EX ORIENTE LUX

Uvedené motto, známé v Evropě již od raného středověku, nemělo na mysli pouze fakt, že od východu se šíří nad členitý kontinent sluneční světlo, ale především skutečnost, že onen tehdejší okraj obrovského nadkontinentu je obdařován idejemi, učeností, až vší kulturou, právě z Východu. Tehdy se fakticky začal historicky tvořit Abendland. Zem, kde civilizace Orientu, řečeno anglicky, skutečně končí, čili pohledem z východu příznačně zapadá, jako zmíněný sluneční svit. Takže nakonec i v nejrozšířenějším jazyku Evropy je slůvko abendland pojmem označujícím zemi na západě. Ta za posledního půl tisícileté nejenže nepochopila civilizační světlo neustále z Orientu šířené, ale snažila se v dějinách nebývalým zrychlováním přirozeného vývoje, pohánět svými výboji dokonce i dějiny Východu. Tato neblahá činnost Západu pak v mém přesvědčení vyjadřuje i nové pojetí fráze ex oriente lux, dokonce jakousi prognózu. Předpověď, že Abendland je skutečným západem veškeré lidské civilizace, po níž musí opět přijít z Východu nová, tak jako tomu bývalo po celé dějiny.

JOHNOVA PSEUDODEMISE

Johnův odchod z vlády už byl jednou ve hře, tehdy z vůle Nečasovy. Dneska si s ní pohrává exnovinář sám. Dá se popsat typickými znaky, jež korespondují třem povahovým charakteristikám. Čím je chlap bezmocnější, tím je arogantnější. Čím je veřejný činitel bezvýznamnější, tím je domýšlivější. A konečně čím je funkcionář neschopnější, tím je sebevědomější.

NOVÁ GENERACE POLITICKÝCH STRAN, DALŠÍ TO PRVEK DEMOGRÁZLIE

Jenom velice krátce. Osobně si politické strany rozdělují nikoliv do příbuzenských rodin, jako někteří politologové, ale především do vývojových generací. Za nejvýznamnější typ stran v jakémkoliv demokratickém systému, neustále považuji masové politické strany. Vznikaly vesměs jako dělnické či lidové, které v jednotlivých zemích měly statisíce ba až miliony členů. U těch komunistických dokonce nejen pouze přispívajících, ale skutečně aktivních. Další generaci stran soutěžících o moc v zastupitelských demokraciích, tvořily strany voličské, které měly sice menší počty příslušníků, ale před volbami naopak velké množství aktivních propagátorů, doslova v každé obci. Dneska existuje nový druh stran, které si nazývám kryptomafiánské. Jsou tvořeny především, nebo dokonce výhradně, funkcionářským aktivem, který kromě zajišťování organizačního provozu strany, shromažďuje především finance od sponzorů a donátorů, aby za ně v předvolebních obdobích pořádal všechny ty propagandistická orgie. Takoví její členové považují za zcela přirozené, že jsou za svou neustálou aktivitu odměňováni, především pak tehdy, když strana uspěje ve volbách. Strany, které si navíc mohou dovolit i mezi volbami vydržovat alespoň nějaký profesionální aparát vytvořený mimo jiné i ze svých nejaktivnějších členů, naprosto organicky vytváří prostředí pro klientelistické vazby mezi jednotlivými reprezentanty a okolím. V případě, že jádro klientely získá významné posty, stanou se jeho jednotliví členové fakticky bossy, kteří se v zájmu udržení u moci, musí obklopovat svými lidmi. A ti zase svými. Takže vzniká přirozený klientelistický systém, samotný základ mafiánství. Protože moc, především ta politická, je vůbec nejvýznamnějším mezilidskou ambicí, je logické, že v politickém prostoru se v systému, v němž existují pouze strany s malým počtem členů, projevují nakonec všechny prvky skutečného mafiánství. Takovéto strany jsou proto v mém myšlení dalším prvkem demográzlie.

