Pokusil jsem se udělat si souhrn svých názorů na volby prezidentů v USA. Nejde ani o systematický náhled, ani o vyčerpávající analýzu, ba ani o ucelený text. Je to souhrn spíše pro ty, kdo nesledují můj profil na Facebooku, kde jsem je v posledních dnech postupně vyvěšoval. A nakonec jako desátý odstavec přidám cizí myšlenku.

Vždycky jsem považoval prezidentské volby v USA za nejdražší „reality show“ světa, ty letošní nevyjímaje. Při tom jsou úplně zbytečné, protože nikdy nezáleželo na tom, kdo bude a tedy i byl zvolen. Vládli totiž vždycky skrytí mocnáři země. Trump byl od doby Kennedyho po dlouhé době opět produkt vzpoury proti skryté elitě, ať ji politologové pojmenovávají jakkoliv. Biden není žádný Mažňák, jak se snaží někdo tvrdit. Je to typický Losna, navíc dokonce s velmi přirozeně omezenou svéprávností.

Kdyby v kterékoliv jiné zemi probíhaly volby podobně, jako tyto v USA, tak politické vedení Států by bylo první, které by vítěze voleb neuznalo. Což není zdaleka jenom mým názorem. Dokonce s vysokou pravděpodobností by financovalo několik neziskovek, jejichž agenti by rozpoutali v zemi „barevnou revoluci“, nebo raději hned Majdan. Jelikož je však politická třída Západu jednou zahnívající bažinou, tak se nic podobného nestane ani náhodou. Satrapové USA jeden po druhém co nejrychleji budou padat na kolena před kterýmkoliv americkým prezidiem i kdyby to byl možná kůň.

Nikdy jsem nepovažovat prezidentské volby v USA za skutečné volby. Už jenom proto ne, že od r. 1869 vždycky vyhrávali kandidáti pouze dvou politických stran, demokraté, nebo republikáni. Pro zajímavost republikáni 17 krát a demokraté 11 krát, vyjma těch letošních „voleb“.

Zastupitelská demokracie „na druhou“, takto jsem si pojmenoval volební systém v USA už víc jak před půlkou století. Americký volební systém, v němž voliči volí volitele a teprve ti volí prezidenta, je všeobecně označován za archaický. Tak ho vnímají „amíkomilci“, k nimž samozřejmě nepatřím. Já jej považuji za pozůstatek středověku, kdy v případných volbách panovníka jej volila pouze šlechta. Teorie demokracie říká, že demokratické volby jsou všeobecné, rovné a také přímé. Což ty americké teoreticky, ale mnohdy i prakticky, nejsou. Eo ipso tedy nejsou demokratické.

Může mi někdo rozumně vysvětit, jaký je v tom rozdíl, když v zemi vládne jedna strana neměnitelného politického systému a nebo dvě, rovněž neměnitelného systému, které ale jednou za čtyři roky uspořádají pro lid nákladnou televizní hru s názvem volby prezidenta?!!

Za celou dobu, co sleduji politické dění, což je už skoro tři čtvrtiny století, mají režii veškerých voleb v USA plně ve svých rukou „neviditelní“ z Wall Streetu, anonymní postavy amerického „hlubokého státu“ a příslušníci nejvyšších sfér elit politické třídy. Ti všichni se pořád ještě drží tradic studené války. Tedy nenávisti ke všemu neamerickému.

Joe Biden byl poprvé zvolen senátorem ve svých 29ti letech. Už tehdy hořekoval nad tím, že ve Státech nemůže být nikdo zvolen do vysoké politické funkce, pokud ho finančně nepodpoří oligarchové. V té době ještě poněkud radikální mladý muž onu situaci považoval za neúnosnou, protože z toho důvodu jsou politici „prostitutkami“ oligarchů, tvrdil. Od té doby se změnilo v USA jediné. Biden byl v roce 1972 zvolen senátorem za sto tisíc dolarů. Letos bude zvolen prezidentem za okrouhle 1,7 miliard USdolarů. Že by demokratičnost celého procesu byla tím vyspělejší, čím více stojí peněz, to považuji za blud.

Spojené státy jsou už víc jak století technologickým lídrem světa. Především kybernetika, čili základ současné digitalizace světa, se v nich rozvíjela už v dobách, kdy ji stalinisté odsuzovali jako pavědu. Je proto nepochopitelné, že dosud ve Státech nepronikla elektronizace do voleb. Vždyť tam už dávno mohl mít každý občan vedle mobilu jakési „hlasovadlo“, třeba i pateronásobně jištěné proti zneužití a výsledek voleb by byl znám fakticky „on line“. Že tomu tak není má jediný důvod. Občan v praxi USA totiž ve skutečnosti nevolí. Nevolil, nevolí a dokud nebude současný středověký systém změněn, ani volit nebude.

. Washingtonské Centrum pro odpovědnou politiku publikovalo, jak píše 9.11.2020 Oskar Krejčí, že pro zvolení americkým prezidentem je zapotřebí splnit čtyři požadavky: být občanem Spojených států od narození, mít alespoň 35 let, pobývat nejméně 14 let před volbami v USA – a disponovat částkou téměř tři miliardy dolarů. Být to na mně, tak budu prosazovat ještě jeden požadavek. Při první kandidatuře nesmí být straší šedesáti let.

No a teď ta cizí myšlenka.

Jsem udiven, že mě samotného ta myšlenka nikdy nenapadla, když se tak okatě nabízí. V USA mohou mladí volit, provozovat sex a dokonce jít do armády již od 18ti let. Leč pít alkohol mohou až od 21ti let. Z čehož lze vyvodit závěr, který zveřejnil koncem letošního října náměstek ministra Reaganovy vlády Paul Craig Roberts. Jeho poměrně delší text lze shrnout do tvrzení. V USA v 18ti letech můžete ovlivňovat řízení země, zabíjet i umírat v boji, ale jste považován za ne dost zodpovědného na to, abyste si v baru koupili drink. Nejtragičtější ovšem na tom je, že při současné výchově mládeže její příslušníci o politice neví zhola nic

Když byl před čtyřmi lety zvolen Trump prezidentem, začala se ve Spojených státech nejen formovat, ale především veřejně angažovat, nová mocenská skupina tvořená mediálními magnáty. Novinářská pýcha už celá desetiletí v zemích zastupitelské demokracie ohlupuje veřejnost sloganem, že novináři jsou hlídací psi demokracie. Nikdy tomu tak nebylo, v současnosti už prakticky nemůže být, takže ani nikdy nebude. V prvé řadě proto, že žádná zastupitelská demokracie není skutečnou demokracií, leč jakousi polyarchií, čili vládou minoritní elity, která je už dneska prakticky ve všech zemích liberálního politického systému zformovaná do poměrně kompaktní politické třídy. Ta je z větší části úplně anonymní, jen jako vršek ledovce vystrkuje na veřejnost své viditelné reprezentanty politické moci, kteří jsou vybíráni „údajnou“ volbou všech občanů.

