JEDNO Z RIZIK PŘI UZNÁVÁNÍ TŘETÍHO ODBOJE

Odboj proti nadvládě KSČ nebyl, jako konečně každý společnostní jev, jednobarevným, ba ani primitivně bipolárním. Ti, kdo konali proti totalitnímu režimu, byli k tomu vedeni různými motivy. Já osobně jsem byl kupříkladu dvacet let proti normalizační tuposti ne proto, že jsem komunismus považoval za zločinecký systém, jako polistopadoví zákonodárci, ale protože jsem naopak chtěl dokonalejší komunismus. Kdybych svůj odpor proti nadvládě KSČ nereguloval, čili vědomě neubíral na jeho intenzitě, byl bych, podle tehdejšího vyjádření náčelníka StB, za tu dobu dvakrát uvězněn, což jsem si nemohl dovolit. Jelikož jsem tedy vězněn nebyl, nemohu být – chválabohu -, považován ze zákona za odbojáře proti komunismu. Pokud bych jím byl, musel bych, alespoň při své povaze vydat prohlášení, že jsem sice byl proti praktikám nadvlády KSČ, ale jen a jenom proto, že jsem si dokázal představit a také jsem chtěl realizovat, komunismus mnohem lepší, demokratičtější, spravedlivější a celkově humanističtější. Riziko zákona o třetím odboji pro současnou politickou moc proto vidím v tom, aby nakonec neodměňovala za antikomunismus i ty, kteří byli aktivní v odporu vůči KSČ, ale jen proto, že chtěli lepší komunismus. Přiznám se, že mne docela zajímá, jak udělovatelé ocenění za antikomunistické zásluhy, budou zjišťovat ony nejniternější motivy každého jedince protikomunistického odboje. Jak poznají, čeho každý jednotlivý odbojář chtěl ve skutečnosti dosáhnout. Průzkumy ukazují, že v převratových dnech si sice skoro všichni přáli konec nadvlády KSČ, leč víc jak dvě třetiny z nich si nepřáli zničení socialismu. Z čehož pro mne rezultuje, že ani mezi protikomunistickými bojovníky to nebylo asi podstatně jiné. Mnoho z těch, kdo hovoří něco jiného, je v mých očích nedůvěryhodných. Za opravdové antikomunisty považuji od počátku především ty, kdo emigrovali.

ZÁVĚR TÝDNE TEXTŮ O ČESKÉM TĚŠÍNĚ

Dneska porušuji tradici, podle níž své texty nepíši o víkendech. Nějak se mi totiž materiál o Č. Těšíně jednoduše řečeno rozrostl. Protože bych jej chtěl již pustit z hlavy, tak hodlám dneska toto téma ukončit. Za rozhodující pro politickou situaci v Českém Těšíně, dále jen Č.T., považuji násilné rozdělení území po první světové válce s následnou jeho kolonizací českými státními úředníky. Dále pak dvojnásobnou okupaci území na začátku druhé světové války a zničení německého vlivu na jejím konci včetně definitivního odžidovštění území. Konečně pak dva hlavní vlivy způsobené nadvládou KSČ – všeobecné znárodňování produktivních majetků a přísun průmyslového dělnictva. Průvodním jevem jakékoliv mocenské změny v dějinách jsou vždy větší, či menší majetkové přesuny. Stalo se tak v Č.T. po první světové válce, ale především po druhé. V jejím závěru a před všeobecným znárodňováním za KSČ, došlo v Č.T. především ale ke značnému nelegálnímu přesunu majetku ne nepodobnému drancování domů a bytů vysídlovaných Němců, především pak bohatství, které Němci zabrali Židům. Dodneška nejeden občan Č.T. vlastní staré tisky, a jiná antikva, jež jsou pečlivě udržována a tvoří velký poklad pro dědice. Českotěšínské majetkové převraty pak dovršilo období po převratu v listopadu 1989. Nebyly to však restituce, jak by se při pohledu na historii Č.T. zdálo, co zásadně diferencovalo majetkový status lidí v Č.T., ale dva jiné jevy. První jsem vzpomněl již 10. ledna v tomto blogu, jímž byly extremně rozdílné ceny alkoholu v Polsku a ČR. Druhým pak byly osobní styky několika do té doby méně známých, až úplně neznámých občanů města, na nejvyšší špičky státní nomenklatury, komunistické i té nově nastupující. Hlavními reprezentanty první skupiny byly pozdější starosta Sznapka a jeho komplic Kuś. Představitelem druhé skupiny se stal miliardář na útěku Krejčíř, který v soutěži o nejpopulárnějšího občana Č.T. úspěšně konkuruje Nohavicovi a ve státě jak Kájinkovi, tak Koženému. Majetek je základní podmínkou boje, pardon, soutěže o moc. V Č.T. se díky několika rychle po sobě jdoucím převratům vytvořilo hned několik generací zbohatlíků. Za nadvlády KSČ jejich šance na moc byly minimální, takže po jejím pádu se všechny nesváry v městě mohly začít projevovat právě pod rouškou nepokrytého boje o politickou nadvládu nad městem.

