. Obě období „prezidentování“ Putina byla charakterizována nezpochybnitelnou přístupností vůči Západu, jak vůči USA, tak i EU. Nedávno ovšem na otázku západního novináře, co se změnilo v zahraniční politice Ruska, řekl Putin jednoznačně. „To že Vám už nevěříme!“. Nejenže se takto vyjádřil, ale Rusko se především podle toho axiomu začalo chovat. Už stále nenabízí spolupráci, už nečeká, že se najdou na Západě politici vstřícní k debatě a vůbec už nevěří dokonce ani různým vstřícnějším krokům, u nichž se vždycky za nějaký čas ukázala jejich nefalšovaná, čti podlá až podrazácká, stránka. Tvrdý postoj si Rusko už může dovolit. Ne snad jenom proto, že na mezinárodní scéně prokázalo svou reálnou vojenskou sílu, ale především proto, že, alespoň na nějaký čas, má krytá záda velmi těsnou spoluprací s ČLR. Tato dvojice kupříkladu až příliš jasně naznačila Trumpovi, ať na vojenskou agresi proti KLDR zapomene, protože na ni odpoví rovněž vojenskou sikou. Rusko si už přestalo brát servítky i v problému východních, převážně rusky mluvících oblastí Ukrajiny. Bez obalu sdělilo Trumpovým úředníkům, že si sice mohou na Ukrajině tlachat co chtějí, leč Ukrajina musí především plnit Minské dohody. Každé jejich porušení bude totiž mít za následek takové kroky ze strany Ruska, které budou ochraňovat občany ruské národnosti jak v Doněcku, tak Luhansku. Putin tedy jasně opustil tezi, že Rusko nezasáhne na pomoc separatistickým republikám. Nyní jasně kupříkladu říká, pokud USA pošlou na Ukrajinu zbraně, Rusko pošle do DLR a LLR své úředníky, aby hromadně vystavovali rusky mluvícím občanům ruské pasy. Jakmile by pak Kyjev zaútočil na zmíněné oblasti, Ruská armáda zakročí, aby ochránila své „krajany“. Každý ať si k těmto aktivitám Ruska připočte právě nyní v platnost vstupující dohodu mezi Ruskem a ČLR o společném obchodování v národních měnách. Ať si uvědomí, že už je projednaná stejná dohoda s Íránem a vedou se debaty o podobných se Saudskou Arábií a Tureckem. To všechno jasně dokazuje, že Rusko už nepovažuje USA za možného partnera. A co EU?!! Té už dávno nezbývá nic jiného, než přilézt do Moskvy doslova jak ti Tibetští kajícníci doslova po kolenou.

Největším paradoxem a dokonce vysokou nespravedlností je, ve sněmovně za ČSSD i KSČM zasednou osoby, které jsou přímo odpovědné za jejich děsivý propad ve volbách. Proto jsem toho názoru, že by obě měly strany velice rychle rozhodnout o tom, aby se tito lidé vzdali svých poslaneckých mandátů a odešli ze sněmovny. Za ČSSD především Zaorálek, který svou činností jako ministr zahraničí naprosto propadl, samozřejmě pak Sobotka i podrazák Chovanec. Za KSČ především Dolejš a Filip. První za faktický odklon od socialismu a druhý za nevýrazné vůdcovství.