AMERICKÝ PŘÍSPĚVEK K DEMOGRÁZLII

Když jsem si formuloval charakteristické rysy demográzlie, tak jsem nějaký čas uvažoval, zda do ní nepatří deset let se rozvíjející válka proti terorismu, vyhlášená prezidentem USA po atentátu z 11. 9. 2001. Než se mi povedlo najít všechny právní vazby pokleslosti demokracie, omezující lidská práva pod rouškou boje s terorismem, provedli zákonodárci USA mnohem křiklavější vlomení přímo do výkladní skříně zastupitelské demokracie, a to do samotných voleb. Volby jsou fakticky jediným vstupem vůle občanů do reálného politického režimu zastupitelské demokracie. Sice jeden lidový bonmot říká, že by nikdy nebyly povoleny, kdyby dokázaly opravdu něco změnit, ale přesto se zatím všude na světě kontrola demokratismu toho, či onoho státu uskutečňuje výhradně mezinárodní kontrolou jeho voleb. Takže volby jsou reálně jakousi nejviditelnější ikonou zastupitelské demokracie. Mezinárodně jsou sledovány dvě jejich fáze. Předvolební souboj a provádění samotného hlasování. U hlasování se pak kontroluje především sčítávání hlasů a riziko jejich přímého ovlivňování, kupříkladu nakupováním hlasů. Podvody v těchto oblastech jsou poměrně dobře viditelné, tím pádem vysoce rizikové a proto opravdovými manipulátory voleb nepoužívané. Všichni, kdo mají zásadní zájem na ovlivňování voleb, se proto soustřeďují na předvolební kampaň. V USA se proto při volbách prezidenta postupem času vytvořily takové poměry, že v očích veřejnosti už předem vyhrává kandidát, který na kampaň získá více finančních prostředků. Dokonce se v médiích prezentuje kandidátova schopnost získat více peněz, jako jakási politická přednost. Doposud byly v USA příspěvky na volby poměrně slušně regulovány, především zákazem finančního vstupování korporací do předvolebního klání. Nedávno zákonodárci, ba i soudy, tuto regulaci prolomily a tím umožnily, aby prezidenta fakticky zvolily nejbohatší finanční skupiny. Ty své finance do voleb samozřejmě nevloží z nějaké lásky k demokracii. Právní řád USA tedy povýšil předvolební korupci prováděnou nejbohatšími uskupeními na legální formu předvolební soutěže. Což je v mých očích již třetím charakteristickým rysem demográzlie.

PRVNÍ EVROPSKÁ DEMOGRÁZLIE

Po poslední velké válce se v Evropě začala první demográzlie konstituovat ve Spojeném království za vlády Thatcherové. Velká Británie o sobě již celé věky vytrubuje, že je demokracií. Její show ve sněmovně neurozených, předvádějící veřejnosti hru neúprosného souboje opozice s vládou, je vydávána dokonce za jakýsi vzor parlamentních debat. Proto si její předsedkyně vlády nemohla dovolit založit zvrhlý stupeň zastupitelské demokracie na opovrhování opozicí, nebo dokonce – jako je tomu pod vlajkou zákonem povoleného antikomunismu u nás -, vydávání opozice za nesmiřitelného až třídního nepřítele. Pozdější Železná Margot si proto zvolila při zavádění nového politického režimu mnohem významnější formu likvidace stávajících demokratických zvyklostí. Vybrala si metodu pohrdání samotným nositelem svrchované moci, když prakticky realizovala omezování vlivu do té doby nejvýznamnější instituce veřejnosti. Podle Amerického vzorce celý proces zahájila znicotňováním odborů. Její mnohaměsíční souboj s hornickými odboráři Arthura Scargilla byl ukončen faktickou likvidací jejich organizace a dokonce mezinárodního vlivu. Tím byl zahájen dlouhodobý proces omezování vlivu odborů i v jiných zemích Evropy. Do té doby jediná, dokonce zákony uznávaná, instituce hájící zájmy nejpočetnější skupiny lidu, začala ztrácet svůj význam v politickém systému jednotlivých států, ale rovněž v mezinárodním, především evropském kontextu. Nejkonzervativnější hlava států Evropy dobře věděla, proč původní plebejku povýšila následně do šlechtického stavu. Tím jenom formálně potvrdila, že Margaret Thatcherová se stala nejen realizátorem první demográzlie v Evropě, ale prakticky oficielně prohlášena za lumpenměšťanku, čti člověka, který zradil svou vlastní společenskou vrstvu.

