SVĚT SE V PRDEL OBRACÍ…

…říkával jeden z mých podřízených někdy koncem šedesátých let minulého století. Měl pravdu, ovšem jenom částečnou. Neobracel se tehdy svět, ale určitě se už začala obracet atmosféra veřejného prostoru naší země, protože v současnosti už je spolehlivě v prdel obrácená. Mimo jiné to dokazuje jakýsi pofiderní think-tank s názvem Evropské hodnoty, který od počátku roku 2017 pracuje pro ministerstvo vnitra. Vede ho bývalý homosexuální pornoherec Jakub Janda. Jeho posláním údajně je odhalovat na sociálních sítích weby, autory a jiné aktivity, které šíří informace, jež jsou údajně proruskou propagandou. Pokud si uvědomíme, že uvedené anglické sousloví, jedno z mnoha, jež przní naši mateřštinu, lze definovat jako, cituji: „skupinu odborníků, která poskytuje rady a nápady týkající se konkrétních politických nebo ekonomických problémů“, konec citace, tak s hrůzou konstatuji, že instituci s tímto posláním neměli ani mocnáři v dobách nadvlády KSČ. Tohle podlé svinstvo je navíc placeno z našich daní. Na webu http://forum24.cz/roman-maca-otevreny-dopis-panu-poslanci-miloslavovi-roznerovi/ vyšel 14. 11.2017 otevřený dopis Romana Mácy pracovníka, prezentovaného jako analytik oné „skupiny odborníků“, kteří sami sebe pojmenovali Evropské hodnoty. Dopis je adresován poslanci za Okamurovu Stranu přímé demokracie a ač je otravně dlouhý, stojí za přečtení. Ne sice pro svůj obsah, ale proto, aby veřejnost věděla, čím se fakticky zabývá zmíněná, vládě tak milá instituce. Dovoluji si bez servítků konstatovat, že ani StB s takovou pečlivostí nesbírala materiál na odpůrce režimu, jak to dělají pracovníci Evropských hodnot prohlašující se za ochránce demokracie. Že výsledky jejich špiclování zveřejňuje právě web FORUM24 je stejně příznačné. Jde totiž o tu nejhorší dezininformační stoku celého našeho, tedy česky psaného, netu. Musím konstatovat, že jak rádci z Evropských hodnot, tak presstituti z Fora24 jsou učebnicovými příklady toho, že se u nás veřejný prostor obrátil nejen v prdel, ale v nejhnusnější, nenávistí se zalykající prostředí, jaké si lze vůbec představit. Je o několik řádů stupidnější, odpornější a především lživější, než bylo vše, co v době studené války zplodila politika třídního boje.

UBOHOST NAD UBOHOST

Včera na webu Parlamentních Listů byl zveřejněn zápis z jednání vlády premiéra Špidly o prodeji akcí OKD, které tehdy vlastnil stát. Samotná diskuse kolem prodeje je učebnicovou ukázkou nejen diletantství naprosté většiny členů vlády, ale především jejich neúcty k obrovským majetkovým hodnotám vytvořeným minulými generacemi. V mých očích úroveň jednání neodpovídala ani jednání zastupitelů v Horní Dolní. Ubožácká ubohost. Prostě kde nic není, ani smrt nebere. Ministři prakticky nic nevěděli a přece měli tu drzost žvanit a pak rozhodnout. Jestliže takto u nás rozhoduje nejvyšší orgn státu i o všem ostatním, třeba o účasti ve válečných taženích, či mnohem důležitějších mezinárodních vztazích, tak nás nic dobrého nečeká. Vláda, která se veřejnosti prezentovala jako sociální, se vůbec nezajímala právě o to sociálno. Pouze dva ministři příliš matně zpochybnili cenu s ohledem na to, že v majetku OKD jsou o byty, jejichž celková cena je větší, než na jakou odborníci ohodnotili celý podnik. Tehdejší ministr financí Sobotka ve skutečnosti podvedl vládu a ministr Urban doslova obelhal. Špidla ve své bohorovnosti primitiva, který je pyšný na to, že rozhoduje o miliardách, definitivně rozhodl tak, že způsobil škodu víc jak čtyřiceti tisícům lidí. Z mého hlediska je tedy stát jednoznačně povinný škodu napravit. Nesouhlasím s nějakým vězněním Sobotky, Urbana, či Špidly, čímž se škoda nevyřeší. Navrhuji jiné řešení. Zestátnění bytů. Takže se nebudou kupovat zbraně a jiné pitomosti, ale stát byty odkoupí, pěkně je zrenovuje, alespoň do tehdejší kvality a převede pak do vlastnictví bydlících za tehdejší cenu, čili asi tak pětinu té dnešní. Když se mohlo nacpat do chřtánů církvím, tak proč nenapravit zlo způsobené řadovým lidem, kteří byli prokazatelně poškozeni.

