Jestliže tvrdím, že minulost nelze přepisovat, pak se musím pokusit sdělit, proč se přesto zdánlivě „přepisuje“. Ale především pro neznalou veřejnost účinně přepisuje.

Z minulosti lze nejen provést „potřebný“ výběr faktů, ale u většiny nezamlčitelných lze jejich význam zveličovat, nebo bagatelizovat. Především je ale možné je hodnotit, což dává „dějepiscům“ možnost přisuzovat jim vliv, který nejen neměli, ale ani nemohli, ve své době vůbec mít. Ale vždy  vliv, který má význam pro zájmy onoho dějepisce. Tedy naprosto jiný dnes a v tehdejší době, či dokonce s mravním obsahem, jenž byl ve své době naprosto nepřestavitelný. Řečeno jasněji. Existuje historiografie, čili popis faktů, manipulující s minulostí pouze tak, že si mezi nimi vybírá, čili jedny zdůrazňuje, jiné bagatelizuje, pokud je nemůže zamlčet. Za druhé s nimi manipuluje tak, že je nepatřičně aktualizuje, čili interpretuje do současnosti. Dopouští se tím podvodu na neznalé veřejnosti, když na posuzování dějů dávno minulých jí vnucuje měřítka morálky, hodnota a dalších postojů dneška.

Ovšem existují mnohem zákeřnější manipulaci s minulými ději. Ty spočívají v tak zvaném výkladu minulosti, čili interpretaci dávných, či méně vzdálených událostí. Ta spočívá především ve spekulativním odhadování motivací, úmyslů a hlavně skutečných, i když třeba skrývaných zájmů osob, které kdysi žili a rozhodovali se. V této oblasti je pak příliš široké pole pro dějepisce, takže laikům lze jenom těžce oddělovat fakta od jejich výkladu, reálné možnosti od fantazie spekulantů a především těžce vystopovat souvislosti, které v dané době mohly, či nemohly existovat. Tím vším se fakticky odlišuje strohá historiografie od tak zvané HISTORIE, i když v češtině se oběma říká dějepis.

Nejhorší metodou manipulace s minulostí je hodnocení minulých dějů ze znalostí jejich důsledků. Tady jde vždycky o podvod, kterého se dopouští dějepravce na svých čtenářích. Takový zdánlivý historik totiž má vždycky vlastní hodnotovou škálu, své celoživotní přesvědčení, svůj světový názor. Tím pak poměřuje nejen minulost, ale dokonce deformuje i současnost. Takže čtenář jen velice obtížně dokáže odhalit jeho manipulace.

Specifickým druhem manipulace s minulostí je vnucování čtenáři jakýchsi obecně platných měřítek, které jakoby se vinuli celou  historií lidstva. Při tom nic takového neexistuje, neexistovalo a existovat nikdy nebude. Neexistují jakési věčné pravdy, morální hodnoty pro jednotlivce a už nikdy nic takového pro celá společenství. Poměřování dění minulosti i současnosti jakýmisi věčnými ideály je tou nejhnusnější lží. Nejenže neexistují nějaké věčné pravdy, ideály a hodnoty, ale stejně tak neexistují žádná absolutní měřítka, kriteria, či hodnocení. Je víc jak jisté, že všechna budou v budoucnu překonána. Takže soudy podle nich jsou liché, zavádějící a vždy proto sloužící jen a jenom dané moci.

Vezměme si takový holocaust. Izrael jej pprohlašuje za největší genocidu, největší zločin proti lidskosti v historii. Nejsem sám, kdo to popírá. Ovšem vládci Izraele to dělají ve svém zájmu. Udržují celý svět, tedy hlavně Západ, v pocitu jakési kolektivní viny a především pak každou kritiku i současného svého chování odmítají jakoby šlo o popírání jejich největší oběti v dějinách. Oni při tom zdůrazňují, že šlo o jakési „průmyslové „ vraždění“, čili novou kvalitu fyzické likvidace lidí.

Já ale oproti tomu za nejhorší zločin proti lidskosti považuji shození jaderné bomby na Hirošimu a Nagasaki. Proč. Při holocaustu se každý jednotlivý Žid mohl vzepřít, pokusit se o odpor a možná by se mu povedlo i zabít některého z Němců. Kdežto mžiková hromadná supervražda měla punc „božího trestu“ všemu živému, nejen lidem. Američtí vládci i vojáci se skutečně povýšili jakoby na trestající vyšší bytost, zásah prozřetelnosti, proti němuž absolutně není žádné záchrany. Záměrně v této chvíli používám slovo absolutně, protože v mých očích se tak nějaká kasta lidí nejenže zachovala poprvé v dějinách. Ale má představivost, ani fantazie si neumí vygenerovat ještě totálnější metodu zabíjení.

Tolik pro dnešek k mateníkům o minulosti. Možná, že se k tomu tématu ještě jednou vrátím.