Právo na slušný život, čti, minimálně na práci, jídlo, zdravou vodu, hygienu, lékařské ošetření a bydlení, je vyšším právem, než obecné právo na svobodu. Na co vám je svoboda, když v zimě mrznete pod mostem?!! Vztah lidí k těmto právům je základním rozdílem v myšlení autentické levice a pravice. Pravice, zvláště ta dnešní, která svobodu povýšila nade vše, je ideologií individualistů všeho zrna od chorobných sobců po bezohledné sociální predátory. Reálná politika o sobě tvrdí, že je uměním možného. V rovině, o níž dneska píši, by to na první pohled znamenalo, povinnost hledat rovnováhu mezi socialistickým upřednostňováním sociálních práv a liberálním právem na svobodu. Jenže tomu tak být nemůže. Člověk je společenským tvorem a chce-li aby lidstvo přežilo, musí vždycky podřídit právo na svobodu právu na slušný život všech, čti každého. Nejen absolutizace svobody musí totiž zákonitě vést k nepřiměřené diferenciaci, konfliktům a válkám, až po konečné vyhlazení většiny lidí. Ke stejným důsledkům může vést i snaha o hledání rovnováhy mezi zmíněnými koncepcemi lidských práv. A ne, že ne.