Již za první republiky koloval v právě vzniklém státě vtip. Víš které je největší město Československa? No přece Těšín, ten je tak velký, že se do Československa ani celý nevešel, část ho musela zůstat v Polsku. Když jsem jej ještě po druhé světové válce jako klučina slyšel dokonce od vyučujícího ve škole, kdesi uprostřed Hané, netušil jsem, že je to pro obyvatele Těšína velice černý humor. Tehdy jsem samozřejmě nic nevěděl o tom, že po skončení první veliké války v Evropě se o toto území bojovalo v tak zvané Sedmidenní válce ještě v roce 1919. Nevěděl jsem rovněž, že na území levého břehu Olzy proběhl plebiscit. No. Plebiscit. Stejně byl formální, protože Československo bez trati Bohumín – Košice nemohlo existovat, takže i kdyby starousedlíci rozhodli, že chtějí být součástí Polska, tak by si Československo našlo důvod, jak jejich rozhodnutí ignorovat. Ať tak, či tak, českotěšínské Zaolzí považují Poláci pořád za součást své vlasti. A to Poláci na obou březích hraniční řeky, tedy i ti, kteří zůstávají dodnes v Českém Těšíně a okolí. Oficiálním založením města Český Těšín před devadesáti lety začalo utajované, ale o to zarputilejší, nepřátelství mezi starousedlíky a novými přivandrovalci z vnitrozemí, kteří obsazovali státní úřady, začali podnikat s pomocí státních fondů, které byly štědré, aby si území nový stát udržel. Animozita mezi oběma skupinami obyvatel je dodneška patrná, i když někdy se provalí více, jindy méně. Před posledními obecními volbami se ale ve městě mezi Čechy šeptalo, že Poláci si tentokrát zajistí, aby ovládli radnici. Nikdo si o tom samozřejmě v předvolební kampani netroufal říct ani slůvko.