Babiš ještě než byl pověřen prezidentem úkolem sestavit vládu, si promluvil se zástupci všech stran, zda se chtějí s ním podílet na vládnutí. Všichni odmítli. Jak jsem již napsal dříve je to jednání naprosto bezvýchodné, protože bez hnutí ANO nelze většinovou vládu sestavit. Musely by strany popřít celý svůj polistopadový vývoj, protože by najednou šly do vlády s KSČM, nebo se spojily se stranou, kterou označují za fašistickou, jmenovitě se stranou Okamury – Stranou Přímé Demokracie. Babiš hned nato veřejně oznámil, že tedy sestaví menšinovou vládu, do níž zařadí i nestranické odborníky. Veřejnosti tím jednoznačně sdělil, že jedině jeho hnutí má pocit odpovědnosti vyplývající z voleb, čili že přijímá povinnost spravovat stát a všechny ostatní strany hodlají v budoucnu pouze jemu a celé budoucí vládě, házet klacky pod nohy a ve sněmovně „kalouskovsky“ exhibovat a zpozdile se vykecávat. Babiš tím u veřejnosti získal první bod za vyhraný „gem“. Ovšem hned v následující fázi vyhrál celý set. To když většina stran prohlásila, že Babišovu menšinovou vládu nepodpoří. Čímž veřejnosti učebnicově dokázaly, že nejenže nemají zájem plnit alespoň část svého programu, kvůli němuž dostaly od voličů hlasy a mandáty, ale že hodlají udělat všechno, co je jenom v jejich silách, aby ani ANO nemohlo plnit své předvolební sliby. Jinými slovy, všechny strany, které se rozhodly nepodpořit menšinovou vládu, veřejnosti bez obalu sdělily, že jsou rozhodnuty sabotovat pověření udělené jim voliči a že raději povyšují jakési své, nepříliš jasné a veřejnosti nesdělené zájmy za daleko důležitější, než je bytostná starost o stabilitu státu. Čímž prohrávají u občanů prakticky celou hru a možná mnohé i svou existenci.

Všeobecná zkušenost říká, že chybami se člověk učí a ten moudrý především chybami jiných. Ovšem pořád ještě jsou lidé, kteří se ani z vlastnících chyb neumí poučit. Učebnicovým příkladem tohoto poznání  jsou „pracanti“ ČT a dalších mainstreamových médií. Dostali ve volbách do sněmovny od veřejnosti, čili svých diváků a čtenářů výprask, jaký v této zemi ještě nezažili a přece ani kapánek nezměnili své chování. Dokazuje to jejich neustálé dehonostování prezidenta Zemana. Kdo nepochopil, že Babiš vyhrál volby především jako protest médiím, je buďto úplný blbec, nebo člověk postižený negativistickou metamorfózou „havlismu“, především pak jeho zvráceného hesla o polistopadovém režimu jako vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Za necelého půl roku se bude volit prezident a všichni, kdo si úporně nepřejí, aby vyhrál Zeman, veřejně prezentují vůči němu tolik nenávisti, že mnozí občané natruc Zemana budou volit, i když ho původně volit nechtěli. Pro tak zvanou pražskou kavárnu, která je již víc jak dvacet v mých očích směskou lumpeninteligentů a intelektuálské luzy, je zmíněná metamorfóza charakteristickým, ba až dominantním znakem. Jsou to navíc odchovanci ideologie třídního boje, i když mnohdy jím byli postiženi, ale si prostě jeho metody dobře pamatují. Jejich dnešní jednání je proto nejen odkoukané od metod třídního boje, ale je mnohem zuřivější. Potvrzuje se tak zkušenost, že největší nenávist produkuje zmarněná láska a nejděsivějšími fanatiky jsou lidé přesvědčení o jediné pravdě, samozřejmě té své. Tuhle zrůdnost měl v sobě už český apoštol pravdy a lásky, což se nejlépe projevilo již v prvních dnech jeho bitvy o moc. Nikdo totiž od prvního dne listopadového převratu nelhal o budoucnosti tak hnusně, jen aby se dorval na prezidentskou funkci. Každý si určitě vzpomene na jeho televizní projev před prezidentskou „volbou“ v prosinci  1989, kde obviňoval komunisty ze lhaní, aby se ani ne za dva roky potvrdilo, že pravdu měli oni a naopak on sprostě lhal. A nikdo v té době v boji o své koryto nezneužil tajných služeb. Opět jistě každý pamatuje, jak podrazácky s Rumlem odstranili Bartončíka. Havel sám se podle svého rádoby „reprezantačního“ hesla nechoval fakticky nikdy, pokud se politicky angažoval, takže se nelze divit, že jeho nohsledi a pohrobci jsou postiženi chorobou představující transformaci pravdy a lásky na stupidní lhaní a zuřivou nenávist.