Politická dogmata všech moderních státoprávních teorií vydávají média za jakési kontrolory moci. V zastupitelských demokraciích se dokonce samotní novináři pasovali na údajné hlídací psy demokracie. Což je od samého počátku nesmysl, protože zastupitelská demokracie je patvarem skutečné lidovlády, jak jsem naznačil v předešlém odstavci. V samých počátcích liberálního politického systému bylo celkem snadné přesvědčit veřejnost, že novináři mohou kontrolovat moc. Jediným médiem totiž byl tisk, jehož vydávání si mohl dovolit dokonce každý, jen trochu solventní jedinec, nadtož třeba politická strana, či nějaké občanský spolek. Dnes je ovšem situace diametrálně jiná. Především se vyvinula celoplošně působící média, která tak mají obrovský vliv na veřejnost. Ale hlavně byla vyvinuta média, jejichž provoz si mohou dovolit jen nejbohatší z bohatých. A ti si proto také poměrně snadno koupí služby jakkoliv schopného novináře. Není proto divu, že si veřejnost obrovskou většinu příslušníků této branže už dávno oprávněně pojmenovává presstituti. Kdepak hlídací psi demokracie, spíše dnes dokonce fízlové a udavači odpůrců politické třídy.

Nejenom v demokracii, ale v každé společnosti vydávající se za svobodnou je tradicí, že média přináší informace. Přesněji každou informaci. Teprve konfrontace názorů a eventuální hledání dalších informací až důkazů, může veřejnosti pomoci, aby ona s konečnou platností posuzovala, co je a co není realitou. Při čemž o nějaké pravdě nemůže být vůbec řeč. Takto chápaná práce médií se ale za poslední roky nejen v USA, ale i ve zbytku Západu podstatně mění. Až v současnosti dospěla do úděsného stavu, který pitvorně demaskuje skrytou podstatu celé liberální zastupitelské demokracie.

Z mediálních magnátů se totiž stala abnormálně vlivná složka moci. Její služebná vrstva veřejností vnímaných publicistů všeho druhu se už necítí být pouze zmíněnými presstituty, ale vlivnými, až nejdůležitějšími aktéry politiky. Novináři vždycky ovlivňovali veřejné mínění, třeba subjektivním popisem událostí. V současnosti ale dokáží vytvářet pseudoudálosti a tím zmanipulovat mínění veřejnosti tak dokonale, že ta nakonec jedná i proti svým vlastním zájmům. Mediální moc dneska se může stát nátlakovou silou vůči kterémukoliv příslušníku moci zákonodárné, výkonné, či soudní. Dokáže vytvářet tak silný zdánlivý tlak veřejného mínění na jednotlivé vlivné příslušníky moci zákonodárné, výkonné, ba i soudní, že ti se jí neodváží protivit, i když velice dobře vědí, že média nešíří reálný obraz skutečnosti. O nějaké pravdě, či lži nemůže být ani řeči. Média tedy realizují nadvládu nad volenými složkami moci. Nevolení vládnou zástupcům lidu. To už ani zdaleka není přece ani náznak demokracie.

V současných prezidentských volbách v USA se nadvláda mediálních magnátů projevila v úplné nahotě. Projevilo se to konkrétně třemi zásadními metodami jejich konání. Za prvé na sociálních sítích blokují všechny názory, které zpochybňují výsledky voleb. S cynickou pýchou je prohlašují za lživé, jako by oni byli nositeli jediné pravdy. Doslova tragickým je tvrzení, že tím se nedopouští cenzury, neboť cenzuru může vykonávat jen a jenom státní moc. Soukromá média si přece mohou zveřejnovat co chtějí. Ptám se tedy, zda taková média mohou být provozována ve státě, kde platí Ústavou zaručená svoboda slova a občanského projevu. Tento problém by měla liberální zastupitelská demokracie velice jasně vyřešit. Jinak se bude zvyšovat moc mediálních gigantů nad všechny meze a politický systém už nebude liberální.

Za druhé. Několik televizních společností přerušilo projev současného prezidenta, což odůvodnily tvrzením, že lže. To je i v autoritativních režimech už silně přes červenou čáru zaručované svobody slova a veřejného projevování. V liberálních demokraciích by to mělo být dávno již trestným činem. Už jenom proto, že v tomto konkrétním případě si dokonce nějaká temná a především nevolená moc, přivlastňuje hned několik oprávnění. Především se samozvaně povyšuje nad voleného zástupce veřejnosti. Za druhé bez důkazů ho prohlašuje za lháře, čili se z pozice kontrolora moci sama sebe povyšuje do pozice soudce nad výkonnou mocí. A konečně vytváří tím neadekvátní tlak na ty, kteří jediní mají právo soudit příslušníky výkonné moci. Za vrchol zpupnosti médií považuji snahu některých jejich činovníků prosadit média na jediné rozhodčí co je a co není lží. Už jenom proto, že v mezilidských vztazích prakticky nikdy nelze jednoznačně prohlásit, co je pravda a co lež, takže hovořit v politice o pravdě není pouze kýčem, jak někteří myslitelé tvrdí, leč fakticky politickým podvodem.

Za třetí. Největší zlotřilosti se ale mediální magnáti dopustili, když Bidena vyhlásili prezidentem, přestože Trump neuznal výsledek voleb. Což je na tradici USA neodpustitelné. Dopustili se tak nehorázného tlaku na soudy, který je mnohem horší, než jsou metody mafií při zastrašování soudců.

Nevím, zda si mediální magnáti uvědomují, že těmito kousky prokázali liberální demokracii medvědí a já si troufám říct, že dokonce možná likvidační službu. Ovšem tvrdím bez začervenání, že zavinili obrovský propad důvěry v demokracii v USA, ale dokonce v celém Západním regionu. A to je z hlediska současné politické moci celého Západu naprosto neodpustitelné.

