USA nejméně od druhé světové války vyváží svůj politický režim do celého světa pouze a výhradně násilnými metodami. Politickými puči, převraty, kontrarevoltami, státním terorismem a v poslední době už i přímými vojenskými agresemi. Taktiku si v době antikomunistické války, podvodně označované za studenou, nacvičily v zemích Jižní Ameriky, v nichž tak zvanou demokracii pod patronací strýčka Sama nastolovaly především místní vojenské diktatury a obdobné systémy státního teroru. Tomuto politickému režimu již léta říkám demográzlie. Po pádu SSSR si USA už mohou dovolit šířit svou představu demokracie poněkud mírnější diktaturou, tentokrát především cestou ekonomického revanšismu, jímž se plánované hospodářství, především v zemích Východu, měnilo šokovou terapií ve svobodné trhovectví. Celý proces byl uplatněním antikomunistické Hayekovy ideologie, aplikované na oblast hospodářství hypotézami politické ekonomie Nobelovce Miltona Friedmana. Metoda byla opět v praxi zkoušena v Chile, Argentině a dalších zemích zadního dvorku USA již od sedmdesátých let dvacátého století. Přinesla neobvykle rychlý růst bohatství vedoucích politiků a mezinárodních korporací, samozřejmě sídlících výhradně v USA. Měkčí forma demográzlie byla uplatněna nejen v zemích na východ od Labe, ale dokonce i v Jihovýchodní Asii. Všude přinesla zbědování většiny místních obyvatel, leč obrovské zbohatnutí globální mikromenšiny. Demográzlie se mohla zmírnit proto a jenom proto, že USA ztratily svého dlouholetého nepřítele, s nímž bojovaly na život a na smrt. Jimi naordinované vlády ale musí i nadále uplatňovat neúprosný antikomunismus. A antikomunismus je prvotním předpokladem vzniku fašismu. Řečeno jinak, demográzlie, čili pod rouškou demokracie uplatňovaná nadvláda superbohatých, je fakticky prvním stupněm k novému fašismu. Vlády, které pod patronací USA realizují už nejméně dvacet let antikomunistický revanš, jsou tak vládami demográzlovskými a tím prakticky ve fázi protofašiszace svého společenství.