ZADLUŽENOST USA

Podle webu http://www.usdebtclock.org/ činí zadluženost USA 20,5 bilionů dolarů. Když se k tomu připočtou dluhy domácností, měst a států Unie, představuje prý celkový dluh gigantickou částku 68 bilionů dolarů. Největším jejich věřitelem je ČLR s 1,2 biliony dolarů. Což je k celkové částce docela směšný pakatel. Ptejme se, kdo je tedy největším věřitelem nejmocnějšího státu světa? Soukromé, čti nadnárodní finanční korporace. Při vědomí děsivé velikosti dluhu každého musí napadnout logická otázka. Jsou USA schopné dluh splatit? Odpověď je nasnadě. Nejsou a nejenom to. Záměrně se dále zadlužují, především svým astronomicky ničemnými výdaji na zbrojení. S čím tedy počítají? Zrodí se další otázka. Věří, že jednou světu prostě oznámí, že své dluhy nebudou platit. Vždyť něco podobného už kdysi udělaly. Tehdy, když Nixon prostě a jednoduše škrtem pera zrušil krytí dolaru zlatem. A co se tehdy stalo? Naprosto nic. Všichni, i ta bouřlivácká Francie s Charlesem de Gaullem v čele. A proč? Protože USA byly vojensky tak silné, že by je neporazil ani celý tehdejší, kapitalistický svět. Z toho důvodu i dneska tak o překot zbrojí. Jejich naivita, spojená s pýchou a především s neznalostí politické reality světa způsobuje, že si mocní v USA myslí, že jim takto připravovaný budoucí podvod vůči globálnímu světu opět projde. Pokud ale USA v dnešní situaci spoléhají na svou neporazitelnost, silně se mýlí. Proto jsem přesvědčen, že jednou budou muset, pod tlakem světových institucí, které samy vytvořily, vyhlásit opravdu bankrot. Zadluženost USA si velice dobře uvědomují jeho největší věřitelé od Japonska přes Rusko po Čínu a už si brousí zuby na jejich majetek, ba dokonce i celá území. S tím by měli mocní USA počítat jako s vysoce pravděpodobnou skutečností.

DEMOKRACIE A ROVNOST OBČANŮ PŘED ZÁKONEM

Zaráží mne dvojí standarty, které v demokracii a la ČR platí. Kupříkladu kandidát na prezidenta musí sesbírat pro svou kandidaturu padesát tisíc podpisů řadových občanů, ale stačí mu jen třeba podpisy 20ti poslanců, nebo dokonce 10ti senátorů. Byl jsem od počátku proti tomu, aby na prezidenta mohl kandidovat samozvanec, čili člověk, který se k tomu sám rozhodne a začne si sbírat podpisy. Už jenom proto, že na sběr podpisů je třeba poměrně dost peněz, takže prakticky jsou vyloučeni všichni, kdo na sběr nemají peníze, čti, bohatí jsou privilegovaní. V mých očích je to v procesu přímé volby prezidenta první nedemokratický prvek. Mnohem nedemokratičtější je podle mého soudu pak to, že jeden podpis poslance váží za podpis dvou tisíc pěti set řadových občanů a podpis senátora má dokonce váhu pěti tisíc lidiček. Rovnost ze zákona jako řemen. Tyto rozpory mne od počátku vedly k názoru, že kandidáta do prezidentských voleb mají navrhovat politické strany a nebo zaregistrovaná politická hnutí. Nikdo jiný. Hovoří pro to mimo jiné i fakt, že prezident by měl být vysoce zkušeným a praxí ověřeným politikem, neboť není pouze ozdobou státu, ale nejvyšším ústavním činitelem a ještě k tomu nejvyšším vojenským velitelem. Což by nikdy neměl být jakýsi herec, vědec, či dokonce úspěšný hráč.

