Poslouchal jsem dneska „chytrosti“ jednoho starého supersoudce. Rozdával chytrosti na všechny možné strany, ačkoliv prakticky většinu aktivní život byl neznámým právníkem jednoho bytového družstva. Čímž jsem řekl víc, než jsem dneska chtěl. Napadlo mě při tom, divím se tomu že až dneska, že soudci jsou státními zaměstnanci s nejvyšší možnou pracovní výhodou, praktickou definitivou. Soudci si prosadili, že svou funkci mají až do smrti, pardon, penze. Svou neodvolatelnost zdůvodňují jakousi hrozbou odvety za rozsudky, které vyřkli a jiné nesmysly. Je to nehorázná a sprostá lež, ba lehce odhalitelná podlost. Mnohem větší „zásluhy“ na odhalení zločinců má totiž policie. Při tom kriminalisté nejsou nikterak chránění doživotním zaměstnáním u policie. To za prvé a za druhé copak nějakému pomstychtivci bude vadit, že zabije soudce, či jenom třeba komerčního právníka, kterým by bývalý soudce byl, když by mu uplynula doba výkonu jeho funkce? Zákon o soudech a soudcích sice říká, že soudci zaniká funkce uplynutím kalendářního roku, v němž dovrší 70-ti let, ale v mých očích je to další neoprávněná výhoda. Soudce by měl „odevzdat talár“ v den vzniku nároku na penzi. A basta. Vrchovatě jim musí stačit jedno nezasloužené privilegium. Být totiž na mně, dávno bych realizoval svůj dlouhodobý názor, vybírat soudce losem a to pouze na maximálně šest let.