DALŠÍ TĚŠÍNSKÁ SPECIFIKA

Aby těch problémů nebylo málo, ovládají myšlení a samozřejmě i chování Těšíňanů některé další problémy. Původ většiny z nich je zaviněn polohou malého území na hranici velkých mocenských celků. Z toho důvodu bylo Těšínsko nejen obchodní křižovatkou, ale hlavně městem na trase všech vojenských tažení ve válkách oněch silných mocností. Výsledkem náboženských válek kupříkladu bylo, že v regionu je největší počet evangelických církví nejen oproti Polsku, ale dokonce i vůči Moravě a Čechám. Ještě na začátku dvacátého století byly místní hřbitovy rozděleny na katolickou a evangelickou část, pokud vůbec byly na jednom pozemku. Za celou dobu nadvlády KSČ bylo Těšínsko nejreligióznějším územím v celém státě. Těšín sám pak byl městem obchodníků, úředníků, celníků, pohraniční policie, malých podnikatelů a živnostníků a také škol. Místní továrny byly malé a produkovaly jen a jenom spotřební zboží. Řečeno dnešním jazykem sociologů, Český Těšín byl městem střední třídy, čili většinové společnosti klasického měšťanského státu. Proto po celou jeho existenci radnici ovládaly pouze politické strany středu. Kupříkladu za první republiky v něm nikdy nedosáhla ČSSD žádného volebního úspěchu, nadtož vítězství. Dělníci nedalekých Třineckých železáren a žijící v Těšíně, se díky svým výdělkům vždycky cítili být elitou dělnictva ve městě a identifikovali se se střední třídou. Za nadvlády KSČ ale došlo k enormnímu růstu dělnického živlu. Ten se rozšířil především o obyvatele pracující v nedalekých uhelných dolech. V poslední čtvrtině minulého století se město díky tomu rozrostlo natolik, že pohltilo sousední vesnici, v níž bylo postaveno sídliště klasických paneláků pro pět tisíc obyvatel. V městě se tak vytvořila další generace přivandrovalců, které místní mezi sebe nezačlenili. Ani nemohli, protože Svibice se stala doslova jedním velkým satelitem se svými specifickými problémy. Tím se v Českém Těšíně zkomplikovalo národnostní složení o velkou skupinu Slováků a dost početné cikánské rodiny. Především se ale Těšín rozdělil na město a sídliště na Svibici a navíc se změnil i středostavovský charakter města. Vedle starousedlíků z devatenáctého století se svou polsko-českou řevnivostí a vedle obyvatel hlásících se nedobrovolně ke slezanům z druhé světové války, vznikla třetí velká skupina, průmyslových přivandrovalců. Dvě první se vůči poslední vlně přistěhovalých považovaly za elitu a velká část jejích příslušníků těmi novodobými přivandrovalci pohrdala.

