Na začátku prosince se snažilo několik desítek pražských intelektuálů, či spíše tvůrců rozpoutat novou rvačku kolem ČT. Napsali mnoha politikům otevřený dopis kritizující její hospodaření. Zatímco nevím o žádném případu, v němž by na aktivitu notorických kverulantů některý politik reagoval, generál ČT Janeček jim naopak odpověděl neprodleně. Neodmítl kritiku hospodaření, protože jako každý vedoucí pracovník ví, že vždycky lze najít možnosti úspor. Ale tvůrcům, kteří hospodaření napadají, sdělil, že když už má zveřejňovat účty o hospodaření ČT, tak v nich budou rovněž jejich honoráře. Jak se zdá, úspěšně jim tím zavřel kohoutek dalších iniciativ, i když mezi signatáři dopisu byli převážně tvůrci nespokojení se svou malou účastí na příjmech z ČT. Až potud jsem s Janečkem sympatizoval, ovšem jen do doby, než jsem se dověděl nedávný výrok pana generálního. Na kritiku svých osobních, vysokých příjmů, řekl skoro doslova. Kdybych byl zaměstnán v soukromé televizi, tak bych bral 30 milionů ročně, za méně bych to ani nedělal. Vida, vida, jak nám vyrostl bývalý redaktůrek z doby nadvlády KSČ. Stačilo, aby nasál dogmatiku úspěchu dnešní doby a několik let měl štěstí hřát se v přízni současných mocných, a už se z něj stal velmistr manageringu k nezaplacení z veřejných fondů, který proto dokonce práci ve veřejnoprávní oblasti považuje za osobní oběť. Pokud je jeho názor trestí podnikové filosofie instituce, v jejímž čele čirou náhodou a s potřebnou dávkou štěstí sedí, pak se vůbec nedivme, že provoz ČT stojí tak obrovské prostředky při tak ubohých zpravodajských, nadtož uměleckých výkonech.