PROČ TA PAUZA? Na dlouho jsem se odmlčel. Nebylo to způsobeno koronavirem, i když taky tak trochu, ani nějakou mou indispozicí, i když taky tak trochu. Díky pandemii jsem totiž seděl pořád u PC a byl tak zahlcován novými a novými informacemi, které jsem ale neměl čas si utřídit. To jsem totiž v minulosti dělával tehdy, když jsem chodil po horách, nebo v posledních letech jezdil po ČR a při tom na sumarizování a třídění měl času dost. Byl jsem sice navíc celé tři týdny neschopný sedět u PC, ale to mne tak bolela záda, že jsem neměl chuť na přemýšlení. Ale hlavně a především, nějak mě nebavilo dlouhé přemítání nad obsažnějšími a zasvěcenějšími texty. Po celou dobu jsem se proto jen několika větami denně zúčastňoval jakési pseudodebaty na svém profilu Facebooku. Mám ho již desátým rokem a pomalu přemýšlím, že ho zruším. Dospěl jsem k tomu stavu mysli právě díky tomu, že jsem se v poslední době denně na něm projevoval a tím získal větší přehled o jeho negativním působení na veřejnost, kterého už nemám chuť se zúčastňovat. Dosud jsem si ho moc neuvědomoval, protože jsem se na něm jen málo projevoval.

Takže dneska konečně zase na svém malém písečku. Včera podle zákona skončila v USA lhůta, v níž musí být ukončeno sčítávání hlasů ve VOLBÁCH PREZIDENTA. Podle posledního stavu Biden získal 290 volitelů a Trump jenom 214. Jen pro zajímavost, od zahájení sčítávání korespondenčních hlasů se růst pro Trumpa doslova zastavil. Biden proto byl vyhlášen 46tým prezidentem USA. Jak Trump avizoval předem, podal ve všech státech, kde prohrál soudní žalobu a žádost o přepočítávání. Měl k tomu dost solidní důvod, protože ve Státech letos velká část občanů volila korespondenčně a nejen kvůli koronaviru, ale proto, že demokraté tu metodu velice intenzivně prosazovali. Tento způsob ještě zdaleka není totiž dostatečně zabezpečený proti podvodům. Nikdy jsem se neobtěžoval studovat volební pravidla USA natolik, abych věděl, co bude nyní přesně následovat. Vím totiž od lidí, kteří zákony dobře znají, že je považují za příliš „pružné“, takže lze ještě očekávat prakticky cokoliv.

S ohledem na to, že Trump nedostal od odpůrců za celé čtyři roky příležitost na opravdové vládnutí, počítám, že jeho protest zařežou okamžitě, takže se nic přepočítávat nebude. Trump byl totiž od zvolení Kennedyho po tak dlouhé době dalším prezidentem, který se jím stal proti vůli „elit“, jak říká Robejšek, tedy proti vůli „deep state“, jak tvrdí sám Trump, čili proti skutečným anonymním vládcům USA, jak píši já. V současnosti jsou jimi superfinanciéři, největší zbrojaři a konečně vládci nad informačními platformami od Googlu, přes Twitter po Facebook, mimo jiné a samozřejmě televizemi.

Na FB jsem se k volbám vyjádřil jen jednou: „Vždycky jsem považoval prezidentské volby v USA za nejdražší „reality show“ světa, ty letošní pak obzvláště. Při tom jsou úplně zbytečné, protože nikdy nezáleželo na tom, kdo bude a tedy i byl zvolen. Vládli totiž vždycky skrytí mocnáři země. Trump byl od doby Kennedyho po dlouhé době opět produkt vzpoury proti skryté elitě, ať ji politologové pojmenovávají jakkoliv. Biden není žádný Mažňák, jak se snaží někdo tvrdit. Je to typický Losna, navíc dokonce s velmi přirozeně omezenou svéprávností“.

Volby v žádné zemi s politickým systémem zastupitelské demokracie mě už dávno nezajímají, protože nejde o prvek demokracie, ale pouze o podvod vůči veřejnosti. Politická třída pomocí všeobecných, přímých a rovných voleb s tajným hlasováním si pouze vytvořila modernější metodu pro výběr krátkodobého, či krátkodobé představitele politické moci, jíž cudně zakrývá trvalou nadvládu nejvyšších kruhů politické třídy.

Tvrdím od „Arabských jar“, ba dokonce ještě před tím, že zastupitelská demokracie se dostala do krize. Po Majdanu na Ukrajině již hovořím o jejím definitivním úpadku a při sledování voleb v USA jsem již definitivně přesvědčen o zániku zastupitelské demokracie. Navíc té archaické, dneska k obludným podvodům inklinující „americké“, která je fakticky dvojnásobně zastupitelská.

Úvodní poznámky.

Sovětský svaz měl už ve svém křestním listu zakódovaný zmar. Lenin se totiž choval jako superrvizionista Marxova učení. To tvrdí, že nový společenský řád se musí zrodit v lůně starého, kterému již jeho struktura začíná bránit v rozvoji. Z čehož plyne, že nový řád musí vzniknout společně ve větším počtu nejvyspělejších kapitalistických států. Lenin ropadl iluzi, že válečné utrpení zvedne lid bojujících států proti svým vládám. Což se nestalo a Lenin navíc velice brzy zemřel, aby svou chybu nějak opravil.

Stalin pak neměl na výběr. Jak ukazují nově odkryté dokumenty, ve vítězství jakéhosi komunismu už nevěřil a proto se rozhodl alespoň vybudovat co nejsilnější Rusko. Jako státní formu opustil Leninovy „sověty“, čili Rady (Výbory) proletářů a postupem času vytvořil politický režim ideologického byrokratismu v čele s pseudomonarchou, čti prvním tajemníkem oné byrokracie.

Leninova netrpělivost a Stalinova z nouze nezbytnost, brzy po převzetí moci realizovala stát s vůdcovským vedením jedné osoby. Což byl státní forma až děsivě závislá na schopnostech „vyvoleného“ jedince, což bylo obrovské riziko pro budoucí vývoj tzemě. Stalin sám svou pozici jakž takž ustál díky vítězství ve válce. Možná, že kdyby nebyl už tak starý a tak dlouho v čele země, tak by dokázal po válce rehabilitovat vězně z gulagů, ba vrátit je plnohodnotně do života, což by omluvil tíživou situací příprav státu na válku, která byla nevyhnutelná. Ale k tomu již neměl sil, či spíše celková situace v nejužším vedení jediné ideologické síly to nedovolovala.