TĚŠÍNSKÉ NÁRODNOSTNÍ SLOŽITOSTI

Kdyby v Českém Těšíně šlo jen o spor mezi polským a českým živlem, asi by byl již dávno vyřešen. Jenže Těšínsko bylo od pradávna územím na hranici vlivů velkých království, Polského, Českého, Rakousko-Uherského, ba i Pruského. Město Těšín bylo ještě v devatenáctém století nejen metropolí knížectví, ale především významnou křižovatkou mezi zmíněnými státními útvary, takže zde žilo hodně vojáků, úředníků a obchodníků, navíc pak Židů. Polsko, obnovující se po první světové válce, začlenilo území Těšínska do Katovického vojvodství, kterému zaručilo vysokou autonomii coby Hornímu Slezsku, které s vlastním Polskem mělo mít společnou jen zahraniční politiku, obranu a měnu. Centrální moc Polska si totiž velice dobře uvědomovala, že v celém Slezsku žije velké množství Němců a že i příslušníci jiných národností, především vzdělanější, hovoří německy. Ještě na konci šedesátých let minulého století starší obyvatelé v Českém Těšíně mezi sebou hovořili velice často německy a v místním nářečí, po našimu, je velké množství německých slov. Národnostní problém na Těšínsku se pak velmi vyostřil za druhé světové války. Okamžitě po Mnichovu Polsko zabralo celé československé Těšínsko, až po Frýdek, Ostravica granica, s čímž nebyli místní obyvatelé spokojeni. Území proto zabrali Němci a v roce 1939 provedli soupis podle národností. Dominující národností polského záboru československého Těšínska se stala národnost slezská 37%. K české národnosti se hlásilo 21% obyvatel, k polské 24% a k německé 18%. Židé samozřejmě už v této evidenci vedeni nebyli. Bezprostředně po skončení války celý problém vyostřil odsun německého obyvatelstva. Slezané byli vesměs jak Polským, tak Českým státem považováni za Němce a proto byli ve velké míře určeni k odsunu. Tehdy došlo ve značném měřítku k vyřizování osobních účtů mezi mnoha obyvateli, podvodům, změnám národnosti, zcizování majetku, především židovského, což všechno dohromady ještě dneska vytváří hluboké psychické kořeny až zatvrzelého nacionalismu některých občanů Zaolzí. Navíc tím vznikla další, mladší generace ukřivděných v Českém Těšíně. Po generaci pociťujících křivdu z vývoje v letech 1919 až 1921, vykrystalizovala generace postižených násilím v letech 1939 až 1945. Přes snahu politiků KSČ se nepovedlo spor vyřešit. Smlouvou z roku 1958 se sice celkem dořešily mezistátní sporné problémy, ale nikdy ne vztahy mezi obyvateli. Ty z myslí zmizí možná se vznikem evropského nadstátu, ale spíše až vymřením generací, na nichž se politici dopustili všech možných křivd.

