Když byl před čtyřmi lety zvolen Trump prezidentem, začala se ve Spojených státech nejen formovat, ale především veřejně angažovat, nová mocenská skupina tvořená mediálními magnáty. Novinářská pýcha už celá desetiletí v zemích zastupitelské demokracie ohlupuje veřejnost sloganem, že novináři jsou hlídací psi demokracie. Nikdy tomu tak nebylo, v současnosti už prakticky nemůže být, takže ani nikdy nebude. V prvé řadě proto, že žádná zastupitelská demokracie není skutečnou demokracií, leč jakousi polyarchií, čili vládou minoritní elity, která je už dneska prakticky ve všech zemích liberálního politického systému zformovaná do poměrně kompaktní politické třídy. Ta je z větší části úplně anonymní, jen jako vršek ledovce vystrkuje na veřejnost své viditelné reprezentanty politické moci, kteří jsou vybíráni „údajnou“ volbou všech občanů.
Politická dogmata všech moderních státoprávních teorií vydávají média za jakési kontrolory moci. V zastupitelských demokraciích se dokonce samotní novináři pasovali na údajné hlídací psy demokracie. Což je od samého počátku nesmysl, protože zastupitelská demokracie je patvarem skutečné lidovlády, jak jsem naznačil v předešlém odstavci. V samých počátcích liberálního politického systému bylo celkem snadné přesvědčit veřejnost, že novináři mohou kontrolovat moc. Jediným médiem totiž byl tisk, jehož vydávání si mohl dovolit dokonce každý, jen trochu solventní jedinec, nadtož třeba politická strana, či nějaké občanský spolek. Dnes je ovšem situace diametrálně jiná. Především se vyvinula celoplošně působící média, která tak mají obrovský vliv na veřejnost. Ale hlavně byla vyvinuta média, jejichž provoz si mohou dovolit jen nejbohatší z bohatých. A ti si proto také poměrně snadno koupí služby jakkoliv schopného novináře. Není proto divu, že si veřejnost obrovskou většinu příslušníků této branže už dávno oprávněně pojmenovává presstituti. Kdepak hlídací psi demokracie, spíše dnes dokonce fízlové a udavači odpůrců politické třídy.
Nejenom v demokracii, ale v každé společnosti vydávající se za svobodnou je tradicí, že média přináší informace. Přesněji každou informaci. Teprve konfrontace názorů a eventuální hledání dalších informací až důkazů, může veřejnosti pomoci, aby ona s konečnou platností posuzovala, co je a co není realitou. Při čemž o nějaké pravdě nemůže být vůbec řeč. Takto chápaná práce médií se ale za poslední roky nejen v USA, ale i ve zbytku Západu podstatně mění. Až v současnosti dospěla do úděsného stavu, který pitvorně demaskuje skrytou podstatu celé liberální zastupitelské demokracie.
Z mediálních magnátů se totiž stala abnormálně vlivná složka moci. Její služebná vrstva veřejností vnímaných publicistů všeho druhu se už necítí být pouze zmíněnými presstituty, ale vlivnými, až nejdůležitějšími aktéry politiky. Novináři vždycky ovlivňovali veřejné mínění, třeba subjektivním popisem událostí. V současnosti ale dokáží vytvářet pseudoudálosti a tím zmanipulovat mínění veřejnosti tak dokonale, že ta nakonec jedná i proti svým vlastním zájmům. Mediální moc dneska se může stát nátlakovou silou vůči kterémukoliv příslušníku moci zákonodárné, výkonné, či soudní. Dokáže vytvářet tak silný zdánlivý tlak veřejného mínění na jednotlivé vlivné příslušníky moci zákonodárné, výkonné, ba i soudní, že ti se jí neodváží protivit, i když velice dobře vědí, že média nešíří reálný obraz skutečnosti. O nějaké pravdě, či lži nemůže být ani řeči. Média tedy realizují nadvládu nad volenými složkami moci. Nevolení vládnou zástupcům lidu. To už ani zdaleka není přece ani náznak demokracie.
V současných prezidentských volbách v USA se nadvláda mediálních magnátů projevila v úplné nahotě. Projevilo se to konkrétně třemi zásadními metodami jejich konání. Za prvé na sociálních sítích blokují všechny názory, které zpochybňují výsledky voleb. S cynickou pýchou je prohlašují za lživé, jako by oni byli nositeli jediné pravdy. Doslova tragickým je tvrzení, že tím se nedopouští cenzury, neboť cenzuru může vykonávat jen a jenom státní moc. Soukromá média si přece mohou zveřejnovat co chtějí. Ptám se tedy, zda taková média mohou být provozována ve státě, kde platí Ústavou zaručená svoboda slova a občanského projevu. Tento problém by měla liberální zastupitelská demokracie velice jasně vyřešit. Jinak se bude zvyšovat moc mediálních gigantů nad všechny meze a politický systém už nebude liberální.
Za druhé. Několik televizních společností přerušilo projev současného prezidenta, což odůvodnily tvrzením, že lže. To je i v autoritativních režimech už silně přes červenou čáru zaručované svobody slova a veřejného projevování. V liberálních demokraciích by to mělo být dávno již trestným činem. Už jenom proto, že v tomto konkrétním případě si dokonce nějaká temná a především nevolená moc, přivlastňuje hned několik oprávnění. Především se samozvaně povyšuje nad voleného zástupce veřejnosti. Za druhé bez důkazů ho prohlašuje za lháře, čili se z pozice kontrolora moci sama sebe povyšuje do pozice soudce nad výkonnou mocí. A konečně vytváří tím neadekvátní tlak na ty, kteří jediní mají právo soudit příslušníky výkonné moci. Za vrchol zpupnosti médií považuji snahu některých jejich činovníků prosadit média na jediné rozhodčí co je a co není lží. Už jenom proto, že v mezilidských vztazích prakticky nikdy nelze jednoznačně prohlásit, co je pravda a co lež, takže hovořit v politice o pravdě není pouze kýčem, jak někteří myslitelé tvrdí, leč fakticky politickým podvodem.
Za třetí. Největší zlotřilosti se ale mediální magnáti dopustili, když Bidena vyhlásili prezidentem, přestože Trump neuznal výsledek voleb. Což je na tradici USA neodpustitelné. Dopustili se tak nehorázného tlaku na soudy, který je mnohem horší, než jsou metody mafií při zastrašování soudců.
Nevím, zda si mediální magnáti uvědomují, že těmito kousky prokázali liberální demokracii medvědí a já si troufám říct, že dokonce možná likvidační službu. Ovšem tvrdím bez začervenání, že zavinili obrovský propad důvěry v demokracii v USA, ale dokonce v celém Západním regionu. A to je z hlediska současné politické moci celého Západu naprosto neodpustitelné.