Chruščov

Po Stalinově smrti to ale mohlo provést nové vedení komunistické strany Sovětského svazu. Místo toho ale po krátkém období nevyprofilovaného Malenkova postavilo do čela „lidové“ monarchie osobu až příliš individualistickou, činorodou, leč obrovsky nerealistického myšlení. Werich kdysi řekl, že největším nepřítelem společnosti je pracovitý blbec. Slovo blbec ovšem má široký rozsah. Chruščov v žádném případě nebyl blbec, ba nebyl ani politickým diletantem. Byl bohužel cholerikem, ba až deviantně neschopným diskuse. Jeho vůle spojená s činorodostí a nereálným hodnocením možností své země, se tak stala vážným rizikem pro celou zem.

Doslova katastrofálním byla jeho metoda „překonávání kultu Stalinovy osobnosti“. Svět se nikdy nedověděl, která mocenská skupina uvnitř nejužšího vedení tehdejší ještě VKS(b), koncipovala tu děsivou „tajnou zprávu“, zda to nebyl dokonce Chruščov sám. V každém případě ale šlo o jeho obrovský omyl ve funkci prvního tajemníka strany. Což dosvědčuje nejen to, že všichni antikomunisté ji neustále vychvalují výš jak do nebes. Zkušený člověk, nadto politik, by se tak hloupě nechoval. Ten by totiž věděl, že je nutné postupovat v jednotlivých krocích. Stalinovu éru měla v prvém kroku analyzovat komise historiků, pak prodiskutovat široká stranická veřejnost. Mezi tím bylo možné omilostnit vězně, všemožně jim pomoci při začleňování do života, ba mnohé i odškodnit. Za tu dobu by měla strana, tedy především její byrokratický aparát, potřebný čas se vypořádat sám se sebou. Mohl se dokonce obnovovat systém sovětů a jiných demokratických struktur. Vývoj by ukázal i další možnosti posilující životaschopnost socialismu.

Chruščovova eskapáda měla naprosto opačný účinek. V žádném případě neposílila důvěru ve stranu, ale definitivně ji podkopala. V cizině dokonce zničila. Ze strany Chruščova to byla naprosto nesmyslně překotná aktivita, ať už ho k ní vedli jakékoliv důvody. Díky tomu jej lze bez diskuse považovat za prapůvodce zániku SSSR.

Gorbačov

Definitivním jeho hrobařem se pak stal Gorbačov. Druhý to vůdce, který na svou funkci jednoznačně nestačil, ba ani nedorostl. Zatímco Chruščovovou charakterovou vadou byla neschopnost diskuse, Gorbačovovou charakterovou špatnou stránkou byla chorobná ješitnost. Ta způsobila, že stál tvrdohlavě za svými výmysly, které s těmi Chruščovovými měly jednu zásadní společnou charakteristiku. Neznalost reálné situace ve své zemi. A stejně jako Chruščov se individualisticky rozhodl iniciovat prakticky okamžité změny nebývalého rozsahu. Také nikdy nepochopil onu základní lidovou moudrost že i toho dobrého se musí lidem dostávat pomalu a v malých dávkách.

Demokratické struktury se musí dlouho budovat a veřejnost k jejich užívání musí dorůst. Ještě horší je to se svobodou. Národ, za který skoro století myslela „věrchuška“ se také musí svobodě pozvolna učit a zvykat si na ni, čili vnímat odpovědnost za své činy. Svoboda sama o sobě totiž není žádnou hodnotou, ani kladnou, ani zápornou. Vždycky je pouze a naprosto rozhodující, k čemu je užívána a využita.

Závěrem jenom shrnutí. Za zánik Sovětského svazu může jeho zřizovatel, který svou netrpělivostí zplodil nedonošené dítě. Může za něj i Stalin, který vybudoval systém, jenž byl vhodný pro válečnou dobu a příliš riskantně závisel na vlastnostech a hlavně na řídících schopnostech jedince, který stát řídil. Ovšem konkrétními hrobaři byli Chruščov a Gorbačov, jejichž osobnostní vlastnosti bránily tomu, aby byli opravdovými vůdci.

Global Times, deník Čínské komunistické strany napsal v neděli 30.8.20, že cesta Miloše Vystrčila na Tchaj-wan je důsledkem situace, kdy Vystrčil a někteří další čeští politici sledují, odkud vítr vane a snaží se odhadnout záměry Washingtonu. Konkrétně pak napsal, cituji: „Spojené státy budou vždy schopny najít v určitých zemích síly, které budou jako ozvěna opakovat jejich záměr vytvořit frontu proti Číně…Během posledních dvou let Spojené státy zásadně změnily svoji politiku vůči Číně, začaly na ni všemi silami útočit a pobízet své evropské spojence, aby se zapojili do nové studené války proti Číně. To se stalo podnětem Vystrčilova programu a jeho propagace cesty na Tchaj-wan.“ Konec citace. Každý by mohl vyjádření deníku KSČíny považovat za dezinformaci, či Fake news. Jenže Erik Best si dal tu práci a publikoval na svém webu sled událostí, které jednoznačně dokazují, že Trump přeorientoval zahraniční politiku USA vůči ČLR vědomě, dlouhodobě a v nesmiřitelné nepřátelství.

Tady je časová osa Trumpovy politiky, jak ji vytvořil Erik Best:
     16. červen 2015: Donald Trump oznamuje svoji kandidaturu na prezidenta USA. „Miluju Čínu…. Ne, fakt je mám rád. Ale jejich lídři jsou mnohem chytřejší než naši lídři, a my se takhle dlouho neudržíme. Je to příliš – je to jako – je to jako, když tým New England Patriots a Tom Brady hraje zápas v americkém fotbale proti vašemu středoškolskému týmu. Takový je rozdíl mezi lídry Číny a našimi lídry.“