O ČEM V TĚŠÍNĚ KAŽDÝ MLUVÍ, ALE NIKDY NE VEŘEJNĚ

Již za první republiky koloval v právě vzniklém státě vtip. Víš které je největší město Československa? No přece Těšín, ten je tak velký, že se do Československa ani celý nevešel, část ho musela zůstat v Polsku. Když jsem jej ještě po druhé světové válce jako klučina slyšel dokonce od vyučujícího ve škole, kdesi uprostřed Hané, netušil jsem, že je to pro obyvatele Těšína velice černý humor. Tehdy jsem samozřejmě nic nevěděl o tom, že po skončení první veliké války v Evropě se o toto území bojovalo v tak zvané Sedmidenní válce ještě v roce 1919. Nevěděl jsem rovněž, že na území levého břehu Olzy proběhl plebiscit. No. Plebiscit. Stejně byl formální, protože Československo bez trati Bohumín – Košice nemohlo existovat, takže i kdyby starousedlíci rozhodli, že chtějí být součástí Polska, tak by si Československo našlo důvod, jak jejich rozhodnutí ignorovat. Ať tak, či tak, českotěšínské Zaolzí považují Poláci pořád za součást své vlasti. A to Poláci na obou březích hraniční řeky, tedy i ti, kteří zůstávají dodnes v Českém Těšíně a okolí. Oficiálním založením města Český Těšín před devadesáti lety začalo utajované, ale o to zarputilejší, nepřátelství mezi starousedlíky a novými přivandrovalci z vnitrozemí, kteří obsazovali státní úřady, začali podnikat s pomocí státních fondů, které byly štědré, aby si území nový stát udržel. Animozita mezi oběma skupinami obyvatel je dodneška patrná, i když někdy se provalí více, jindy méně. Před posledními obecními volbami se ale ve městě mezi Čechy šeptalo, že Poláci si tentokrát zajistí, aby ovládli radnici. Nikdo si o tom samozřejmě v předvolební kampani netroufal říct ani slůvko.

ZÁSTUPNÉ DŮVODY K OPAKOVÁNÍ VOLEB V TEŠÍNĚ

Soud zrušil volby v Českém Těšíně pro údajnou manipulaci s voliči. Podle jeho zjištění se prokázalo, že ve městě došlo při říjnových volbách k hromadnému nakupování hlasů. V samotném soudním řízení i v mediálních hrátkách kolem kupčení, byl v té souvislosti jmenován jen jeden volební subjekt – SOS pro Český Těšín se svým lídrem, celostátně populárním podvodníkem Marianem Kuśem. Soud na zasedání přímo na radnici v Č. Těšíně, vyhlásil neplatnost říjnových voleb, přesněji neplatnost pouze samotného hlasování. Zůstaly tak v platnosti všechny původní kandidátky. Prvním náznakem toho, že volby v lednu opět neproběhnou normálně, bylo prohlášení SOS asi deset dní před nimi, že ruší svou kandidátku, protože má důkazy o přípravě nového kupčení s hlasy. Podle našeho právního řádu ale kandidátku zrušit nelze, takže občané mohli volit i SOS. Ještě v den voleb senzacechtiví novináři získali svědectví o tom, že se zase kupovaly hlasy. Tentokrát dokonce za dvojnásobnou cenu, tedy minimálně za tisícovku. Navíc je ihned obviňována nejen strana SOS pro Český Těšín, ale i ČSSD, která vyhrála říjnové volby, zatímco v opakovaných skončila jako druhá. Během prvých dnů po volbách oba tyto volební subjekty podaly k soudu stížnost na průběh voleb. Tolik stručný přehled volebního paskvilu v městě na levém břehu řeky Olzy, pardon Olše. V mých očích je to všechno pouhá špičička ledovce všeobecné a nejen politické situace ve městě, které si loni připomínalo teprve 90té výročí vzniku, zatímco jeho soused na opačném břehu řeky v tu dobu oslavoval již výročí 1 200 let od svého založení. Kupčení s hlasy v posledních komunálních volbách je pro mne pouze viditelným projevem celkové a především dlouhodobé společnostní situace ve městě, o níž všichni vědí, ale nikdo nechce otevřeně mluvit.

