Byl jsem od dětství nějak divný v sociálním pojímání pohlaví. Na Velikonoční pondělí jsem odmítal chodit s „tatarem mrskat“ ženy a dívky z příbuzenstva. Považoval jsem to za ponižování žen. Sice se mé chování nesetkávalo u nich s pochopením a považovaly to dokonce za jakousi urážku, že jsem je nepřišel „vyšlehat“. Což bylo pro mě zase naprosto nepochopitelné.

Vždycky jsem rovněž pouvažoval za urážku žen, že jejich jména končí na -ová. Ve své slabé znalosti češtiny jsem to považoval také za urážku žen, jako by byly nějakým majetkem muže. Když jsem se ženil, tak jsem proto chtěl převzít příjmení své manželky s „vlastnickou“ koncovkou. Takže bych se jmenoval Stanislav Mertové. Tehdejší úřednice na matrice to odmítly a asi mě považovaly za idiota.

Když ale sleduji současné šílení feministek v problematice genderu, přehodilo mě to na druhou stranu barikády. Cítím se jako muž diskriminován. Jak to, že ženy v minulém století začaly masově nosit převážně kalhoty, ale muži vůbec nenosí sukně?!!