18. červenec 2016: Republikánská strana pod vedením Reinceho Priebuse, předsedy Národního výboru strany, ve svém volebním programu 2016 uvádí: „Vzdáváme hold lidu Tchaj-wanu, se kterým sdílíme hodnoty jako jsou demokracie, lidská práva, ekonomika volného trhu a právní stát. Naše vztahy se budou i nadále odvíjet od ustanovení Zákona o vztazích s Tchaj-wanem a tímto stvrzujeme Šest ujištění, která Tchaj-wanu v roce 1982 dal prezident Reagan.“
19. listopad 2016: V Trumpově vítězném proslovu: „Tak mi dovolte, abych vám o Reinceovi něco pověděl, a já už jsem to říkal. Já to vím. Reince je superhvězda… Reince je opravdu hvězda.“
20. listopad 2016: Deník Taipei Times píše: „Republikánské celostátní shromáždění poprvé zahrnuje do svého oficiálního volebního programu ‚Šest ujištění‘, která Tchaj-wanu dal tehdejší prezident Ronald Reagan v roce 1982.“
21. prosinec 2016: Designovaný prezident Trump hovoří po telefonu s tchajwanskou prezidentkou Cchaj Jing-wen. „Prezident Spojených států bude mluvit s kýmkoli bude chtít, pokud bude přesvědčen, že je to v zájmu Spojených států, a nikdo v Pekingu nám nebude diktovat, s kým budeme mluvit,“ prohlašuje John Bolton. Dodává, že nová vláda by mohla začít „povolovat nejvýše postaveným americkým představitelům návštěvy Tchaj-wanu za účelem vyjednávání státních záležitostí.“
22. červenec 2017: Trump jmenuje Stephena B. Kinga z Wisconsinu mimořádným a zplnomocněným velvyslancem Spojených států amerických v České republice. King dříve sloužil pod předsedou Národního výboru Republikánské strany Reincem Priebusem jako předseda Stálého výboru pro plánování, s úkolem organizovat a řídit předvolební sjezdy strany v roce 2016. King rovněž v roce 2012 oficiálně nominoval Paula Ryana jako kandidáta Republikánské strany na viceprezidenta Spojených států.
23. březen 2018: Trump podepisuje Zákon o cestování na Tchaj-wan, aby „umožnil představitelům na všech úrovních vlády Spojených států, včetně vládních činitelů v oblasti národní bezpečnosti, úředníků a dalších členů orgánů výkonné moci, cestovat na Tchaj-wan a setkávat se tak se svými tchajwanskými protějšky.“
24. duben 2019: Bývalý mluvčí Sněmovny reprezentantů Paul Ryan cestuje na Tchaj-wan jako Trumpův zástupce u příležitosti 40. výročí schválení Zákona o vztazích s Tchaj-wanem, kde prohlašuje, že zbytek světa by měl být víc jako Tchaj-wan. V březnu roku 2018 navštívil v Praze Stephena Kinga.
25. prosinec 2019: King v rezidenci velvyslance USA pořádá koncert Pražákova kvarteta, jemuž byl zrušen kulturní zájezd do Číny kvůli úmyslu Prahy vyškrtnout klauzuli o uznání politiky jedné Číny ze sesterské smlouvy s Pekingem.
26. květen 2020: Americký ministr zahraničí Mike Pompeo gratuluje Cchaj Jing-wen k zahájení jejího druhého funkčního období ve funkci prezidentky Tchaj-wanu, což Peking vede k vyjádření „silného rozhořčení“.
27. srpen 2020: Pompeo vystupuje před českým Senátem a vyzdvihuje snahu pražského primátora Zdeňka Hřiba o prohloubení vztahů s Tchaj-wanem a chválí Vystrčilovo rozhodnutí navštívit ostrov o dva týdny později.
28. srpen 2020: Zatímco je Vystrčil na Tchaj-wanu, americké ministerstvo zahraničí  po 38 letech zpřístupňuje „Šest ujištění“, která dal ostrovu Ronald Reagan. O den později se deník Financial Times zmiňuje o odtajněných dokumentech v článku, který chválí Vystrčila za to, že se postavil proti tlaku Číny na Tchaj-wan.
29. srpen 2020: Global Times píší: „Vystrčil na sebe návštěvou Tchaj-wanu přitahuje pohledy a zviditelňuje svoje postavení. Když my (Čína) budeme stupňovat naši reakci na jeho provokace, do určité míry mu tak pomůžeme dosáhnout cíle.“

Podivuji se nad tím, jak je vehementně odsuzována tak zvaná „korektní mluva v politice“. Při tom korektní mluva je základním znakem každého slušného chování, veškeré slušné komunikace. Vždyť celá ta výuka „bontonu, čili „společenskému chování“ není ničím jiným, než učení se korektní mluvy. Jde o civilizační mejkap na otevřeném vyjadřování svého opravdového názoru. Ale je i kódem, který skutečnost nezamlčuje, nýbrž o ní mluví zašifrovaně, takže většinou každý znalý ví, o co jde.

Uvedu poněkud tvrdý příklad na osvětlení svého tvrzení. Když muž říká ženě je hezká, krásná, že se mu libí, či dokonce že ji miluje, tak jí v kódované řeči bontonu fakticky sděluje, že by s ní chtěl souložit. Tak mu to totiž doslova diktuje jeho „chemie“, aniž rozumem může vysvětlit, proč zrovna tato žena je pro něj sexy, zatímco její kamarádka vůbec ne. Žena znalá „kódu“ jeho slovům taky tak rozumí, čili, že „mu stejně jde jenom o to jedno“.

Měl jsem známého, který po zpackané operaci měl trvalé následky, díky nimž měl nárok na každoroční lázeňskou léčbu. Jak je to v lázních časté, pacienti si tam hledají „přechodného“ partnera. Můj známý k tomu volil „nekódovanou“metodu. Ženě brzy po seznamovacích frázích neomaleně řekl, že mu jde pouze o sex. V naprosté většině byl odmítnut, ale prý každým rokem takovou partnerku nakonec našel, ba dokonce se mu několikrát stalo, že se taková sama rozhodla si ho vyhledat. Své metodě říkal „Šetření časem“

Ve své podstatě je ale korektní mluva bontonu fakticky dezinformací, ať již znáte kód, či nikoliv.

Korektní mluva je dezinformací nejen v běžném životě, ale rovněž, ne-li především, v oblasti politiky. Jsem proto přesvědčen že každý, kdo sleduje politiku, či se jí dokonce prakticky věnuje, musí se učit kódu jejího vyjadřování a chování. Musí navíc neustále sledovat vývojové změny tohoto kódu.

Každá dezinformace je totiž vždycky informací. Každá falešná zpráva je vždycky zprávou. Dezinformací či falešnou zprávou se stávají pouze a jen postojem k nim, založeném především na znalosti kódu.