OPAKOVÁNÍ VOLEB V ČESKÉM TĚŠÍNĚ

Český Těšín je v polistopadové době pozoruhodně známým městem po celé ČR. Základy jeho popularity byly položeny již za nadvlády KSČ, kdy na trhy v Cieszynie přijížděly celé kolony autobusů z měst dokonce až z Čech, o Slovensku nemluvě. Brzy po převratu se stal Český Těšín známým svým vlastním tržištěm v blízkosti autobusového stanoviště, na němž se prodával především alkohol a v řeči místních obyvatel se na něj cizinec doptal, když hledal Mexikoplac. V době, kdy byla cena alkoholu v ČR oproti Polsku velice nízká, vznikly pak dvě úplně nové profese. Jedna podnikatelská, nelegální stáčírny alkoholu a jedna zaměstnanecká, zajišťující jeho přenášení z ČR do Polska v malém. Bylo totiž dovoleno přenést přes hranice jen omezené množství alkoholu na osobu a tak vzniklo povolání, kterému se říkalo mruvki, mravenci, řečeno česky, což byly osoby, které přešly za den přes hranici i víc jak desetkrát, aby pro obchodníka, který je zaměstnával, přenesli dostatečné množství alkoholu. Z majitelů stáčíren, kterým se dodneška ve městě říká lihoví, se následně stali velmi významní privatizátoři majetků, jež stát či radnice v Českém Těšíně prodávaly. Tím bylo vytvořeno, mimo jiné, i pokleslé podhoubí politického klíma ve městě. Celostátně se pak město proslavilo, když mu starostoval příslušník klanu lihových Sznapka a ještě víc, když se provalily podvody s lustračním osvědčením dalšího okupanta místní organizace ČSSD, Kuśe. Pro poslední komunální volby si už druhý jmenovaný zorganizoval vlastní politický subjekt, jehož volební úspěch zajišťovali nejmenovaní dobrovolníci kupováním hlasů lidí, kteří obvykle k volbám vůbec nechodili. Díky soudnímu úspěchu protestů, se Těšín stal největší obcí, kde se volby minulý víkend opakovaly. Se stejným výsledkem, proti podvodům v hlasování podaly dvě strany zase protest. ČSSD proto, že tentokrát nezopakovala vítězství z předešlého roku a strana Kuśe jednoduše proto, že její lídr je kverulant. S ohledem na dlouhodobý vývoj ve městě jsem toho názoru, aby stát jmenoval na místo starosty jakéhosi guvernéra, i když to není v našem právním řádu. V městě totiž nejsou zlumpačení jenom politici, ale většina občanů, kteří mimo jiné neodsuzují kupování hlasů, nebo například fandí Krejčířovi, jemuž prý stát pořád nemůže věrohodně prokázat žádný zločin.

ZÁVĚR TÝDNE MÝCH POZNÁMEK K ČT

Nastínil jsem v nich, že ČT je čtvrtým členem vládní koalice, neoficiálním, ale o to vlivnějším ministerstvem propagandy všech pravicových myšlenek a tedy i vlád v ČR, je vlajkonošem antikomunismu, její zpravodajství o současnosti i minulosti je placatě ideologické a filosofie denní činnosti poplatná obludné demagogii úspěšnosti, vyjadřované pouze v penězích. Nelze se proto divit, že se na její činnost dá aplikovat jeden ze základních zákonů Murphyho. V ČT jsou tři druhy zpráv. Pravdivé, což jsou sportovní výsledky. Pravděpodobnostní, což je předpověď počasí, a&ty ostatní. 