PRVNÍ STUPEŇ DEMOGRÁZLIE

Včera jsem za demográzlii označil každou nadvládu superbohatých realizovanou pod prapory demokracie a la USA. Reálná demográzlie je předstupněm fašizace, tvrdil jsem rovněž včera. Měl bych se nyní proto asi pokusit o přesnější identifikaci demográzlie. V mých očích je demográzlie každou zvrhlou formou zastupitelské demokracie, která umožňuje privilegovanost bohatých a realizuje nadvládu superbohatých. Projevuje se mnoha konkrétními jevy. Jedním z nejviditelnějších je pohrdání parlamentní opozicí. Nejenže se s ní neprojednávají politické návrhy dlouhodobějšího charakteru, ale prostřednictvím své většiny si vládní koalice v parlamentě prosazuje postupy znemožňující opozici dokonce ústavou zaručenou činnost. Omezuje se, ba až úplně znemožní diskuse kolem předkládaných návrhů zákonů, znesnadňuje se opozičním poslancům možnost projevů v parlamentě, znemožňuje se opozici předkládání změn programů schůzí, vyhlašuje se svévolně stav legislativní nouze pro zrychlené prosazení zákonů předložených vládou, prohlasují se parlamentem dokonce zákony s retroaktivitou, interpelace poslanců na jednotlivé ministry a členy vlády jsou zodpovídány ledabyle, protože je i tak schválí coby dostatečné vládně koaliční většina, ba dokonce si vládní koalice troufá veřejně vyhlásit, že nepustí do dalšího čtení ani jeden z návrhů zákonů předkládaných opozicí. To všechno už stačila za jediný rok předvést Nečasova vláda, čímž se jednoznačně vydala na cestu demográzlie.

DEMOGRÁZLIE

USA nejméně od druhé světové války vyváží svůj politický režim do celého světa pouze a výhradně násilnými metodami. Politickými puči, převraty, kontrarevoltami, státním terorismem a v poslední době už i přímými vojenskými agresemi. Taktiku si v době antikomunistické války, podvodně označované za studenou, nacvičily v zemích Jižní Ameriky, v nichž tak zvanou demokracii pod patronací strýčka Sama nastolovaly především místní vojenské diktatury a obdobné systémy státního teroru. Tomuto politickému režimu již léta říkám demográzlie. Po pádu SSSR si USA už mohou dovolit šířit svou představu demokracie poněkud mírnější diktaturou, tentokrát především cestou ekonomického revanšismu, jímž se plánované hospodářství, především v zemích Východu, měnilo šokovou terapií ve svobodné trhovectví. Celý proces byl uplatněním antikomunistické Hayekovy ideologie, aplikované na oblast hospodářství hypotézami politické ekonomie Nobelovce Miltona Friedmana. Metoda byla opět v praxi zkoušena v Chile, Argentině a dalších zemích zadního dvorku USA již od sedmdesátých let dvacátého století. Přinesla neobvykle rychlý růst bohatství vedoucích politiků a mezinárodních korporací, samozřejmě sídlících výhradně v USA. Měkčí forma demográzlie byla uplatněna nejen v zemích na východ od Labe, ale dokonce i v Jihovýchodní Asii. Všude přinesla zbědování většiny místních obyvatel, leč obrovské zbohatnutí globální mikromenšiny. Demográzlie se mohla zmírnit proto a jenom proto, že USA ztratily svého dlouholetého nepřítele, s nímž bojovaly na život a na smrt. Jimi naordinované vlády ale musí i nadále uplatňovat neúprosný antikomunismus. A antikomunismus je prvotním předpokladem vzniku fašismu. Řečeno jinak, demográzlie, čili pod rouškou demokracie uplatňovaná nadvláda superbohatých, je fakticky prvním stupněm k novému fašismu. Vlády, které pod patronací USA realizují už nejméně dvacet let antikomunistický revanš, jsou tak vládami demográzlovskými a tím prakticky ve fázi protofašiszace svého společenství.

PRÁVĚ PŘED TÝDNEM TO ZAČALO

Minulou sobotu zahájila ČT třídenní orgie podívaných pro prostý lid. Celý den přinášela, především na ČT 24, obrazové informace, dokonce včetně několikahodinového přímého přenosu, svatby příslušníka jedné monarchie v Evropě. Monarchie, která je mocnými tohoto světa vydávána za kolébku demokracie na starém kontinentě. Mně osobně v té záplavě ješitné okázalosti chybělo už jenom jediné. Přímý přenos ze svatební noci, aby se podle starého zvykového královského práva prokázalo, že budoucí manželé jsou schopni zplodit monarchii potomstvo. Následující den naše veřejnoprávní televize pak věnovala prakticky celý povýšení bývalého polského občana na bytost nebeskou. Vůbec nikoho z vedení ČT asi nezajímá, že je u nás s bídou čtvrtina obyvatel věřících a ještě k tomu nejsou všichni z nich katolíky. Ti ostatní považují všechny ty katolické světce za urážení boha samotného. Vrchol pak přišel v pondělí. Vůdce globálních vojů Abendlandských žoldnéřů s patřičnou pýchou idiota, pardon patriota, vyhlásil městu a světu že byl zabit terorista číslo one. Nepovedlo se před tím zabít Kaddáfího, tak Obama vydal rozkaz k alternativě číslo dvě, kterou zahájil svou předvolební kampaň na druhou prezidentskou kadenci. Všechny tři události jsou krásnými příklady mediálního oblbování.