Již delší čas se zájmem sleduji texty exministra a exdiplomata, ale rovněž exdisidenta, pana Bašty a nikdy jsem necítil nutkání se k nim vyjadřovat. Naopak jsem byl rád, že se dovídám historická fakta, o nichž jsem mnohdy neměl ani tušení. Dne 21.7. jsem ale poprvé porušil svou tradici. Na FC jsem vyvěsil svůj kratičký text, ve kterém jsem Baštův komentář na webu https://www.prvnizpravy.cz/language=cs/zpravy/politika/basta-v-pekle-poradaji-vyprodej-revoluci/preview=true/?fbclid=IwAR04VzaNbtl6L0qPcGL7_Lw3xZiqnzY3hE5jjGcdn899kVWOiemtQlib5GE  ocenil názorem, že pan historik „ztumpachovatěl“. Nebyl jsem sám, kdo zmíněný text pana Bašty hodnotil kriticky. Jedním z nich byl i Jan Schneider, jehož polemika byla zveřejněna na webu https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/jan-schneider-k-bastovu-horrorovemu-scenari/?fbclid=IwAR1zZcAIP5hnaLsu_cSr6vQ-5oHbKl874r0dSym1pD-EEkVcDob9H1_Yp18 . Před chvílí jsem si přečetl reakci pana Bašty na polemiku pana Schneidra a musím kritiku historika a pozdějšího politika podstatně zostřit. Dověděl jsem se totiž od něho doslova neslýchané perličky. Pan Bašta píše, (MP: Já k tomu připisuji svůj komentář)

1. Můj oponent, Jan Schneider mě zkritizoval za použití termínu neomarxismus v souvislosti s hnutím Black Lives Matter. Jedna ze zakladatelek hnutí Patrisse Cullors se v roce 2015 nechala slyšet, že ona její kolegové jsou školení marxisté. Protože jsou zároveň rasisté, použití termínu neomarxismus má svou dějinnou logiku. (Pikantní náhled historika, podle nějž byl Hitler vlastně socialista, protože své hnutí přece pojmenoval socialismem!!)
2. …neokonzervativci, což byli původně trockisté, kteří se rozhodli místo revoluce vyvážet demokracii. (MP: Trockisté prvoplánově prosazovali permanentní revoluci. Když je Stalin vyhnal z Ruska, tak ji do USA nevyvezli, protože se tam o ni ani nepokusili. Nikdy žádný trockista o sobě neřekl, že šíří, či dokonce vyváží demokracii).
3. …předpona neo- hraje dvojí roli – poukazuje na jistou vnější podobnost a zároveň naznačuje, že jde o antipod původního termínu. (MP: Toto tvrzení už nehodnotím jako Baštův omyl, ale o čistou manipulaci. Neznám totiž jediného psavce současnosti, který by užíváním pojmu neomarxismus cokoliv označoval jako opak marxismu. Právě naopak všichni tím dehonostují skutečný marxismus a připisují mu všechny zrůdnosti dneška).

Nejhorší ale je, že pan Bašta na závěr své polemiky přisuzuje panu Schneiderovi obhajobu rasismu. Tu já, ale určitě ani další čtenáři, nikde v textu pana Schneidra nenajdou. Tím se u mne pan Bašta přesunul z kategorie „ztumpachovatěných“, do kategorie „vědomě manipulujících“, alias lhářů. Žeby se to naučil právě při studiu historie? Předpokládám, že pan Schneidr se mu ozve. Pokud to neudělá, tak se Baštovi ozvu sám.

Jestliže tvrdím, že minulost nelze přepisovat, pak se musím pokusit sdělit, proč se přesto zdánlivě „přepisuje“. Ale především pro neznalou veřejnost účinně přepisuje.

Z minulosti lze nejen provést „potřebný“ výběr faktů, ale u většiny nezamlčitelných lze jejich význam zveličovat, nebo bagatelizovat. Především je ale možné je hodnotit, což dává „dějepiscům“ možnost přisuzovat jim vliv, který nejen neměli, ale ani nemohli, ve své době vůbec mít. Ale vždy  vliv, který má význam pro zájmy onoho dějepisce. Tedy naprosto jiný dnes a v tehdejší době, či dokonce s mravním obsahem, jenž byl ve své době naprosto nepřestavitelný. Řečeno jasněji. Existuje historiografie, čili popis faktů, manipulující s minulostí pouze tak, že si mezi nimi vybírá, čili jedny zdůrazňuje, jiné bagatelizuje, pokud je nemůže zamlčet. Za druhé s nimi manipuluje tak, že je nepatřičně aktualizuje, čili interpretuje do současnosti. Dopouští se tím podvodu na neznalé veřejnosti, když na posuzování dějů dávno minulých jí vnucuje měřítka morálky, hodnota a dalších postojů dneška.

Ovšem existují mnohem zákeřnější manipulaci s minulými ději. Ty spočívají v tak zvaném výkladu minulosti, čili interpretaci dávných, či méně vzdálených událostí. Ta spočívá především ve spekulativním odhadování motivací, úmyslů a hlavně skutečných, i když třeba skrývaných zájmů osob, které kdysi žili a rozhodovali se. V této oblasti je pak příliš široké pole pro dějepisce, takže laikům lze jenom těžce oddělovat fakta od jejich výkladu, reálné možnosti od fantazie spekulantů a především těžce vystopovat souvislosti, které v dané době mohly, či nemohly existovat. Tím vším se fakticky odlišuje strohá historiografie od tak zvané HISTORIE, i když v češtině se oběma říká dějepis.

Nejhorší metodou manipulace s minulostí je hodnocení minulých dějů ze znalostí jejich důsledků. Tady jde vždycky o podvod, kterého se dopouští dějepravce na svých čtenářích. Takový zdánlivý historik totiž má vždycky vlastní hodnotovou škálu, své celoživotní přesvědčení, svůj světový názor. Tím pak poměřuje nejen minulost, ale dokonce deformuje i současnost. Takže čtenář jen velice obtížně dokáže odhalit jeho manipulace.

Specifickým druhem manipulace s minulostí je vnucování čtenáři jakýchsi obecně platných měřítek, které jakoby se vinuli celou  historií lidstva. Při tom nic takového neexistuje, neexistovalo a existovat nikdy nebude. Neexistují jakési věčné pravdy, morální hodnoty pro jednotlivce a už nikdy nic takového pro celá společenství. Poměřování dění minulosti i současnosti jakýmisi věčnými ideály je tou nejhnusnější lží. Nejenže neexistují nějaké věčné pravdy, ideály a hodnoty, ale stejně tak neexistují žádná absolutní měřítka, kriteria, či hodnocení. Je víc jak jisté, že všechna budou v budoucnu překonána. Takže soudy podle nich jsou liché, zavádějící a vždy proto sloužící jen a jenom dané moci.

