálii, či Polsko celkem uskutečnitelným záměrem, do kterého chtěly doslova uvrtat Německo.

Takže lze konstatovat.

Druhá světová válka byla rozpoutána proto, že evropští mocnáři chtěli zničit Sovětský svaz, a Američtí naopak evropské supermocnáře Británii a Francii. Jako vždycky v historii byl ovšem naplněn její nesmiřitelný zákon, že každý lidský záměr končí úplně jinak.