LIDSKÁ PRÁVA

Právo na slušný život, čti, minimálně na práci, jídlo, zdravou vodu, hygienu, lékařské ošetření a bydlení, je vyšším právem, než obecné právo na svobodu. Na co vám je svoboda, když v zimě mrznete pod mostem?!! Vztah lidí k těmto právům je základním rozdílem v myšlení autentické levice a pravice. Pravice, zvláště ta dnešní, která svobodu povýšila nade vše, je ideologií individualistů všeho zrna od chorobných sobců po bezohledné sociální predátory. Reálná politika o sobě tvrdí, že je uměním možného. V rovině, o níž dneska píši, by to na první pohled znamenalo, povinnost hledat rovnováhu mezi socialistickým upřednostňováním sociálních práv a liberálním právem na svobodu. Jenže tomu tak být nemůže. Člověk je společenským tvorem a chce-li aby lidstvo přežilo, musí vždycky podřídit právo na svobodu právu na slušný život všech, čti každého. Nejen absolutizace svobody musí totiž zákonitě vést k nepřiměřené diferenciaci, konfliktům a válkám, až po konečné vyhlazení většiny lidí. Ke stejným důsledkům může vést i snaha o hledání rovnováhy mezi zmíněnými koncepcemi lidských práv. A ne, že ne.

A CO NA TO VYVĚŠOVAČI TIBETSKÝCH VLAJEK?

Jedním z vysokých principů státoprávnosti je teze o nezpochybnitelném právu národů na samostatnost. Toto poněkud idealistické právo se ovšem ve všednodenním životě dosud vždy srazilo s reálným právem mocných, které se dostalo do mezinárodních zvyklostí pod tezí „o nedělitelnosti již existujících států“. Především po druhé světové válce a za studené války zajišťovalo právo na nedělitelnost států jakousi větší stabilitu a tím i vyšší mezinárodní bezpečnost. Mezinárodní právo dosud nikdy nevyřešilo střet dvou zmíněných oprávnění, i když se učebnicově uznává, že právo na svrchovanost národů je naprosto nejvyšším konstitučním právem. Svět to dokazoval například tím, že neprotestoval, když se, naštěstí mírumilovně, rozdělovalo Československo, ale dokonce ani tehdy, když se občanskou válkou dělila Jugoslávie. V současnosti je vystaveno Španělsko problému řešit střet práva svrchovanosti národa a uchování celistvosti státu. Že jsou Katalánci národem, nikdo nikdy nezpochybnil, leč jim ale nikdo neumožnil a dosud neumožňuje, státní samostatnost. Jsou pouze provincií Španělska. V poslední době ovšem se situace vyostřila. Katalánsko uskutečnilo referendum o samostatnosti, jeho parlament schválil a vláda poté vyhlásila vznik samostatného státu. Reakce Španělské moci byla okamžitá. Vláda Katalánska byla zatčena, v zemi byla nastolena nucená správa a nařízeny nové volby. A…ve světě následuje VELKÉ TICHO PO PĚŠINĚ. Nikdo z mocných tohoto světa se Katalánců nezastává. Ale i veřejnost mlčí, především ti vždy aktivističtí ochránci lidských práv, občanských svobod a především bojovníci za práva slabších, utiskovaných a menšin, jakoby najednou oslepli a oněměli. Dovoluji si proto zeptat se jich, v prvé řadě pak těch našich vyvěšovačů Tibetských vlajek, kdy na jejich radnicích konečně zahlédnu vlát Katalánské vlajky?

ZÁKONÍK PRÁCE PRO SOUDCE

Poslouchal jsem dneska „chytrosti“ jednoho starého supersoudce. Rozdával chytrosti na všechny možné strany, ačkoliv prakticky většinu aktivní život byl neznámým právníkem jednoho bytového družstva. Čímž jsem řekl víc, než jsem dneska chtěl. Napadlo mě při tom, divím se tomu že až dneska, že soudci jsou státními zaměstnanci s nejvyšší možnou pracovní výhodou, praktickou definitivou. Soudci si prosadili, že svou funkci mají až do smrti, pardon, penze. Svou neodvolatelnost zdůvodňují jakousi hrozbou odvety za rozsudky, které vyřkli a jiné nesmysly. Je to nehorázná a sprostá lež, ba lehce odhalitelná podlost. Mnohem větší „zásluhy“ na odhalení zločinců má totiž policie. Při tom kriminalisté nejsou nikterak chránění doživotním zaměstnáním u policie. To za prvé a za druhé copak nějakému pomstychtivci bude vadit, že zabije soudce, či jenom třeba komerčního právníka, kterým by bývalý soudce byl, když by mu uplynula doba výkonu jeho funkce? Zákon o soudech a soudcích sice říká, že soudci zaniká funkce uplynutím kalendářního roku, v němž dovrší 70-ti let, ale v mých očích je to další neoprávněná výhoda. Soudce by měl „odevzdat talár“ v den vzniku nároku na penzi. A basta. Vrchovatě jim musí stačit jedno nezasloužené privilegium. Být totiž na mně, dávno bych realizoval svůj dlouhodobý názor, vybírat soudce losem a to pouze na maximálně šest let.

