Perex.
Když jsem v minulém politickém režimu navštěvoval jako turista šlechtická sídla, tak při poslouchání výkladů průvodců v nich mému přesvědčení pořád cosi chybělo. Dneska, kdy jsme mnohá z nich vrátili „původním majitelům“, jsem si konečně uvědomil, co mi tam konkrétně chybí. Inspirovala mě k tomu ČT především svými pořady „Toulavá kamera“. Každou neděli dopoledne díky jim se virtuálně procházím po nějakém šlechtickém majetku. A co horšího, v komentářích slyším neustálé oslavování vlastnických rodů daného objektu, ba až adoraci tehdejší doby, která takové skvosty vytvořila. Následující text poněkud zkráceně uvádí, co u zmíněných objektů postrádám a navazuje tak fakticky na text Trestuhodný čin zpátečnictví polistopadové moci, který jsem vyvěsil dne 8.11. l.r.
Realita přepisování dějepisu.
Jedním z činů nové moci je zmocňování se minulosti, ba dokonce její znásilňování. Činí tak podle teze několika přemoudřelých teoretiků moci. Ti tvrdí, že ten, kdo ovládne minulost má šanci ovládnout budoucnost. Nehodlám v tomto textu s nimi polemizovat, beru prostě za fakt, že obvykle každá nová moc si vydržuje lokaje, kteří sepisují převyprávění některých úseků dějin.
Když se za současné moci praxe přepisování dějin stala součástí vědomí širší veřejnosti, tak jedním z následků bylo odstraňování soch, ničení památníků, a to až vandalským způsobem. Tehdy méně radikální aktivisté navrhovali, aby uvedené artefakty, mnohdy nesporně vysoké umělecké hodnoty nebyly ničeny, ale aby byly opatřeny „vysvětlujícími tabulkami. Údajně pro nevzdělance. Moc se mi ten nápad zamlouvá.
A tak navrhuji následující.
Byl bych rád, kdyby u každého zámku, paláce, či jiného šlechtického objektu byla taková tabule s doplňkovými informacemi pro lidi neznající historii. Měla by obsahovat jména všech rodů, které kdy objekt vlastnily. U každého z nich pak zásadní údaj. Počet nevolníků, později poddaných, kteří na tu veškerou krásu vlastně svou otročinou poskytli vrchnosti prostředky. Stačily by odborné odhady oněch počtů, pokud se nezachovaly dokumenty.
Navíc bych vřele doporučoval, aby v nejpřepychovějším sále každého zmíněného objektu byl instalován třeba jenom model bydlení oněch skoro otroků. A v zámecké zahradě pak zase instalována rekonstrukce alespoň části podzámčí například z doby založení objektu, a pak ve století jeho největšího rozkvětu. To proto aby bylo konečně jasno, v jakých skutečných podmínkách museli žít tisíce až statisíce jenom proto, aby mohli desítky vlastnit všechnu tu přehlídku přežranosti vládnoucí vrstvy minulosti.
A nejen u šlechtických majetků…
…ale u každého kostela, nadtož chrámu, dómu, či katedrály by měla být podobná vysvětlovací tabule. Skutečně znalý historik přece ví, že každý zakladatel církevní stavby zároveň určil jeho „dušníky“, čti robotou povinované rodiny, které musely živit příslušníky kléru, jenž „sloužil Bohu“. A nevěřme ani, že mniši se v těch přebohatých klášterech dokázali sami uživit. I jim sloužili robotující nevolníci. Někdy přímo v samotném klášteře. Což by u těch honosných staveb také mělo být na velkých tabulích dokumentováno.
Závěrečná poznámečka.
Majetek feudálů a církví, především té katolické je svým původem fakticky majetkem veřejným. Dokonce existují historici, kteří připomínají, že šlechtic byl povinován se postarat o své poddané, když se dostali do potíží kupříkladu při neúrodě, či nějakých mimořádných přírodních událostech. Onen šlechtic samozřejmě nevypěstoval ani zrnko obilí, takže pokud v čase nouze rozdával, tak jen to, co v časech jiných „odcizil“, čili pouze část svého lupu pouze vrátil.
Převod jakéhokoliv veřejného majetku do soukromých rukou je zločinem krádeže a pokud při tvorbě takového majetku došlo dokonce ke ztrátách na životech jeho budovatelů, tak jde o zločin loupeže. Tím spíše majetku vytvořeného flagrantním „porušováním“ lidských práv v současném právním pojetí.