Vezměme si takový holocaust. Izrael jej pprohlašuje za největší genocidu, největší zločin proti lidskosti v historii. Nejsem sám, kdo to popírá. Ovšem vládci Izraele to dělají ve svém zájmu. Udržují celý svět, tedy hlavně Západ, v pocitu jakési kolektivní viny a především pak každou kritiku i současného svého chování odmítají jakoby šlo o popírání jejich největší oběti v dějinách. Oni při tom zdůrazňují, že šlo o jakési „průmyslové „ vraždění“, čili novou kvalitu fyzické likvidace lidí.

Já ale oproti tomu za nejhorší zločin proti lidskosti považuji shození jaderné bomby na Hirošimu a Nagasaki. Proč. Při holocaustu se každý jednotlivý Žid mohl vzepřít, pokusit se o odpor a možná by se mu povedlo i zabít některého z Němců. Kdežto mžiková hromadná supervražda měla punc „božího trestu“ všemu živému, nejen lidem. Američtí vládci i vojáci se skutečně povýšili jakoby na trestající vyšší bytost, zásah prozřetelnosti, proti němuž absolutně není žádné záchrany. Záměrně v této chvíli používám slovo absolutně, protože v mých očích se tak nějaká kasta lidí nejenže zachovala poprvé v dějinách. Ale má představivost, ani fantazie si neumí vygenerovat ještě totálnější metodu zabíjení.

Tolik pro dnešek k mateníkům o minulosti. Možná, že se k tomu tématu ještě jednou vrátím.

Nejméně dvacet let ve mně hlodá přesvědčení, že dluhy většiny států, především samotné Unie Amerických států nemohou a tedy ani nebudou, nikdy splaceny.

Z historie vím, že již od starověku vládci získávali peníze loupežemi v jiných zemích. Často rovněž vypleněním vlastních chrámů, které považovali více méně za jakési tresory shromažďující jejich vlastnictví. Od vzniku velkých bank si začali vládci dynastických států půjčovat i u nich. Vlastníci oněch bank dobře věděli, že jde o nejrizikovější půjčky, protože panovníka není možné donutit ke splacení dluhu. Dosáhli ale většinou jiné kompenzace, od získání šlechtických titulů, po nemovitosti, takže půjčovali. Bylo to přece jenom lepší, než aby je panovník násilím jejich majetku zbavil.

Dokud jako peníze fungovalo zlato, stříbro eventuálně pro ty nejchudší měď, „měnová“ politika byla každému naprosto zřetelná. Kovový peníz měl vždycky pouze hodnotu kovu, který v něm byl obsažen, ať už ho razil kdokoliv. Panovník mohl falšovat svou měnu pouze nižším obsahem drahého kovu, což mu vydrželo pouze krátce.

Časy se začaly měnit vznikem papírových peněz. Původně státy prohlašovaly, že je jejich měna kryta zlatem. Dokonce v USA dolar fungoval jako směnka. Každá banka v zemi musela za jednodolarovku dát vlastníkovi určité množství stříbra a za dvacetidlolarovku dokonce zlata. Neustálé války však mnohé měny této vlastnosti zbavily. Toho po druhé světové válce zneužila USA jež prosadila, aby dolar byl světovou rezervní měnou.

Jenže válka ve Vietnamu svět přesvědčila, že USA prakticky válčí za jeho a ne za své peníze. Dolar musel zrušit své zlaté krytí a tím byl odstartován marně zastíraný chaos, panující do současnosti.

To však nebyl jediný hřebík do rakve mezinárodního měnového systému. Osobně tvrdím, že mnohem horší bylo, že cedulové banky kapitalistických, tak zvaně demokratických zemí, si prosadily nezávislost na politickém vedení států. Čímž ve své podstatě takový stát ztratil svou základní svobodu. Připočteme-li k tomu, že „cedulová“ banka USA, čili tak zvaný FED, je dokonce fakticky vlastněn soukromými vlastníky, je vytvořen základ plného zhroucení celého systému.

Ten byl prozatím oddálen digitalizací světového finančnictví, které změnilo oběh peněz na chumelenici jedniček a dvojek ve virtuálním prostoru. Ona vánice neexistujících peněz, za nimiž se neskrývá už nejen zlato, ale fakticky žádná hodnota, změnila celý globální finanční systém na „linku důvěry“, že veřejnost za své papírky, vždycky dostane nějakou službu, či výrobek. Celá hra je v moci jen několika superfinančníků, kterým se zatím daří zbytné peníze, kterých je mnohokrát víc, než odpovídá reálnému hospodářství světa, ulívat údajně do daňových rájů. Ve skutečnosti ale do deposit cedulových bank, které je potichu likvidují. To ale nepůjde dělat věčně.

Současná koronavirové krize odhalila celý systém. Dosud dogmatičtí finančníci prosazovali fiskální vyrovnanost. Většina ostatních klábosila cosi o přijatelnosti zadlužení států do výše několika desítek procent jejich HDP. A najednou jim nikomu vůbec nevadí zadlužování států o několik řádů vyššími částkami. Jestliže jsem byl už před jmenovanou krizí jistý, že žádný stát nepočítá s tím, že by splatil své dluhy, tak nyní jsem si tím naprosto jistý. Z čehož vyplyne s vysokou pravděpodobností zrušení peněz, tedy napřed jejích dvou základních funkcí. Budou zrušeny peníze jako všeobecný ekvivalent hodnot a z toho důvodu i zrušeny coby oběživo. Veřejnost své požitky bude dostávat podle vůle nejmocnějších financiérů za kliknutí na svém mobilu, či jeho následovníku.