PARADOX JADERNÉHO OZBROJENÍ

Všichni vlastníci jaderných zbraní se při jejich získání dušovali, že je nepoužijí jako první. Že je mají jen a jenom jako odstrašující prostředek proti nepřátelům. Samozřejmě, že šlo o lež od samého počátku. Jelikož jejími prvními vlastníky byli dvě vojensky nejsilnější, územně nejrozsáhlejší a počtem obyvatel skoro nejpočetnější země planety, dalo se tvrdit, že jim jde jen o to, získat takovou převahu, aby mohla ta úspěšnější tu druhou přepadnout. Ve skutečnosti se ale dvě nejvlivnější země té doby nemohly odvážit vojenského střetu, i kdyby byly bez jaderných zbraní, protože by si v každém případě způsobily tak vážné vzájemné škody, že by se mohly stát kořistí mnohem menších států. Velké, ba největší státy nikdy nepotřebovaly a nepotřebují jaderné zbraně. Pokud je někdo opravdu potřebuje, tak pouze a jenom ten, kdo je zmíněnými velestáty ohrožován. Správně proto mají jaderné zbraně třeba Izrael, či KLDR. Souhlasím proto s autorem následujících otázek.

  1. Bylo by roku 1999 napadeno vojsky USA Srbsko, kdyby měl Miloševič taktické rakety středního doletu vybavené jadernou hlavicí, zacílené třeba na Řím, Milano či Neapol?? Odpověď zní: NEBYLO!
    2. Byl by roku 1964 žoldáky USA přepaden Vietnam, kdyby měla Hanoj jadernou zbraň? Nebyl! a byly by tak zachráněny 2 miliony životů a to včetně životů 50 000 žoldnéřů USA.
    3. Byl by roku 2003 přepaden žoldáky USA Irák, kdyby měl jadernou zbraň?? Nebyl! Jen těžko by se tam chtěli američtí žoldáci prodírat krátery jaderných výbuchů v protiatomových gumových oblecích při 50 stupních ve stínu.
    4. Napadlo by NATO roku 2011 Libyi, kdyby měl Kaddáfí rakety středního doletu s „A“ hlavicemi zamířené na Barcelonu, Madrid a Marseille?? Nikoli! Vražedné bomby z letounů NATO by na jeho vlast nedopadly.

Takže silní mají jaderné zbraně k nadvládě nad světem a pouze slabí jako zastrašující nástroj své obrany. To je nejen paradox dnešní militaristické globalizace, ale především doslova tragedie lidstva.

PRÁVĚ PŘED STO LETY…

…v tehdejším Rusku začala druhá fáze protifeudální revoluce, tentokrát výrazně protirežimní. Lenin, který se jí postavil do čela, tím v praxi revidoval Marxe. Vzniklo předčasně narozené dítě a ještě k tomu v zemi, kde se tak vůbec nemělo stát. Marx i Lenin ovšem nebyli proroky a tak se oba ve skutečnosti mýlili. Marx si ve své době nedovedl představit, jak adaptabilní bude kapitalismus, takže předpokládal jeho poměrně brzký konec. Lenin zase předpokládal, že svět, alespoň v tehdy nejvyspělejší části – Evropě – už splnil předpoklady pro velkou transformaci vlastnictví. Přes tyto omyly tak přesto před sto lety vznikl první stát s komunistickými prvky, který, díky obrovskému potenciálu zdrojů, od lidských po nerostné, dokázal vzdorovat nejmocnějším silám globalizujícího se světa tři celé čtvrtiny století. Vznikl politický systém, který ještě pořád nezmizel úplně z povrchu naší planety. Nejdůležitější však je, že v historii vzniklo první reálné uskutečňování dávné a zdánlivé utopie. A bylo natolik úspěšné, že po sobě zanechalo nemalé množství lidí, kteří od té doby věří, že ji uskutečňovat lze. Což v mých očích přivádí její odpůrce k děsivé nenávisti, živené fakticky existencionálním strachem, že oni konečně přijdou o svou nadvládu, trvající prakticky od úsvitu dějin, tedy více jak pět tisíciletí. Díky socialistické revoluci v Rusku zahynulo na světě obrovské množství lidí, ale v mých očích právě tyto oběti se jednou lidstvu zúročí. Při neodvratné globální revoluci proti tradičním vrstvám vládců, už se může vytvořit nová situace, která zabrání obětem apokalyptických rozměrů. Tehdy půjde o opravdu největší změnu v lidských dějinách a její odpůrcům prakticky o všechno. Pokud aktéři pochopí její nevyhnutelnost, tak jak ji pochopily vlády zemí reálného socialismu, nemusí nakonec skončit pro lidstvo nijak děsivě, čti s hekatombami mrtvol. Pokud se tak opravdu stane, tak to bude největší odkaz Velké Říjnové Socialistické Revoluce, která začala právě před sto loty v Rusku, jež podle svého kalendáře tehdy žilo teprve v říjnu.

