Každý soudný politik ví, že současná vláda je nedůvěryhodná jak pro občany, tak dokonce pro mezinárodní instituce. Reálně myslící ústavní činitelé si začínají být vědomi toho, že vláda nemá podporu veřejnosti. Ti zkušenější dokonce vědí, že občané už začínají pochybovat o celém, polistopadovému systému. Zatím si ale nikdo z nich nepřipouští, co předpokládám já. Jsem totiž čím dál, tím silněji přesvědčen o tom, že kdyby globální situace otevřela možnost k nové politické změně, tak jak ji vytvořila koncem devadesátých let minulého století, tak by taková revolta proběhla mnohem drastičtěji. Lidé nenávidí současné mocné mnohem víc, než bývalé komunistické papaláše. Komunisty sice neměli rádi, nebo jim byli k smíchu. Dnešní mocné ale nenávidí a nenávidí je stále silněji, stále více až k smrtelné nenávisti. Veřejnost je prokazatelně stále více utiskována, mnozí lidé jsou doslova ohrožováni na samé podstatě své existence, minimálně se jim jejich životní podmínky neustále zhoršují. A navíc vidí, že se vedle nich konsoliduje jakási malá, leč mocensky rozhodující, vrstva superprivilegovaných, jejíž jedinci jsou absolutně nezávislí, naprosto nepostižitelní čti tak svobodní, jak nebyli ani ti nejvyšší funkcionáři komunistických stran. Poznání lidí o realitě nadvlády finanční moci pomalu, leč jistě se zkvalitňuje. Ve všech zemích bývalého sovětského bloku navíc ještě pořád hodně lidí si pamatuje, že politický systém bez nezaměstnaných, bezdomovců, se zdravotnictvím a školství zdarma, s bydlením, energií a dopravou velmi lacinými, bez povýšenectví bohatých, zpupnosti zaměstnavatelů či arogance zbohatlíků, je možný. Že by to kupříkladu mohl být jeden z těch světů, o kterém sní dneska především mladí odpůrci globální moci finanční oligarchie. Čím později dojde k pádu současného režimu, tím bude hrůznější. To by si měli bohatci uvědomit v prvé řadě.