RYBA SMRDÍ OD HLAVY

Na začátku prosince se snažilo několik desítek pražských intelektuálů, či spíše tvůrců rozpoutat novou rvačku kolem ČT. Napsali mnoha politikům otevřený dopis kritizující její hospodaření. Zatímco nevím o žádném případu, v němž by na aktivitu notorických kverulantů některý politik reagoval, generál ČT Janeček jim naopak odpověděl neprodleně. Neodmítl kritiku hospodaření, protože jako každý vedoucí pracovník ví, že vždycky lze najít možnosti úspor. Ale tvůrcům, kteří hospodaření napadají, sdělil, že když už má zveřejňovat účty o hospodaření ČT, tak v nich budou rovněž jejich honoráře. Jak se zdá, úspěšně jim tím zavřel kohoutek dalších iniciativ, i když mezi signatáři dopisu byli převážně tvůrci nespokojení se svou malou účastí na příjmech z ČT. Až potud jsem s Janečkem sympatizoval, ovšem jen do doby, než jsem se dověděl nedávný výrok pana generálního. Na kritiku svých osobních, vysokých příjmů, řekl skoro doslova. Kdybych byl zaměstnán v soukromé televizi, tak bych bral 30 milionů ročně, za méně bych to ani nedělal. Vida, vida, jak nám vyrostl bývalý redaktůrek z doby nadvlády KSČ. Stačilo, aby nasál dogmatiku úspěchu dnešní doby a několik let měl štěstí hřát se v přízni současných mocných, a už se z něj stal velmistr manageringu k nezaplacení z veřejných fondů, který proto dokonce práci ve veřejnoprávní oblasti považuje za osobní oběť. Pokud je jeho názor trestí podnikové filosofie instituce, v jejímž čele čirou náhodou a s potřebnou dávkou štěstí sedí, pak se vůbec nedivme, že provoz ČT stojí tak obrovské prostředky při tak ubohých zpravodajských, nadtož uměleckých výkonech.

DIRIGENT ČESKÉ RUSOFOBIE

Je známo o českých politicích, že byli v dějinách vždycky papežštější než papež a za existence Československa navíc vlezanálisty momentálně nejsilnějšího státu. Stejně dobře se také ví, že v dobách politických zvratů byla veřejnost zmanipulovávána k neodporování vůči krajnostem. Klasickým příkladem byl zmanipulovaný souhlas se znárodňováním každého řemeslníka, ba dokonce nadirigovaná účast dělnictva na zbrklém združstevňování všech rolníků. Když se pak v současném režimu prosazovala restituce, jaká nemá nikde obdoby, začala se v novořeči politiků pro tento jev vyskytovat slova o výkyvu příliš daleko doprava. Lidově se popisovanému politickému chování říká, cesta ode zdi ke zdi a je to další pozůstatek politického chování, který nám v ČR po celé minulosti Československa zůstal. V atmosféře klinkání klíči v listopadu 1989, jsem netušil, že jde o symbol umíráčku mnoha positivních hodnot čtyřiceti předešlých let, ale jsem naopak předpokládal, že jde konečně o úmrtní signál pro mnohé pokleslosti vůdčích politiků z celé historie samostatného státu, nebo alespoň pro ty, které jsem tu zmínil. Nic takového se samozřejmě nedostavilo. Navíc nejenže všechny zlořády přetrvaly, ale byly obohaceny o další rozměr, o rozšíření staleté české xenofobie na další národ. Pro Čechy prý odvěká nenávist k Němcům se totiž rozšířila i na všechny Rusy. Tedy i na Bílou Rus. Dneska říši rádbycara Lukašenka, který přes veškeré své přeháněné autoritářství, je oblíben mezi lidmi pro prokazatelně neustálé zvyšování životní úrovně většiny lidí v zemi. Což mu naše současná věrchuška vůbec ani nemůže tolerantně přiznat. Ke konci právě ukončeného roku v ní probíhaly prezidentské volby. Celá zem byla doslova prošpikována pozorovateli ze všech možných mezinárodních organizacích dohledu nad demokratičností. Jejich oficiální verdikt zněl, volby nebyly nedemokratické. Ne však v očích novinářů ČT. Ti referovali o volbách v Bělorusku tak objektivně, že dokonce několik zahraničních příslušníků dozírajících na volby cítilo potřebnost veřejně prohlásit, že ČT referovala o jiných volbách, než jakých byli svědky oni samotní. ČT tedy zachovala pracovní zásadu z doby existence ČST, jež z vůdčí země ideologického nepřítele zveřejňovala jen špatné zprávy a ze spřátelených naopak jen ty dobré. Na základě tohoto tvůrčího schématu se dneska ČT proto stala praporečníkem rusofobie u nás.