Svébytný sociolog Petr Hampl na svém blogu publikoval, cituji: „Kdo byl latentní socialista, Covid z něj udělal reálného, napsal na Facebook historik Jan Frank…“ Konec citace. Pro mne takový názor jenom dokazuje, že současná, skutečně světová pandemie, tedy světovější, než válka toho jména, otevřela stavidla pro nepřehlednou spoustu prognóz. Od voluntaristických přání vydávaných za analýzy, po fundované statě učenců, kteří vývoj dlouhodobě, až celoživotně studují. Jak je při takových příležitostech obvyklé, skoro všichni se shodují na oné frázi Bushe syna, který po teroristickém útoku 11. září lidstvu mimo jiné sdělil, že svět už nikdy nebude takový, jaký byl. Po pandemii to platí mnohem víc a není to fakticky pro nikoho žádná novinka. Mne osobně v té souvislosti zajímá pouze jediná otázka. Je svět už skutečně na prahu změny kapitalismu v jeho alternativu?!!

Jsem od dětství sociálního cítění. Díky svým dvěma strýcům, předválečným, čti poctivým členům KSČ, jsem už na sklonku dětství byl přesvědčeným komunistou. Během mládí v padesátých lettech jsem toto přesvědčení pomalu ztrácel. Na vysoké škole, tedy v pokročilejším mládí, mne studijní program přiměl k četbě Marxova díla. Dá se proto říci, že jsem vysokou školu opouštěl jako vyznavač Marxova učení, mnohem méně marxista a skoro vůbec ne marx-leninista. Taková výbava mne logicky přivedla k tomu, že jsem v roce 1966 vstoupil do rychle se obrozující KSČ, abych z ní v roce 1969 vystoupil a následně byl v roce 1970 vyloučen. Ovšem přesvědčeným vyznavačem Maxe jsem zůstal až do dnešních dnů. Při jednom z výslechů na StB jsem jim do očí řekl, že já jsem opravdovějším komunistou, než ti, co na mne donáší. A již od prvního Klausova návrhu ekonomického převratu, podvodně pojmenovaného „ekonomická reforma“, v červnu 1990, jsem se stal odpůrcem celého současného politického systému. Jsem pořád vyznavačem Marxe, proto jsem nemohl být členem polistopadové Komunistické strany, ať už se prezentovala pod jakýmkoliv názvem.

Musel jsem do textu vložit tuto osobní vložku, abych čtenáři naznačil, že se považuji za celoživotně silně autenticky levicově orientovaného člověka.

Jako takového se mne až osobně dotýká, když v posledních letech se za levici, ba dokonce marxismus, či jakýsi podivný neomarxismus, vydávají různá pofiderní hnutí od multikulturalismu, přes gender, či homosexualismus, až po současně pseudoradikalistický rasismus na druhou, prezentovaný dokonce za zárodek jakési levicové kulturní revoluce. Z počátku jsem se snažil veřejně vystupovat proti tomu, že jsou opravdové levici přisuzovány tak absurdní ideje a hnutí, jež s Marxem nemají absolutně nic společného. Marxistou, komunistou, neomarxistou přece není ten, kdo se tak pojmenuje, ale jen a jenom ten, kdo se tak chová.

V poslední době ale ve mně uzrálo jiné přesvědčení. Jsem naopak rád, že se za levici vydávají tak nesmyslné, až obskurní ideje a dokonce vandalismus. Alespoň se odvěký sok levice nepřipravuje na dobu, kdy se opět zvedne k činu autentická levice. A že se jednou zvedne, o tom nemusí nikdo pochybovat.

Zkušenosti ze sledování reálné politiky nás učí, že nejschopnější politici nikdy nepovažují nějakou jednotlivou prohru za definitivní. Ti nejúspěšnější dokáží i v té pro ně skoro ztracené situaci skoro vždy najít cestu, kdy ke svým záměrům, zájmům a cílům dokáží využít každé reálné situace. Ba dokonce mnohdy sílu protivníka nakonec využiji ve svůj prospěch.

Autentická levice byla, je a bude ještě dlouho slabá. Nedisponuje bohatstvím, zbraněmi ani politickou, nadtož reálnou mocí. Bylo proto kupříkladu naivní, že SSSR hodlal svého protivníka porazit tím, co bylo zdrojem vzniku kapitalismu, v čem byl zkušenější a dlouhodobě úspěšný. Levice má jen sílu svého přesvědčení a musí čekat na jedinou svou opravdovou sílu. Většinu veřejnosti. Musí dočkat času, jako husa klasu, čili než si velká většina uvědomí, že je už konečně nutné prosadit alternativu současnosti. Samozřejmě že levice nečeká s rukama v klíně, ale indoktrinuje veřejnost, ovšem tak, aby veřejnost byla přesvědčena, že jde vlastně o záměr jí samotné.

Levice by už neměla udělat chyby, kterých se dopustila v minulosti. Za prvé nesmí svůj konkrétní zájem halasně vytrubovat do světa, jak to dělala posledních dvě stě let. Nemá reálnou sílu, proto musí být lstivá, chce-li se dostat k moci a prosadit alternativu společnostního života, která bude mít na nějakou dobu stabilní trvanlivost, tedy předpoklad zkvalitňování.

Levice ale musí být připravena. Musí v prvé řadě pracovat s několika variantami svého konání. Musí umět natolik precizně analyzovat vývoj, aby opravdu přesně vystihla čas k vystoupení z „podzemí“. Tedy naprosto přesně určit „předrevoluční situaci“. Vodítko je jediné. Revoluce nesmí být příliš vysilující, „lidsky“ nákladná a musí být prakticky nenásilná. Situace prostě ke změně musí doslova uzrát. Musí ji spontánně provést obrovská většina, a to dokonce tak, že i ta menšina si konečně oddechne.

Jsou mi doslova k smíchu různé rady z úst rádoby radikálů, emocemi užíraných odpůrců dneška a dalších druhů politických nedouků, kteří hovoří o tom, že levice dokonce neexistuje, nebo pokud ano, tak nemá co nabídnout, či že dokonce nemá žádný program. Osobně jsem rád, že si to myslí. Pomáhají tím ke krycím manévrům skutečné levice. Autentická levice se totiž nesmí prozrazovat a už vůbec nesmí vystoupit předčasně, jako to už udělal jednou, čímž svou skutečnou vládu oddálila nejméně o století.

Reálná levice naopak nesmí prozrazovat své úmysly. Ale musí propagovat své ideje tak chytře, aby veřejnost byla přesvědčena, že to jsou její nejvlastnější cíle.

Kapitalismus se musí prakticky zhroutit sám. Pracovním stylem levice je proto chovat se jako zesilovač. Každou chybu současné pseudoliberální moci zvětšovat co nejvíce, čímž ji přibližuje k jejímu zhroucení. To je pro současnou levici hlavní cesta.