„KDE JSOU MÉ PENÍZE?!“ DĚSIL SE KDYSI MOLIÉRŮV LAKOMEC. A KDEPAK JSOU DNESKA NAŠE?!!!

Nejméně dvacet let ve mně hlodá přesvědčení, že dluhy většiny států, především samotné Unie Amerických států nemohou a tedy ani nebudou, nikdy splaceny.

Z historie vím, že již od starověku vládci získávali peníze loupežemi v jiných zemích. Často rovněž vypleněním vlastních chrámů, které považovali více méně za jakési tresory shromažďující jejich vlastnictví. Od vzniku velkých bank si začali vládci dynastických států půjčovat i u nich. Vlastníci oněch bank dobře věděli, že jde o nejrizikovější půjčky, protože panovníka není možné donutit ke splacení dluhu. Dosáhli ale většinou jiné kompenzace, od získání šlechtických titulů, po nemovitosti, takže půjčovali. Bylo to přece jenom lepší, než aby je panovník násilím jejich majetku zbavil.

Dokud jako peníze fungovalo zlato, stříbro eventuálně pro ty nejchudší měď, „měnová“ politika byla každému naprosto zřetelná. Kovový peníz měl vždycky pouze hodnotu kovu, který v něm byl obsažen, ať už ho razil kdokoliv. Panovník mohl falšovat svou měnu pouze nižším obsahem drahého kovu, což mu vydrželo pouze krátce.

Časy se začaly měnit vznikem papírových peněz. Původně státy prohlašovaly, že je jejich měna kryta zlatem. Dokonce v USA dolar fungoval jako směnka. Každá banka v zemi musela za jednodolarovku dát vlastníkovi určité množství stříbra a za dvacetidlolarovku dokonce zlata. Neustálé války však mnohé měny této vlastnosti zbavily. Toho po druhé světové válce zneužila USA jež prosadila, aby dolar byl světovou rezervní měnou.

Jenže válka ve Vietnamu svět přesvědčila, že USA prakticky válčí za jeho a ne za své peníze. Dolar musel zrušit své zlaté krytí a tím byl odstartován marně zastíraný chaos, panující do současnosti.

To však nebyl jediný hřebík do rakve mezinárodního měnového systému. Osobně tvrdím, že mnohem horší bylo, že cedulové banky kapitalistických, tak zvaně demokratických zemí, si prosadily nezávislost na politickém vedení států. Čímž ve své podstatě takový stát ztratil svou základní svobodu. Připočteme-li k tomu, že „cedulová“ banka USA, čili tak zvaný FED, je dokonce fakticky vlastněn soukromými vlastníky, je vytvořen základ plného zhroucení celého systému.

Ten byl prozatím oddálen digitalizací světového finančnictví, které změnilo oběh peněz na chumelenici jedniček a dvojek ve virtuálním prostoru. Ona vánice neexistujících peněz, za nimiž se neskrývá už nejen zlato, ale fakticky žádná hodnota, změnila celý globální finanční systém na „linku důvěry“, že veřejnost za své papírky, vždycky dostane nějakou službu, či výrobek. Celá hra je v moci jen několika superfinančníků, kterým se zatím daří zbytné peníze, kterých je mnohokrát víc, než odpovídá reálnému hospodářství světa, ulívat údajně do daňových rájů. Ve skutečnosti ale do deposit cedulových bank, které je potichu likvidují. To ale nepůjde dělat věčně.

Současná koronavirové krize odhalila celý systém. Dosud dogmatičtí finančníci prosazovali fiskální vyrovnanost. Většina ostatních klábosila cosi o přijatelnosti zadlužení států do výše několika desítek procent jejich HDP. A najednou jim nikomu vůbec nevadí zadlužování států o několik řádů vyššími částkami. Jestliže jsem byl už před jmenovanou krizí jistý, že žádný stát nepočítá s tím, že by splatil své dluhy, tak nyní jsem si tím naprosto jistý. Z čehož vyplyne s vysokou pravděpodobností zrušení peněz, tedy napřed jejích dvou základních funkcí. Budou zrušeny peníze jako všeobecný ekvivalent hodnot a z toho důvodu i zrušeny coby oběživo. Veřejnost své požitky bude dostávat podle vůle nejmocnějších financiérů za kliknutí na svém mobilu, či jeho následovníku.

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty a jeho autorem je standa. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *