Odboj proti nadvládě KSČ nebyl, jako konečně každý společnostní jev, jednobarevným, ba ani primitivně bipolárním. Ti, kdo konali proti totalitnímu režimu, byli k tomu vedeni různými motivy. Já osobně jsem byl kupříkladu dvacet let proti normalizační tuposti ne proto, že jsem komunismus považoval za zločinecký systém, jako polistopadoví zákonodárci, ale protože jsem naopak chtěl dokonalejší komunismus. Kdybych svůj odpor proti nadvládě KSČ nereguloval, čili vědomě neubíral na jeho intenzitě, byl bych, podle tehdejšího vyjádření náčelníka StB, za tu dobu dvakrát uvězněn, což jsem si nemohl dovolit. Jelikož jsem tedy vězněn nebyl, nemohu být – chválabohu -, považován ze zákona za odbojáře proti komunismu. Pokud bych jím byl, musel bych, alespoň při své povaze vydat prohlášení, že jsem sice byl proti praktikám nadvlády KSČ, ale jen a jenom proto, že jsem si dokázal představit a také jsem chtěl realizovat, komunismus mnohem lepší, demokratičtější, spravedlivější a celkově humanističtější. Riziko zákona o třetím odboji pro současnou politickou moc proto vidím v tom, aby nakonec neodměňovala za antikomunismus i ty, kteří byli aktivní v odporu vůči KSČ, ale jen proto, že chtěli lepší komunismus. Přiznám se, že mne docela zajímá, jak udělovatelé ocenění za antikomunistické zásluhy, budou zjišťovat ony nejniternější motivy každého jedince protikomunistického odboje. Jak poznají, čeho každý jednotlivý odbojář chtěl ve skutečnosti dosáhnout. Průzkumy ukazují, že v převratových dnech si sice skoro všichni přáli konec nadvlády KSČ, leč víc jak dvě třetiny z nich si nepřáli zničení socialismu. Z čehož pro mne rezultuje, že ani mezi protikomunistickými bojovníky to nebylo asi podstatně jiné. Mnoho z těch, kdo hovoří něco jiného, je v mých očích nedůvěryhodných. Za opravdové antikomunisty považuji od počátku především ty, kdo emigrovali.