MOCNÍ ZAHAJUJÍ TŘÍDNÍ BOJ

V Německu od 1. října letošního roku platí „cenzurní“ zákon pro sociální sítě. Mimo jiné se v něm říká, cituji: „Společnosti, vlastnící sociální média, jsou povinné mazat nebo blokovat jakékoliv online „trestné činy“. jako jsou hanobení, pomluvy, urážky nebo podněcování nenávisti, a to do 24 hodin od přijetí stížnosti – bez ohledu na to, zda je stížnost oprávněná nebo ne. Na vyřízení složitějších případů mají sociální sítě 7 dní. Pokud tyto termíny nedodrží, může jim za porušení zákona německá vláda uložit pokutu do výše 50 milionů EUR.“ Konec citace. Postihovat se mají především projevy nenávisti proti islámu a migrantům. Trestný čin šíření nenávisti platí v Německu již delší čas, ale zatím byly trestány pouze skutky, které někdo udal soudu. Jako například případ žurnalisty Michaela Stürzenbergera, který byl odsouzen k šesti měsícům vězení s podmínkou za to, že na svém Facebooku vyvěsil historickou fotografii, na které si Velký jeruzalémský muftí Haj Amin al-Husseini potřásá rukou s vysokým nacistickým úředníkem v Berlíně v roce 1941. Žalobce obvinil Stürzenbergera, že zveřejněním fotografie se dopustil „podněcování nenávisti k Islámu“ a „hanobení Islámu“. Na tomto místě jenom poznamenávám, že někteří politologové Ruska již léta tvrdí, že z Evropy bude v dohledné době vytvořen chalífát. Ale zpět k tématu. V mých očích je zavádění totální cenzury pod vlajkou „vítězství lásky nad nenávistí“, pouhým tréninkem, jakousi zkouškou, kolik si toho svobodomyslná veřejnost ještě nechá líbit. Islám totiž vůbec není tím, kdo současné mocné opravdu zajímá. Nejmocnější globální mafii jedné promile superbohatých je totiž jasné, že po pádu SSSR nastoupený trend nekonečné diferenciace mezi nimi a ostatními, nemůže mít věčné trvání. Ví, stejně dobře jako já, že se proti nim v dohledné době zvedne obrovská tsunami odporu, o níž říct že je projevem nenávisti, bude slabé slovo. Aby tu dobu co nejvíce oddálili, zahajují totalitní informační cenzuru, především na sítích, které jsou základním prvkem sebeorganizace veřejnosti. Současné zavadění cenzury sítí, ať již v Německu, Velké Británii, Španělsku, ale i ten obskurní Chovancův úřad „JanDOhledu“, není pro nadvládu zdánlivě anonymních vlastníků globálních korporací ničím jiným, než základnou nevyhnutelně se blížícího třídního boje. Ten není tentokrát zahajován utiskovanými, vykořisťovanými, znectěnými, vyloučenými a jinak sociálně postiženými, ale právě jejich protipólem. Mafie globální nadvlády nesouměřitelně bohatých, jak o nich mluví někteří sociologové, podle mne superbohatých, zaváděním cenzury projevů „šíření nenávisti“ ve skutečnosti ukazují jak obrovský strach už supervládci mají. Jsou zmíněným strachem již natolik zhlouplí, že odhazují i nejvyšší „hodnotu“, fundamentální kámen svého současného postavení, svátost svobody, zde konkrétně svobody slova. Právě pro ně totiž byla zabsolutizovaná svoboda nedotknutelným božstvem, leč v praxi pouze ničím neomezovanou šancí na hromadění majetku, vlivu a v konečném stavu až absolutní moci. Je nasnadě, že proti ní se jednou zvedne dosud v dějinách nevídaný odpor, vedle něhož všechny dosavadní vzpoury, rebelie i revoluce byly procházkou libosadem.